Valka.cz je oficiálním partnerem největšího vydavatelství military literatury Naše vojsko a časopisu Military Revue.

Strategicko-vojenská spolupráce Ruska a Číny


Autor :    Příspěvků : 6   Publikováno :    Shlédnuto : 3134

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/strategicko-vojenska-spoluprace-ruska-a-ciny/

Úvod

Rusko-čínské vztahy jsou od skončení studené války jedním z nejdůležitějších bilaterálních vztahů na globální úrovni. Ačkoli mezi oběma zeměmi existuje tradičně dlouhodobé napětí a nedůvěra, v globalizujícím se světě se mezi nimi rozvinula poměrně značně intenzivní spolupráce, kterou mnozí pozorovatelé nazývali strategickým partnerstvím. Jedním z hlavních jeho účelů má být vyvážit strategickou převahu Spojených států a Západu obecně v mezinárodních záležitostech. Následující text si klade za cíl zanalyzovat vývoj vztahů Rusko-Čína v bezpečnostní a strategické dimenzi a zhodnotit, nakolik je jejich spolupráce hluboká s zda-li skutečně lze hovořit o strategické alianci mezi oběma zeměmi. Text pracuje s teorií rovnováhy sil a realistickým přístupem k mezinárodním vztahům.

Teoreticko-metodologické zázemí

Tato práce je jedinečnou (vnitřní) případovou studií (Drulák et al. 2008: 34). Jejím účelem, není nikterak zobecňovat, či vytvářet teorii na základě zevrubné analýzy rusko-čínských vztahů a vztahovat ji na jiné podobné případy. Snaží se pouze analyticky popsat vývoj rusko-čínských vztahů a zhodnotit jejich dopad na obě země a možnou budoucnost jejich spolupráce. Opírá se primárně o analýzu odborné sekundární literatury. Snaží se zodpovědět, jaký je vývoj rusko-čínský vztahů ve strategicko-bezpečnostní sféře od roku 1990 po současnost a jaká je jeho pravděpodobná budoucnost. Práce je rozdělena na tři části, která charakterizují jednotlivá období čínsko-ruských vztahů a v každém z nich je kromě stavu jejich spolupráce popsán vliv vztahů obou zemí na obecné světové trendy, vzájemnou vojenskou kooperaci. Text také akcentuje význam Střední Asie, která je nesmírně důležitá coby hlavní průsečík politik RF i ČLR. Práce se pohybuje na mezinárodní úrovni analýzy.

Vztahy obou zemí, které jsou považovány za nesmírně důležité z hlediska geopolitiky. Právě možná aliance ČLR a RF společně s některými dalšími státy je považována za hlavní možnost, jak vyvážit převahu USA a Západu v mezinárodních otázkách. Z geopolitického hlediska se jedná zejména o obavy, nakolik by případná aliance hlavní slovanské mocnosti a nejlidnatější země Asie, měla vliv na rovnováhu sil v Asii a potažmo v celém světě. Právě propojení hlavní země středu středního prostoru Asie a jeho východu by mělo velké následky pro globální rovnováhu sil (Brzezinski 1999: 41-42, 120-121). Kromě klasického vyvažování moci někteří autoři rovněž považují za důležitý fakt, že obě země v tomto směru sdílejí i odlišný pohled na společenské uspořádání, coby autoritářské společnosti. To je staví do opozice proti západním univerzalistickým snahám o šíření demokracie a lidských práv, jeho hegemonistickým snahám a dává tak jejich spoluprácí společné zájmy (Kagan 2008: 57-69). Z těchto důvodů je v jejich zájmu vytvořit vzájemnou alianci, která má určitým způsobem vyvažovat sílu světa vedeného USA a ovlivňovat tak běh světových událostí v jejich prospěch ve stylu připomínajícím teorii rovnováhy sil.

Teorie balance of power rozlišuje několik způsobů vyvažování sil. Prvním je hard balancing. Tento „nejtvrdší“ způsob vyvažování sil je charakterizován intenzivní vzájemnou rivalitou mezi aktéry. Oba dva přijímají nové zbraňové systém a strategie, které jsou zaměřené na toho druhého. Současně vstupují do aliancí s jasným cílem vyvážit moc protivníka a připravit se na případný střet s ním. Důležitější pro porovnávání vztahů Rusko- Čína je koncept soft balancing. Ten má formu spolupráce, která sice nedosahuje formální aliance, avšak je zde základní porozumění v otázkách bezpečnostních zájmů a postojů k zemi, která by je mohla potencionálně ohrozit, nebo k zamezení růstu vlivu nějaké rodící se mocnosti. Je založeno na limitovaném zbrojení, ad hoc spolupráci, občasných vzájemných cvičeních a kooperaci na bázi regionálních i mezinárodních struktur. Další identifikovanou formu je asymetric balancing, avšak ta je namířená proti „slabým“ protivníkům, jako jsou teroristické organizace, takže její rozvádění není vůbec nutné (Paul 2004: 3).

