F. Kriegel - politik, který zachránil československou čest (II.)

Autor: František Janouch 🕔︎︎ 👁︎ 22.219

František Kriegel, československý politik, který nepodepsal v srpnu 1968 souhlas s diktátem Moskvy, by se byl v těchto dnech dožil stovky let. Ve druhé ze tří částí zastihneme Františka Kriegla během Pražského jara a invaze pěti armád Varšavské smlouvy. Tento portrét Františka Kriegla vyšel v mírně odlišné podobě také v exilových „římských“ Listech a připomenou jej Listy č. 2/2008, vycházející v tomto měsíci.

Pražské jaro

V letech 1964-67 Kriegel vyvíjí velice aktivní politickou činnost. Zúčastňuje se zasedání Valného shromáždění OSN, jezdí na schůze Meziparlamentní unie. Zanedlouho se stává jedním z nejaktivnějších členů předsednictva Národního shromáždění - snaží se ze všech sil přeměnit Národní shromáždění z loutkového divadla, jakým dosud bylo, ve skutečný parlament, tedy politický orgán, který by hrál patřičnou úlohu ve státě, a nebyl pouze poslušným vykonavatelem vůle stranického aparátu.

Reklama

Z Krieglovy iniciativy začínají v parlamentu např. interpelace ministrů. Kriegel požaduje „zvýšit kontrolní a kritickou funkci parlamentu, i když se to ministrům nebude líbit ...“ a kritizuje praxi, podle které se „... o závažných vládních změnách a rozhodnutích často poslanci, ba i ministři dozvídají z předsednictva ÚV KSČ půl hodiny před schůzí parlamentu...“ (stenogram schůze předsednictva NS z 8. 12. 1965). Na jiné schůzi předsednictva Kriegel požaduje, aby se „... masy dozvěděly, jak jsme se dostali do tak těžké hospodářské situace a jak z ní můžeme ven. Veřejnost má právo domáhat se, aby byla plně informována... je nutno zajistit, aby v duchu platné ústavy se NS zúčastnilo tvorby nového systému národního hospodářství, aby se nevyhýbalo vážným diskusím se členy vlády, aby je kontrolovalo...“ (stenogram schůze předsednictva NS, 12. 1. 1965). Není divu, že tato i další vystoupení vedla ke konfliktům, několikrát se zdálo, že bude muset znovu z politického života odejít.

Podobně kritická byla i Krieglova vystoupení na zasedáních ÚV KSČ. Snažil se o otevřenou politickou analýzu naší situace, navrhoval změny. V roce 1967 mluvil třeba o hluboké krizi ve straně (vycházel přitom z výsledků jednoho z prvních sociologických průzkumů v KSČ, mluvil o nutnosti radikální nápravy situace).

Po zkušenostech z padesátých let však Kriegel pokračuje, vedle své politické činnosti, v práci lékaře. Od roku 1965 je primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Krči - do práce docházel téměř denně, často tam trávil večery a noci, aby dohnal to, co zameškal svou politickou činností. Jeho pracovní výkonnost byla neuvěřitelná a my mladí jsme mu ji mohli jen závidět.

Není divu, že Krieglova činnost, jeho vystoupení a jeho stanoviska, vyvolávaly ostré konflikty: s předsedou NS Lašťovičkou, s tajemníky ÚV a stranickým aparátem, s jednotlivými členy předsednictva. Bylo proto také zcela přirozené, že v krizi, která v KSČ vyvrcholila počátkem roku 1968, byl Kriegel v dubnu 1968 zvolen za člena předsednictva ÚV KSČ a že se stal předsedou ústředního výboru Národní fronty ČSSR.

K výkonu obou funkcí přistupuje Kriegel s největší vážností a odpovědností. Zvláště funkce předsedy Národní fronty byla nesnadná: jakou politiku zastávat v praxi? Národní fronta měla být ztělesněním pluralistického politického systému, který požadoval Akční program KSČ - jakým způsobem a v jakých hranicích tento systém uskutečňovat a provádět? Po letech politické sterility a útlaku se k politickému životu draly nejrůznější politické síly. O slovo se hlásila sociální demokracie, která byla po únoru 1948 násilně připojena ke KSČ a jejíž desítky tisíc členů byly perzekvovány v žalářích i mimosoudně. Strany Národní fronty, které za Novotného hrály pouze úlohu loutek, se hlásily o větší a samostatné role. O slovo se hlásili zemědělci, Klub angažovaných nestraníků a desítky jiných organizací. A přitom se muselo dbát i o to, aby všechny tyto organizace nedráždily příliš sovětské vedení, aby se neprohluboval konflikt, který vznikal a sílil.

