Valka.cz je oficiálním partnerem největšího vydavatelství military literatury Naše vojsko a časopisu Military Revue.

Role ropy v konfliktu v angolské provincii Cabinda


Autor :    Příspěvků : 2   Publikováno :    Shlédnuto : 2576

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/role-ropy-v-konfliktu-v-angolske-provincii-cabinda/

Úvod

Ropné šoky v 70. letech a jejich globální následky poprvé významně poukázaly na strategickou roli, kterou sehrávají suroviny na poli mezinárodních vztahů v relaci k národní bezpečnosti států (Giragosian 2004). V souvislosti s rozšiřujícím pojetím kodaňské školy se surovinová bezpečnost stala doménou podstatné části vědecké komunity, přičemž nejsou zkoumány čistě jen vztahy mezi surovinovým bohatstvím politických entit a jejich vnitřní stabilitou, ale i specifická role různých druhů surovin na vypuknutí a následné trvání ozbrojených konfliktů jak mezi více státy, tak v rámci jednoho státního celku (např. Ross 2004, Le Billon 2001 apod.). Přestože se pozornost expertů soustředí zejména na oblast Afriky, jakožto kontinentu s vysokým surovinovým a konfliktním potenciálem, tato problematika se do hledáčku médií a tím do povědomí širší veřejnosti dostává jen sporadicky.

Na počátku tohoto roku (2010) se nezvyklého zájmu dostalo již několik dekád trvajícímu, leč světovou veřejností opomíjenému, konfliktu v angolské provincii Cabinda. 8. ledna zde totiž před zahájením fotbalového svátku Afrického poháru národů členové místního ozbrojeného secesionistického hnutí FLEC (Frente para a Libertaçao do Enclave de Cabinda – tedy Fronty za osvobození enklávy Cabinda) přepadli autobus vezoucí národní fotbalový tým Toga na zmiňovaný turnaj; při útoku zahynuli tři lidé[1] (Portál BBC News 2010). V tomto konfliktu, odehrávajícím se vždy ve stínu angolské občanské války[2] a tudíž přezdívanému „zapomenutá válka Angoly“, je klíčovou proměnnou ropa, respektive její bohatá ložiska nacházející se právě na území sporné provincie Cabinda (Portál Global Security 2010).

Cílem mé seminární práce je tuto provincii představit a nastínit v ní probíhající konflikt, přičemž se pokusím postihnout jeho hlavní příčiny a východiska a identifikovat roli, kterou v něm sehrává ropa. Na závěr se zmíním o současné situaci a možných výhledech na vyřešení tohoto dlouhotrvajícího sporu.

Fakta o Cabindě

Cabinda je jednou z osmnácti angolských provincií; ze západu ji omývají vody Atlantského oceánu, na severu sousedí s Republikou Kongo (Kongo-Brazzaville), východní a jižní hranici má společnou s Demokratickou republikou Kongo, přičemž od vlastního území státu Angola ji odděluje právě asi 60 km široký pás území DRK – tvoří tedy angolskou exklávu. Na rozloze asi 7300 km² žije přes 300 000 obyvatel[3], z nichž většina patří k etniku Bakongo[4] (Reed 2009).

Původně se na území dnešní Cabindy rozprostírala tři království – Cacongo, Ngoyo a Loango. Portugalští kolonizátoři nad tímto prostorem poprvé vyhlásili suverenitu v roce 1885 na základě smlouvy ze Simulambuco, kterou uzavřeli s místními vládci a jejímž cílem byla ochrana portugalských zájmů před nároky Francouzů a Belgičanů na území v západní Africe (Koné 1998). Nehledě na tuto dohodu byla ale Cabinda roku 1956 přičleněna k Angole, která byla portugalskou kolonií již od roku 1575 (Portál Republic of Angola 2010); tento akt vyvolal v Cabindě odpor a výsledkem bylo vytvoření osvobozeneckých hnutí na počátku 60. let, včetně organizace FLEC (Koné 1998).

