Otomat a Milas (2.)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 14.477

Protilodní střely Otomat si v průběhu 70. let pořídila námořnictva Itálie, Venezuely, Peru a Libye. U všech se zpočátku jednalo o variantu Mk.1, ale MMI a jihoamerická loďstva se zakrátko přeorientovaly na dodávky dokonalejších Mk.2. Jejich první zkušební odpal proběhl v lednu 1974 a vývoj byl oficiálně ukončen o dva roky později. K prvnímu navedení na cvičný cíl vzdálený za radiolokačním horizontem však došlo až v roce 1978. Systémem řízení palby TESEO (název se v Itálii zažil také pro samotné ŘS) byly nejdříve od poloviny roku 1979 vybavovány větší plavidla MMI a palubní vrtulníky AB.212ASW a AS.61 Sea King. Jeho dodávky do zahraničí následovaly až později. Jednoznačně nejrozšířenější platformou střel Otomat byly fregaty třídy Lupo s plným výtlakem cca 3000 t, kterých Itálie pořídila osm, Venezuela šest a Peru čtyři. Byly však jimi vyzbrojovány i menší platformy, jako třeba libyjské korvety třídy Wadi s plným výtlakem 670 t či drobné italské hydrofoily třídy Sparviero s výtlakem pouhých 62 t. Vyvíjená letecká varianta Albatros se po neúspěchu ve Francii nesetkala se zájmem jiných zákazníků a její vývoj byl v roce 1976 zastaven.


Snímek demonstrující rozdíly v rozměrech nových OZ vyvinutých pro variantu Otomat Compact (nalevo) a původních OZ (napravo)

Reklama

V návaznosti na první exportní úspěchy byla pro přilákání dalších potenciálních zákazníků neustále rozšiřována nabídka obou výrobců. Koncem 70. let ji doplnily pobřežní raketové baterie se střelami Otomat, pojmenované OCDS (Otomat Coastal Defence System). Každou baterii tvořila dvě vozidla nesoucí po dvou OZ, velitelské vozidlo, vozidlo se senzory SŘP, tahač s přívěsem s osmi rezervními ŘS a nabíjecí vozidlo. Jinou novinkou, zavedenou v 80. letech, byla verze marketingově nazývaná Compact, u níž byl odstraněn jeden z největších nedostatků Otomatů. Tím byla problematická skladovatelnost ŘS daná jejich pevnými nosnými plochami o značném rozpětí a umístěním startovních raketových motorů po stranách trupu. Hlavní konkurenti, střely Harpoon, měli sklopná křídla a boostery umístěné za trupem, a novější varianty Exocetů integrované přímo do své struktury. Proto bylo možné na prakticky stejném půdoryse, jako v případě jedné střely Otomat, instalovat až čtyři tyto ŘS. U varianty Compact byly zavedeny sklopné řídicí a nosné plochy, které umožnily použití nových menších OZ s oválným průřezem o hmotnosti snížené z 860 kg na 595 kg. Ty šlo umístit po dvou nad sebou místo jednoho původního hranatého OZ. Označení Compact se dlouho neudrželo a později byly ŘS se sklopnými plochami označovány jako běžné Otomat Mk.2. Dále byla v 80. letech domácím uživatelům i na export znovu nabízena letecká varianta, vycházející z „emkádvojek“.

V 80. letech do seznamu zahraničních uživatelů střel Otomat přibyly floty Egypta, Nigérie, Keni a Saúdské Arábie. Poslední jmenovaná se zároveň stala jediným uživatelem systému ERATO použitým na fregatách třídy Al Madinah a vrtulnících AS.365F Dauphin II. Plánovaná velká dodávka do Iráku se nerealizovala z důvodu zbrojního embarga. Egypt a Saúdská Arábie pořídily také pobřežní raketové baterie OCDS.

Protiponorkový Milas

V průběhu 80. let začala firma Matra Défense (nástupce Engins Matra) na podnět Marine Nationale pracovat na dalším členu rodiny Otomat. Francouzská admiralita tehdy plánovala doplnit protiponorkovou výzbroj svých hladinových jednotek, tvořenou většinou palubními vrtulníky a klasickými torpédy, novými raketovými torpédy. Vrtulníky, představující hlavní protiponorkovou zbraň, se totiž vyznačovaly dlouhou reakční dobou, činící kolem 15 minut, a problematickou možností nasazení při zhoršených povětrnostních podmínkách. Běžná torpéda zase měla relativně krátký účinný dosah, obvykle nepřesahující 10 km, a nízkou tranzitní rychlost do cílové oblasti. Raketová torpéda neměla žádný z těchto nedostatků a měla se používat proti ponorkám na středních vzdálenostech. Do užšího výběru se dostaly upravené verze starých rivalů Otomatu a Exocetu, nesoucí lehká, 324mm torpéda. MN poněkud překvapivě upřednostnila typ Milas (MIssile de Lutte Anti-Sous-marine) z dílen Matra Défense, i přes nesporné výhody jeho protějšku. Těmi byly vyšší unifikace se stávající výzbrojí plavidel a možnost vyvinutí ponorkové varianty. Souběžně se o raketová torpéda začalo zajímat také MMI, které v nich vidělo ideální zbraň pro útoky na ponorky zjištěné v tzv. první konvergenční zóně (oblast ve tvaru prstence cca 35–40 km od plavidla). V polovině roku 1986 se obě země dohodly na dalším společném postupu.