Reklama

Ani v této době Kriegel nepřerušil svou práci v nemocnici. Chtěl tak prakticky ukázat, že politikem člověk nemá být na doživotí, že politik má mí i své vlastní povolání, aby mohl včas a bez potíží odejít. V červnu 1968 jsem s ním diskutoval o jeho politické budoucnosti - Kriegel nechtěl kandidovat za člena předsednictva po XIV. sjezdu KSČ, aby nezabíral místo mladým lidem. Bylo mu právě 60 let a považoval pražské jaro za vyvrcholení své politické kariéry. Snažil jsem se ho přesvědčit o nutnosti zůstat v politickém životě ještě několik let - netušili jsme, že předmět našeho sporu byl již rozřešen jinde a jinými prostředky.

Jeho obliba mezi lidmi rostla. Vzpomínám, jak jsem ho potkal jednou před domem v diskusi se starším dělníkem: oslovil ho v tramvaji - nechtěl věřit, že předseda Národní fronty a člen předsednictva ÚV KSČ jezdí z práce v nemocnici tramvají...

Kriegel byl jediný z politiků, které jsem znal, který se za léta politické kariéry nijak neobohatil a nic nezískal. Bydlel stále, od roku 1946, ve stejném skromném dvoupokojovém bytě, se stejným zařízením. Přibylo v něm pouze knih a několik obrazů. Neměl žádnou vilu ani venkovský dům. A starší automobil značky Simca, který si koupil po návratu z Kuby, musel prodat po šikanách v roce 1977.

Kriegel požadoval urychlené svolání mimořádného sjezdu KSČ, který by mohl obrodit ÚV, a zajistit tak základnu pro novou, reformní politiku. Poukazoval na důležitost přímých kontaktů mezi dělníky a intelektuály. Požadoval, aby vědečtí pracovníci a technici hráli mnohem významnější úlohu ve společnosti, která prochází vědeckotechnickou revolucí...

Tyto a jiné zásadní postoje mu vysloužily nenávist sovětských vůdců. Požadavek odstranění Kriegla z politického života klad Brežněv ještě před požadavky znovuzavedení cenzury a zákazu KAN a K231.

V srpnu 1968 se mi jednou dr. Kriegel přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nemůže spát - stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva....

Okupace

V neděli 18. srpna 1968 jsem vytáhl Františka Kriegla na delší procházku do lesa u Prahy - byl bez dovolené, unaven a vyčerpán. Diskutovali jsme spolu nejrůznější alternativy dalšího vývoje politické situace - mezi nimi i možnost vojenského zásahu. Říkal, že nebezpečí je sice velké, že se toho však přece jen neodváží: je zcela jiná situace, než byla v roce 1956 v Maďarsku - a potom v naší zemi panuje naprostý klid a pořádek...

Reklama

Na zpáteční cestě si ode mne Kriegel chtěl vypůjčit něco ke čtení, aby zkrátil bezesné noci. Dal jsem mu Koestlerovu „Tmu o polednách“, kterou neznal. Vrátil mi ji za dva týdny, během kterých jsme zestárli a zmoudřeli o léta, s komentářem: „Nebylo to nejlepší čtení dva dny před okupací. Když mě ti oficíři KGB vodili ve sklepech budov ÚV KSČ a potom všude jinde, na Ukrajině a v Kremlu, neustále se mi promítaly před očima stránky z Koestlerovy knihy...

21. srpna, těsně po půlnoci, mě vzbudil telefon. Volala Krieglova žena Riva: „Jsme okupováni. Vzbuď své známé a přijeď.

Byla to strašná noc, plná nočních můr a hororů. Patřila k nim i ranní návštěva v Krieglově bytě. Bylo asi půl šesté, někdo zazvonil u dveří. Otevřel jsem. Stáli před nimi dva muži v balónových pláštích:

Přišli jsme pro doktora Kriegla.

Co mu chcete?“ zeptal jsem se.

Máme pro něj důležitý vzkaz!

Legitimoval jsem muže - byli od Státní bezpečnosti a dosud poněkud rozpačití - na ulicích se již setkali s projevy masového odporu obyvatelstva...

Jeden muž šel potom k telefonu, vytočil číslo a řekl:

Tady Vrána. Volám z bytu dr. Kriegla. Příkaz nemohl být splněn!

Popis toho, co se odehrávalo na zasedání předsednictva v onu osudovou noc, byl již mnohokrát a celkem přesně zveřejněn. Kriegel byl jedním z autorů usnesení předsednictva v kabinetu prvního tajemníka. Poté, co byli internováni sovětskými parašutisty a museli sedět pod odjištěnými automaty nevyspalých klimbajících vojáků, Kriegel řekl, že budou potřebovat být odpočatí a silní, natáhl se na koberec a za chvíli se místností rozléhalo jeho bohatýrské chrápání. Očití svědkové mi vyprávěli, že Krieglův spánek silně znervózňoval nejen automatčíky, ale i dohlížející plukovníky - příliš to chrápání vybočovalo z obvyklého rámce takových scén.

