Uzavřená brána k Terstu - jedenáctá italská ofenzíva na Soči

Italská jedenáctá ofenzíva, která zákonitě musela přijít i přes obrovské ztráty živé síly, se stala definitivně posledním pokusem gen. Cadorny o průlom fronty na řece Soči. Comando Supremo vypracovalo důmyslný operační plán, jehož cílem na jižním úseku fronty bylo prorazit linii K, obsadit větší část Komenského Krasu a izolovat obránce na Hermadě. Tímto by se otevřela cesta k Terstu a válka na jz. frontě by nabrala zcela jiný směr. Na středním úseku fronty se prioritou útoku stala Banjšická náhorní plošina rozkládající se severovýchodně od Gorice, strmě se zvedající z údolí Soče od Kanalu a Plave. Jejím dobytím by se otevřela cesta do týlového prostoru Čepovanského údolí a Trnovské náhorní plošiny. Tolik představa italského vrchního velení. Pro úspěšné provedení průlomů a dosažení vytyčených cílů soustředili útočníci početné dělostřelectvo čítající 3 500 děl všech ráží a 1 700 minometů. Neuvěřitelná úderná síla celkem 51 divizí pěchoty byla připravena k útoku. Obránci Sočské armády disponovali mnohem skromnějšími silami jedenadvaceti pěších divizí a patnácti sty děly a minomety. Vysokomýtský pěší pluk č. 98 byl v této gigantické bitvě umístěn v prostoru přímořského křídla fronty v úseku III. Zařazen byl v 10. pěší divizi složené z 20. a 21. pěší brigády a 10. polní dělostřelecké brigády. Toto silné uskupení tvořilo zálohu rakousko-uherské Jihozápadní fronty. Jeho bojové vystoupení v jedenácté bitvě si připomeneme při popisu obrany a protiútoku u obcí Sela na Krasu a Brestovica pri Komnu. V první polovině července 1917 posílil devadesátý osmý pěší pluk z Kaposváru vypravený XXX. pochodový prapor. Velitelem jeho první pochodové setniny byl nám dobře známý domobranecký poručík Antonín Fousek. Ldst. Lt. Fousek se tak opět vrátil na Sočskou frontu, kterou naposledy opustil koncem března 1917. Odvelen byl tehdy k náhradnímu praporu do Kaposváru jako instruktor ve škole pro jednoroční dobrovolníky.  

Zvyšování intenzity dělostřeleckého bombardování a zastřelování důležitých cílů 14. srpna 1917 předznamenalo příchod pěšího útoku, který naplno vypuknul o čtyři dni později s dosud nevídaným nasazením sil. O likvidaci obranných postavení a zamezení přístupu záložních jednotek do přední linie se postaralo ve velké míře i početné italské letectvo, včetně letounů dohodových mocností. Násilným přechodem Soči po pontonových mostech a lávkách mezi Selem a Desklemi začala bitva o náhorní planinu Banjšic. Po několika dnech, za nevýslovného dělostřeleckého ohně a bitevní vřavy v krajině plné kouře, dýmu a explozí, se Italům podařilo zlomit obranu a po dobytí hlavních výšin zatlačit obránce k Čepovanskému údolí. Hromadné čelní útoky postupně zasazených třinácti italských brigád 2. armády gen. Capella vedené s nevídanou brutalitou zdecimovalo R-U obránce zastoupené před zahájením ofenzívy v tomto úseku 24. horskou domobraneckou brigádou, ve které byl zařazen mimo jiné i jičínský 11. domobranecký pluk. Z Ruska byla převelena vystřídat domobranecké obránce pražská jedenadvacátá střelecká divize složená ze střeleckých (zeměbraneckých) pěších pluků č. 6 Cheb, č. 7 Plzeň, č. 8 Praha a č. 28 Písek. Velitelem zeměbranecké pěší divize byl bez přerušení od prosince roku 1914 zkušený a vojáky uctívaný frontový velitel genmjr. Alois Podhajský, který byl bohužel 4. července, údaj dle záznamu v kmenovém listu, před vypuknutím jedenácté bitvy nejspíše pro svou kritiku a nespokojenost s opevněním na Banjšicích a z dalších mocenských zájmů dán tzv. k dispozici ministerstvu zemské obrany sídlící ve Vídni. Vraťme se ale zpět do válečné vřavy na Banjšice.

