Pracovní tábor Zarzecze u Niska v systému židovských táborů nucené práce

Zatímco o existenci nacistických koncentračních táborů za druhé světové války toho víme poměrně mnoho, pak pracovní tábory, které si s koncentráky v mnohém nezadaly (či byly na jejich počátku), jsou stále málo publikovaným tématem. Jedním z těch, kteří osvětlují tuto tematiku, je i Józef Marszalek, jehož referát s výše uvedeným názvem byl přednesen na vědecké konferenci v Ostravě r. 1994 a publikovaný ve sborníku se zkráceným názvem „Nisko 1939–44“.

Tábor v Zarzecze poblíž Niska byl založen v polovině října 1939 německými nařízeními rezervovat pro Židy oblast mezi řekami Vistula, San a Bug a byl to první pracovní tábor na území tzv. generálního gouvernmentu (GG) dobudovaný 26. října.

Zarzecze  leží v lublinském okrese a bylo zde deportováno přes 2 500 Židů z Ostravy a Vídně. Po výběru nově přišlých bylo několik stovek mužů, pravděpodobně neschopných pracovat, vyhnáno na sovětskou hranici. Ostatní vězni byli zaměstnáni výstavbou tábora, přepravou stavebního materiálu z Niska do tábora, mýcením atd. Tyto různé druhy prací, tempo práce, těžké životní podmínky a nehumánní zacházení byly modelem pro všechny budoucí pracovní tábory pro Židy v GG.

Na jaře 1940 byl sice opuštěn nápad vytvoření židovské rezervace v lublinském okrese a Židé byli transportováni zpět do Vídně a Ostravy, nicméně v tu dobu vystoupily nejvyšší kruhy SS (Himmler, Heydrich) s nápadem použít Židy při opevňovacích pracích  na GG – sovětské hranici. V oblasti mezi Solokií a Sanem, které tvořily jižní hranici lublinského okresu a v tu dobu také hranici státu, bylo nařízeno vybudovat opevnění 60 km od Niska. Nápad byl přijat Vrchním armádním velením a realizace byla svěřena Odilo Globocnikovi jako SS a policejnímu veliteli, který potřeboval 30 000 Židů na budování zmíněného opevnění.

Pro soustředění tolika lidí a centrální pracovní správy (SS-Grenzsicherungs-Baukomando) vytvořil síť devíti pracovních táborů s centrem v táboře v Belzecu (nezaměňovat s pozdějším táborem smrti otevřeném v březnu 1942). V roce 1940 bylo přinejmenším 10 000 Židů z okresů Lublin, Radom a Varšava posláno pracovat na opevnění. Němci očekávali, že dospělí muži schopní práce by zůstali v táboře po dobu 2–3 měsíců, po kterých by byli nahrazeni „čerstvými silami“. Kvůli nelidským podmínkám, především chování dozorců, byli vězňové po pouhém měsíci „nikoli zoceleni, ale rozdrceni na kousky“. Špatná výživa, nehygienické podmínky, neobyčejně těžká dřina a výjimečně brutální zacházení od esesáků zapříčinily protesty dokonce od správy Wehrmachtu v GG (Militärefehlshaber im GG) a civilní správy. Proto po splnění svých úkolů byly tábory na podzim 1940 rozpuštěny.

Během pozdního jara 1940 civilní správa (Úřad pro budování v GG) spolu se správou Wehrmachtu začaly organizovat druhý typ táboru strategického charakteru. Byly to tábory spojené s prací obnovovacího charakteru, jako opravy a stavy silnic a železnic. Většina z nich byla vytvořena po září 1940 v rámci Ottova programu – rozsáhlé modernizace a budování komunikací spojené s budoucí invazí do Sovětského svazu. Program obsahoval rekonstrukci více než 2 500 km cest, modernizaci asi 600 km železnic, vybudování 80 stanic, modernizaci železničního signalizačního systému, telefonních a telegrafních linek. Židé zaměstnaní touto prací byli také uvězněni v nucených pracovních táborech. Na podzim 1940 existovalo 27 těchto táborů s 8 000 vězni. V červnu 1941, před útokem na Sovětský svaz, jich zde bylo již 42 s dvojnásobným počtem vězňů, přičemž lublinský okres byl v té době v jejich čele. Od podzimu 1941 se však počet táborů v okresech Krakov, Lublin, Radom a Varšava rychle snižoval v důsledku blížícího se dokončení Ottova plánu.

