Francouzi z britských letišť

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 18.912

Úvodní etapa spojenectví mezi Francií a Spojeným královstvím v pohnutých časech 2. světové války skončila podepsáním francouzsko-německého příměří 22. června 1940. Francie, drcená postupem německých vojsk, se ze spojeneckého svazku vyvázala a osudy obou mocností se načas rozdělily. V tomto prvním válečném období operovalo z francouzských základen velké množství letadel britského RAF. Přítomnost francouzských letounů na britských letištích byla naopak ve stejné době poměrně řídká.

Prvními francouzskými letadly, která se podívala na britské ostrovy po vypuknutí války, se staly dopravní stroje. Spojení mezi Paříží a Londýnem obstarávaly od začátku konfliktu třímotorové dopravní letouny Dewoitine D.338 z leteckého parku Air France a dvoumotorové poštovní Caudrony C.445 Goeland, původně patřící společnosti Air Bleu. Stroje obou aerolinií byly na začátku války mobilizovány. I s původními civilními osádkami je začalo kontrolovat Armée de l’Air. K úvodním pokusům o vojenské využití britských letišť francouzským letectvem došlo až začátkem roku 1940.

Severská mezihra

Reklama

Během podivné války přitahoval pozornost spojeneckých stratégů sever Evropy. Ze Švédska do Německa putovala pro nacistickou válečnou mašinérii důležitá železná ruda. 30. listopadu 1939 zde útokem Sovětského svazu na sousední Finsko navíc vzniklo další válečné ohnisko – Zimní válka. Houževnatý odpor napadeného státu si získal sympatie světové veřejnosti a Spojencům poskytl záminku k přípravě intervence. Francouzsko-britská nejvyšší válečná rada ji schválila 5. února 1940. Spojenecká vojska se měla vylodit v Narviku, a nejen tak pomoci Finsku v jeho zápase se sovětskou přesilou, ale také přerušit dodávky švédské železné rudy do Hitlerova Německa.


Centre (Farman) NC.223.4 n° 2 Jules Verne francouzského námořního letectva

V rámci příprav na operace na severu Evropy došlo k úvodním přesunům francouzských vojenských letounů na britská letiště za 2. světové války. 21. února 1940 přistál na letišti Heston skutečně nepřehlédnutelný stroj. Pilot Aéronautique Navale (francouzského námořního letectva) Capitaine de Corvette Dailliè zde posadil letoun Centre (Farman) NC.223.4 n° 2 Jules Verne. Byl to čtyřmotorový 26tunový hornoplošný gigant, jeden ze tří exemplářů, původně postavených pro Air France a její poštovní trasu, spojující přes jižní Atlantik Afriku s Jižní Amerikou. Pro vojenskou službu prošel menšími modifikacemi.

NC.223.4 n° 2 se v Hestonu ocitla v rámci připravované operace ve Skandinávii. Předpokládalo se její využití při dálkových akcích: měla klást magnetické miny v Baltském moři u švédského přístavu Luleå. Takto měla být přerušena doprava železné rudy ze Švédska do Německa. Nakonec však z operace sešlo. Dailliè se svým „ořem“ zůstal v Hestonu do 24. února a poté se vrátil do Bordeaux. Jules Verne se později proslavil prvním spojeneckým náletem na Berlín, který provedl v noci ze 7. na 8. června 1940.

Další francouzské letouny se do Británie podívaly v rámci shromažďování sil pro expediční sbor určený pro intervenci ve Finsku. 11. března 1940 přistály v Tangmere elegantní dvoumotorové Potezy 633 B.2 speciální skupiny Groupe de marche Ouessant (někdy je nazývána také jako Groupe expeditionnaire Ouessant, tedy expediční skupina). Vznikla 3. března 1940 transformováním bitevní skupiny GBA I/54. Ta byla umístěna na jihofrancouzském letišti Salon-de-Provence. Jednotka vyměnila své dosavadní letouny, Breguety 691, za spolehlivější Potezy 633, získané od GBA II/54. Šlo o dvoumotorové lehké bombardéry, které Francouzi na začátku války zabavili z exportních objednávek a zařadili jako nouzovou výzbroj do Armée de l’Air.