Kritika žalostného stavu obrany byla naprosto opodstatněná, neboť v pozicích chyběly kvalitní kaverny, silná opevněná postavení pro kulomety, zákopová děla a chybělo též základní týlové zabezpečení jako např. pitná voda, která se musela dovážet až z Čepovanské doliny. Vodovodní potrubí byla první věc, kterou zeměbranci po obsazení přidělených pozic vybudovali. Poté následovalo zpevňování obrané linie a hloubení úkrytů chránící před italskou dělostřelbou. Čtrnáctého července (datum uveden dle zápisu z deníku velitele LIR8) odjel silně znechucený Podhajský do svého nového působiště a byl tak nedobrovolně donucen opustit své muže, které dobře znal a kteří mu plně důvěřovali, že se o ně v rámci možností divizionáře dobře postará. Jeho divize čítající po přesunu z východní fronty přes 12 tis. mužů bojového stavu byla v obraných bojích na planině doslova vyhlazena. V té největší krizi ústupu 25. srpna, sedm dnů po zahájení ofenzívy, kdy se R-U velení rozhodovalo zbytek prostoru plošiny vyklidit, se opět projevila italská neschopnost vést takticky jakoukoliv ofenzívu a útočníkům došly síly, munice a chuť pokračovat. Fyzická vyčerpanost prvosledových jednotek dosáhla vrcholu. Jednotky obou stran se začaly zakopávat na pozicích, kde se právě nacházely.

Drsná, kamenitá, bezvodá Banjšická planina se stala hřbitovem českých zeměbranců z 21. LID a domobranců ze 106. LstID genmjr. Karla Krátkého (velel divizi od července 1916), kteří ji úporně bránili a v ústupových bojích dokázali zpomalit italský nástup a ve finále zhatit zamýšlený strategický průlom fronty. Zaplatili za to krutou daň. V kotlině u Ošlakarjů tehdy založili příslušníci pražské zeměbranecké divize po svém příchodu na Banjšice vlastní válečný hřbitov. Tento přírodní v malé zatravněné dolině umístěný vojenský hřbitov se částečně zachoval do dnešních dnů pod označením Banjšice. V celém okolí zde probíhajících bojů krvavé jedenácté bitvy se nachází velké množství R-U vojenských hřbitovů zachovaných do dnešních dnů jako např. v obcích Čepovan, Banjšice (místní část Mrcinje), Bate a Kal nad Kanalom. Italští padlí byli původně pochováni na vojenském hřbitově nedaleko obce Avče v dolině potoka Avšček. Ostatky byly v poválečné vítězné euforii italskou správou přeneseny do blízkých kostnic v Kobaridu a Oslavii. Na památku zde byl vystavěn pouze stylizovaný ústřední památník ve tvaru italského bodáku. Banjšice jakožto naprosto podceňované bojiště, pro ofenzívu navíc zcela nevhodné, se stalo místem krvavých střetů a pro vítěze důležitým strategickým prostorem. Dalším paradoxem je, že po odchodu zbytků 21. zeměbranecké pěší divize do týlu divizního shromaždiště v Lokvy na Trnovske náhorní plošině, byl povolán zpět do velitelské pozice čerstvě povýšený polní podmaršálek Podhajský. Vystřídal tak genmjr. Karla Haase, svého bývalého zástupce, který velel jednotce v obraně během jeho působení ve Vídni. V Lokvy na něj 27. září čekalo pouhých 1 100 vojáků, zbytek padl, byl raněn nebo zajat. Jen při dělostřelecké přípravě a v jejím dalším průběhu během ústupových bojů doslova zmizelo 5 tis. mužů. Při obraně planiny se po vyčerpání munice a v obklíčení postupně vzdal jeden tisíc zeměbranců. Divize přestala existovat jako fungující bojeschopné uskupení a musela být kompletně doplněna z pochodových praporů jednotlivých zeměbraneckých pluků. Na východní frontě elitní a spolehlivá divize, nasazovaná do kritických situací jako tzv. zásahová divize, se během chvilky bojů na Soči vytratila před očima svého velitele. Ani stošestá domobranecká pěší tzv. železná divize nejevila svým dojmem po ústupu z bitevní čáry do zázemí u Trnova bojeschopnou jednotku kdysi složenou ze čtyř pěších pluků. K retablierenku a doplnění mužstva se v týlovém prostoru sešlo 900 vojáků z původních necelých sedmi tisíc. Mezitím se tvrdě bojovalo i na jiných úsecích Sočské fronty, ve kterých byly Italy dobyty důležité pozice na Škabrijelu (Monte S. Gabriele, San Gabriele), Monte Santu (Sveta Gora) a obsazen byl i Fajti Hrib na Komenském Krasu. Právě zde na Krasu v jeho jižním úseku došlo k italskému pokusu o mohutný průlom v okolí Hermady. S jeho průběhem a následným rakousko-uherským protiútokem se seznámíme blíže, neboť v něm figuroval i námi sledovaný pluk devadesátých osmých.