Přestože se na území Cabindy nachází relativně bohatá ložiska např. zlata nebo diamantů, klíčovou surovinou pro ni v moderní historii byla a je ropa. Její naleziště zde byla objevena během 50. let a v dalším desetiletí již započala těžba (Portál Minorities at Risk 2010). Důležitost Angoly jako producenta ropy rapidně stoupá – roku 2007 se formálně stala členem OPEC, přičemž se v roce 2009 na žebříčku jeho členských zemí vyšplhala na 7. místo z hlediska těžby, zároveň se stala vůbec největším africkým producentem této komodity[5], čímž předčila i Nigérii. Sektor ovládá národní ropná společnost Sonangol, přičemž zde ale skrze tzv. „joint ventures“ a „production sharing agreements[6] operují hlavní mezinárodní ropné společnosti jako BP, Chevron, Total nebo Eni (Portál Energy Information Administration 2010). Angolská ekonomika je na ropném sektoru vysoce závislá (příjmy z něj totiž tvoří asi 50% HDP Angoly), přičemž právě ropa z Cabindy představuje více než polovinu angolské produkce této suroviny, čímž se pro svůj mateřský stát stává naprosto nepostradatelnou (Portál Global Security 2010).

Nároky Cabindy na nezávislost

Přestože je Cabinda pro Angolu výsostně důležitým zdrojem financí do státní kasy, na základě dohody z roku 1996 zpět do této provincie plyne jen 10% z daní získaných z cabindských ropných příjmů[7], takže oblast zůstává jednou z nejchudších a nejméně rozvinutých v zemi. Neochota vlády poskytnout provincii větší podíl z ropných zisků ústí v požadavky ozbrojených hnutí na nezávislost (Porto 2003). Le Billon (2001) ve své studii ukazuje, že rozmístění a koncentrace ložisek surovin ovlivňuje povahu konfliktu, přičemž ložiska tzv. bodových surovin (což je i ropa), pokud jsou geograficky vzdálená od centra vlády, mají tendence vést k secesionistickým snahám, obzvláště když lidé v těžební oblasti vnímají vládní přerozdělování získaného bohatství jako nespravedlivé. To je právě případ Cabindy, přestože nedostatečný příjem z ropy zdaleka není jediným důvodem touhy po samostatnosti a nezávislosti na Angole.

Další nároky osvobozeneckých hnutí vyplývají z historického vývoje provincie. Výše zmiňovaná dohoda z roku 1885 udělila Cabindě statut portugalského protektorátu, zatímco Angola v té době prožívala již několik staletí koloniální nadvládu. Akt roku 1956, který spojil administrativy obou území, tedy obyvatelé Cabindy vnímají jako anexi, která byla v roce 1975 potvrzena de facto okupací provincie angolskými vládními vojsky.

Na historický vývoj navazují prohlášení o odlišné etnické a kulturní identitě Cabinďanů. Populace provincie náleží ke zmiňovanému etniku Bakongo, které je sice rozšířené i v dalších oblastech Angoly, oddělená historie obou území ale (dle tvrzení Cabinďanů) vedla k vytvoření nejen velmi odlišné kultury, ale i vlastní varianty jazyka Kikongo[8]. Obyvatelé exklávy tak sami sebe nevnímají jako Angolany, ale mají se za samostatnou etno-kulturní entitu (Porto 2003).

Konflikt v Cabindě je tedy založen na dvou nesmiřitelných stanoviscích. Osvobozenecká hnutí provincie bojují za historicky a kulturně podloženou nezávislost, zatímco angolská vláda chápe Cabindu jako integrální součást svého území. A stěžejní proměnnou, jež konflikt komplikuje, udržuje a vlastně i způsobuje, je ropa.

Historie konfliktu

Boj o nezávislost provincie Cabinda vždy tvořil paralelní, ale samostatnou linii k angolské občanské válce a jí předcházejícímu boji Angoly o vymanění se z portugalské nadvlády, přestože události jsou samozřejmě propojeny. Hnutí, vzájemně se střetávající v konfliktu o moc (MPLA, UNITA a FNLA)[9], vnímaly snahy Cabindy jako zavrženíhodné narušování státní celistvosti; přesto vznikala dočasná spojenectví a území exklávy bylo využíváno jako strategická základna vojenských sil (Portál Global Policy Forum 2010).