V nově vytvořeném okrese Halič však byla situace poněkud jiná. Kvůli velkému poškození silnic zapříčiněnému vojenskými akcemi a velkými záplavami v srpnu 1941, administrativní, vojenské a policejní orgány správy rozhodly zaměstnat tisíce Židů na „zdokonalení Dg 4 silnice (Lvov-Zloczów-Tarnopol-Podwoloczyska), která byla v katastrofálním stavu“ – byla to totiž zvláště důležitá komunikace pro celou jižní část hranic.

Stejně tak byla zrekonstruována cesta Lvov-Brody-Dubno ve směru na Kijev. Zde stojí za zmínku skutečnost, že tato trasa byla modernizována již v letech 1939–41 sovětským velením, za využití pracovní síly 22 000 polských zajatců internovaných v 73 táborech. Na podzim nacisti tyto tábory použili pro Židy. Podél obou cest a i v dalších oblastech se zvýšil původní počet 21 táborů otevřených v roce 1941 o více než 100 %, takže v polovině roku 1943 zde byly 53 tábory s asi 20 000 zajatci. Ještě během téhož roku byly všechny zlikvidovány a vězni zavražděni. Tyto tábory byly snad nejdrsnějšími, a to především kvůli fyzicky náročné práci. Vězni pracovali v kamenolomech a při dopravě kamenů k silnicím. V okrese Halič byly pracovní tábory spojeny s budováním silnic, přičemž v jejich organizaci připomínaly koncentrační tábory; mezi hlavní patřily Jeziern, Kamionki I–IV, Kurowice či Lockie Wilkie.

V letech 1940–42 byly v celém GG nejtvrdší tábory – kamenolomy – zamýšleny jako trestní tábory, kde měly být vězněni Poláci a Ukrajinci po dobu 1–6 let. Vězňové byli obvykle farmáři, kteří neplnili předepsané dávky v zemědělské výrobě nebo se snažili vyhnout povinné práci v Říši. Je nemožné určit počet vězňů kvůli nedostatku podkladových materiálů. Pokud budeme akceptovat průměrný počet vězňů v ostatních táborech jako 300 najednou, 2x ročně příliv vězňů v letech 1940–41 a to samé během let 1942–43, můžeme se domnívat, že tábory prošlo 80 000 až 100 000 Židů a asi 10 000 Poláků a Ukrajinců.

Židé byli zaměstnáni jako mimořádně podřadní pracovníci na železničních pracích v rámci Ottova programu, a to zejména v létech 1940-41. Pouze během následujících dvou let byly židovské síly použity při vzniku linií Przeworsk – Lvov, Lublin - Radom - Lodz a modernizaci existujících tratí a jejich vybavení. Kvůli tomuto řešení se počet táborů r. 1942 zdvojnásobil až na počet 17 táborů, přičemž v následujícím roce jich zde bylo ještě 13 fungujících. Celkový počet vězňů v těchto táborech dosáhl asi 10 000 až 15 000. Ze strategických důvodů byl největší počet těchto táborů v posledních dvou letech v lublinském okrese a v Haliči. Ty tvořily 70–75 % z celkového počtu pracovních táborů s vězni, pracujícími na tratích v GG.