Z tehdejších osudných dnů bojů na Banjšické planině se dochovaly zápisky z Pamětní knihy spolku Osmáků pořízené z deníku bývalého velitele pražského c. k. střeleckého pluku č. 8, československého gen. v. v. Jakuba Zdeňka. V roce 1938 je volně sepsal Viktor Taussig. Cituji: „18. srpna 1917 je slunečno. Dělostřelba trvá. Italskou dělopalbou jsme doposud utrpěli ztráty. 1 mrtví, 14 raněných, dvě otravy plynem, zabito 5 koní a 1 kráva, 1 kůň raněn. Italové zahájili bubnovou palbu, mají v dělostřelectvu i letectvu velikou převahu. Italské dělové střely šuměly jako křídla ohromných ptáků a těžce dopadaly do kamenité půdy explose stíhala explosi, granáty, šrapnely, vše rvalo se s ohlušujícím rachotem v naší blízkosti. Mezitím stavějí Italové most přes Soču, dvě italské brigády jej překročují a vrhají se na postavení 28. střel pluku, za účinné podpory své dělostřelby, vrhačů bomb, granátů a palby letců. Posádka opevnění jest také zahalena dýmem, neb oslněna světlem, že nepozoruje do které strany Italové útočí, jest obklíčena a zajata a tak jeden opevněný bod za druhým dobývají Italové. Tak se Italům podařilo 19. srpna 1917 večer po příkrém, opevněnými body opevněném svahu, dosíci hřebenu, který byl rakouským generálštábem považován za nedobytný.

19. srpna 1917 ve 3 hodiny ráno dává brigadýr rozkaz k poplachu, 5. setnina obsazuje cestu do Vrhu u sedla, půl 7. setniny stanoviště brigády, půl 7 setniny vrch *716, ostatní mají pohotovost v Humariji. Celý prostor od Humariji až k Vrhu jest v italské bubnové palbě. V 5. hod. ráno nařizuje brigadýr, aby III. prapor postoupil na stanoviště brigádní zálohy, severně Vrhu. V 10. hod. 25. minut dopoledne následuje II. prapor a podřizuje se veliteli 28. pluku. I. prapor byl povolán brigadýrem z Jeleníku, do prostoru severně osady Vrh. Postupuji s pluk. štábem ku předu za II. prapor a to tak, že skáčeme od hromady kamení za hromadu kamení, kryjící se tak před dopadnuvšími granáty. Všechny cesty i pěšiny jsou italskou dělopalbou nepřetržitě odstřelovány, mimo cesty samá skála neb skalní prohlubeň, které však jsou naplněny otravnými plyny. Tak mnohý voják nalezl v těchto trychtýřích svou smrť. Chtěje se před granáty skryti, byl plyny otráven. Na nástupu byl plukovní štáb rozprášen na všechny strany, když mezi nás granát uhodil, u mne zůstal můj sluha a velitel technické setniny poručík Vosátka. Ukryli jsme se v jedné kaverně. Bylo mnoho raněných. V ½ 2 odpoledne dává brigadýr osobně rozkaz k protiútoku na prostor Odrez – loga kam Italové byli již vnikli – hlavní směr protiútoku mel jíti na opěrný bod číslo 12. případný ústup měl býti proveden na opěrný bod *716. kdež se nalézá velitelství brigády, s kterým nutno spojení udržovati. Oddíly v bubnové palbě postupující, přišly do nepořádku, přímé vedení je vyloučeno. I prapor z ležení Jeleníka ještě nepřišel, dostal asi nejasný rozkaz od brigadýra. Pochodoval napřed do Humarije a potom na vrchu *716. tudíž velkou oklikou za velkých ztrát. Doposud je hlášeno 5 mrtvých a 8. raněných důstojníků 8. pluku. Jak dříve se mohlo předvídat, protiútok ztroskotal, když rakouskou dělopalbou nebyl podporován. V 7 hod. večer obsadili Italové část hřebenu u hory *675 a zbylé části trosky 8. pluku ustoupily ke kopci *716 asi 250 mužů, zbytek 28. pluku asi 120 mužů ustoupil k Vrhu. Tím skončila první část dvoudenní bitvy na Soči. Procházím troskami svého pluku a hledím je přes noc dobře ukryti a trochu přivézt do pořádku. Důstojníci se hlásí nemocni a chtí své čety teď opustiti. Jako nemocní se hlásili důstojníci: nadp. Braun, Vrtílek, Stabernak, Lechz, poručící Drzota, Kummer, Davi, Rosar, Trpišovsky, Kacourek, Vocílka, praporčík Zorner. Oni s českými jmény byli většinou Vídenští němci, všichni odešli. V míru chodila tato mládež nalíčená, nakadeřena, navoněna a dělala na promenádě hrdinu, ale v boji u svého mužstva vytrvat a s ním i vše zlé snést, to nedovedla. Též velitel praporu major Wiesner a setník Sengseis hlásili se nemocni a odešli do Humarije podpl. Kučera bal na frontě zajat. Ze zbytků pluku utvořil jsem dvě setniny, velení tohoto půlpraporu převzal nadporučík Miller. V noci na 20. srpna byla jen slabá italská dělostřelba, stříleli však celou noc.