Francouzský průzkumný letoun Potez 63-11 A3

Dne 6. března přelétlo 12 Potezů 633 Groupe de marche Ouessant na pařížské letiště Bourget. 11. března stroje pokračovaly do Británie, kde přistály na letiště Tangmere. Zde francouzští letci i jejich stroje vyčkávali na další etapu přesunu. Ta byla plánována přes skotský Aberdeen, Severní moře, norský Stavanger a přes Švédsko do Finska. Osádky byly pro speciální misi formálně propuštěny z řad Armée de l’Air. Konec zimní války nastal dříve, než Spojenci předpokládali. Boje utichly 13. března 1940. Další pobyt jednotky v Anglii se stal zbytečným a Potezy 633 se poté vrátily zpět do Francie.

Dunkerque

Nový impulz pro přítomnost francouzských letounů na britských letištích poskytla krize na západoevropském bojišti. Německý Wehrmacht zahájil svou ofenzivu (Fall Gelb) 10. května 1940. V pouhých 11 dnech vojska Skupiny armád A GenObst. Gerda von Rundstedta dosáhla pobřeží průlivu La Manche. Spojenecké armády byly rozděleny ve dví. Ve Flandrech zůstala von Rundstedtovým „řezem srpu“ izolována nejbojeschopnější část spojeneckých vojsk, včetně francouzské 1. armády. Letecké útvary Armée de l’Air, určené k její podpoře, ustoupily na jih. Nyní se nacházely na dosti vzdálených letištích, navíc oddělených od bojové oblasti Ier Armée německým koridorem. Jednu z možností, jak zajistit bojujícím jednotkám 1. armády alespoň nejzákladnější vzdušnou podporu, představovalo užití letišť na britských ostrovech.

Reklama


Bloch MB.220

Události běžely překotným tempem. Zatímco Francouzi ještě věřili v možnost obrany pozic v prostoru Dunkerquu, Britové již večer 26. května zahájili operaci Dynamo, evakuaci svého expedičního sboru (BEF), rovněž odříznutého ve Flandrech. Francouzského spojence ovšem o svých záměrech včas výslovně neinformovali a jednostranné zahájení evakuace přililo oheň do již tak napjatého spojenectví. Zatímco jednotky BEF ustupovaly k Dunkerquu, jejich evakuaci do značné míry umožňoval hrdinský odpor jednotek francouzské 1. armády. Francouzský vrchní velitel Gen. Weygand povolil evakuaci francouzských vojsk až 29. května.

Mezitím, 27. května, bylo v souvislosti s boji ve Flandrech (Francouzi tuto oblast ještě chápali jako „předmostí) rozšířeno pole působnosti francouzské letecké operační oblasti ZOAN (Zone d’Operations Aériennes Nord) také na anglické letiště Lympne. Stalo se francouzskou leteckou předsunutou základnou na britských ostrovech.

Letiště Lympne je situováno v Kentu, nedaleko od pobřeží Calaiského průlivu, nejužšího místa Lamanšského průlivu. Vzniklo již během 1. světové války jako vojenská základna. V meziválečném období prošlo časem útlumu, nějakou dobu bylo vedeno jako civilní letiště a ve 30. letech, v období narůstání napětí v Evropě, jej začalo intenzivněji využívat RAF. V roce 1939 bylo předáno Admiralitě a 1. června téhož roku se z něj stala základna námořního letectva HMS Buzzard (od září 1939 bylo „námořní“ označení změněno na HMS Daedulus II). Význam letecké základny narostl v květnu 1940, kdy jej začaly používat letouny z Francie stažených jednotek Air Component BEF (Letecké složky britského expedičního sboru). Admiralita vrátila ministerstvu letectví základnu jen pár dnů před příletem Francouzů, 23. května. Velitelem letiště byl W/C Flower.

Přesun francouzského detachementu

Prvními letouny Armée de l’Air umístěnými v Lympne se staly průzkumné Potezy 63-11 A.3 skupiny Groupe de Reconnaissance I/14. Skupina od začátku německé ofenzivy působila v rámci Forces Aériennes 101 čili letectva přiděleného k podpoře francouzské 1. armády. Na konci května stál v čele GR I/14 Cdt. Fayet a od 22. května, po předchozím ústupu, skupina působila z caenského letiště Rocquancourt.