Třetí skupinu pracovních táborů spojených s budováním či opravováním komunikací tvořily stavby letišť. První tábory tohoto typu byly zakládány v roce 1940 u existujících letišť v okresech Lublin a Radom. Díky plánu útoku na Sovětský Svaz a zintenzivnění prací spojených s útokem, jako např. opravy a vylepšování ranvejí, hangárů a konstrukcí falešných letišť, vzrostl jejich počet  na jaře příštího roku na 13, na 16 v roce 1942 a 14 v roce 1943. V roce 1944 po židovském holokaustu zde zůstalo přinejmenším ještě 5 fungujících táborů. V letech 1941–42, tedy během období jejich největšího rozvoje, německé letectvo zaměstnávalo přes 500 Židů, zvláště v okrese Lublin (7 táborů) a Halič (4 tábory). Tábory podobného charakteru dále existovaly na vojenských stavebních základnách v okrese Krakov (Nova Deba), Pustkow – debická provincie a Radom (Wolanów, Jedlina – radomská prov.).

V letech 1940–44 asi 120 000 až 150 000 polských, českých, slovenských, německých a rakouských Židů, kteří byli deportováni do lublinského okresu zvláště v letech 1941–42, byli zaměstnáni na pracích spojených s výstavbou komunikací, dříve vykonávaných Židy v Nisko – Zarzecze.

Kromě budování silnic byli Židé dále využíváni civilní správou vodních prací. Plány připravované na přelomu let 1939–40 Hlavním úřadem pro výživu a zemědělství a Hlavním úřadem pro výstavbu v GG byly následující:

1) splavnost řeky Vistula od horního toku po ústí do moře pro její použití jako dopravní cesty do Sovětského svazu Bug - Prypec - Královský kanál - Dněpr

2) zkvalitňování zemědělství v GG, zvláště v okrese Lublin, regulací mnohých řek a meliorací orné půdy.

Na jaře 1940 oba úřady začaly s meliorací a vodní regulací ve všech okresech. Důležitým faktem bylo převedení části polských farmářů neplnících si stanovené kvóty do pracovních táborů, kde byli nuceni pracovat i Židé, kteří s velkou pravděpodobností tvořili  většinu osazenstva. V letech 1940–43 byli vězněni ve 137 táborech, 75 % z nich bylo umístěno v okresech Lublin a Varšava. Dá se odhadnout, že v těchto letech prošlo těmito tábory přes 100 000 vězňů.

Co se týče Židů, ti byli ve vodním hospodářství využíváni nejvíce v okrese Lublin. Již v roce 1940 zde bylo 10 000 až 15 000 vězňů ve 32 táborech, na jaře 1941 22 000 (36 táborů) a 25 000 následujícího roku. Obecně se dá říci, že minimálně 60 000 polských, československých a rakouských židů prošlo 61 tábory.

Administrativní správa pro okresy umístila velký počet táborů do SV provincií (Chelm, Biala Podlaska, Radzyn), kde byly vykonávány meliorační a regulační práce (řeky Krzna, Zielawa, Wlodawka, Uherka a bažiny – Krowie Bagno). V západní části okresu se soustředily síly na zpevnění břehů přítoků Vistuly. Od roku 1940 byly podobné práce prováděny ve varšavské oblasti, kde zpevňovaly břehy Vistuly proti povodním, a v přilehlých provinciích (Grójec, Lowicz, Sochaczew, Siedlce), kde též probíhaly meliorační práce. Obdobné práce pak byly prováděny i v radomském okrese.

SS a policejní správa využívaly Židy pro práci na statcích (Liegenschaft) vedených jejich lidmi. Tábory založené v letech 1940 a 41 v okresech Lublin a Varšava měly za úkol poskytnout pomocné pracovní síly pro žňové práce. Některé tábory tohoto typu byly zrušeny ihned po splnění úkolu, ale některé, zvláště pod vedením SS, fungovaly až do roku 1943, kdy byli vězňové zavražděni a tábory zlikvidovány.

Kromě prací na žních pak v okrese Halič v provincii Czortków, v obcích Jagielnica, Jezierzany a Tluste okresní správa spolu s vojáky a policií založila pěstování „kok-sagis“ – jednoleté kaučukové rostliny. Na těchto plantážích bylo zaměstnáno asi 4 000 až 5 000 Židů umístěných v 8 táborech. O tom, jak důležité bylo pěstování této rostliny, svědčí skutečnost, že tábory fungovaly až do srpna 1944, tedy do ofenzívy Rudé armády.