Mezitím mě došla zpráva, že nadporučík Rosina s 1. setninou 8. pluku ovládá ještě opěrný bodu * 645 v pravém boku Italů. V 1. hod ráno přišli dvě, později opět dvě setniny 77. pluku, - velitel byl setník, hlásil se u mne a podotkl, že na druhé cestě k vrhu postupuje jiný prapor 77. pluku pod velením majora. Velitel pluku zůstal prý však v Humariji. Mě teď jiného nezbývalo, když Italové si hověli a na pronásledování zapomněli, abych ke krytí své osoby vydal rozkaz k ústupu. Učinil jsem tak písemně, aby se nikdo nemohl vymlouvat a příjem si nechal potvrditi. Rozkaz zněl asi takto: K boji na hřeben Itali obsazený se rozčlení dva prapory 77. pluku v úžlabině severně osady Vrh, směrem na kótu *675, prapor 6. pluku rozvine se k boji severozápadně vrh u 1. setniny 8. pluku nadpor Rosina a oba budou postupovati podél hřebenu do pravého boku Italů. Půlprapor 8. pluku nadpor. Miller bude krýti pravý bok 77. pluku a vyšle četu na cestu do Avčeku pozorování údolí. Rozčlenění k boji musí býti provedeno ve 4. hod. ráno a musí se díti v úplné tichosti. Všeobecný postup v 5. hod. ráno.

Rozkaz vydán písemně všem velitelům praporů a 1. setnině 8. pluku. Příjem jest potvrditi veliteli 8. pluku. Po odeslání zvláštními posly tohoto rozkazu, telefonoval jsem jej také 42. brigádě. Teď se stalo to, co jsem předvídal, bylo mnoho kuchařů a tak se přesolilo. O úspěch chtěli se všichni děliti, proto teď vydával rozkazy brigadýr, velitel 77. pluku, konečně já. Ovšem každý nařizoval něco jiného, a tak podvelitelé dělali každý co chtěl na vlastní pěst, odvolávaje se na jiný rozkaz toho kterého velitele, jak se jim to právě hodilo do krámu. Za neúspěch nechtěl však nikdo zodpovídati, všichni ale byli vzadu, jen já v bitevní čáře, tedy za případný neúspěch zodpovědný.

Ve 4. hodiny ráno jsem měl ten pocit, že kdybych byl rázně se ujal velení, nedbaje brigadýra a velitele 77. pluku a s těmi silami, které jsem měl připraveny asi 7. setnin a mezi 4. a 5. hodinou na Italy se vrhl, byl bych je překvapil a s hřebenu do údolí sestoupiti přinutil. Byl již největší čas brigadýrovi jsem telefonoval, že liknavosti 77. pluku postup k útoku nebyl zahájen mezi 4. a 5. hodinou, jak bylo určeno, nýbrž až teď po 6. hodině ráno, když již jest světlo, proto že za úspěch neručím. Teprve k 7. hodině ráno dostal se pohyb 6. setnin 77. pluku a vpravo půl praporu 8. pluku do proudu. Prapor 6. pluku setník Koleierski vůbec se nehnul, ležel a čekal až jak to dopadne. Major 77. pluku také nespěchal, tím byl levý bok útočících šest setnin obnažen. Mezitím postupovalo šest setnin směrem na hřeben kótu *675, zajali na postupu dva italské vojíny od 73. a 74. italského pluku, patrně hlídky. A tak se dostaly do bubnové palby dělostřelectva a do křížového ohně pušek a kulometů, tím útok vázl, byl uveden do nepořádku, a dali se na zpět jelikož podnikl Ital protiútok, a tak kdo nebyl zajat, byl raněn nebo zabit. Půlprapor 8. pluku ještě jakž takž z té vřavy vyvázl a také ustoupil až k Humariji do druhé obranné čáry. Zatím již brigadýr také se dozvěděl, jak boj dopadl, a že vše ustoupilo, proto nařídil aby druhá obranná čára se obsadila takto. 77. pluk obsadí zákopy vpravo od 77. pluku po obou stranách cesty Humarije Avček. Tak byl boj jedenácté Sočské bitvy i v této druhé části pro Rakušany nepříznivě rozhodnut. Velitelé praporů 8. pluku, když jim otrnulo přišli a hlásili se opět k službě. Setník Sengseis převzal úsek vpravo od cesty Humarije – Avček až k svahu údolí Avček, major Iesner vlevo od něho až k 77. pluku. Plukovní děla postavena na kopec *718 u Lužarie. Italové opět nepronásledují. Proč pak váhají?