Již na počátku 60. let vzniklo několik hnutí prosazujících samostatný status Cabindy. Ta se posléze roku 1963 spojila pod vedením Ranque Franqua, čímž dala vzniknout Frontě za osvobození enklávy Cabinda – FLEC (Portál IRIN 2010a). FLECu se zpočátku dostalo podpory především ze sousedního Zairu[10], který se stal sídlem jeho exilové vlády a umožňoval rebelům využívat svého území. Po ukončení angolské války za nezávislost na Portugalsku se za značné sovětské podpory roku 1975 chopila moci MPLA, která zpočátku deklarovala ochotu s cabindskými secesionisty vyjednávat. Ti ale odmítli uznat platnost tzv. Alvorské dohody, zaručující nezávislost Angoly, protože Cabinda v ní byla prohlášena za nedělitelné angolské území a k jednáním o smlouvě nebyl FLEC vůbec přizván. Zairský prezident Mobutu s podporou Konga vyzýval k uskutečnění referenda o budoucnosti cabindské provincie a k podpoře a uznání FLEC, přestože většina zemí Organizace africké jednoty s těmito kroky nesouhlasila, neboť se obávala nárůstu secesionistických hnutí v dalších zemích. Organizace africké jednoty naopak přistoupila k uznání legální vlády MPLA nad celou Angolou. Jednotky MPLA za významné pomoci kubánských vojsk[11] měly už provincii stejně pod kontrolou, takže vyhlášení nezávislosti Cabindy hnutím FLEC na situaci už nemohlo nic změnit (Portál Minorities at Risk 2010).

Koncem 70. a během 80. let byly střety v Cabindě udržovány na hladině konfliktu nízké intenzity, kdy FLEC napadal vládní jednotky i ekonomické cíle, přičemž se uchyloval i k únosům zahraničních pracovníků (Porto 2003). Podpora z okolních zemí pomalu slábla; představitelé Zairu a Angoly se dohodli, že rebelům nedovolí využívat území svých států pro vojenské základny. Vláda kontrolovala provincii za pomoci asi 2000 jednotek, což bylo umožněno především velkým oslabením hnutí FLEC z důvodu jeho několikanásobného vnitřního štěpení na frakce, které nebyly schopné jednotného postupu. To nakonec roku 1985 vedlo i k dohodnutí příměří, na něž ale nenavázala žádná konečná formální dohoda (Portál Minorities at Risk 2010).

Nedostatečná vnitřní koheze a frakční roztříštěnost, jež je pro hnutí FLEC charakteristická, vždy pro angolskou centrální vládu představovala příhodné ospravedlnění zdráhavého přístupu k vyjednávání o statutu Cabindy. K první fázi štěpení došlo koncem 70. let, z druhé etapy zhruba v polovině let 80. vzešly jako nejsilnější dvě frakce: FLEC-R (FLEC-Renovada) v čele s Antoniem Bento Bembe a FLEC-FAC (FLEC-Forças Armadas de Cabinda), v jejímž čele stanul N’Zita Henriques Tiago. Každá z frakcí prosazovala vlastní strategii pro dosažení nezávislosti, čímž se snižovala možnost finální dohody (Porto 2003). Zatímco FLEC-FAC operoval především přímo v samotné Cabindě, FLEC-R jednal spíše jako exilová vláda se snahou vyjednávat i např. v Evropě[12] (Portál Global Policy Forum 2010).

Na počátku 90. let se situace na angolské scéně alespoň zdánlivě zklidnila; roku 1991 byla podepsána mírová dohoda a o rok později se konaly volby. Právě příležitosti voleb využily frakce FLEC tak, že vyzvaly obyvatele Cabindy k jejich bojkotu[13]. Finální nízká volební účast[14] Cabinďanů byla rebely interpretována jako referendum o nezávislosti provincie (Portál Minorities at Risk 2010). Nespokojenost s celkovými výsledky voleb<[15] vedla k obnovení občanské války, čehož využil především FLEC-FAC k zintenzivnění svých aktivit. Vláda reagovala rozmístěním asi 15 000 jednotek v oblasti provincie, ale protože vládní vojska souběžně čelila zatím nejsilnějšímu tlaku jednotek UNITA, FLEC-FAC situaci zvládal s necelým tisícem mužů. Tento stav nakonec angolského prezidenta dotlačil v roce 1994 k oznámení o zahájení mírového vyjednávání s FLEC, ke kterému ale nakonec nedošlo (Porto 2003).

