Bojové nasazení systému S-75 (část 3. - Vietnam 1969-73)

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 27.077

Období stagnace

Dubnové omezení bojových operací amerického letectva dalo možnost příslušníkům PVO VDR opravit a vylepšit pochroumaný systém protivzdušné obrany. Byla budována nová palebná postavení a nasouvány nové raketové komplexy. Ačkoliv literatuře je občas možno narazit na tvrzení, podle něhož byly VDR dodány také novější PLRK S-125 a S-75M Volchov, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Moskva v té době byla na kordy s Pekingem a, z obavy aby se z Vietnamu do Číny nedostaly novější technologie, tyto systémy do VDR dodávat nechtěla.  Nakonec se vietnamské vládě podařilo vyjednat nákup alespoň několika oddílů S-125, ty se však do VDR dostaly až na konci roku 1972 a do bojů již nezasáhly.

Letecké operace zatím stagnovaly. Na sever byly vysílány pouze americké průzkumné letouny. Monitorována byla zejména síť postavení protiletadlových raket. Americké letouny se samozřejmě stávaly cílem severovietnamské protiletadlové palby. V červnu 1969 proto prezident Nixon rozhodl, že tyto průzkumné stroje budou mít doprovod bojových letounů. Hodnota těchto doprovodných letů byla ovšem značně snížena omezujícím pravidlem, podle něhož mohly doprovodné  letouny zasáhnout pouze proti tomu postavení PVO, z něhož byla zahájena palba.

Nebezpečí průzkumných letů nad VDR. Průzkumné letouny musely kvůli fotografiím operovat ve výškách, které byly pro použití PLRK SA-75 ideální. Tento fotoprůzkumný Phantom RF-4C byl sestřelen 12. 8. 1967 poblíž Hanoje. Na prvním záběru je červeně zakroužkovaná PLŘS, blížící se k Phantomu v horní části snímku, druhý záběr zachycuje rozprask bojové nálože rakety těsně pod letounem. Letoun okamžitě vzplanul a poslední fotografie zaznamenala jeho zánik. Kapitáni Edwin Atterberry a Thomas Parrott se katapultovali a padli do zajetí. Atterberry zahynul při pokusu o útěk, zatímco Parrott se v zajateckém táboře dočkal konce války
http://www.nationalmuseum.af.mil
Reklama

Proto se těchto doprovodů začaly zúčastňovat i letouny Wild Weasel. U těch zatím došlo k zásadnímu vylepšení, neboť  F-105 nyní nosily novou zbraň – protiradiolokační střelu AGM-78 Standard ARM.

Nová raketa odstraňovala nedostatky dosud používané střely AGM-45 Shrike. Měla podstatně mohutnější bojovou nálož, větší dolet, i rychlost letu. U pozdějších verzí pasivní naváděcí hlavice navíc disponovala podstatně vyšší citlivostí i selektivitou. Nevýhodou byla rozměrná a těžká naváděcí aparatura těchto raket, která je zatím vázala pouze na použití v letounech velikosti F-105. Na druhou stranu tato aparatura umožňovala podle vysílacích charakteristik vyčlenit  naváděcí radiolokátory SAMů  a dokonce v součinnosti s navigačním systémem uložit do paměti autopilota střely jejich polohu. To umožňovalo zasáhnout radiolokátor i v případě, že jeho obsluha přeruší vysílání.

Novou zbraň USAF vyzkoušelo již v březnu 1968, ještě před ukončením náletů na VDR. Dne 10. 3. 1968 poprvé zaútočily upravené F-105F v rámci  testovacího programu vyzbrojené každá dvěma AGM-78 na postavení SAMů v okolí Hanoje. Ačkoliv tři střely selhaly, u tří dalších odpalů nárokovali Američané jisté zásahy a u zbylých dvou pravděpodobné. Tato úspěšnost byla vyšší než u stávajících Shriků, proto byly vyhlídky do budoucna velmi slibné.

Nyní byly střely zařazeny oficiálně do výzbroje, spolu s novým nosičem. Vývoj letounu F-105 dospěl do závěrečného stadia označovaného jako F-105G. Tyto stroje vznikly přestavbou verze F-105F, přičemž práce na prvních 14 byly zahájeny na podzim 1967. Nové stroje byly zejména vybaveny nejnovější elektronikou, usnadňující jim lokalizaci postavení nepřátelských protiletadlových střel. Později k nim přibyly všechny zbylé F-105F, takže celkový počet upravených strojů dosáhl čísla 61. Takto modifikované letouny byly jako F-105G vráceny do aktivní služby v říjnu  1969.

Na druhou stranu výroba strojů F-105 skončila v roce 1964, takže nebylo možné nahrazovat ztráty. Proto bylo na standard strojů Wild Weasel upraveno též 36 letounů typu F-4C Phantom II (označovaných jako Wild Weasel IV). Přestavba byla zahájena v červnu 1968 a letouny byly zařazeny do služby o rok později, v létě 1969. Ačkoliv disponovaly nejmodernější elektronikou, jejich drak neumožňoval zástavbu naváděcí aparatury střel AGM-78, takže jak Phantomy, tak Thudy sloužily v roli Wild Weasel dál společně.

F-105G startující ze základny Korat v roce 1971. Obrázek demonstruje klasické schéma výzbroje strojů Wild Weasel v tomto období. Na obou vnějších závěsnících se nachází střely AGM-45, zatímco střelu AGM-78 stroje F-105 běžně nosily pouze jednu. Tato těžká střela se nachází na pravém vnitřním závěsníku, na levém pak její hmotnost vyvažuje 450galonová přídavná nádrž (1700 l). Další nádrž o objemu 650 galonů (2500 l) je zavěšena na centrálním  závěsníku pod trupem
http://www.nationalmuseum.af.mil/
Reklama

Ačkoliv střela AGM-78 značně rozšířila bojové možnosti strojů Wild Weasel, frustrující politická omezení zůstala v platnosti, i když nyní stačilo Američanům k zahájení palby pouhé ozáření střeleckým naváděcím radiolokátorem. Dalším pasivním opatřením se potom stala povinnost všech letounů operujících nad severním Vietnamem nosit kontejnery aktivního šumového rušení, nejčastěji ALQ-71.

Všechny tyto poznatky obě strany postupně vylepšovaly úměrně s tím, jak dosavadní sporadické potyčky postupně začaly přerůstat ve vážnější střety. V prosinci 1971 zahájili Američané pětidenní bombardovací ofenzívu na severovietnamská letiště, postavení protiletadlových raket a komunikační uzly. Šlo o odvetu za stálé porušování demilitarizované zóny.

To bylo součástí příprav na vietnamskou rozsáhlou ofenzívu, dnes známou jako  Easter Offensive neboli Velikonoční ofenzívu. Přípravy se samozřejmě týkaly také jednotek protiletadlového raketového vojska VDR. Pečlivě zamaskované oddíly se přesouvaly do demilitarizované zóny a skrytě zde zaujímaly palebná postavení.