Avšak tato práce se spíše staví za názor, že ani jeden typ teorie rovnováhy sil není na tento případ aplikovatelný. Ačkoli náznaky snahy využívat „čínskou kartu“ při vyjednávání na mezinárodním poli se sice několikrát objevily o klasické externí vyvažování tedy, snahu nakumulovat moc několika zemí proti hegemonii té druhé. Navíc Rusko i Čína stále v mnoha oblastech kooperují s USA a jejich „strategické partnerství“ nebylo nikdy stvrzeno vzájemnými bezpečnostními zárukami. To si zcela jasně uvědomuje i Čína, která ví, že nemůže od Moskvy čekat více než verbální podporu v případě konfliktu s Tchaj-wanem. Ačkoli nejviditelnější součástí „strategického partnerství“ je mohutný vojenský export Ruska do ČLR, zde není primárním motivem snaha vyzbrojit silného spojence, nýbrž získat co nejvíce prostředků pro vlastní zbrojní průmysl (Wohlfort 2004: 214-236). Kromě těchto vyjmenovaných bodů si tato práce klade za cíl ukázat i další problematická místa ve zdánlivě silné spolupráci obou zemí, která dělá teorii o vyvažování sil ze strany Číny a Ruska ještě více problematickou.

Od Gorbačova po Primakova: 1990-1996

Vývoj rusko-čínských vztahů po studené válce nelze započíst bez krátkého posheldu do historie. Mezi Ruskem a Čínou existuje velice dlouhá a vzájemná animosita, která vrhá stín i na dnešní vztahy obou zemí. Když ve třináctém století došly masy mongolských válečníků do na dnešní evropské části Ruska a brutalitou svoji vlastní je obsadily, zakořenil to staletí trvající nedůvěru a strach z „východního nebezpečí“ v strategickém myšlení Ruska, navzdory faktu, že se vlastně vůbec nejednalo o etnické Číňany. Čína naopak má k Rusku negativní emoce pramenící z nevýhodných smluv v devatenáctém století, kvůli kterým musela akceptovat Ruskou převahu v Mandžusku. Čína toto období vnímá velice citlivě a zejména dnešní učebnice ho nazývají „stoletím ponížení“, nicméně stín těchto událostí zatěžoval už období za Mao Ce-tunga (Shirk 2007: 43). Dalším bodem, který patří k nejdůležitějším vrcholům čínsko-ruských vztahů je pochopitelně období po vítězství komunistů a sovětsko-čínskou roztržkou. Obě země prošly vývojem, od věčného přátelství k naprostému nepřátelství, které došlo až k uzavření de facto aliance mezi ČLR a USA jejímž cílem byl SSSR. Všechny tyto události v menší či větší míře determinují vztahy Rusko-Čína i dnes (Lo 2008: 18-26).

První krok ke zlepšení vzájemných vztahů učinil v rámci svých aktivit Michail Gorbačov. Ten po nástupu do funkce začal pracovat na snížení napětí s Čínou. Jednak stáhl střely středního dosahu z východních oblastí Ruska, začal redukovat počty vojenských jednotek na vlastních hranicích, stáhl sovětské vojáky z Mongolska a uznal vzájemné hranice (Yahuda 2004, 88–89). Tyto snahy vyvrcholily v květnu 1989, kdy jako vrcholný představitel sovětského svazu přicestoval do Číny po třiceti letech. Avšak po událostech na náměstí Nebeského klidu došlo k opětovnému ochlazení vzájemných vztahů. V souvislosti se zhroucením sovětského vlivu ve východní Evropě a následným problémům Sovětského svazu, které se zkombinovaly s určitou uzavřeností Číny, bylo zlepšování vzájemných vztahů odsunuto na vedlejší kolej. Po rozpadu SSSR a v prvních letech Borise Jelcina se vzájemné pozice obou zemí spíše vzdalovaly. Zejména ruský establishment symbolizovaný ministrem zahraničí Kozyrevem se snažil o celkové sblížení se Západem a profilaci Ruska, coby primárně evropské země (Duleba a Hirman 1999: 43-46). Avšak v souvislosti ekonomickými problémy Ruska a celkově problémovými vztahy s Evropou a USA, se začalo ukazovat, že vztahy s Čínou mají větší potenciál, než se v první chvíli zdálo. O vzájemných vztazích se začalo mluvit, coby o „konstruktivním partnerstvím“. Obě země začaly zejména zajišťovat vzájemnou hranici smlouvami a mechanismy vzájemné kontroly, které měly zabránit vzniku nebezpečných situací zejména ve sféře vojenské. Tento vývoj vyvrcholil v roce 1996, kdy Rusko a Čína podepsaly spolu s Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem společnou úmluvu, která měla zajistit stažení všech obrněných jednotek a těžších zbraní sto kilometrů od hranic. Tato smlouva byla podepsána v Šanghaji a její signatáři vešli ve známost coby Šanghajská pětka. Z ní se roku 2001 stala Šanghajská organizace spolupráce (Chung 2004: 990-991)