ŘS Otomat se na rozdíl od svých konkurentů Harpoon a Exocet nedočkaly bojového nasazení. V případě verze Mk.2 Block IV se v MMI počítá s její službou do roku 2025

Raketová torpéda Milas přebírají ze střel Otomat Mk.2 ve variantě se sklopnými plochami zadní polovinu trupu, ke které je připojena nová přední část. Délka zbraně narostla na 6 m a startovní hmotnost na 800 kg. Vzhledem k jejímu určení již není potřebná radiolokační naváděcí hlavice ani bojová hlavice, které zastoupil náklad v podobě samonaváděcího 324mm protiponorkového torpéda. Zbylé prvky naváděcí soustavy včetně autopilota, INS a systému na příjem povelů MCGU byly zachovány, její elektronika však prošla modernizací a původní analogové systémy byly nahrazeny moderními digitálními. Pro odlišné rozložení hmotností přibyla na přední polovině trupu ŘS další čtveřice šípových stabilizátorů. Minimální dolet střel Milas dosahuje 5 km a maximální 35–40 km. Vypouštěny jsou z upravených oválných OZ prodloužených na 6,06 m a celý systém se ovládá prostřednictvím specializované řídicí konzoly. Zpočátku se, podobně jako v případě střel Otomat Mk.2, plánoval vývoj dvou lokálních subverzí: francouzské, nesoucí torpédo Murène, a italské s typem A290. V roce 1990 se však oba státy rozhodly spolupracovat i při vývoji lehkých torpéd, výsledkem čehož se stal typ MU90 Impact s hmotností 304 kg a dosahem více než 10 km při maximální rychlosti přes 50 uzlů, použitý také na sériových raketových torpédech.

Při nasazení střel Milas je před odpálením jejich naváděcí soustava naprogramována na let k poslední známé poloze ponorky protivníka. Startovní fáze odpovídá protilodním ŘS Otomat a cestovní fáze letu probíhá ve výšce 200–300 m. V jejím průběhu může být povely MCGU průběžně upřesňována poloha cíle, což je užitečné hlavně při stíhaní rychlých jaderných ponorek. Nedaleko cílové oblasti dochází k vypnutí proudového motoru a k oddělení torpéda, které – brzděno padákem – padá k hladině moře. Těsně před dopadem se padák oddělí a po ponoření torpédo samostatně vyhledá svoji oběť a provede zteč. Čas od odpalu ŘS až do dopadu torpéda do vody činí tři minuty při ponorce vzdálené 35 km.

Reklama


Střely Otomat byly v 80. letech testovány v USA s údajně velmi dobrými výsledky. Na záběru z těchto zkoušek je vidět distanční vložky po stranách boosterů, používané v oválných OZ

První zkušební odpaly raketových torpéd Milas byly provedeny již koncem 80. let, značné zdržení ve vývoji však přinesla změna neseného torpéda na typ MU90. Původně plánované datum zařazení do služby proto bylo postupně odsouváno z roku 1990 až na definitivní rok 2000. Velení MN ale v roce 1998 z finančních důvodů zanechalo úmyslů pořídit raketová torpéda a jejich jediným uživatelem se stalo jen MMI. Milas je na export nabízený buď jako samostatný protiponorkový systém, nebo jako součást kombinovaného protilodního/protiponorkového systému Otomat/Milas, který pro obě ŘS využívá společnou řídicí konzoli a delší OZ. V případě požadavků zákazníků mohou bojovou část tvořit také italská torpéda A244/S nebo americký typ Mk.46.

Zapomenutá nová generace

I navzdory značným obchodním úspěchům, které ŘS Otomat Mk.1 a 2 pasují na třetí nejrozšířenější západní protilodní střely po typech Harpoon a Exocet, oba výrobci nezaspali na vavřínech a pracovali na jejich dalším zdokonalení. V roce 1980 byla představena nová nadzvuková verze Otomach 2, poháněná proudovým motorem na bázi turbovrtulového agregátu Alfa Romeo AR318. Proti původní pohonné jednotce měl mít dvojnásobný tah 8 kN, což mělo umožnit dosažení letové rychlosti 1,8 M, která měla střele výrazně usnadnit proniknutí protivníkovou PVO. Nárůst letových výkonů však musel být při požadovaném zachování rozměrů ŘS vykoupen zkrácením jejího doletu na hodnotu kolem 100 km a použitím lehčí bojové hlavice s hmotností 100 kg. Další úpravy měly zahrnovat také vylepšenou naváděcí soustavu. Zájem o nadzvukový Otomach 2 však byl pro předpokládanou vysokou cenu spíše vlažný a jeho vývoj byl v roce 1992 definitivně zastaven.