17. února 1972 potom tyto oddíly zahájily palbu a sestřelily tři Phantomy F-4. V březnu se jim podařilo sestřelit dvojici AC-130  nad Laosem a v dubnu pak dokonce EB-66 a B-52.

Mezitím 30. března 1972 zahájilo sedm divizí VDR podporovaných tanky útok do hloubi území Vietnamské republiky. K zastavení masivního útoku byly mimo jiné v jihovýchodní Asii dramaticky navýšeny též letecké síly USA, které se neprodleně zapojily do odrážení útoku.

Linebacker

Po několika menších operacích v průběhu dubna byla proto 9. května 1972 spuštěna obrovská letecká kampaň označená jako LINEBACKER – mohutná letecká ofenzíva proti dopravní infrastruktuře, zásobovacím centrům, letištím, přístavům apod. Rozhořely se nejzuřivější boje této války.

Americké letouny pochopitelně všude narážely na silnou protiletadlovou obranu. K jejímu překonání (konkrétně omezení možnosti protiletadlových raketových komplexů) změnili Američané některé svoje taktické postupy.

Letouny nyní nosily dva kontejnery aktivního šumového rušení místo jednoho, navíc již v roce 1967 Američané pochopili princip navádění raket na pásy aktivního rušení a jejich protiopatřením se stal let ve čtyřčlenné formaci, kde byly pevně stanovené jak horizontální, tak vertikální rozestupy všech čtyř letounů. Taková formace pak vytvořila na obrazovkách vietnamských radiolokátorů jeden široký pás rušení, do něhož se schoval celý letový útvar, letící za úvodní formací. Nevýhodou této metody však bylo, že taková formace jen obtížně manévrovala a byla zranitelná vůči útoku Migů.

Široce se také začalo používat pasivní rušení tvořené rozhazováním hliníkových pásků, šlo o metodu ještě z druhé světové války. Od června 1972 navíc dostaly americké letouny nový výmetník dipólů ALE-38, jenž umožňoval plynulý rozhoz těchto pásků po relativně dlouhou dobu. Tak se daly vytvořit celé souvislé pásy pasivního rušení.

Reklama

To všechno ovšem byly pouze pasivní metody obrany. K aktivnímu boji s vietnamskými PLRK byly nadále využívány zejména protiradiolokační střely. Nicméně postupy Vietnamců k jejich matení již byly natolik rutinní, že k úspěšnému zásahu docházelo už jen zřídka. Proto Američané přišli s myšlenkou tzv. „preventivního odpalu“. 

Stroje Wild Weasel nyní odpalovaly střely Shrike (střely AGM-78 bylo vzhledem k jejich vysoké ceně zakázáno takto používat) bezprostředně po příletu do nebezpečné oblasti bez ohledu na to, zda byl zachycen signál vietnamských radarů. Shriky letěly směrem k předpokládaným pozicím vietnamských PLRK neřízeným letem, zatímco američtí letci čekali, zda vietnamské obsluhy zapnou vysílače. V takovém případě Shriky okamžitě zamířily ke zdroji vysílání a navíc již byly příliš blízko, aby bojová směna PLRK mohla nějak reagovat.   

V následující tabulce je možno srovnat úspěšnost amerických protiradiolokačních střel v období duben – říjen 1972 (operace Linebacker I):

 

AGM-45

AGM-78

Vyhodnoceno jako zásah

20

6

Možný zásah

81

53

Vyhodnoceno jako minutí

930

236

Možné minutí

9

2

Vyhodnocení nemožné

309

95

Selhání

12

3

Preventivní odpal

574

0

Celkem odpáleno raket

1935

395

Je zjevné, že úspěšnost těchto střel nebyla nijak vysoká, navíc sami Američané ani jednou nezachytili vysílání radiolokátorů minutu nebo dvě po preventivním odpalu (potom již Shriky dopadly na zem). Hlavním smyslem však bylo udržet radary vypnuté, což se dařilo, na druhou stranu ovšem (vzhledem k intenzitě rušení) Vietnamci stejně vedli střelby bez zapnutí vysílačů – sledovali zdroje aktivního rušení a zapnutí vysílačů bylo z jejich pohledu zcela zbytečné a jen by zvyšovalo nebezpečí ze strany protiradiolokačních střel.

Americkou snahou ovšem bylo nejen dočasně omezit palebné možnosti vietnamských PLRK, ale též jejich úplné zničení. Proto začaly od srpna stroje Wild Weasel operovat v tzv. týmech „lovců-zabijáků“, kde dvojice strojů F-105G  vyzbrojených protiradiolokačními střelami působila v roli „lovců“, majících vystopovat a označit postavení nepřátelského PLRK, zatímco dvojice „zabijáků“ tvořená stroji F-4C měla toto postavení zničit. Stroje F-4C byly za tímto účelem vyzbrojeny novými „kuličkovými“ pumami CBU-52, jejichž účinek byl skutečně strašlivý.

Například 6. 10. 1972 napadly tři týmy „lovců-zabijáků“ celkem 5 palebných postavení vietnamských plro, přičemž dvě nárokovaly jako  zničené a tři vážně poškozené.

Ukázka ničivého účinku kazetových pum CBU na palebné postavení. V tomto případě však byla zasažena jen polovina postavení
http://www.nationalmuseum.af.mil/

Přes všechna opatření však Američané ztratili během operace Linebacker, která probíhala od 9. května do 23. října 1972, celkem 111 strojů, i když jen za 14 sestřelů byly podle amerických záznamů zodpovědné protiletadlové rakety.

Operace jako taková však byla úspěšná, útoky na zásobovací linie značně omezily akceschopnost severovietnamských divizí postupujících na jih (během operace bylo např. zničeno na 14 000 nákladních automobilů, což představovalo až 75 000 tun materiálu, který tak nemohl být přepraven) a Velikonoční ofenzívu se i díky této letecké kampani nakonec podařilo zastavit.

Linebacker II

USA se však již chtěly stůj co stůj z války vyvázat a tlačily na brzké uzavření mírové dohody mezi Hanojí a Saigonem. Komunisté však o mírová jednání nejevili zájem, takže americký prezident Nixon se rozhodl je k jednání přinutit silou, a to těmi nejdůraznějšími prostředky.

Rozkazem k provedení další letecké ofenzívy bylo tentokrát pověřeno strategické letectvo. Začala operace Linebacker II. Mezi 18. a 29. prosincem (s výjimkou Štědrého dne) startovaly k náletům na cíle v prostoru Hanoje  a Hajfongu desítky těžkých bombardérů B-52.