Reklama


Kde jsou naši stíhači? Francouzští námořníci z dunkerqueského štábu l’amiral Nord sledují nálet Luftwaffe

GR I/14 vyslala do Británie ráno 27. května detachement tří Potezů 63.11. Po mezipřistání v Tangmere letouny přelétly do Lympne. Doprovázel je dvoumotorový transportní letoun Bloch MB.220, dopravující na místo určení první skupinu pozemního personálu. Zbytek mechaniků dorazil na letiště až 29. května.

Celá akce byla šitá horkou nití: Lympne nebylo na přílet francouzských letounů nijak speciálně připraveno. Na letišti chyběly náhradní díly a zázemí pro jejich provoz. Nadále z něj působily také stroje RAF, Lysandery 16. a 26. Sq. RAF. Vedle logistických obtíží měl francouzský detachement v Lympne od začátku problémy s udržováním rádiového spojení s nadřízenými jednotkami ve Francii, se štábem francouzské 1. armády a námořním velitelstvím l’amiral Nord (admirál sever).

K úvodní akci vzlétl jeden z Potezů 29. května. Musel se předčasně vrátit kvůli nepříznivému počasí v oblasti mezi Dieppe a Seinou.

Součástí francouzského odřadu v Lympne se měla stát také stíhací složka. Velení pro misi vybralo GC II/8, vyzbrojenou stíhačkami Bloch MB.152 C.1. Po evakuaci z letiště Calais-Marck působila od 20. května z týlového Villacoublaye. V čele stál Cdt. Ponton d’Amecourt. Otřesená jednotka přišla během kvapného ústupu o svůj pozemní sled (tři důstojníky, 20 poddůstojníků a 94 příslušníků mužstva), který padl do německého zajetí 24. května.

Stíhačky Bloch 152. skupiny se 27. května přemístily na letiště Deauville, které měly využívat společně s předsunutou základnou v Lympne. GC II/8, jako jednotka Armée de l’Air specializovaná na spolupráci s námořnictvem, nadále působila v podřízenosti l’amiral Nord. Hlavní bojovou náplň měly tvořit akce zadané námořnictvem. Sekundární aktivitu pak představovala ochrana letounů GR I/14. V Lympne měla GC II/8 působit pod taktickým velením Cdt. Fayeta, velícího důstojníka GR I/14 a současně velitele francouzského detachementu v Anglii. Předpokládalo se, že bude v Lympne udržovat 10–12 stíhaček.


Účastník boje nad Dunkerque 1. června 1940, velitel 3e escadrille GC II/8 Cne. Grandbesançon u Blochu 152

Piloti GC II/8 čekali v Deauvillu na příkaz k přesunu do Anglie od 28. do 30. května. Nakonec 30. května ve 13.45 vzlétlo 13 MB.152 C1 k 275 km dlouhému přeletu. Blochy představovaly silně vyzbrojené letouny (dva kanony 20 mm a dva kulomety 7,5 mm), současně však trpěly velmi malým doletem. Přesun do Lympne byl na samé hranici jejich možností. Navíc, během přeletu formace narazila na silný protivítr. V čase přiblížení k anglickému letišti již byly stíhačky na dně s pohonnými hmotami, a u dvou dokonce umlkly motory během přistávacího manévru.

Přesun GC II/8 do Británie může posloužit jako ukázka logistického selhání. Stíhačky přelétly bez jakéhokoliv doprovodného transportního stroje, a tedy bez pozemního personálu, náhradních dílů a s municí pouze v zásobnících zbraní. Zásilka střeliva a pro provoz potřebného materiálu dorazila s 24hodinovým zpožděním. O přepravu se postarala MB.220 přidělená k podpoře GR I/14. Kvůli nedostatku oleje (britský nebylo možno využít) stíhačkový detachement vykonal první akci až 1. června.

Zatímco stíhačky trčely na anglickém letišti, vzlétl 31. května k průzkumné akci Potez 63.11 n° 698 GR I/14, doprovázen britskými Hurricany. Během akce jej ohrožovalo několik Bf 110, které však zahnaly britské stíhačky.