Bojovou částí raketových torpéd Milas je lehké, 324mm torpédo MU90, které tvoří prakticky celou přední polovinu ŘS

Na neúspěchu Otomachu se do značné míry podepsaly i neshody obou výrobců. Podle projektantů Matra Défense nebyla vysoká letová rychlost zárukou pro překonání PVO a mnohem účelnější bylo zdokonalení naváděcí soustavy. Proto firma koncem 80. let zahájila vývoj verze Otomat Mk.3 nabídnuté v první řadě pro plavidla a hlídkové letouny Marine Nationale. Hlavním vylepšením měla být naváděcí soustava s digitální elektronikou z raketových torpéd Milas, novým řídicím počítačem a radiolokační naváděcí hlavicí rodiny ADAC převzatou z Exocetů. Do paměti autopilota mohly být naprogramovány různé letové trajektorie, zahrnující také vyhýbání ŘS terénním překážkám či provedení úhybných manévrů v koncové fázi letu, a radiolokační hlavice byla schopná vybírat konkrétní místo zásahu cíle. Vývoj varianty Otomat Mk.3 měl být dokončený v roce 1996, ale po odstoupení Francie od programu v roce 1992 a pro nezájem dalších zákazníků byl zastaven.

Italskou odpovědí vyvíjenou pro MMI společností OTO-Breda (která vlastnila OTO Melara) byla střela nazvaná podle celého systému TESEO 3. Jednalo se o zcela nový typ, jehož konstrukce byla podřízena snaze o snížení radiolokační odrazné plochy za účelem usnadnění prolamování protivníkovy PVO. Nosné i řídicí plochy dostaly kosodélníkový půdorys, přičemž kormidla byla výrazně zvětšena a přesunula se na konec trupu, stejně jako boostery nové konstrukce. Nové byly i nasávací kanály klínovitého tvaru a odstupněná přední část trupu, ve které byla kromě radiolokátoru umístěna také termokamera. Nejvíc exponované partie ŘS byly navíc pokryty materiálem RAM. Trup střel byl prodloužen pro zvětšení objemu PHM a trhavina bojové hlavice spolu s raketovým palivem boosterů měla být „insenzitivní“ na iniciaci při případném zásahu. Italové se při typu TESEO 3 znovu vrátily k možnosti zteče na cíl seshora a termokamera naváděcí soustavy měla zajistit navedení i za silného rušení radiolokační hlavice nebo navedení na cíle s nízkou radiolokační odrazovou plochou. Střela dále měla být schopná útočit i na pozemní cíle, naváděná pomocí GPS. Nový systém řízení palby měl umožňovat útoky v salvách na větší počet cílů současně a využívat letové trajektorie s více navigačními body.


Snímek raketového torpéda Milas zachycující ještě sklopené nosné plochy. Boostery po stranách trupu neumožnily použití kruhových OZ ani vypouštění zbraně z torpédometů

Reklama

O tuto nesporně pokročilou ŘS, představenou v roce 1993, zakrátko projevilo zájem velení USN. To zvažovalo vyvinout na jejím základě typ Ulisses, který by nahradil letecké protizemní střely typu SLAM-ER. V roce 1997 byla podepsána dohoda o společném vývoji ŘS pro letouny USN a plavidla a letouny MMI (pojmenovaná Ulysses). Dokončený měl být v roce 2004. Nová střela měla cestovní fázi letu absolvovat rychlostí 0,88 M a v terminální fázi měla zrychlit na 0,95 M. Její dolet měl přesahovat 300 km v letecké a 250 km v námořní variantě. Délka trupu měla činit 5,6 m a startovní hmotnost 800 kg, hmotnost bojové hlavici byla udávaná různě, od 160 do 205 kg. Ani typ Ulisses/Ulysses se nedočkal realizace, když americká strana v roce 1999 odstoupila od jeho vývoje. Italové v něm však pokračovaly na vlastní náklady, což vedlo k další střele NGASM (viz dále).

Pod hlavičkou MBDA

Dlouhý vývoj perspektivního nástupce ŘS Otomat Mk.2 Block II společně s jejich zastaráváním vedl italského výrobce k vývoji přechodné varianty Otomat Mk.2 Block III, která měla typ udržet na úrovni doby až do příchodu střel nové generace. Do konstrukce ŘS verze Block III byla zapracována některá řešení vyvinutá původně pro TESEO 3, jako „insenzitivní“ trhavina bojové hlavice a THP boosterů, a vylepšena byla také její naváděcí soustava. Tato varianta se dočkala jen jednoho odběratele v podobě Malajsie. Ta ji v druhé polovině 90. let pořídila spolu se čtyřmi korvetami původně postavenými pro Irák, který je z důvodu embarga nepřevzal.