Odhaduje se, že v letech 1940–44 prošlo 41 zemědělskými pracovními tábory asi 7 000 až 10 000 židovských vězňů. Tyto tábory byly spojeny – jak bylo definováno – s „růstem zemědělské produkce za každou cenu“. Na druhé straně zvořily první část systému židovských koncentračních táborů. V těchto 348 táborech, kde byli vězněni Židé, a to ať většinou či jen výjimečně, se shromáždilo v letech 1940–44 asi 250 000 vězňů, kteří byli k dispozici civilní i vojenské správě, Východní dráze (Ostbahn) a Wehrmachtu. Za cenu enormního utrpení a úmrtí plnily tábory následující úkoly: budovaly stovky kilometrů opevnění, cest, regulovaly řeky a jejich toky, meliorovaly tisíce hektarů bažin a polí, modernizovaly letiště a vojenské zkušební základny.

Druhé období v historii pracovních táborů v GG, kde byli vězněni Židé, trvalo do konce roku 1942 a je spojeno s mobilizací sil vyplývajících z neúspěchů na východní frontě, tzv. stalingradského období, které bylo charakterizováno zakládáním a rozvojem táborů spojených s různými druhy strojírenství, zvláště armádním, a těžbou, stejně jako s lesnictvím. Počet táborů vzniklých u továren byl sice menší (74 táborů), za to se stávaly stále důležitějšími kvůli nedostatku mužských pracovních sil zapříčiněným židovským holokaustem, deportacemi Židů a Ukrajinců na práce do Říše a vzrůstající důležitostí průmyslu zásobujícího armádu. Vězňové v těchto táborech byli vybraní mladí lidé, kteří nebyli zavražděni ve vyhlazovacích táborech. Během období největší intenzity rozvoje pracovních táborů spojených s průmyslem v GG stoupnul počet židovských vězňů v roce 1944 až na 100 000.

Židé zaměstnaní ve zbrojním průmyslu byli soustředěni do třech okresů: Radom, Krakov a Lublin. V letech 1935–39 byly v prvních dvou okresech tábory založeny v tzv. centrální průmyslové zóně. Po konfiskaci státního polského majetku se továrny staly podřízenými následujícím německým průmyslovým koncernům: Hugo Schneider (Huta „Czestochowska“, muniční rovárna v Skarzysko, Kamienna a Kielce), Stahlwerke Braunschweg GmbH (Starachovická dílna ve Starachowicích a Stalowa Wola), Steyr Daimler AG (zbrojovka v Radomu, továrna na střelný prach v Pionky), Heinkelova státní letecká dílna v Mielec, továrna na letecké motory v Rzeszow a muniční továrna ve výstavbě v Budzin u Krasnik (okres Lublin), spolu s několika dílnami na zpracování kovů. V roce 1943 bylo ve zmíněných továrnách zaměstnáno 25 000 Židů.

Bylo s nimi nakládáno jako s pomocnou nekvalifikovanou pracovní silou, neboť většina prací byla prováděna polskými dělníky pod dohledem německých techniků. Židé byli nuceni vykonávat nejtěžší práce ve vražedném tempu 10–12 hodin denně. Mimo to byli připraveni o výživnou stravu, vlastní pracovní oblečení a nevyhovující byly též hygienické podmínky. Vrcholem nelidského režimu německých dozorců a továrních předáků byly individuální popravy jako odveta za sabotáže a útěky.