21. srpna 1917 ostřelují Italové dělopalbou námi obsazený prostor těžkými granáty. Přicházejí posily, půl praporu 10. pěš. Pluku sesiluje pravé křídlo 8. pluku až k údolí Avček. Brigadýr opět rozkazuje jednotlivým oddílům přímo přes hlavu velitele pluku. Odmítám veškerou zodpovědnost. Odpoledne ochabuje italská dělopalba, kde by také tolik munice brali, vždyť střílejí již pátý den, ve dne v noci, - že jsme všichni v tom horoucím pekle nezahynuli jest div.

22. srpna 1917 časně ráno přišel 36. střel. Pluk (Rusínský), aby zpět dobyl Italy obsazený vrh *856, což se také brzy na to stalo. Doposud má pluk 25 důstojníků ztrát, počet mužstva není ještě zjištěn. Italové postupují jest 8. h. večer, po úspěšné palbě ze strany naší jsou nuceni ustoupit. Záloha sesiluje obranou čáru. Italský zajatec, mluvil francouzsky, byl prý sklepníkem v Paříži, vypovídal, že odpoledne přišla na bojiště čerstvá italská divise a ta teď útočí. Záloha rakouského dělostřelectva přišla na pomoc, jenže začíná střílet do našich zad.

23. srpna 1917 v 5. hod ráno přišel 4. bosenský pluk, aby pluk vystřídal v zákopech. Zbylé části 8. a 28 pluku shromažďuje se u Bucki jako záloha. Pět dní, den a noc jsme v tom Pekle museli vytrvat. Dáváme svazy dopořádku, pluk tvoří prapor s 2. kulometnými oddíly. V 7. hodin 45. minut večer nastoupil 8. pluk se zbytky 28. pluku zpětný pochod ke kostelu Lokovec, tam jsme měli obdržeti další rozkazy.

28. srpna 1917 sedli jsme si o půlnoci tam, kde jsme právě byli a čekali co bude dále. Konečně ve 3. hodiny 30 m. ráno jsme dostali rozkaz ustupovati přes Čepovany do Lokve, kdež máme zůstati jako záloha divise. Italové silnice až do Lokve postupně ostřelovali. Teprve v 11. hodin jsme přišli do Lokve, cestu kterou lze pohodlně za tři hodiny urazit, potřebovali jsme k tomu 7 ½ hodiny. Konečně jsme se utábořili v lese jihovýchodně Lokve a tam již zůstali, jenže nás sužovala italská dělopalba a italští letci na nás házeli bomby.

25. srpna 1917 uspořádali jsme své stavy. Bitevní stav čítal 18. důstojníků 3 vyšší poddůstoj. 549 mužů, 14 kulometů, 1. dělo, 42 tažných koní, 87 soumarů. Ztráty byly: mrtvých 7. důstojníků, 102. mužů, raněných 32 důstojníků, 520. mužů, nemocných 5. důstojníků, 24 mužů, nezvěstných 5. důstojníků, 562 mužů. Celkové ztráty 49. důstojníků, 1208 mužů. Až hrůza na člověka jde, co tu zbytečně krve bylo prolito, pomalu vykrvácíme. K doplnění stavu přišly odpoledne tři pochodové setniny, přetvořil jsem pluk na dva prapory. Ještě nebylo přišlé mužstvo do setnin vřazeno, již jsme dostali rozkaz, aby I. prapor se připravil k odchodu jižně Lokovec, tak zas na jatky? Ti mají naspěch! I. prapor zásobuje se rychle municí a jinými válečnými potřebami a v 10 hod. 45. m večer odchází přes Čepovany na určené místo do Kotonec.