Aktivita vrcholí

Další průzkumnou akci provedl 1. června jeden z Potezů 63.11 GR I/14 již pod ochranným štítem devíti MB.152 C1 GC II/8. Francouzské letouny odstartovaly z Lympne ve 14.30. Piloti stíhaček si při akci poprvé odzkoušeli nošení britských záchranných vest, nazývaných podle dobře tvarované americké herečky Mae West. Případné komentáře šarmantních francouzských letců se nedochovaly.

Osádka průzkumného stroje měla lokalizovat německé baterie, ostřelující pláže u Dunkerquu. Francouzi přelétli kanál La Manche ve 200 m. Nad podbřežím u Dunkerquu spatřili Ju 88 A ve střemhlavém letu bombardující lodě v přístavu. V danou chvíli v oblasti působily také Hurricany 17., 111., 151. Sq. a Spitfiry 609. Sq. RAF (Britové nárokovali sestřelení jedné Bf 110 a jedné Ju 88). Francouzští stíhači se zapojili do boje. Zprvu chybně identifikovali spojenecké stíhačky jako Bf 109 E. Vypukl krátký bratrovražedný boj. Cne. Grandbesançon zaútočil na jednu nízko letící „stodevítku“. Během zteče si však všiml britských kokard a útok přerušil. Některý z pilotů Hurricanů zasáhl Bloch pilota S/Lt. Delocquea-Fourcaulta. Britské kulky vykously v levé polovině křídla 14 průstřelů. Poté stíhači RAF zaregistrovali omyl a boj přerušili.

Hlavního protivníka pilotů GC II/8 samozřejmě představovaly německé bombardéry. Jeden sestřel Ju 88A byl přiznán dvojici A/C Marchais a Adj. Nicole. Oba Francouzi se pustili kolem 15.00 do bombardéru, který střemhlav útočil na loď u Dunkerquu. Zasažený Junkers jim zmizel v přízemní mlze. Stejný stroj pronásledovaly také britské Hurricany a jeho sestřelení nárokoval S/L Donaldson ze 151. Sq. RAF. Nicole sám pak získal nad pláží de Bary-Dunes ještě pravděpodobný sestřel He 111. Bombardér po jeho střelbě ztrácel výšku směrem k pláži, jeho dopad však pilot neviděl.


Střemhlavé bombardéry Vought 156F od AB1 francouzského námořního letectva

S francouzskými nároky je možno ztotožnit jediný výsledek. Francouzi (společně s Brity) nejspíše stíhali průzkumnou Ju 88A z 3.(F)/123, která ovšem pronásledovatelům unikla s poškozením v rozsahu pouhých 2 %.

Jediný střet, kterým francouzské letectvo přispělo do těžkých leteckých bojů nad Dunkerquem, tedy skončil dosti rozpačitě. Vlastní úkol však byl splněn, neboť osádka Potezu určila polohu dvou nepřátelských baterií. Vedle palbou Hurricanu poznamenaného Blochu pilota S/Lt. Delocquea-Fourcaulta si několik dalších francouzských stíhaček přineslo lehčí poškození střepinami spojenecké protiletadlové palby.

Další příchozí

V Lympne se 1. června objevili ještě další francouzští návštěvníci, a to jak z řad Armée de l’Air, tak námořního letectva Aéronautique Navale.

V průběhu dne zde přistály dva moderní lehké bombardéry Martin 167F amerického původu, patřící bombardovací skupině GB I/63 Cne. Watrina. Stroje n° 43 a n° 53 přilétly z francouzské základny skupiny (právě toho dne se přesunula z Évreux Fauville do St-André-de-l’Eure). Jejich úkol byl speciální – svrhnout nedostatkové léky francouzským vojákům na pláž v Zuydcoote. K akci vzlétly na sklonku odpoledne. Nad Belgií se dostaly do silné protiletadlové palby. Oba se musely předčasně vrátit do Lympne. Martin 167F n° 53 utržil tak vážné poškození, že jej Francouzi nakonec zanechali v Británii. Druhý letoun pozemní personál urychleně opravil. Jeho osádka vykonala akci následujícího dne a poté se vrátila do Francie.