Druhá polovina 90. let se opět nesla ve znamení střetů frakcí FLEC s vládními složkami a řady neúspěšných pokusů o vyjednání dohody (jak s FLEC-R, tak s FLEC-FAC) i za účasti okolních států (jako např. Gabonu nebo Namibie), přičemž nepřekonatelnou překážkou se stala otázka uznání suverenity provincie. Tato opakovaná selhání vedla k dalšímu posilování už tak existující nedůvěry mezi stranami.

Na počátku roku 2001 angolský prezident opět naznačoval nové možnosti jednání, nicméně pár týdnů nato zahájila vládní vojska v provincii nové vojenské operace, které v říjnu 2002 přerostly v hlavní ofenzívu. Ta byla umožněna definitivním ukončením občanské války mezi MPLA a UNITA o pár měsíců dříve (Porto 2003). Do Cabindy bylo odveleno 50 000 jednotek, jejichž cílem bylo získat nad jejím územím definitivní kontrolu a ochránit tak těžební aktivity na cabindském pobřeží před útoky FLEC. Kampaň byla oficiálně ukončena o dva roky později, přičemž ale na území provincie zůstalo rozmístěno na 30 000 vojáků. Během roku 2003 se vládním vojskům podařilo zajmout několik hlavních představitelů FLEC-FAC, čímž byla frakce citelně oslabena. Následně byla vládou zahájena demobilizace oblasti, přesto se nepovedlo aktivity FLEC eliminovat úplně (Reed 2009). Navíc humanitární pracovníci poukazovali na široké porušování lidských práv, zahrnující mučení, znásilňování, rabování i hromadné vraždění. Z těchto krutostí byly nařčeny obě bojující strany, převážná většina obvinění ale směřovala na účet vládních vojsk (Portál Global Security 2010).

Protože vnitřní roztříštěnost byla vždy největší slabinou osvobozeneckého hnutí Cabindy, rozhodli se vůdci FLEC-R a FLEC-FAC (Bembe a Tiago), ve spojitosti s nabídkou angolské vlády roku 2004, své frakce sloučit do jednotné FLEC. K tomuto znovusjednocenému hnutí se přidali i představitelé Cabindské církve[16] a občanské společnosti a vzniklo tak FCD (Fórum

Cabindęs para o Diálogo – Cabindské fórum pro dialog) – konečně tedy jednotné těleso schopné vyjednávání s angolskou vládou (Reed 2009). Této koalici se nakonec roku 2006 podařilo s vládou sjednat dohodu – tzv. Memorandum o porozumění (Memorandum of Understanding). Ta obsahovala 5 hlavních bodů – udělení amnestií, přijetí příměří, demilitarizaci sil FCD, redukci v počtu angolských sil v Cabindě a udělení speciálního statusu této provincii – ten ale neznamenal kýženou autonomii (Portál AllAfrica 2010).

V důsledku přistoupení k dohodě došlo k novému rozštěpení FLEC; smlouvu totiž pod určitým tlakem s angolskou vládou uzavřel Antonio Bembe[17], přičemž zbytek FCD dohodu v této podobě odmítal a neuznal Bembeho jako svého představitele. Vidina míru a vyřešení konfliktu se tedy nanovo rozpadla (Reed 2009). Následně se opět mezi FLEC a vládními vojsky rozhořely střety, přičemž nejvýraznějším incidentem z poslední doby je právě onen zmiňovaný útok rebelů na autobus fotbalového týmu Toga[18] (Portál BBC News 2010).