26. srpna 1917 prší. Na celé frontě slyšíme kanonádu. V 11. hodin dopoledne posílám bojový oboz za I. praporem. V 4. hod. odpoledne, právě když bomby lítaly byl jsem volán k brigadýrovi se zástupcem velitele pluku 28., abychom se zodpovídali z neúspěchu bitvy. Hledal se viník za neúspěch durse, 8. pluk měl sloužit za hromosvod, hrozilo mu rozpuštění a zařazení k maďarským plukům. Bránil jsem se, žádal vyšetření, nebylo prostě svědků, naopak dožadoval jsem pro pluk vyznamenání, za to, že tak dlouho v bubnové palbě vydržel, ač 2/3 stavu měl ztrát a tím zamezil, aby Italové druhou obrannou čáru dobyli. Šlo taky o kůži brigadýrovou, neb on až do 19. srpna večer sám osobně velel a tu přec nebude tvrdit, že špatně, a že potom 8. pluk s troskami až do 23. srpna vydržel, nemůže mu nikdo jako špatný čin vytýkati. Brigadýr nahlédl, že bude nejlépe, když to vše uzná a podle toho nahoru zprávu podá. Zástupce 28. pluku se podobně hájil jako já. Odpověď na to byla jedna zlatá medaile pro udatnost, první zlatá, která byla pluku udělena.“   

Dvacet čtyři hodin bilo nepřetržitě přes dva tisíce děl z pevniny i hladiny Panzanského zálivu na obranu rakousko-uherského VII. s XXIII. armádního sboru a jeho šesti divizí. Po jejím ukončení vyrazily 18. srpna tři proudy čtyř italských armádních sborů v celé šíři Krasu s cílem obsadit Kopici, Komen, Gorjansko a Dutovlje. Grandiózní plán útoku směřoval hluboko do týlového prostoru jižního křídla fronty s možným obchvatem silných pozic na Hermadě. První průlom nastal mezi Veršičem a jadranským pobřežím. Obránci 12ID přecenili kvalitu své linie obrany a vlny čtyř brigád italského pěšího vojska je donutily kvapně ustoupit. Padli nám dobře známé kóty 241 Srnjak a 247 Trnič, dobyto bylo Selo. Hrozil průlom z Korite na Vojščici do týlového prostoru XXIII. armádního sboru. Útok nabyl takové razance a rozběhnuté rojnice tří italských divizí se rozhodly jednou provždy protrhnou poslední bitevní čáru obrany linii K i na hřebenu Stara Lokva (274 m. n. m.). Zoufalost obránců nabyla vrcholu, ale postup italské pěchoty na poslední linii dokázali přibrzdit, až ho nakonec donutili zcela zastavit. Vojáci obou stran byli po tomto smrtícím ataku totálně vyčerpáni a zdeprimováni vlastními obrovskými ztrátami. V Brestovické dolině se zbytky dvou R-U divizí zakopaly a čekaly na rozhodující útok nepřítele, který již nebudou s to odrazit. Na pobřeží italské prapory opět prorazily frontu a dosáhly až k Locavaci. Genobst. Boroević po zjištění vážnosti situace neváhal nasadit všechny dostupné zálohy a vrhl do protiútoku 9. a 10. pěší divizi. Čerstvé síly pronikly řadami útočníků a donutily je opět ke stažení za linii 1-c. Bitevní čára od Kostanjevice - Korita - Stara Lokva - Brestovica byla obnovena. Ztracen byl jen holý úsek krasského pekla u Sela. Tvrdě se bojovalo též ve Flondarském trojúhelníku, kde R-U vojáci bránili třetí linii a hřeben Flondaru včetně vrcholu, který udrželi. Na pobřeží byly taktéž všechny další útoky odraženy. Zvlášť se opětovně vyznamenal 47. pěší pluk z Mariboru, který sice nepustil útočníka za záložní linii 2-a, ale vítězství na bitevní čáře 1-c od pobřeží po Štivan a Medju Vas ho stálo 1 600 padlých, nezvěstných a raněných vojáků. V následujících krvavých řežích přišel pluk jednorázově o dalších 500 mužů. Situace si tak vyžadovala jeho rychlé posílení zálohami nebo definitivní stažení z obranné linie. V této situace se ale italská armáda rozhodla zastavit 22. srpna ofenzívu na Komenském Krasu, přesunout část vlastních záloh ke 2. armádě a tím podpořit úspěšně probíhající útok na Banjšické náhorní plošině. Italy dobytá území se po zkušenosti z desáté ofenzívy začala vehementně opevňovat a blíže ke frontě se přesunovaly první záložní jednotky včetně kolon středního dělostřelectva. Kapižóni, jak se italským vojákům hanlivě přezdívalo, se kvapně zakopávali. Rakousko-uherský protiútok se totiž očekával každým dnem.