Francouzské velení koketovalo s myšlenkou přesunout do Británie k akcím u Dunkerquu také střemhlavé bombardéry námořního letectva. Plánovalo se přesunutí letky AB3, která byla 10. května zničena náletem Luftwaffe na letiště Alprech a byla znovu postavena 23. května s 11 novými Voughty V-156-F na letišti Querqueville. Předpokládalo se její nasazení z letiště Tangmere, odkud měla působit u Dunkerquu. Nakonec z nasazení sešlo – jednotka nebyla k nasazení připravena včas.


Lehký bombardér Martin 167F

Přítomnost námořních letounů v Anglii během bojů u Dunkerquu tedy nakonec zůstala omezena na jedinou akci 1. června. Ráno v 6.00 přistálo na letišti v Tangmere šest V 156F letky AB1 pod velením LV Mesnyho. Přilétly z letiště Querqueville u Cherbourgu. AB1 byla původně určena pro službu z letadlové lodě Béarn a přezbrojení na americké stroje dokončila v září 1939. Bojovým křtem prošla 16. května, kdy devět Voughtů bombardovalo kanál Beveland na jihu Nizozemska.

Stroje byly 1. června vyslány k útoku na německou baterii ve Furnes (dle jiného zdroje v Bergues), ostřelující jednotky u Dunkerquu. K vlastnímu útoku odstartovaly střemhlavé bombardéry z Tangmere na konci večera. V 18.30 vzlétly k jejich ochraně tři roje osmi MB.152 GC II/8 z Lympne. K setkání s bombardéry však nedošlo, a po hlídce v sektoru se stíhačky vrátily do Anglie.

Nálet větší efekt nepřinesl. Palba flaku a nedostatek předchozího přesného průzkumu způsobily, že osádky shodily pumy naslepo. Po akci se do Cherbourgu vrátily jen čtyři Voughty. Dva stroje opět dosedly v Británii. Jeden v Tangmere, odkud okamžitě odlétl do Cherbourgu. Další stroj, V 156F LV Mesnyho (označení AB 1-1), omylem přistál po akci v Hawkinge a poté přelétl do Lympne. Následujícího dne se vrátil do Cherbourgu.

Závěr evakuace

Evakuace z Dunkerquu skončila za úsvitu 4. června, kdy odpluly poslední lodě. Dalších 30 000 francouzských vojáků, převážně příslušníků zadního voje, jejichž sebeobětování umožnilo úspěšné završení operace Dynamo, bylo ponecháno svému osudu. Čekal je pobyt za dráty německých zajateckých táborů.

MB.152 GC II/8 se z Lympne na akcích podílely až do samého závěru evakuace. 2. června provedly jednu hlídku nad Dunkerque. Bez výsledku zaútočily na Heinkel He 111, ohrožující spojeneckou loď. Následujícího dne osm MB.152 doprovodilo k Dunkerquu jeden Potez 63.11. Vzlétly z Lympne ve 12.30 a na nepřítele ve vzduchu tentokrát nenarazily. K poslední operační akci nad Dunkerque pak stíhačky GC II/8 odstartovaly večer v 18.30.

Po ukončení evakuace z Flander se přítomnost francouzského vojenského detachementu v Británii stala zbytečnou. Nyní byl každý bojeschopný letoun potřebný ve Francii, kde začínala závěrečná fáze bitvy. Trojice Potezů 63.11 odřadu GR I/14 do vlasti odlétla 4. června. Detachement GC II/8 se vrátil do Deauvillu 5. června s výjimkou tří strojů, které byly jako letu neschopné ponechány v Anglii.

Netrvalo ovšem dlouho a na půdě Spojeného království stanuli další Francouzi. Tentokrát šlo (alespoň z pohledu nové francouzské vlády ve Vichy) o renegáty a zrádce, kteří odmítli přijmout příměří s nacistickým Německem a rozhodli se pokračovat v boji s Hitlerovou tyranií a za tradiční francouzské republikánské hodnoty: Liberté, Egalité, Fraternité.

Zdroje (výběr):
Cornwell, P. D.: The Battle of France Then and Now;
Ellis, L. F.: The War in the France and Flanders 1939–40;
Gillet, A.: Les Victoires de l’aviation de Chasse Francaise 16. mai – 4. juin 1940;
Gisclon, J.: Les mille victoires de chasse Francais

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více