Role ropy

Naleziště ropy v Cabindě jsou pro tento již pět dekád trvající konflikt naprosto stěžejní. Ropa zde posloužila jako katalyzátor bojů a až dodnes vlastně trvání konfliktu udržuje v tom smyslu, že znesnadňuje jeho definitivní vyřešení. Stěží lze odhadovat, jakým způsobem by se situace vyvíjela, kdyby zde faktor ropy nehrál roli, ale pravděpodobně by vyřešení sporu nebylo tak obtížné a zdlouhavé (za předpokladu, že by v takovém případě k nějakému sporu vůbec došlo). Obyvatelé Cabindy tvrdí, že hlavním důvodem jejich snahy o secesi a nezávislost nejsou ropná ložiska – ale že právě ona jsou hlavní příčinou, proč Angola nechce o provincii přijít (Portál IRIN 2010b). Vzhledem k tomu, jakou důležitost mají příjmy z cabindské ropy pro angolské HDP, lze minimálně s druhou částí tvrzení obyvatel provincie bez větších námitek souhlasit; otázkou pak zůstává, jestli by naopak i Cabinda dokázala bez ropy existovat.

Identifikovat lze ještě přinejmenším dvě další dimenze, v jejichž rámci je probíhající konflikt spjat s ropou. Jednu z těchto rovin tvoří únosy zahraničních zaměstnanců ropných společností rebely, přičemž cílem těchto únosů je jednak získání financí prostřednictvím výkupného a jednak zviditelnění a přitáhnutí pozornosti mezinárodního společenství k opomíjenému konfliktu (Portál START 2010, Portál Global Security 2010). Už např. v roce 1977 militanti z FLEC unesli devět francouzských a konžských inženýrů, podobně byl rok 1990 poznamenán celou sérií únosů, které vyvrcholily zajetím mechanika americké společnosti Chevron. Tento typ aktivit se tedy během války stal běžnou praxí, podobně jako následné brutální reakce vládních vojsk (Reed 2009).

Do třetice je dosti spornou role, již v provincii sehrávají samotné ropné společnosti. Kupříkladu výše zmiňovaný americký Chevron se během konfliktu dostal do dost pochybné a nebezpečné situace – vláda USA během občanské války podporovala hnutí UNITA, zatímco Chevron spolupracoval za účelem získání kontroly nad ropnými poli v Cabindě s MPLA; jeho zařízení byla následně ochraňována kubánskými jednotkami, vyslanými právě k podpoře této marxistické vládní strany.

V současnosti operuje Chevron např. v těžebním komplexu Malongo na pobřeží v centrální části Cabindy. Tento komplex, odříznutý od okolí, si žije čistě svým vlastním životem; vždy zde funguje elektřina a klimatizace, voda v lahvích je sem dovážena z Evropy. Tento luxus ve srovnání s okolní chudobou místních, ve spojitosti se znečišťováním životního prostředí a nefunkčností většiny projektů, kterými si chce společnost získat místní na svou stranu, ještě více posiluje obyvatele v jejich nesmiřitelném postoji vůči vládě, čímž řešení konfliktu trvale znesnadňuje a znemožňuje (Reed 2009).

Výhledy na řešení konfliktu

Ukončení dlouholeté vyčerpávající války je samozřejmě v zájmu obou zúčastněných stran. Hrozba plynoucí ze stále trvajících střetů má jistý vliv i na chování ropných společností; nedávný útok FLEC na fotbalový tým Toga kupříkladu vedl k odložení průzkumu ropných ložisek na pobřeží Cabindy nebo pozdějšímu zahájení prací na ropných vrtech. Přestože se většina cabindské ropy těží na moři, rizika jsou spojená především s dopravou suroviny ropovody do pobřežních terminálů typu zmiňovaného Malonga, kterým hrozí potenciální útoky ze strany rebelů[19] (Portál Petroleum Economist 2010).

Konflikt je především vnitřním problémem Angoly samotné; jen stěží totiž nějak významně ovlivní export ropy do cílových zemí, jimiž jsou především USA a Čína, který by případně mohl vést k nějakému zapojení těchto světových hráčů (Portál Energy Information Administration 2010). Neúspěšné byly i snahy vtáhnout do vyjednávacího procesu Portugalsko jakožto bývalou koloniální mocnost; to vnímá problém Cabindy jako čistě vnitřní záležitost Angoly (Porto 2003).