Jejich hlavním protivníkem byly dvě protiletadlové raketové divize VDR. Oblast Hanoje bránila 361. protiletadlová raketová divize, v jejíž podřízenosti se nacházelo 10 plro, zatímco za obranu méně exponované oblasti Hajfongu  zodpovídala 363. plrd sestavená pouze z 5 oddílů.  Ačkoliv VDR nedisponovala příliš silným stíhacím letectvem, také nebezpečí Migů nebylo možno podcenit.

Proto, aby se co nejvíce eliminovala hrozba ze strany stíhačů VDR a současně se zamezilo sledování bombardérů v optickém kanálu PLRK, všechny nálety byly podnikány v noci. Rozsáhle se vytvářely baráže pasivního rušení z hliníkových pásků, čímž vznikly úplné koridory, jimiž měly bombardéry přiletět i odletět.

Situaci však komplikoval nedostatek moderních rušících systémů Phase V – ze zhruba 200 bombardérů B-52 nebyla přibližně čtvrtina tímto systémem vybavena a používala starší a méně účinné zařízení Phase III. Účinek rušení měl být umocněn letem v tzv. „buňkách“, tříčlenných formacích bombardérů s pevně danými rozestupy jak ve vertikální, tak v horizontální rovině.  Na druhou stranu bombardéry nesměly uhnout z vytyčených příletových tras, aby nedošlo k nechtěnému zasažení neautorizovaných civilních cílů a tím pádem politickým komplikacím. 

Půl hodiny před první vlnou bombardérů v noci z 18. na 19. 12. přilétly úderné skupiny strojů F-111 a A-6 a napadly známá postavení protiletadlového dělostřelectva, protiletadlových raketových oddílů a letiště. Spolu s bombardéry se do bojů zapojily také Wild Weasely, které jen během této první noci odpálily 47 Shriků a 12 raket Standard ARM na 32 postavení plro vyhodnocených americkou rozvědkou jako aktivní. Přes všechna opatření byly prvního dne sestřeleny tři B-52  a dvě další poškozeny. 

Následující noci k žádným ztrátám nedošlo, což Američany poněkud ukolébalo. O to horší byl šok z katastrofy, jež se odehrála v noci z 20. na 21. prosince. Toho dne přisunula 361. protiletadlová raketová divize své oddíly podél příletových tras B-52. K úžasu jejich bojových směn i této noci letěly bombardéry opět stejnou trasou a ve stejné výšce. Té noci vedly oddíly divize 20 střeleb s celkovou spotřebou 34 raket. Výsledkem bylo 6 sestřelených B-52 a jedna těžce poškozená.

Otřesení Američané provedli v následujících dvou dnech ještě dva další nálety, při nichž ztratili dva další bombardéry, potom byly útoky přerušeny kvůli vánočním svátkům.

Bilance byla pro Američany neradostná. Až dosud bylo sestřeleno 11 bombardérů a 5 dalších bylo vážně poškozeno. Bylo zřejmé, že je třeba něco změnit, takové ztráty začínaly být neúnosné.

Sekvence záběrů francouzské televize zachycuje odpal vietnamské PLŘS, její let k cíli a v plamenech padající vrak B-52 v průběhu operace Linebacker II
https://www.youtube.com/watch?v=rcOCzMAKNwk

Američané např. zjistili, že silný vítr odvál z příletových tras mračna hliníkových pásků, takže bombardéry přilétaly nad cíl 8-16 km mimo tyto ochranné koridory. Protože k sestřelům došlo zpravidla ve chvíli, kdy B-52 odhodily svůj pumový náklad a otočily se k návratu, Američané sestřely připisovali ztrátě účinnosti aktivního rušení po obratu.

Ve skutečnosti však byly prakticky všechny střelby v tomto období vedeny v pasivním režimu na pásy aktivního rušení. Sestřeleny byly především ty bombardéry, jejichž „buňka“ měla porušenou integritu, buď nedodržením rozestupů, či předčasným návratem některého stroje pro technickou závadu.

V literatuře lze občas narazit na tvrzení, že Vietnamci se báli zapínat radary a odpalovali rakety zcela naslepo v hromadných salvách. Sestřely pak měly jít na vrub raket, které v blízkosti bombardérů vybuchly při autodestrukci. Jde však pouze o nepochopení pasivního způsobu radiolokace a sledování pásů aktivního šumového rušení.

Je pravda, že sovětská teorie znala techniku přehradné palby salvou raket. Prvky pro střelbu se vypočítávaly dle tabulek ze známých údajů. Smyslem tohoto druhu střelby bylo odstrašení protivníkova letectva a podmínkou bylo dostatečné předzásobení raketami. Vietnamci se však potýkali s nedostatkem raket a navíc jim muselo být po zkušenostech z osmi let války jasné, že tohle na Američany platit nebude - jejich letce rozhodně ze zbabělosti nařknout nemohli.

Pokoušet se potom touto metodou cíleně něco sestřelit je prakticky vyloučeno. Aby byl zabezpečen dostatečný střepinový účinek bojových náloží raket, mustíte je k cíli přivést s přesností na max. 100 metrů. Po celou dobu letu rakety k cíli (a jedná se o desítky sekund) by cíl nesměl změnit ani kurz ani rychlost, nesměl by v různých vrstvách atmosféry foukat různě silný vítr různými směry apod. Pravděpodobnost, že v trojrozměrném prostoru za těchto podmínek přivedete rakety naslepo tak blízko, aby jejich výbuch zničil tak odolný cíl, jako je B-52, je asi taková, jako byste se pokoušeli vzduchovkou se zavázanýma očima sestřelit pingpongový míček, o němž pouze víte, že letí právě někde kolem vás. Občas je také možno narazit na argument, že bombardéry letěly ve svazech, a tak bylo snadné ja touto metodou zasáhnout. Ve skutečnosti ona "buňka", tedy formace tří bombardérů, měla na délku více než tři a půl kilometru a výškové rozestupy bombardérů činily 170 metrů.

Pokud jde o autodestrukci - ta nastává po minutí cíle, podle volby důstojníka navedení buď raketa nadále pokračovala v letu po balistické dráze, nebo se kormidla automaticky nastavila povelem " Verch" a raketa letěla kolmo vzhůru. Po dosažení stanoveného času letu došlo automaticky k roznětu bojové nálože. Pokud by se v okamžiku autodestrukce nacházel přibližně 100 metrů před přídí rakety letoun, pak by samozřejmě mohl být zničen, šlo by ovšem spíše o výjimečnou událost a těžko by Vietnamci docílili takového množství zásahů.  Střelba v pasivním režimu na pásy rušení přitom  nabízela podstatně vyšší pravděpodobnost zásahu, takže Vietnamci neměli důvod se k přehradné palbě uchylovat...

Buď jak buď, Američané se každopádně rozhodli přijmout řadu opatření. Ostrý obrat po odhození pum byl zavržen, bombardéry se od cíle nyní vzdalovaly širokým obloukem, byly znovu vytvořeny koridory hliníkových pásků a pravidelně obnovovány. Během 12 dnů trvající operace bylo spotřebováno 125 tun těchto hliníkových pásků.