S Dubčekem byl Kriegel odvezen v obrněném voze (v okupační Čajce, jak je přezvali Pražáci) na letiště. Kriegel neustále protestoval a již po cestě dosáhl toho, že vojáci otevřeli okénko v autě, takže bylo možné alespoň sledovat, kudy a kam je vezou. Na ruzyňském letišti Kriegla naložili, společně se Smrkovským a Špačkem, do vojenského letadla a po několika hodinách čekání je odvezli na vojenské letiště poblíž Vinice, později dále k Moskvě.

Kriegel byl držen v naprosté izolaci v nějakém menším domku poblíž Kalugy. Nesměl poslouchat rádio, nesměl číst ani sovětské noviny. Četl si tedy Brechtova Galilea, kterého měl náhodou v kapse. Teprve po čtyřech dnech se u něho objevil vyšší sovětský důstojník a řekl mu, aby se připravil na cestu. Kam? To se nesměl dozvědět.

Za několik hodin přijelo auto do Kremlu. Kriegel vzpomíná, že když ho vedli po kremelských chodbách a předpokojích, plných bezpečnostních důstojníků a stranických referentů, všichni najednou ztichli, zvědavě se na něj dívali, jako by byl nějaké zvláštní zvíře či návštěva z jiné planety, a navzájem se informovali:

Eto Kriegel! Vedut Kriegelja!

V Kremlu byl Krieglovi předložen předběžný text protokolu s požadavkem, aby jej podepsal. Pozorně jej přečetl a potom prohlásil:

Tohle nemohu podepsat. To by byl konec československé samostatnosti. A nikdo z nás nemá ani ústavní právo podepisovat takové dalekosáhlé závazky...

Ke Krieglovi přichází Dubček a ptá se, co mají dělat. Kriegel navrhuje návrat „delegace“ alespoň na několik hodin do Prahy, svolání parlamentu, ústředního výboru a zástupců ze všech krajů a okresů republiky, se kterými by se mohli poradit.

Přibíhá Husák a rozzlobeně na Kriegla křičí: „Či podpíšeš?“ ale ani nečeká na odpověď a mizí.

Nakonec přichází i prezident Svoboda a naléhá, aby protokol podepsal. Kriegel trvá na svém. Svoboda začíná křičet, že je starý člověk, že již viděl hory mrtvol a nechce vidět další a že Kriegel musí podepsat. Kriegel odmítá a ohrazuje se - ať na něho pan prezident nekřičí jak na malého kluka.

Moskevský protokol tedy zůstal bez Krieglova podpisu. Českoslovenští zajatci, kteří se mávnutím kouzelného proutku změnili v kremelských metamorfózách v oficiální delegaci na nejvyšší úrovni, se chystali k odjezdu. Kremelští režiséři vyzdobili vlajkami ulice a třídy vedoucí na vnukovské letiště a nadirigovali tam davy jásajících Moskvanů. Ale delegace nejela. Něco se přihodilo.

Těsně před odjezdem totiž Brežněv řekl Dubčekovi, že si Kriegla nechají v Moskvě, jinak že by si z něho Čechoslováci udělali národního hrdinu. Dubček a Svoboda trvali na tom, že se bez Kriegla do Prahy vrátit nemohou a že bez něho neodjedou. Po chvíli hádání sovětské vedení ustoupilo:

Dobře, vezměte si tedy svého Kriegla s sebou. Bude na vás čekat na letišti.

Poté, co Kriegel odmítl podepsat protokol a poprosil, aby se jeho přátelé postarali o jeho ženu Rivu („je to skromná holka, moc toho nepotřebuje“), byl znovu v ozbrojeném doprovodu odvezen z Kremlu na vnukovské letiště, kde byl posazen do letadla, stojícího daleko na rozjezdové ploše. Domníval se, že ho vezou někam na Sibiř. Ale po několika hodinách čekání bylo od slunce rozpálené letadlo přitaženo k letištní budově, natáhli před něj červený koberec, postavili mikrofony - a za další chvíli se objevila čs. delegace se sovětským doprovodem.

Snad nic necharakterizuje atmosféru „bratrství a vzájemné důvěry“, která tehdy panovala v Moskvě, tak dobře, jako tato malá příhoda. Když Dubček a Svoboda přijeli na letiště, zeptali se, kde je Kriegel. Brežněv odpověděl, že v letadle. Svoboda tam poslal svého tajemníka napřed, aby se přesvědčil, zda je to pravda. Měl totiž strach, aby si nesedl do letadla bez Kriegla - potom by se věci těžko napravovaly a bez Kriegla by se v srpnu 1968 do Prahy naše vedení vrátit neodvážilo.

Ještě v letadle bylo dohodnuto, že skutečnost, že Kriegel odmítl jako jediný člen čs. stranického a státního vedení podepsat moskevský protokol, musí zůstat tajemstvím. Jedním z požadavků moskevského protokolu bylo, že Kriegel musí ihned odejít z funkce předsedy ÚV NF ČSSR a člena předsednictva ÚV KSČ.

Převzato z webu http://blog.aktualne.cz/blogy/frantisek-janouch.php?itemid=3156 se souhlasem autora.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více