Zásadní je otázka autonomie Cabindy, respektive její míry. Udělení autonomního statusu provincii na jedné straně vyžaduje snížení požadavků rebelů, protože pro většinu z nich přicházela v úvahu pouze úplná nezávislost Cabindy; na straně druhé ústupky ze strany angolské vlády, jež chápe provincii za nedílnou součást území svého státu a též se obává vytvoření případného precedentu, jehož by se mohly chytit další angolské oblasti, čímž by hrozila značná decentralizace její moci (Porto 2003).

Po dlouhou dobu největší překážku vyjednávání představovala nejednota cabindského osvobozeneckého hnutí. Ta se zdála být počátkem 21. století vytvořením fóra FCD překonána, přesto ale především neochota angolské vlády jednat o autonomním statutu vedla k opětovnému selhání mírového procesu. Vznik FCD lze ale každopádně chápat jako krok správným směrem; řešení konfliktu nemůže v tomto případě být omezeno jen na vojenskou dimenzi, ale musí v něm být zastoupeny i složky reprezentující cabindskou společnost.

Důležitým předpokladem pro vyjednávání je definitivní ukončení vojenských aktivit, které by zároveň umožnilo přístup tolik potřebné humanitární pomoci a misí na monitorování dodržování lidských práv (Porto 2003). Následně by se mohli zapojit i někteří mezinárodní aktéři typu organizace Africké unie, hlavní břímě zodpovědnosti ale spočívá na Angole samotné.

Závěr

Angola by se mohla po definitivním ukončení dlouhotrvající občanské války jevit jako země na nejlepší cestě ke stabilizaci a k získání postavení významného regionálního hráče. Velký surovinový, resp. ekonomický potenciál je ale jednak brzděn nedemokratickými aktivitami angolského prezidenta dos Santose[20], dále na něj vrhá stín mezinárodním společenstvím opomíjený konflikt v angolské exklávě Cabinda, který nejen ohrožuje bezpečnost oblasti a ropné produkce, ale má potenciál veřejně poškozovat obraz Angoly ve světě, jak ukázal útok cabindských rebelů na fotbalisty národního týmu Toga cestující na Africký pohár národů, který se zde konal (Portál Global Post 2010).

Boj Cabinďanů za nezávislost započal již v 60. letech 20. století, kdy vznikala první ozbrojená rebelská hnutí, kořeny jeho příčin ale sahají ještě hlouběji do minulosti – do období portugalské kolonizace Afriky. Právě na historickém a kulturním vývoji, který v této provincii probíhal odděleně od celku území Angoly, zakládají obyvatelé malé cabindské provincie svoje nároky na samostatnost. Snadné řešení konfliktu fatálně komplikuje skutečnost, že na území Cabindy (resp. v pobřežních vodách k ní patřícím) se nacházejí obrovská ropná ložiska, z nichž plyne podstatná část příjmu angolské státní kasy. Z důvodu nesmiřitelného postoje angolské vlády, jež nechce o území surovinově bohaté provincie přijít, a Cabinďanů, kteří se cítí být centrální vládou ekonomicky opomíjeni a touží tak po nezávislosti, plyne současná neutěšená situace – ani po pěti desetiletích bojů se konflikt doposud nepodařilo vyřešit. Navíc svou firemní politikou orientovanou na zisk tyto nepřátelské postoje ještě více upevňují mezinárodní ropné společnosti, jež v oblasti operují.

Současná situace v Cabindě je tedy stále napjatá. Sérii neúspěšných vyjednávání neukončila ani na první pohled slibně vypadající dohoda z roku 2006, proto v provincii do dnešních dnů dochází ke střetům mezi rebely z hnutí FLEC a vládními jednotkami. Jen vývoj v nadcházejících měsících a letech může ukázat, zda znesvářené strany dokáží ustoupit ze svých zarytých stanovisek ve prospěch vzájemně výhodné dohody a zda tedy Angola konečně dosáhne celkové bezpečnostní stability.

