Válka v Indočíně - Vietnam 1945-1972

Autor: Tomáš Bártík 🕔︎︎ 👁︎ 65.700

Indočínská válka

Francouzsko-Vietnamská válka (1945–1954)

Krátce po ukončení Druhé světové války byla politická situace v celém Tichomoří značně nestabilní. Po odsunu japonských okupantů začala snaha koloniálních velmocí o navrácení původních území, které bezostyšně ovládala v době předválečné. Avšak dlouhá a krvavá válka udělala své hrdiny, kteří se již nebyli ochotni podřizovat světovým velmocím a postavili se tak do čela odbojových organizací a sjednotili lid pro společný zájem. Velká Británie si uvědomila vážnost situace a na narůstající odpor proti své vládě reagovala souhlasem s osamostatněním své indické kolonie. Tato zpráva se pak převalila celou východní polokoulí jako symbol samostatnosti a svrchovanosti a podpořila tak ostatní bojovníky za nezávislost.

Tu vzniká semeniště pro budoucí konflikt ve Vietnamu, který měl trvat více než 20 let.

Reklama

Francie, zaujímající druhou příčku v koloniálním žebříčku, nebyla tak tolerantní jako Velká Británie. Svých nároků na Vietnam se bez boje nechtěla vzdát. Zatímco severní část Vietnamu byla pod silným vlivem komunistických pohlavárů, jih představoval optimistickou autonomní oblast, kde Francouzi nalezli výtečné útočiště. Vzniká tak otevřený konflikt, v němž na jedné straně bojuje pravidelná armáda severovietnamské bolševické vlády, podporovaná oddanými skupinami partyzánských jednotek – Vietcongu, a na straně druhé nepoměrně hospodářsky i vojensky vyspělejší evropská velmoc. I přes vojenskou převahu francouzských jednotek generál Navarre, velitel pozemních operací ve Vietnamu, nikdy nedosáhl výraznějších úspěchů. Ba naopak. Ztráty francouzských jednotek na vojenském poli byly den ode dne vyšší. Hlavní příčinou tohoto neúspěchu byl fakt, že francouzští stratégové spolu s Navarrem nebyli ochotni akceptovat bojové podmínky, které zde panovaly. Zatímco Navarre prosazoval konvenční způsoby vedení války, jeho vietnamští protivníci se uchýlili k menším diverzně-partyzánským akcím, které se proti francouzské armádě dobře osvědčily. Válka se stávala neúnosnou, jelikož odčerpávala stále více prostředků z francouzské pokladny, které v té době byly více potřeba na rekonstrukci rozbořené Evropy, než na beznadějnou agresi proti Vietnamu. Navarre měl tou dobou pouze dvě možnosti, jak reagovat na nastalou situaci. Prvním řešením bylo vzdát se po vzoru Angličanů veškerých nároků na vietnamskou půdu a pokorně se stáhnout z celé Indočíny, nebo vytvořit silný ofenzivní tlak na nepřítele, který měl jeho armádu vojensky i ekonomicky rozložit. Takovou možnost mu přinesla rozhodující bitva u Dien Bien Phu. Jednotky severovietnamské armády učinily rozhodující útok na jednu z francouzských základen, s cílem vyvolat nechuť k dalšímu krveprolévání u oponenta. Navarre v útoku viděl jedinečnou, avšak také poslední šanci, jak boj zvrátit a dovést jej do vítězného konce. Základně, která byla obléhána po několik týdnů, poskytl maximální možné posily jak ze země, tak ze vzduchu. I přes obrovskou snahu zde Francouzi utrpěli ostudnou a rozhodující porážku, která zásadním způsobem ovlivnila jejich další setrvání na území Vietnamu. Krátce po této bitvě armádní velitelé na pokyn francouzských politických činitelů rezignovali v boji a počali rozsáhlou demobilizaci a stahování svých jednotek, čímž se naprosto vzdali svých nároků na celé území Vietnamu.

Americká účast (1964–1972)