Odpovědí obránců na průniky italských vojsk byl již předem připravený plán protiútoku uskutečněný 4. září, jehož cílem bylo obsadit linii 1-a mezi Klariči a Štivanem a linii 1-c od Stare Lokvy přes Sela. Vysokomýtský pluk sehrál nasazen na špici protiútoku v oblouku doposud držené obrané linii 1-a před Komarje a Iamianem významnou úlohu. Za zády po jeho levém boku stály na úpatí Flondaru v linii 1-c pěší pluky č. 51 a č. 63 a po pravé straně u Korite byla připravena vyrazit část 41. honvédské pěší divize. Tak jako v desáté bitvě začal den útoku krátkou intenzivní dělostřeleckou přípravou, po které okamžitě následovala přehradná palba protivníka, který se snažil vyvarovat chyb z minula a okamžitě nasadil do obrané čáry maximální počet vojáků. Z Rakousko-uherských zákopů se ale nikdo k protiútoku nezvedal. Po nervy drásající pauze se znovu ozvalo dělostřelectvo. Třistapětky posílaly do pěchotou nahuštěných zákopů šrapnelové granáty, které sekaly italské obránce na kusy. Nastal nepopsatelný zmatek. Třicet minut opanovalo tento úzký pruh fronty R-U těžké dělostřelectvo. Po ukončení palby vyrazily pěší pluky na finální zteč italské linie. Na jižním úseku byla po nepatrném odporu znovu obsazena linie 1-a. Italové se drželi pouze v okolí Flondaru, odkud byli vyhnáni následující den. Uherské pěší pluky na severněji položeném úseku u Stare Lokve obsadily Selo, ale navečer z něj pro těžké ztráty opět ustoupily. Protiútok se zde naprosto nevydařil a Maďaři se stáhli až za linii 1-c, kde se zakopaly těsně před poslední obrannou linií. Vysokomýtští zpevnili po uherském nezdaru celou pravou stranu obrany výběžku, navázali na ustoupivší honvédský pěší pluk č. 20, nalevo se napojili na rumunský 51. pěší pluk stojící ve flondarském úseku a tuto linii obrany udrželi až do říjnového průlomu na severním úseku fronty u Kobaridu.

V průběhu válečného střetu obou mocností v jedenácté ofenzívě na řece Soči probíhající od 18. srpna do 13. září 1917 ztratili útočící Italové 2. a 3. armády na 40 tis. mrtvých a přes 100 tis. raněných a 18 tis zajatých vojáků. Rakousko-uherské odhady vlastních ztrát činí 10 tis. mrtvých, 30 tis. nezvěstných, 45 tis. raněných a až 20 tis. nemocných. Byla to nejhorší bitva, co se týče válečných obětí a generální štáb R-U armády zvažoval možnost co nejbližší vlastní rychlé a účinné ofenzívy ve vybraném strategickém prostoru, neboť krizová situace vzniklá z pozičních bitev již byla neúnosná a další italskou ofenzívu by nemusela armáda zvládnout. Na obzoru se rýsovala pověstná útočná operce vedená kombinovanou 14. armádou německého generála von Bellowa v prostoru Bovec - Kobarid - Tolmin - Selo. Devadesátý osmý pěší pluk byl v jejím průběhu umístěn v záloze 1. Sočské armády genobst. Wenzela von Wurma a vlastní útočné operace se přímo neúčastnil. Druhé Sočské armádě velel gen. Henriquez. Nově vzniklé armády byly koncem srpna 1917 zařazeny do armádní skupiny (Heeresgruppe) genobst. Boroeviće.