Seznam literatury

AllAfrica. 2010. (http://allafrica.com/stories/200906220026.html), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
BBC News. 2010. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/8451356.stm), (ověřeno ke dni 21. 4. 2010).
Energy Information Administration. 2010. (http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/Angola/Oil.html), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
Giragosian, R. (2004): Energy Security in East Asia. Energy Security. (http://www.iags.org/n0813042.htm), (ověřeno ke dni 21. 4. 2010).
Global Policy Forum. 2010. (http://www.globalpolicy.org/component/content/article/198/40155.html), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
Global Post. 2010. (http://www.globalpost.com/dispatch/worldview/100208/angola-dos-santos?page=0,0), (ověřeno ke dni 23. 4. 2010).
Global Security. 2010. (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/cabinda.htm), (ověřeno ke dni 21. č. 2010).
Guardian.co.uk. 2010. (http://www.guardian.co.uk/world/2010/jan/11/two-arrested-togo-football-attack), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
IRIN. 2010a. (http://www.irinnews.org/Report.aspx?ReportId=67501), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
IRIN. 2010b. (http://www.irinnews.org/report.aspx?reportid=49211), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
Koné, E. M. J. (1998): The Right of Self-Determination in the Angolan Enclave of Cabinda. University of Pennsylvania – African Studies Center, workshop paper. (http://www.africa.upenn.edu/Workshop/kone98.html#Heading9), (ověřeno ke dni 21. 4. 2010).
Le Billon, P. (2001): The Political Ecology of War: Natural Resources and Armed
Conflicts. Political Geography, no. 20, pp. 561 – 584.
Minorities at Risk. 2010. (http://www.cidcm.umd.edu/mar/chronology.asp?groupId=54003), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
Petroleum Economist. 2010. (http://www.petroleum-economist.com/default.asp?Page=14&PubID=46&ISS=25577&SID=724678&Country=&SM=ALL&SearchStr=cabinda&itemCount=2), (ověřeno ke dni 23. 4. 2010).
Platform. 2010. (http://www.platformlondon.org/carbonweb/documents/PSAs_privatisation.pdf), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
Porto, J. G. (2003): Cabinda: Notes on a soon-to-be-forgotten war. Institute for Security Studies, Occasional Paper 77. (http://www.iss.co.za/pubs/papers/77/Paper77.html), (ověřeno ke dni 21. 4. 2010).
Reed, K. (2009): Crude Existence: The Politics of Oil in Northern Angola. UC Berkeley: GAIA Books, Global, Area, and International Archive. (http://escholarship.org/uc/item/0n17g0n0), (ověřeno ke dni 21. 4. 2010).
Republic of Angola. 2010. (http://www.angola.org.uk/Default.aspx?IDM=15&IDLang=1), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).
Ross, M. L. (2004): What Do We Know About Natural Resources and Civil War? Journal of Peace Research, vol. 41, no. 3, pp. 337–356.
START. 2010. (http://www.start.umd.edu/start/data/tops/terrorist_organization_profile.asp?id=118), (ověřeno ke dni 22. 4. 2010).

Seznam použitých zkratek

DRK Demokratická republika Kongo

FCD Fórum Cabindęs para o Diálogo (Cabindské fórum pro dialog)

FLEC Frente para a Libertaçao do Enclave de Cabinda (Fronta za

osvobození enklávy Cabinda)

FLEC-FAC FLEC-Forças Armadas de Cabinda

FLEC-R FLEC-Renovada

FNLA Frente Nacional de Libertação de Angola (Národní fronta pro osvobození Angoly)

MPLA Movimento Popular de Libertação de Angola (Lidové hnutí za osvobození Angoly)

UNITA União Nacional para a Independência Total de Angola (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly)

Poznámky

[1] Jednalo se o dva funkcionáře týmu a angolského řidiče autobusu. Fotbalisté Toga následně z mistrovství odstoupili (Portál BBC News 2010).

[2] Ta probíhala v rozmezí let 1975 až 2002 (Reed 2009).