Bombardéry přilétaly z různých směrů a v různých výškách. Bylo rozhodnuto přivést všechny B-52 nad cíl s co nejkratšími časovými rozestupy, aby se minimalizovala možnost opětovného nabití vietnamských odpalovacích zařízení dalšími raketami. Například první nálet 18. 12. provedlo 129 bombardérů ve třech vlnách, které nad cíl přilétaly se čtyřhodinovými rozestupy, takže každá vlna musela opět čelit plné síle vietnamské protivzdušné obrany. Byly zahájeny rozsáhlé útoky jak na palebná postavení, tak na postavení technických oddílů. Pro tyto nálety byla dokonce vyčleněna část B-52.

Některá palebná postavení se dokonce u Američanů stala až legendárními. Např. o postavení označeném VN 549 se již krátce po zahájení operace vyprávělo, že právě odtud bylo sestřeleno hned 5 bombardérů z dosavadních 9 ztracených. Obavy osádek B-52 z tohoto postavení (o němž se věřilo, že zde působí Číňané) byly takové, že 27. 12. na toto postavení zaútočily F-111 spolu s B-52 a Wild Weasely na ně odpálily 9 Shriků a dvě střely AGM-78. Útok byl však vyhodnocen jako neúspěšný a posádkám bylo při dalším brífinku zdůrazněno, aby se mu vyhnuly.

Nicméně všechna protiopatření, jak se zdálo, nesla ovoce, protože 26.12., první noc obnovených náletů, byla sestřelena jen jedna B-52. Následující den bylo sestřeleno 5 letadel (z toho dvě B-52), ale to již bylo ze strany Vietnamců vše. V následujících dvou nocích již žádný bombardér sestřelen nebyl a odpor vietnamského PLRV znatelně slábl (jestliže první noc bylo odpáleno celkem 68 raket, 29.12. už to bylo pouhých 6 střel).

 Američané však sami uznávali, že jejich kampaň proti palebným stanovištím PLRK vychází naprázdno. Vyhodnocení amerických zpravodajců uvádělo, že poslední dva dny kampaně bylo napadeno bombardéry F-111 a B-52 celkem 13 palebných stanovišť, z toho 2 byla poškozena z 50 %, osm nebylo zasaženo vůbec a u tří zbylých vyhodnocení nebylo možné. Podle odhadů stanoviště zasáhla pouhá 3 % svržených pum.

Podstatně úspěšnější byly týmy „lovců-zabijáků“, ačkoliv v nočních podmínkách byly šance na přesné umístění pum CBU-52 omezené (proto byly „zabijácké“ F-4C nasazeny až od 23.12.). Přesto např. 28. 12. zaútočil tým „lovců-zabijáků“ s volacím znakem „Condor“ na postavení označené VN 271, kde po útoku nárokoval zničení radiolokátoru, pěti odpalovacích zařízení i s raketami a dvou hnízd protiletadlového dělostřelectva.

Skutečný důvod značného poklesu aktivity severovietnamského PLRV byl mnohem prozaičtější – Vietnamcům totiž docházely zásoby plřs. Už před začátkem kampaně nebylo zásobení palebných oddílů raketami nijak valné, např. u 361. plrd měly k 19. 12. 1972 jen tři oddíly plný palebný průměr 12 plřs. Útoky na technické oddíly a zcela zničená dopravní infrastruktura   způsobily vážné zásobovací problémy. Když operace Linebacker II dne 30. prosince skončila, neměli Vietnamci už prakticky čím střílet. Američané však svého cíle dosáhli – Vietnamci byli nyní opět svolní zasednout k jednacímu stolu.

Operace Linebacker II trvala 11 dní. Za tuto dobu nárokovaly týmy „lovců-zabijáků“ 15 vyřazených stanovišť plro, zatímco bombardéry F-111 a B-52 měly dalších 5 vážně poškodit. Američtí piloti B-52 hlásili celkem 1 032 vietnamských plřs (celkový počet střel hlášených všemi složkami amerického letectva se pohyboval kolem 1 300). Vietnamské PLRV ve skutečnosti vedlo celkem 147 střeleb se spotřebou 266 raket, přičemž nárokovalo sestřelení 31 bombardérů B-52 a 25 dalších letounů (celkové nároky všech složek severovietnamské PVO činily 81 strojů). Skutečné americké ztráty činily 27 letounů, z toho 15 sestřelených B-52 (a dalších 9 poškozených, z toho 3 těžce).  Z těchto 27 strojů bylo 18 sestřeleno PLRV (všechny B-52).

Někdy stačí opravdu málo. Levé přední okénko B-52 proražené střepinou rakety 11D v prosinci 1972. Nikdo však naštěstí nebyl zraněn
http://www.nationalmuseum.af.mil/

V průběhu operace svrhly B-52 více než 15 000 tun pum a způsobily na severu opravdu těžké škody. Druhou stranou mince bylo kolem 1300 civilních obětí, kvůli kterým USA čelily tvrdé kritice celého světa v čele s papežem.

Drobné potyčky ve vzduchu pokračovaly až do 15. 1. 1973, kdy USA definitivně zastavily operace nad VDR. Do té doby stihlo severovietnamské PLRV sestřelit ještě 3 další americké stroje, včetně jedné B-52.

Pro Spojené státy však bylo důležité, že 27. 1. 1973 byla konečně podepsána dohoda, která ukončila aktivní účast ozbrojených sil USA ve vietnamském konfliktu.

Letecká válka skončila a obě strany mohly začít bilancovat.

 

Vyúčtování

V letech 1965-1973 bylo podle ruských zdrojů do VDR dodáno celkem 95 PLRK typu SA-75M Dvina spolu se 7658 raketami. Ve chvíli ukončení bojů bylo z tohoto počtu bojeschopných 39 komplexů, další čtyři se nacházely ve výcvikových střediscích. Ve skladech bylo připraveno posledních 852 PLŘS. 

Američané v průběhu války nárokovali zničení 120 postavení PLRK a poškození 98 dalších. Během bojů odpálili nejméně (údaje se různí) 3 500 protiradiolokačních střel.

V určení počtu sestřelených amerických letadel je trochu problém.

Například W. Thompson udává 110 sestřelených strojů, nicméně Gen. W. W. Momyer udává v letech 1965-1972 sestřelených 150 strojů a 8878 hlášených SAMů. Podle údajů které publikoval S. J. Zaloga, činily americké ztráty způsobené protiletadlovými raketami 197 sestřelených letounů. To představovalo něco přes 11 % ze všech v boji ztracených strojů (úhrnné bojové ztráty představují 1737 strojů).