Vývoj událostí ve Vietnamu a zejména neúspěch francouzských pozemních sil značně znepokojoval všechny demokraticky smýšlející státy, zejména USA. Spojené státy v roli ochránců spravedlnosti a nepřítele bezpráví nemohly jen laxně přihlížet. Z rozhodnutí tehdejšího presidenta byli do jižního Vietnamu vysláni američtí poradci, kteří měli úzce spolupracovat s tamější politickou garniturou, která v té době procházela řadou krizí a převratů. Jednotky US Army se taktéž měli podílet na výcviku jihovietnamské armády, známe pod zkratkou ARVN (Army of Republic of south VietNam). I přes značnou materiální a vojenskou pomoc Spojených států nebyla vláda jižního Vietnamu schopná zajistit nutné reformy a opatření, které by tuto zemi vymanily z tíživých ekonomických problémů. Ani na vojenském poli nedosahovaly armádní jednotky jižního Vietnamu kýžených výsledků. ARVN se i přes americký výcvik stále častěji v bojích ukazovala jako nesamostatná, špatně koordinovaná armáda, která rostoucí nápor severovietnamské armády a Vietcongu nemůže zvládnout. Den ode dne se stávala přímá účast pozemních jednotek Spojených států ve Vietnamu nevyhnutelná. Vše podpořil i fakt, že i samotné ztráty amerických poradců se zvyšují a jdou do dvojciferných hodnot. Na vzniklou otázku, jak mohou oddíly ARVN vést efektivní válku proti svým severním oponentům, když nejsou schopny zajistit ochranu vlastních týlových oddílů, museli nevyšší představitelé USA rychle odpovědět. Bohužel, John Fitzgerald Kennedy i přes velké plány již konflikt ve Vietnamu nemohl konsolidovat, jelikož jeho život byl násilně ukončen rukou atentátníka. Jeho následník, Lyndon Johnson, již měl dostatek času a pádných důvodů k vyslání pozemních vojsk do Vietnamu, za účelem ochrany vlastních vojenských objektů i celého jižního Vietnamu proti bolševiky podporovaným nepřátelům ze severu. Jeho rozhodnutí do značné míry ovlivnila tzv. teorie domina, která pravila: pokud by došlo k vítězství severovietnamské vlády, značně podporované Sovětským svazem a Čínou, území by se stalo dalším ze satelitů komunistických států a rovnováha soupeřů studené války by se značně vychýlila. Navíc podobné snahy o komunistický puč by mohly zachvátit celou oblast Tichomoří, což by znamenalo naprostý převrat ve studené válce President Johnson musel svou agresi proti Vietnamu ospravedlnit konkrétními důvody či událostmi. Jako záminka mu přišla v hod tzv. událost v Tonkinském zálivu, při kterém podle velitele amerických námořních sil mělo dojít k napadení průzkumného plavidla severovietnamskými torpédoborci. Nakonec však vyšlo najevo, že k útoku vůbec nedošlo. Nyní měl president Johnson čisté ruce a mohl se tak bezostyšně zapojit do vietnamského konfliktu naplno. V první fázi bylo do Vietnamu zapojeno přes 200 000 vojáků US Army spolu s 5 000 útvary cizineckých legií, zejména Australanů. Celá vojenská iniciativa tak byla předána vrchnímu velení spojeneckých vojsk, kterou reprezentoval generál Eisenhower. Nyní celý svět dychtivě očekával, jaký směr naberou nové události pod taktovkou USA

I když se vojska US Army v první etapě konfliktu prosazovala relativně úspěšně, při hlubších pohledech na věc bylo jasné, že tuto válku nelze vyhrát. Na jedné straně sice stála moderní armáda plná technických prostředků a vymožeností, s organizačním a materiálním zázemím, a na straně druhé zástupy tisíců dobrovolných rolníků a vesničanů (Vietcongu) s těmi nejprimitivnějšími zbraněmi a organizačními schopnostmi, které byly v průběhu války postupně nahrazovány již více konvenční severovietnamskou armádou NVA. Američané se ani v jediném nepoučili od svých francouzských kolegů - zavedli konvenční způsob války a dokonce se pokoušeli přímět k tomuto způsobu boje i své jihovietnamské spojence. Čas však ukázal krátkozrakost tohoto rozhodnutí. Nejednalo se totiž o běžnou modelovou situaci války, kdy se obě válčící strany snaží bránit své frontové linie a neustále pronikat do týla nepřítele. Jednalo se o vyloženou partyzánskou válku, kde použití té nejmodernější technologie přichází úplně v niveč. Díky složitosti Vietnamského terénu a klimatu bylo ztíženo použití těžké a moderní techniky techniky. Při tzv. akcích „pátrej a znič nepřítele“, které patřili k denním povinnostem americké armády, vznikaly bez jakékoliv podpůrné techniky těžké ztráty. Vojáci upadali do léček, zajetí, nebo se stávali snadnou kořistí sniperů. Alespoň částečně kompenzovat jednostranné nasazení pozemních vojsk, při kterých vznikaly nemalé ztráty na životech, zařadila americká armáda leteckou techniku jako účinný nástroj v boji proti partyzánským oddílům. V náročném vietnamském terénu letecká síla se také výborně osvědčila v pravidelném bombardování severovietnamských pozic, zvláště v první etapě války. Praví se, že ve dnech prvního nasazení bojových helikoptér ve Vietnamu Vietcong prchal před tímto dosud nespatřeným elementem jako před nějakou živelnou pohromou. Vietnamci však nezůstávali pozadu. Za pomocí tajného sovětského spojence vytvořili relativně vyspělou síť protiletecké obrany, která se později stala hrozbou amerických letců. Válka se neúprosně vlekla, ekonomické výdaje a ztráty na životech rapidně rostly a mír byl v nedohlednu. Generál Westmoreland, pozdější velitel pozemních vojsk, již odstoupil od klasického modelu vedení války a přizpůsobil se vietnamským podmínkám. Bylo zahájeno rozsáhlé bombardování severu pod krycím názvem ROLLING THUNDER (dle odhadů zde spadlo více bomb než za celý průběh 2. světové války), avšak k přímé invazi do severního Vietnamu nikdy nedošlo. USA se obávaly eskalace a zanesení celého konfliktu do celé Asie, což bylo nepřípustné. Vyšel i pokus přetnout zásobovací cestu severovietnamské armády, která vedla tzv. Ho-Chi-Minovou stezkou, přes neutrální území Laosu. Jakékoliv zanesení bojů do okolních států mohlo spustit nepředvídatelnou reakci.