Po prolomení italské frontové linie na horní Soči, při společné německo rakousko-uherské ofenzivě zahájené 24. října roku 1917, se pluk osmadevadesátých zapojil 27. října v rámci XXIII. armádního sboru 1. Sočské armády do pronásledování ustupujících italských sil až k řece Tagliamento a dále k Piavě. Přes veškeré úsilí italského velení zachytit svá ustupující vojska na Tagliamentu, zkonsolidovat je a vytvořit opět pevnou obrannou linii, změnil se kontrolovaný ústup v bezhlavý úprk do hloubi Benátska. Italské jednotky se zastavily až v záchytném pásmu na řece Piavě. Zde obsadily předem připravenou obrannou linii později posílenou jednotkami Dohody. Pronásledujícím armádám se překročení Piavy z chodu již nepodařilo a fronta se zastavila na východním břehu. Vítězný průlom a následný nápor vyhladovělé, v pustých skalách dvěma lety vyhlazovacích střetů zle poznamenané R-U armády způsobil apokalyptickou spoušť v italské rovině. Zdivočelá, doslova pološílená masa vojáků se nedala kočírovat. Mužstvo, důstojníky nevyjímaje, drancovalo, rabovalo, znásilňovalo a ke své vlastní škodě nenávratně ničilo vše, na co přišlo. Především se plýtvalo potravinami a dalším strategickým materiálem nutným k vedení dalších bojů. Vykrádali se zlatnické krámy, obchody se šatstvem, soukromé byty, restaurace ba i kostely. Polní četnictvo bylo bezmocné, a pokud zasáhlo proti opilým vojákům, neboť všechny místní sklepy byly plné kvalitního vína a kořalky, i jim šlo v tu chvíli o život. Vojáci se mstili na civilním majetku, veřejných budovách a všem co bylo ryze italské. Nedivme se, neboť v té době se viděli naprosto v právu. Svědkem tohoto pogromu může být například St. Vito al Tagliamento, které se stalo jedním z nejvíce postižených měst. Na hrotu útoku postupující německé říšské vojsko se nechovalo o nic lépe a navíc zabíralo nejkvalitnější kořist oficiálním způsobem a vše označovalo cedulemi s nápisem „Deutsche Beute!“ Mezi tím vším se pohybovali italští vojáci převlečení do civilních šatů, kteří se vůči svým krajanům chovali stejně jako útočící armády centrálních mocností. Vraťme se však k našemu pluku von Rummer. Po úspěšném postupu z Krasu k Piavě přes pásma místy sporadické obrany na řekách Judrio, Torre, Cormor, Sisila, Tagliamento, Livenza se osmadevadesátníci chystali na přezimování v pozicích na jižním toku, v prostoru mezi městy Noventa di Piave a S. Doná di Piave. Pluk se v rámci desáté pěší divize přesunoval po hlavní komunikaci kopírující pobřeží přes větší města S. Giorgio di Nogaro, Marano, Latisana a Portogruaro k S. Dona di Piave. Zde jeho vítězný postup končil a jednotku čekala dlouhá doba, než se zapojí do červnové ofenzívy v roce 1918. Německo Rakousko-Uherská 14. armáda gen. der infanterie Otto von Bellowa, jež vedla hlavní útok směřující na Kobarid a způsobila prolomení fronty byla formálně rozpuštěna a říšské jednotky šesti pěších divizí spolu s vlastním podpůrným dělostřelectvem se vrátily na západní frontu. R-U divize začleněné do  této armády byly rozděleny mezi 1. a 2. Sočskou armádu a budoucí bojové operace na Piavě zůstaly pouze v intencích Boroevićovy skupiny armád.

V závěru celé této kapitoly si v krátkosti představíme autora jediného dosud známého plukovního čepicového odznaku devadesátého osmého pěšího pluku, jehož motiv se váže k bojům na Soči a který byl vojákům udělen na památku za příkladné hrdinství při obraně přístupů k Terstu. Jednoroční dobrovolník desátník František Josef Formánek (ročník 1888) je autorem návrhu i vlastního provedení čepicového odznaku vysokomýtského pluku, který zhotovil v roce 1917 na počest bojů pluku na Sočské frontě v osmé až jedenácté obranné bitvě. Tento českotřebovský rodák, akademický sochař, konstruktér a amatérský vynálezce narukoval v průběhu války k IR98. V civilu před první světovou válkou absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl žákem J. Štursy na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho uměleckých schopností bylo využito a zdařilý, precizně provedený čepičák byl na světě. Zabýval se ale též konstrukcí vrtulníku a před válkou postavil a předvedl v Praze několik modelů tzv. aerohelikoptér poháněných gumovým svazkem. Uměleckou pozůstalost odkázal umělec a vynálezce Městskému muzeu v České Třebové, výsledky jeho konstruktérského úsilí najdeme v Technickém muzeu v Praze.