Vietnamské PLRV v období 1965-1973 naopak podle ruských údajů nárokovalo 1293 zničených letounů (z celkového množství 3744 sestřelených letounů) a 130 bezpilotních prostředků, při celkové spotřebě 6806 PLŘS. Z tohoto počtu však bylo skutečně odpáleno pouze 5804 raket. Ze zbývající tisícovky bylo více než 200 dalších raket zničeno při náletech na postavení palebných a technických oddílů. Kolem 600 PLŘS bylo dále vyřazeno pro technické závady a zbytek byl spotřebován během výcviku.

Na tomto místě je třeba vysvětlit zarážející rozdíl mezi nárokovanými sestřely a skutečným počtem zničených nepřátelských letadel. Nadhodnocování počtu sestřelených nepřátelských letadel byl problém ve všech válkách od chvíle, kdy se začalo bojovat ve vzduchu. A to měl pilot (až do příchodu řízených střel vzduch-vzduch dalekého dosahu) možnost vizuální kontroly jak zásahů svých zbraní na stroji protivníka, tak osudu zasaženého letounu. V případě PLRK SA-75 však byla vizuální kontrola zásahu cíle (vzhledem k velkým dálkám střelby) ve většině případů nemožná. Vyhodnocení zásahu se tak provádělo pouze na obrazovkách radiolokátorů a prostřednictvím výstupů indikátorů parametrů cíle.

Laik odchovaný akčními filmy si nyní jistě představuje, že značka letounu se při zásahu na obrazovce radaru rozprskne v efektním výbuchu, avšak ve skutečnosti to tak nebylo.

Bojová nálož rakety 11D totiž působila na cíl proudem velkého množství poměrně drobných a lehkých střepin (přičemž k roznětu boj. nálože docházelo ve vzdálenosti 80-100 metrů)  se směrovým účinkem (vpřed s kuželovou charakteristikou), jejichž úkolem bylo vyřadit některou důležitou součást letounu, nezbytnou pro jeho další působení - motorovou skupinu, osádku letounu, perforovat palivovou a hydraulickou soustavu apod.

Tento střepinový účinek (ačkoliv může být umocněn zbytky draku rakety, zejména nádržemi paliva a okysličovadla nebo vzduchovou tlakovou lahví) zpravidla není schopen roztrhat cíl na tak malé kousky, že značka cíle z obrazovky po roznětu bojové nálože zmizí. To by bylo možné jen v případě opravdu přesného navedení a velmi malého cíle.

V naprosté většině případů však po roznětu bojové nálože značka cíle na obrazovkách radiolokátorů zůstala a vyhodnocení zásahu bylo nutné provést podle určitých znaků.

Bojová směna v kabině navedení vyhodnocovala úspěšnost střelby na základě pozorování střetu rakety s cílem ve třech souřadnicích (v polohovém úhlu -ε, dálce –D a azimutu -β), z nichž každá měla svoji obrazovku.  V okamžiku střetnutí rakety s cílem je rozprask rakety (exploze bojové nálože) na obrazovce vidět v podobě světlého obláčku. Důležité je, aby tento obláček překryl značku cíle v obou rovinách (azimut- β a poloha- ε) i po dálce. Obláček rozprasku se vzápětí (cca 1-3 sekundy) rozplynul a značka cíle se po jeho zmizení na obrazovce většinou nacházela dále.

Rozprask! Prolétající F-105 na první pohled nebyla zasažena, ale při pozornějším pohledu je zřetelně vidět oheň za zádí letounu a kouřová stopa. Fotografie zachycuje F-105D od 34. TFS, která byla sestřelena 14. 2. 1968 poblíž Hanoje. Pilot Capt. Robert Malcolm Elliot zahynul
http://www.nationalmuseum.af.mil/

Letoun tak i v případě zásahu zpravidla zůstal vcelku a jeho značka na indikátorech řídicího i naváděcího radiolokátoru po zmizení rozprasku vypadala stále stejně. Proto měli příslušníci bojové směny v kabině navedení cíl dále sledovat a vyhodnotit úspěšnost střelby podle určitých příznaků (v závislosti na typu cíle - zejména ztráta rychlosti a výšky cíle). Vyhodnocení prováděl důstojník navedení na dvou obrazovkách. Tři operátoři ručního sledování měli každý svoji obrazovku a byli zodpovědní pouze za udržení „své“ souřadnice na cíli. Tito vyhodnocovali rozprask bojové nálože v blízkosti cíle podle oblaku plynů a střepin v blízkosti cíle. I po zásahu drželi cíl na značkách a vyhodnocení pak prováděl důstojník navedení podle parametrů na přístrojích, které zobrazovaly vypočítané parametry letu cíle, hlavně podle rychlosti, výšky a omezeně i kurzového parametru.

Provádět takové vyhodnocení v podmínkách letecké války ve Vietnamu však většinou nebylo možné. Vzhledem k neustálé hrozbě odvetného úderu obsluhy PLRK vypínaly vysoké napětí vysílačů bezprostředně po rozprasku poslední rakety. Jediným příznakem zničení cíle tak zůstal samotný rozprask.

Protože se však americké letouny často snažily uniknout do přízemních výšek, mohlo se stát, že radiolokační zapalovač bojové nálože zapracoval za určitých podmínek od pozemních předmětů a ne od cíle. Právě tak občas přivedl boj. nálož k roznětu falešný impuls radiolokačního zapalovače od pásků pasivního rušení. 

I v případě, že RZ skutečně zapracoval od letounu, nebylo ještě zaručeno, že cíl byl skutečně zničen – značka cíle musela být ve všech rovinách nadkrytá nejlépe středem obláčku rozprasku. Pokud tomu tak nebylo, proud střepin cíl buď minul úplně, nebo jej zasáhl nedostatečně, což k jeho zničení nestačilo.

V závěrečné fázi války navíc většinou vedly vietnamské obsluhy střelbu pouze v pasivním režimu při sledování pásů aktivního šumového rušení, kde jedinou známkou roznětu bojové nálože bylo zmizení značek PLŘS z obrazovky (bez aktivní radiolokace se na obrazovce nemohl oblak ionizovaných plynů po rozprasku bojové nálože objevit). Značky raket musely zmizet na vypočtené dálce cíle, jinak samozřejmě zmizely až po autodestrukci na vnější hranici pasivního úseku letu. Jediným dalším potvrzením zásahu v tomto režimu střelby pak bylo pouze náhlé ukončení rušení cíle (zničení rušící aparatury letounu). Po zmizení pásů rušení pak už nebylo co sledovat, takže další vyhodnocení pohybu cíle (ztráta rychlosti a výšky) nebylo možné. 