[3] Přičemž dalších až několik set tisíc Cabinďanů žije v sousedních státech (nutno ale podotknout, že odhady počtu obyvatelstva jsou dost nespolehlivé) (Porto 2003).

[4] K tomuto etniku náleží asi 13% z celkové angolské populace, mezi další etnika ve vlastní Angole patří ještě např. Ovimbundu a Mbundu (Reed 2009).

[5] V roce 2009 vyprodukovala Angola v průměru 1,82 milionu barelů ropy denně (Portál Energy Information Administration 2010)

[6] Jedná se o formy spolupráce mezi více subjekty, v tomto případě mezi státním podnikem a mezinárodními společnostmi, kdy se dohodnou podmínky vzájemné spolupráce, rozdělení zisků apod. (Portál Platform 2010).

[7] Přičemž tato částka je ještě silně redukována rozbujelou korupcí (Porto 2003).

[8] Angolská vláda naopak operuje s názorem, že všechny provincie v zemi mají specifickou kulturu, tím pádem argument Cabinďanů odmítá jako nedostatečný pro udělení nezávislosti (Porto 2003).

[9] MPLA – Movimento Popular de Libertação de Angola (tedy Lidové hnutí za osvobození Angoly), UNITA – União Nacional para a Independência Total de Angola (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly) a FNLA – Frente Nacional de Libertação de Angola (Národní fronta pro osvobození Angoly) (Reed 2009).

[10] dnešní DRK

[11] I v angolské občanské válce se totiž projevilo studenoválečné soupeření, kdy SSSR společně s Kubou podporoval marxistickou MPLA, zatímco USA a Jihoafrická republika stranily hnutí UNITA (Reed 2009).

[12] Představitel FLEC-R se obrátil např. na Portugalsko, protože hnutí stále chápe Cabindu jako portugalský protektorát (Porto 2003).

[13] Bojkot voleb byl především reakcí na přijatý zákon o politických stranách, který umožňoval zaregistrovat se pouze takovému politickému subjektu, který má podporu v 10 z 18 angolských provincií. Tím byly automaticky vyloučeny jakékoli strany a hnutí regionálního charakteru, včetně FLEC (Porto 2003).

[14] Svůj hlas nakonec odevzdalo jen mezi 7 a 12% obyvatel Cabindy (Portál Minorities at Risk 2010).

[15] Prezidentské volby vyhrál s necelými 50% kandidát MPLA dos Santos, v Národním shromáždění získala MPLA 129 z 220 křesel (Portál Minorities at Risk 2010).

[16] Jsou zde zastoupeni představitelé církve katolické i evangelické – téměř všichni Cabinďané jsou totiž křesťané (Reed 2009).

[17] Bembe byl totiž během svého pobytu v zahraničí zatčen kvůli účasti na jednom únosu z roku 1990; následně byl sice propuštěn, ale po návratu do Angoly jej vláda postavila před ultimátum – buďto přijme vládní plán, nebo bude opětovně zatčen (Reed 2009).

[18] Přičemž představitel FLEC se vyjádřil, že útok neměl být zaměřený na členy fotbalového týmu, ale na angolské síly doprovázející konvoj. Autobus fotbalistů byl tedy napaden „omylem“ (Portál Guardian.co.uk 2010).

[19] K útokům na ropovody a další ekonomické cíle se FLEC uchyloval již od 70. let (Reed 2009).

[20] Ten na počátku letošního roku zrušil přímou prezidentskou volbu, čímž posiluje své postavení v čele země, kde je již 30 let (Portál Global Post 2010).

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/role-ropy-v-konfliktu-v-angolske-provincii-cabinda/ 

Autorka: Barbora Jelínková, studentka bezpečnostních a strategických studií, FSS, MU



Komentáře via Facebook (nutná registrace na FB)

Komentáře via Disqus (moderovaná diskuse, bez nutnosti registrace)


comments powered by Disqus

Původní diskuse (není již možné vkládat nové komentáře)

Zobraz komentáře (0) / starý systém


Tato stránka byla zobrazena : 2576 krát


 
 
    
Ošklivý sup