Američané tak začali válku, která měla trvat dalších 11 let.

Jako průlom ve válce, podobně jako francouzský Dien Bien Phu, lze chápat tzv. ofenzívu Tet (čínský nový rok), což byl krycí název NVA pro rozsáhlou ofenzívu téměř na všechny větší města v jižním Vietnamu, které se měla velkou mírou měla účastnit i samotný Vietcong. Docházelo tak k historicky největším bojům mezi oběma znesvářenými protivníky. Američanům se s pomocí ARVN podařilo masivní útok odrazit, kromě historického města HUE. Ztráty na straně Vietkongu byly tak značné, že prakticky ze dne na den přestal fungovat. Avšak vítězství v očích amerických vojáků chápala média a instituce v USA jako porážku, jelikož demonstrovaná síla severovietnamců zavrhovala blízké mírové vyřešení celého konfliktu. Jako poslední možnou odpověď na Tet Američané naplánovali a zrealizovali bleskový vpád do přilehlé neutrální Kambodži, kde se ukrývaly jednotky NVA, které zajišťovaly volný průchod na Ho-Chi-Minhově stezce a zároveň byly připraveny k případným invazím do jižního Vietnamu. I když byla akce po svém ukončení prohlašována jako úspěšná, nakonec paradoxně přispěla k všeobecnému neúspěchu USA ve Vietnamu. Důvodem byl fakt, že do příchodu amerických vojsk byla Kambodža relativně nezávislá a neovládaná žádnou politickou garniturou. Vpád amerických vojsk do Kambodže vyvolal vlnu nechuti, která zapříčinila rapidní růst vlivu komunistů na tuto zemi, kteří ji nakonec zcela ovládli. Zdecimovaná americká armáda, korupcí prohnilá jihovietnamská republika a hlavně neochota amerického kongresu přikládat další miliony dolarů do pekelného kotle, vedly nástupnického presidenta Nixona k vyhlášení tzv. Vietnamizace - programu, podle kterého si měl jižní Vietnam za pouhé ekonomické podpory válku vybojovat sám. Po uvedení této osnovy v platnost se začínala americká angažovanost ve Vietnamu rapidně snižovat. Na mírových jednání v Paříži roku 1972 pak došlo k zásadnímu průlomu díky radikálnímu ústupku USA, podle kterého Spojené státy nepodmiňují svůj odchod z jihovýchodní Asie stáhnutím všech jednotek NVA z jižního Vietnamu. Tím započala rozsáhlá demobilizace amerických vojsk ve Vietnamu. Poslední voják Vietnam opustil 29. března 1973. Stejnou rychlostí, jakou američtí vojáci houfně opouštěli Vietnam, se snižovaly slibované dotace jižnímu Vietnamu. Když v březnu 1975 zahájil severní Vietnam oficiální tažení proti jižnímu Vietnamu, Thief, nástupce Diemova režimu, marně žádal USA o pomoc. Kongres jeho návrh zamítl. Jihovietnamská armáda složila zbraně a Saigon padl do područí komunistů...

Reklama

Americké ztráty se blíží 55 000 vojáků

Motto (Douglash Welsh): „Snad žádná událost, kromě Občanské války, nebyla pro Američany tak traumatizující a demoralizující, jako válka ve Vietnamu.

Citát (Ho Chi Minh): „Neustoupili jsme Francouzům, neustoupíme ani Američanům.

Dokumenty vztahující se k tomuto tématu

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více