Je zajímavé, že podle Američanů používali během operace Linebacker II Vietnamci novou taktiku, kdy zapínali naváděcí radiolokátory jen posledních 10-20 sekund před rozpraskem raket. Potvrzení z druhé strany chybí, podle sovětských údajů byla používána metoda navedení „tří bodů“ při ručním sledování pásů rušení. Jediným důvodem, proč při takovémto způsobu navedení zapínat vysílač, by byla lepší možnost vyhodnocení úspěšnosti střelby – pokud by došlo při zásahu první raketou k vyřazení rušící aparatury letounu, objevila by se pak při zapnutém vysílači na obrazovkách stanice navedení značka cíle, bylo by tedy možno na ni navést zbylé rakety a vyhodnotit jejich rozprasky. Na druhou stranu to oddíl vystavovalo nebezpečí útoku protiradiolokační střelou.

Dalším důvodem nadhodnocení sestřelů byl fakt, že spotřeba raket při střelbě často nebyla v souladu s pravidly střelby. Jinými slovy, cíle, které měly být postřelovány dvěma nebo třemi raketami, byly často z různých důvodů postřelovány pouze jedinou raketou. I v případě dobrého zásahu často jeden zásah ke zničení cíle nestačil a poškozenému stroji se podařilo vrátit zpět na základnu. (Nehledě k tomu, že pravděpodobnost zničení cíle jednou raketou byla poměrně nízká - za ideálních podmínek, které však ve Vietnamu rozhodně nebyly, předpis udává rozmezí 68-79 %).

Ve všech těchto případech, kdy se směně podařil dobrý zásah, bylo automaticky předpokládáno, že cíl byl zničen, i když mnohdy to z výše uvedených důvodů pravda nebyla. Lze předpokládat, že komunistické vedení VDR si bylo rozporu mezi hlášenými a skutečnými sestřely vědomo (vzhledem k počtu dohledaných vraků sestřelených letadel), avšak nezpochybnilo je z morálních a propagandistických důvodů.

K nadhodnocení ovšem docházelo i z druhé strany, američtí piloti například hlásili o třetinu více odpálených vietnamských PLŘS, než proti nim skutečně vzlétlo. Tento rozpor je možno vysvětlit jednak úspěšným použitím klamných odpalů ze strany vietnamského PLRV, jednak, podle vzpomínek pilotů Wild Weaselů, měli zejména méně zkušení američtí piloti tendenci hlásit jako „SAM“ každou raketu, kterou ve vzduchu zahlédli, včetně amerických protiradiolokačních střel. Tento nadhodnocený počet použitých PLŘS ovšem zkresluje americké statistiky procentuální úspěšnosti vietnamských PLRK.

Nadhodnocen byl také počet PLRK, které Američané hlásili jako zničené. Například jen za období od 1. března 1967 do 31. března 1968 (tedy vyvrcholení operace Rolling Thunder) provedly americké letouny 931 operací Iron Hand a při spotřebě 1146 střel AGM-45 nárokovaly zničení či těžké poškození celkem 18 radiolokátorů „Fan Song“. Za stejné období provedly letouny Wild Weasel dalších 561 útoků na postavení PLRK a nárokovaly zničení či vážné poškození dalších 40 radiolokátorů. To představuje během jediného roku vyřazené bezmála dvě třetiny všech radiolokátorů RSNA-75M, které byly do VDR dodány za celou válku.

Částečně jde část těchto hlášení jistě na vrub útoků na klamná postavení s maketami protiletadlové raketové techniky. Avšak i v případě útoku na skutečný palebný oddíl neměli Američané příliš možností, jak tento útok vyhodnotit.

Protiletadlová raketová technika komplexu SA-75 totiž překvapivě prokázala značnou odolnost. Nejvíce citlivé na letecké útoky byly samozřejmě rakety na přepravnících a na odpalovacích rampách, kde střepiny amerických pum či raket často způsobily explozi nádrží raket, méně často i detonaci bojové nálože. Byly zaznamenány i případy, kdy po perforaci pláště motoru prvního stupně rakety horkými střepinami došlo k zážehu prachových zrn motoru a raketa samovolně vzlétla. Dále účinky střepin značně trpěla kabeláž a anténní systém kabiny PAA i samotná kabina PAA (zejména při zásahu protiradiolokační střelou).

Jenže i zdánlivě zcela zničenou techniku dokázaly severovietnamské polní dílny dříve či později znovu vrátit do boje. Málokdy se navíc Američanům podařilo zničit či poškodit všechny součásti komplexu rozvinutého na relativně velké ploše. Z několika zasažených komplexů tak byl vždy zkompletován jeden bojeschopný a na vyřazených součástech se intenzivně pracovalo.

Například jen v letech 1965-66 bylo do provozu vráceno 10 střeleckých a naváděcích radiolokátorů RSNA-75M, 15 odpalovacích ramp SM-63-II a osm přepravníků raket PR-11, ve všech případech šlo o techniku vyřazenou při úderech na postavení palebných a technických oddílů. Velice odolnými se ukázaly být zejména odpalovací rampy SM-63-II, které byly plně bojeschopné vráceny do služby i tehdy, kdy musely přestát výbuchy zasažených PLŘS na nich umístěných.

Problémy způsobovalo i samotné podnebí severního Vietnamu.  Na elektrotechnické součástky neblaze působila všudypřítomná vysoká vlhkost spolu s vysokou teplotou, takže musely být častěji prováděny jejich kontroly a výměny.  Technika také trpěla velkou zátěží při častých manévrech po většinou špatně sjízdných cestách, přičemž běžná pochodová vzdálenost činila do 70 km za noc.

Zde je třeba zdůraznit, že pro takový manévrový způsob boje nebyl PLRK SA-75 konstruován. Ačkoliv byl původně vyvíjen za zcela jiným účelem, kdy měl ze stálých postavení zabezpečovat obranu především proti strategickým bombardérům na velkých výškách, v podmínkách letecké války nad Vietnamem musel zaskakovat v roli mobilních komplexů a jeho hlavním protivníkem po celou válku zůstávalo taktické letectvo operující v malých výškách. 

Navíc šlo o první verzi systému, která již byla v době vietnamské války zastaralá. Třebaže SSSR již v té době disponoval jak modernějšími verzemi systému S-75  (vybavenými především nejrůznějšími ochranami proti rušení) i dalšími typy PLRK zejména mobilními a určenými pro boj s nízkoletícími cíli, z politických důvodů nebyly tyto systémy do VDR dodávány. Sověti se tak pouze omezovali na modernizaci stávajících komplexů, avšak bojové hodnoty modernějších typů samozřejmě dosáhnout nemohli.

Přesto zůstávaly po celou válku PLRK SA-75 americkým letcům nebezpečným protivníkem, s nímž bylo nutno stále počítat.

 

Zhodnocení

Jak tedy celkově zhodnotit nasazení  PLRV Vietnamské demokratické republiky ve vietnamské válce? 

Hned v úvodu je třeba říci, že jako úspěšnou nelze hodnotit protivzdušnou obranu VDR jako celek. Na to byla prostě příliš slabá.