Série rozpracovaných raketových torpéd Milas, jejichž zadní poloviny se shodují se střelami Otomat Mk.2. Jasně je vidět mechanizmy sklápění nosných a řídicích ploch

V roce 2000 byl ohlášen vývoj další, spíše přechodné, ale hlouběji modernizované verze Otomat Mk.2 Block IV (v Itálii zvané podle SŘP také jako TESEO Mk.2/A). V zásadě se jednalo o rozvinutí myšlenky původní francouzské varianty Mk.3 z 90. let doplněné o řešení z typů TESEO 3/Ulysses. Naváděcí soustava využívá novou digitální elektroniku kompatibilní s raketovými torpédy Milas a zásadní modernizací prošla radiolokační naváděcí hlavice ST-2 vybavená novým signálovým procesorem. Ta se vyznačuje zvýšenou odolností proti rušení, zlepšenou schopností identifikace cílů a možností útočit na cíle v pobřežních vodách. Střela může v terminální fázi letu provádět úhybné manévry a v případě minutí cíle je schopná při dostatečné rezervě paliva zteč opakovat. Dále byla naváděcí soustava doplněná terminálem GPS, který ŘS umožňuje útočit na pozemní cíle. Od vrtulníkového datalinku TG-2 bylo z důvodu jeho zastaralosti upuštěno a korekce MCGU se po novém provádí přímo z mateřského plavidla, jako u systému ERATO. Zdokonalený systém řízení palby TESEO Mk.2/A má důmyslný plánovací systém umožňující nastavení několika navigačních bodů a provádění koordinovaných úderů více střelami současně. Místo specializovaných řídicích konzol OJ-701 a OJ-702 využívá nové menší panely nebo interfejsy, které lze nainstalovat do univerzálních řídicích konzol jiných typů.


Raketové torpédo Milas, řízená střela Otomat Mk.2 Block I

Pro další vývoj střel rodiny Otomat měl zásadní význam počátek nového tisíciletí, kdy došlo k vytvoření evropského konsorcia MBDA, jehož součástí se staly i firmy Matra BAE Dynamics (v roce 1996 koupila Matra Défense) a Alenia OTO Sistemi Missilistici (zahrnující OTO Melara). Tehdy byly sloučeny dvě do značné míry samostatné vývojové a prodejní větve a střely Otomat byly na trzích dále nabízeny již jen pod jednou značkou. Pro navrácení stále klesající konkurenceschopnosti však typ nutně potřeboval modernizaci. Proto bylo rozhodnuto v nejbližším období dokončit vývoj verze Mk.2 Block IV a v delším časovém horizontu vyvinout střelu NGASM (New Generation Anti-Ship Missile) vycházející z typů TESEO 3/Ulysses. Vývojové práce na variantě Mk.2 Block IV se naplno rozběhly v roce 2005 a první testy byly provedeny o dva roky později. Do služby byla zařazena v roce 2010. Prvním odběratelem bylo MMI, které se na její standard rozhodlo modernizovat ŘS starších variant. K stejnému kroku přistoupila Malajsie a v případě svých pobřežních raketových baterií také Egypt. Prozatím posledním zákazníkem verze Mk.2 Block IV se stal Bangladéš, který pořídil nové ŘS.

O střele NGASM je v současnosti k dispozici jen minimum informací. Původně plánované datum zařazení do služby v roce 2012 je nereálné a není jasné, zda se na typu při ostré konkurenci v podobě střel Exocet Block 3 a SCALP Naval, rovněž nabízených MBDA, nadále pracuje. Je poměrně pravděpodobné, že další klienti střel Otomat již nebudou nalezeni a počet vyrobených ŘS se zastaví na současných více než tisíci kusech.

TTD střel rodiny Otomat/Milas
Typ Otomat Mk.1 Otomat Mk.2 Milas
Ukončení vývoje 1976 1979 1999
Celková délka (m) 4,46 6,0
Max. průměr trupu (mm) 400/460 324/460
Rozpětí křídel (mm) 1350 1350
Startovní hmotnost včetně boosterů (kg) 750 770 800
Letová hmotnost (kg) 600 620 650
Bojové hlavice 210 kg MU90
Max. letová rychlost (M) 0,9 0,9
Min. dolet (km) 6 5
Max. dolet (km) 80 180 40
Zdroje:
materiály firmy MBDA;
ročenky Jane’s Naval Weapons Systems, Guide To World Naval Weapon Systems;
archiv;
internet

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více