Následující skupina vojensko-průmyslových táborů byla úzce spojena s SS podniky. První z nich – Deutsche Ausrüsungswerke (DAW) – byla vytvořena již v roce 1939 a založila své pobočky v koncentračních táborech. Specializovala se na stavební dříví a kovové produkty, oblečení, látky, slaměné boty a jiné produkty pro armádu. První DAW podtábor otevřený v oblasti GG roku 1940 byl pracovní tábor na Lipové ulici v Lublinu, následován roku 1941 táborem na ulici Janowska ve Lvově, roku 1944 koncentračním táborem v Plaszów u Krakova a dva podtábory Majdanek u Radomu a Blizyn. V roce 1943 lublinský a lvovský podtábor zaměstnávaly 10 000 vězňů, výhradně židovského původu.

Ostindustrie GmbH (Osti), druhý SS podnik založený na začátku roku 1943, se snažil monopolizovat židovské síly v nucených pracovních táborech, a to dokonce mimo lublinský okres (gheta v Lódz a Bialystok) a dále se pokoušel zužitkovat vybavení a materiál Židů, jejichž vraždění se podnik také snažil dostat do své pravomoci. Jeho prioritou bylo převzetí kontroly nad SS pracovními tábory organizovanými Globocnikem na přelomu let 1942/43 a založených na pracovní síle a továrnách transferovaných z varšavského gheta. Byly to: pracovní tábor v Poniatowa, 14 000 až 18 000 totálně nasazených Židů při výrobě vojenských uniforem; tábor v Trawniku poblíž Lublinu, ve kterém bylo nasazeno 10 000 Židů či 1 000 Židů pracujících na rašeliništích v Doruhucza u Rawniki. Dále byla v této oblasti umístěna řada dílen na výrobu kartáčů, muničních košů či demontáž zbraní zabavených spojeneckých výsadků. Část produkce se nacházela v blízkosti koncentračního tábora Majdanek.

Ve všech výše uvedených táborech bylo v červnu 1943 umístěno 45 000 Židů. Do října 1943 byly Osti podřízeny jen práce na rašeliništích v Dorohucza, tábory Trawnik a Radom a dílny na výrobu kartáčů, košů a demontáž zbraní. Další soustřeďování pracovních sil bylo přerušeno popravou všech Židů uvězněných v pracovních táborech v lublinském okrese – 3. listopadu 1943 jich bylo zavražděno 42 000, z toho 18 000 v táboře Majdanek. Toto masové vraždění spolu se změnou na Globocnikově postu vyplývalo z podřízenosti SS židovských pracovních táborů v roce 1944 – s výjimkou táborů pracujících pro Luftwaffe a větších koncentráků – dvěma koncentračním táborům fungujících v tu dobu v GG: Majdanek – tábory v okresech Lublin (Budzyn), Radom (Radom, Blizyn), Varšava (Varšava) spolu s Plazów poblíž Krakova v krakovském okrese (Mielec, Wieliczka, Zakopane).

Co se týče zaměstnání Židů v GG, pak dřevařský průmysl pracující pro vojenské účely byl vypovězen na druhé místo za vojensko-kovodělný průmysl. Pro tyto účely zde bylo v letech 1940–44 otevřeno 23 pracovních táborů soustředěných zvláště do dvou jižních okresů: Galicie a Krakova, které byly nejvíce zalesněny. V této oblasti bylo v 19 pracovních táborech zaměstnáno asi 2 000 lidí pracujících v řadě mlýnů, továrnách na nábytek a dílnách vyrábějících pro armádu a tábory.

Poslední skupina táborů zahrnovala těžební a keramický průmysl, jako např. těžba ropy, rašeliny, lignitu, keramické hlíny a továrny vyrábějící cihly, cement a sklo. V letech 1941–44 v oblasti GG fungovalo 26 židovských pracovních táborů, v jejichž dílnách bylo zaměstnáno 8 000 až 10 000 vězňů, hlavně v letech 1942–43. Největší počet táborů pak byl v Haliči (10).