Protivzdušnou obranou se rozumí souhrn opatření k zabezpečení důležitých vojenských, politických a hospodářských center či uskupení vojsk před prostředky vzdušného napadení protivníka a leteckým průzkumem. Na tom se samozřejmě podílejí všechny složky PVO, tedy v případě VDR protiletadlové dělostřelectvo, protiletadlové raketové vojsko a stíhací letectvo.

Tyto jednotlivé složky se v boji mají doplňovat a podporovat, v případě VDR to ovšem neplatilo. Protivzdušná obrana VDR čelila po celou válku ohromující americké vzdušné převaze, takže  PLRV kupříkladu po téměř celou válku muselo vést bojovou činnost pod silným elektronickým rušením nejen letounů úderných skupin, ale též specializovaných letounů-rušičů, která operovaly mimo jeho dosah. Rušení zabezpečovaly dokonce rušiče na amerických plavidlech v Tonkinském zálivu.

V této situaci by v podmínkách běžné konvenční války vyrovnaných protivníků proti letounům-rušičům zasahovalo například vlastní stíhací letectvo, proti pozemním nebo námořním rušičkám potom další části pozemních, leteckých či námořních sil. Slabé stíhací letectvo VDR však operovalo při absolutní americké nadvládě ve vzduchu jak kvantitativní tak technické, takže se omezovalo pouze na defenzivní úkoly výhradně nad svým územím a proti rušičům zasáhnout nemohlo. Obdobně nebylo v silách žádné složky ozbrojených sil VDR účinně zasáhnout proti plavidlům 7. flotily USA.

Letouny amerických a jihovietnamských ozbrojených sil provedly během války celkem 6 milionů bojových letů, z toho 2 miliony bojových letů k útokům na pozemní cíle, při nichž svrhly na 8 milionů tun pum.

Za těchto okolností tedy nelze říci, že by PVO Vietnamské demokratické republiky byla schopna zamezit úderům na svěřené objekty a prostory, na druhou stranu však lze jen obtížně zhodnotit, jak vlastně tyto nálety dokázaly ovlivnit válečný potenciál VDR.

Příslušníci palebného družstva pádí k bojové technice. Jedná se bezpochyby o naaranžovanou fotografii, protože OR SM-63 v popředí s nabitou PLŘS není v nabíjecím úhlu. Pokud by již raketa byla připravena k odpálení a rampa se začala pohybovat, nesměly by se zde nacházet ani osoby ani v pozadí se zachycený přepravník PR-11 s další střelou. Raketa je kamuflována tmavě zelenými skvrnami na světlejším zeleném podkladu
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8e/SA-2-north-vietnam.jpg 

Jak si potom ze všech složek vietnamské PVO stálo protiletadlové raketové vojsko?

Vietnamské PLRV bývá v západní literatuře obecně hodnoceno jako zcela neúčinné. Přitom zpravidla jediným měřítkem účinnosti bývá procentuální vyjádření úspěšnosti střelby poměrem odpálených raket a zničených cílů. Podle tohoto vyjádření byla průměrná úspěšnost za celou válku (dle údajů gen. Momyera, tedy 150 sestřelených letadel a 8878 použitých PLŘS) 1,7 % a průměrná spotřeba téměř 60 raket na jeden sestřel. Osobně se domnívám, že takovéto hodnocení je velmi zjednodušující a nepřesné.

Zaprvé dost dobře nelze počítat úspěšnost PLRV jako poměr odpálených PLŘS ku počtu zničených cílů – podle pravidel střelby PLRK SA-75 se mělo na naprostou většinu cílů střílet třemi raketami, aby byla zabezpečena co největší pravděpodobnost jeho zničení. V takovém případě by tedy i v případě zničení KAŽDÉHO postřelovaného cíle úspěšnost činila pouze 33,3 %!

Daleko průkaznější je proto poměr počtu vedených střeleb ku počtu zničených cílů. Budeme-li vycházet z údajů S. Zalogy pak vietnamské PLRV vedlo proti letounům (bez započítání bezpilotních prostředků) USA celkem 3228 střeleb, při nichž zničilo 197 letounů s celkovou spotřebou 5248 PLŘS. V takovém případě činí průměrná úspěšnost 6,1 % a průměrná spotřeba 26,6 PLŘS na sestřel, což ovšem ani tak nevypadá nijak skvěle.

Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu také kategorie zničených letounů, neboť určité typy letounů operovaly ve větších výškách, kde byly podmínky pro použití PLŘS podstatně vhodnější, a kde naopak klesala úspěšnost ostatních prvků vietnamské PVO. Kupříkladu v letech 1971-73 bylo prostřednictvím PLRK SA-75M sestřeleno více než 30 % všech zničených letounů typu F-4 Phantom II a také všechny ztracené těžké bombardéry B-52 padly za oběť raketám. Bez jejich použití by tedy nebyl ztracen ani jediný Stratofortress.

Jedním z důvodů nízké úspěšnosti střeleb pak bylo nedodržení pravidel střelby s ohledem na stanovenou spotřebu raket. Střední spotřeba raket při celkovém počtu 3228 střeleb a 5248 odpálených raketách činí pouze 1,6 rakety na jednu střelbu.

Už jsem se ale zmiňoval, že naprostá většina cílů měla být za obvyklých okolností postřelována řadou tří PLŘS. Především mělo být toto pravidlo dodržováno při střelbě na manévrující cíle, kdy po vymanévrování první nebo druhé střely ještě stále byla šance na zásah třetí střelou. Pilot totiž zpravidla vyhodnocoval načasování manévru po vizuálním zjištění první střely, avšak další rakety se přibližovaly s odstupem šesti sekund. Proto se druhá střela přibližovala k cíli s určitým nadběhem, neboť letoun se již v tom okamžiku nacházel v polovině manévru, zatímco třetí střela se k cíli blížila ve chvíli, kdy již pilot manévr dokončoval.

Přestože hned od počátku nasazení vietnamských PLRK se americké letouny chránily prováděním protiraketového manévru prakticky neustále, nebyla tato předepsaná spotřeba většinou dodržena. Důvodem bylo mimo jiné již zmíněné rozvinování menšího počtu odpalovacích zařízení a problémy se zásobením dalšími PLŘS. Přepravníky s raketami se kvůli jejich citlivosti při leteckých úderech musely umisťovat ve vzd. 1-3 km od palebného postavení plro, což bylo až 10krát více, než předepisovala sovětská teorie. To prakticky vylučovalo možnost rychlého nabití nových PLŘS místo odpálených raket. Během jednoho boje tak disponoval oddíl pouze těmi raketami, které již byly nabity na odpalovacích rampách.

Během intenzívních bojů s velkou hustotou náletů proto protiletadlové raketové oddíly, ve snaze postřelovat větší počet cílů, odpalovaly na cíl pouze 1-2 PLŘS. Tři cíle postřelované každý jednou PLŘS stále představovaly šanci (byť výrazně menší) na zničení či poškození tří cílů místo jednoho, postřelovaného větším počtem raket.

Navíc úkolem PVO není (jen) ničení prostředků vzdušného napadení protivníka, ale zejména odvrátit údery na svěřené objekty a prostory. Toho Vietnamci často dosáhli i bez zničení cíle. Po vizuálním zjištění blížící se rakety totiž američtí piloti zpravidla reagovali provedením protiraketového manévru. Přitom byli často nuceni odhodit nesenou výzbroj neb její část, popř. se po provedení prudkého manévru již nedokázali vrátit na ideální útočnou trajektorii a jejich pumy cíl minuly.

V těchto případech tak vietnamští „rakeťáci“ vlastně dosáhli svého – cíl byl ubráněn i bez sestřelení útočícího letounu. Ten se tak navíc bude muset patrně pokusit příště o nový útok, takže bude znovu riskovat své sestřelení. Hodnota bráněného objektu samozřejmě mnohonásobně převyšovala hodnotu spotřebovaných raket, takže vietnamský pohled byl prostý – je lépe postřelovat více cílů menším počtem raket, a tak k manévru donutit co nejvíce strojů a rozbít útočnou sestavu, než jeden sestřelit a ostatní nechat proletět. Mnohdy přitom ani z jejich strany nešlo o reálnou hrozbu, nýbrž pouze o falešné odpaly raket.

Šlo o jeden z dalších způsobů tzv. nepřímého působení PLRV; také ztráty způsobovalo nasazení vietnamských raket Američanům nepřímo. Nelze například přehlédnout, že až do nasazení prvních PLRK mohlo letectvo USA operovat v podstatě beztrestně mimo dosah stávajících hlavňových prostředků protivzdušné obrany VDR. Nutnost klesat do přízemních výšek, při snaze uniknout protiletadlovým řízeným střelám, však americké letouny přiváděla do palby protiletadlových kanónů a kulometů, nehledě na časté léčky PLD kolem klamných postavení raketových oddílů. Z tohoto pohledu není náhodou, že vietnamské PLD způsobilo 83 % všech ztrát, které americké letectvo během války utrpělo.

Obrana proti raketám navíc působila další komplikace – 1až 2 závěsníky všech bojových strojů natrvalo obsadily rušící kontejnery, což zmenšovalo množství nesené výzbroje. Pro dodržení daného množství výzbroje určeného k dopravení na cíl tak muselo být na misi vysláno více letadel.

Počet bojových letů navyšovaly také letouny přímo či nepřímo působící proti PLRV. Běžnou údernou skupinu 16 bombardérů F-4 tak např. v roce 1972 zabezpečovaly 2-3 rušící letouny EB-66, dva čtyřčlenné týmy lovců-zabijáků Wild Weasel a dva čtyřčlenné roje vytvářející baráže dipólů. 

Jen pro ilustraci, během operace Linebacker II vykonaly bombardéry B-52 celkem 741 bojových letů. K jejich pasivní ochraně odlétaly F-4E celkem 207 letů k vytvoření dipólových baráží, zatímco rušiče EB-66, EKA-3B, EA-6A a EA-6B podpořily bombardéry dalšími 256 bojovými lety.  Vzhledem k Američany deklarované nízké účinnosti zbraňového systému SA-75 je s podivem, kolik práce si dali s jeho potlačením. 

Američané investovali ohromující množství úsilí i prostředků při vývoji jak nových technických zařízení, tak při hledání co nejúčinnějších taktických postupů pro boj s nepřátelskými protiletadlovými raketovými systémy. Navzdory tomu, že vietnamské PLRV tak muselo prakticky neustále bojovat v krajně nevýhodných podmínkách, zůstávalo silou, s níž musel protivník po celou válku počítat. Neustálý technický i taktický vývoj, hledání způsobů jak překonat či přelstít protivníka, a to z obou znepřátelených stran -  to vše navždy změnilo tvář letecké války.

 

Zdroje:
PVO-51-22: Bojové použití protiletadlového raketového vojska Vietnamské lidové armády, Praha 1967, TMNO-40-141-67
Daniel Kamas: Válka ve Vietnamu /1964-1975/, nakl. Votobia, Olomouc 1991, ISBN 80-7198-247-4
Steven Zaloga: Red SAM, Osprey Publishing Ltd., Oxford  2007, ISBN 978 1 84603 062 8
Peter Davies: F-105 Wild Weasel vs. SA-2 „Guideline“ SAM, Osprey Publishing Ltd., Oxford  2011, ISBN: 978 1 84908 47 1 0
WILLIAM P. HEAD, PhD: WAR FROM ABOVE THE CLOUDS, Air University Press, Maxwell Air Force Base 2002, Alabama, ISBN 1-58566-107-4
Jon Lake: B-52 Stratofortress units in combat 1955-1973, Osprey Publishing Ltd., Oxford  2004, ISBN 1 84176 607 0
Alfred Price: The History of US Electronic Warfare, The Association of Old Crows, ISBN 0-9703794-0-4
John T. Correl: The Vietnam War Almanac, AIR FORCE Magazine / září 2004
William A. Hewitt: Planting the seeds of SEAD: The Wild Weasel in Vietnam, Air University Press Maxwell Air Force Base 1992, Alabama
Sergej Ganin, Vladimír Korovin, Alexandr Karpenko, Rostislav Angelskij: Sistěma-75, Těchnika i vooruženie 2003/1, 2003/3, 2003/4
Mark Vorobjov: Dvina: Guarding Vietnam's Skies, Military Parade 28, duben 1998
Wayne Thompson: To Hanoi and Back, Air Force History and Museums Program, United States Air Force, Washington, D.C. 2000, DS558.8 .T47 2000 959.704'348--dc21 00-057606
JACOB VAN STAAVEREN: GRADUAL FAILURE, Air Force History and Museums Program, United States Air Force, Washington, D.C. 2002, DS558.8 .V359 2002 959.704´348´0973--dc21 2002003229
Jiří Kroulík, Bedřich Růžička: Vojenské rakety, nakl. Naše vojsko, Praha 1985, 28-067-85
István Toperczer: MiG-17 and MiG-19 Units of the Vietnam War, Osprey Publishing Oxford 2001, ISBN 1 84176 162 1
James R. Brungess: Setting the Context, Air University Press Maxwell Air Force Base, Alabama, 1994
KENNETH P. WERRELL: ARCHIE, FLAK, AAA, AND SAM, Air University Press Maxwell Air Force Base, Alabama 36112-5532, 1988, ISBN 1-58566-026-4
Andrej Michajlov: Statistika boevych strelb ZRV, Vozdušno-kosmičeskaja oborona, 2005/6
Karl J. Eschmann: Linebacker, The Untold Story of the Air Raids Over North Vietnam,  Ballantine Books, 1989, ISBN 0804103747
Steven J. Zaloga: UNMANNED AERIAL VEHICLES,  by Osprey Publishing 2008, Oxford, ISBN: 978 1 84603 243 1

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více