V roce 1943 začala likvidace táborů v každém okrese kromě lublinského, kde jeden z táborů byl označen jako hlavní trestní tábor. Jako takový nabyl charakteristiky koncentračního tábora s ohledem na organizaci, režim, kategorie a národnosti vězňů (Židi, Poláci, Ukrajinci atd.). Tábor Treblinka I., otevřený na podzim 1941, se stal táborem tohoto typu (nezaměňovat s táborem vyhlazovacího typu) pro varšavský okres, ve kterém bylo zavražděno 8 000 až 9 000 Židů. Ve stejnou dobu byly vytvořeny tábory na Janowské ulici ve Lvově, okres Halič; do roku 1943 fungovaly jako židovské tábory, ve kterých bylo zavražděno 50 000 Židů. V roce 1943 policejní správa v radomském okrese určila stejný charakter pracovnímu táboru Blizyn, ve kterém bylo zavražděno 5 000 Židů i Poláků.

V krakovském okrese byla situace poněkud jiná. Od podzimu 1942 byla ústřední funkce prováděna SS pracovním táborem Pustków u Debice, který byl otevřen r. 1940 výhradně pro Židy (táborem prošlo 5 000 Židů, přičemž 2 000 z nich zde bylo zavražděno). V září 1942 zde byli vězněni i Poláci a předtím sovětští POW. V roce 1943 pak byly následující tábory přeměněny na koncentráky: SS pracovní tábor v Szebnie poblíž Jaslo (asi 5 000 Židů) a SS pracovní tábor v Plaszów u Krakova v lednu 1944. Těmito později vytvořenými tábory prošlo celkem asi 30 000 Židů. Do roku 1943 fungovaly v krakovském okrese 3 pracovní tábory jako koncentráky, přičemž jeden z nich měl statut trestního tábora. Majdanek provozovaný jako koncentrák v letech 1941–44 byl od svého založení až do osvobození čistě místem židovského mučení a předpokládá se, že táborem prošlo přes 120 000 Židů.

Ve všech představených táborech v oblasti GG bylo mnoho způsobů, jak využít židovskou pracovní sílu. Byla užívána policií, civilní správou, dráhami, wehrmachtem, leteckým průmyslem, německými koncerny a různými podniky. Na konci roku 1942 přešlo po úplném vyvraždění Židů v táborech smrti (Belzec, Sobibór, Treblinka, Auschwitz a Majdanek) soustřeďování a podřízenost na policii. Role těchto táborů byla popsána v tajném hlášení „O židovské agónii“ napsaném v r. 1942 polskou vládou v exilu, ve kterém se píše: „Pracovní tábory zorganizované roku 1940 byly zamýšleny pro využití židovské pracovní síly. Historie Židů v těchto táborech má primární místo v židovském utrpení v Polsku. V německé praxi se ale tyto tábory změnily na skutečné tábory smrti. Tucty táborů v GG nesloužily hospodářským účelům, ale účelům vyvražďovacím. Zabíjení Židů, jejich posílání do těchto neznámých táborů, jakož i jedinců neschopných manuální práce, budování silnic a meliorační práce, nedostatek nezbytného ošacení, hlad a hrozné týrání zapříčinily velký počet úmrtí hladem a tyfovými epidemiemi. Tisícovky známých hrobů, do kterých byli pohřbeni oběti Němců i epidemií, jsou jedinými stopami anonymních mučedníků.“

V GG bylo založeno 491 pracovních táborů, většina z nich v lublinském okrese (154) a v Haliči (132). Zbývající okresy měly daleko menší počty: Varšava 72, Radom 71, Krakov 623. V letech 1940–45 v nich bylo uvězněno kolem 500 000 Židů (kromě Majdanku), přičemž 200 000 Židů zemřelo v důsledku nelidských pracovních a životních podmínek a masových vražd. Dramatické události iniciované v říjnu 1939 niskou operací se staly znamením tragédie židovského národa, jejich diskriminace, deportace, mučení a masového vyvražďování. Toto vyhlazování nezahrnovalo pouze místní polské Židy, ale též Židy ze střední a západní Evropy.

Pozn.: obecně neznámá jména polských obcí a táborů uvádím v původním tvaru, tzn. v nominativu