Nicméně ačkoli křivka vzájemných vztahů začala s časem růst, v této době není možné hovořit o jakémkoli vyvažování. Naopak převládající pohled na Čínu byl z ruské strany poměrně negativní. To se projevovalo zejména při vyjednáváních o vyřešení pohraničních sporů, kdy regiony ruského Dálného východu kladl dohodám překážky. Nejpatrnější bylo určité napětí vyjádřeno slovy ruského ministra obrany Igora Rodionova, který se vyjadřoval o Číně jako o „východní hrozbě“(Lo 2008: 30-32). Současně vztahy v prostoru Střední Asie byly v té době poměrně nejasné a z čínské strany spíše vyčkávací. Ačkoli Čína promptně navázala vztahy se nově vzniklými státními entitami a jasně sledovala určitě bezpečnostní a zejména ekonomické zájmy, zhroucení SSSR poskytlo prostor i jiným hráčům. Jednalo se zejména o Írán a o Turecko, kde mnozí analytici předpokládali růst jejich vlivu a možný růst napětí mezi čtveřicí mocností (Horák 2009: 35, Huntington 2001:166-167). Proto tedy nebyly čínsko-ruské vztahy pro Střední Asii zcela určující.

Kde ovšem nastal zcela jasný obrat, byla vojenská sféra. Čína totiž po konci studené války rozpoznala nutnost modernizovat svůj arzenál, což ji ukázaly zejména výsledky operace Pouštní bouře vedené Spojenými státy. Proto byl zahájen program ambiciózní vojenské modernizace, který trvá dodnes. Čínská armáda od roku 1990 prošla množstvím strukturálních, doktrinálních i výcvikových změn. Avšak právě nutnost akvizice pokročilého vojenského materiálu je ukázala jako klíčová. Čína si nebyla schopna tento materiál zajistit sama, protože její zbrojní průmysl ještě dnes není zcela připraven produkovat produkty dle potřeb její armády. Čína zahájila akvizici ruských zbraní zejména nákupem protivzdušných systémů S-300 a letounů Su-27, ponorek třídy Kilo a dalšího materiálu, který měl překlenout ty největší nedostatky čínské armády. To mělo zejména za cíl zachránit ruský zbrojní průmysl, který se po konci studené války ocitl na pokraji kolapsu (SIPRI 2009, Sergounin a Subottin 1998: 194-216) Proto tedy vojenská spolupráce a ruský export se zdaleka neshodovala s oficiálními záměry ruské politiky.

Vrchol čínsko-ruské spolupráce: 1996 až 2001

O období po nástupu ministra zahraničí Primakovova až po první léta Vladimira Putina ve funkci prezidenta Ruské federace můžeme hovořit coby patrně nejlepšího období vztahů Rusko Čína. A i v tomto období se objevují v ruské zahraniční politice určité snahy o vyvažování sil. Ale i v tomto období nalézáme indicie, že vzájemná strategická spolupráce postrádala patřičnou hloubku a obě země měly daleko do jakékoli protizápadní koalice. Primakovova doktrína se zcela odlišovala od předchozích ruských přístupů Gorbačovem počínaje. Stavěla na vizi multipolárního světa, který by limitoval možnosti USA a byl v opozic vůči unipolárnímu momentu. Rusko mělo být jedním z jeho významných pólů. Aby efektivně vyvážilo vliv USA a podařilo se mu vybudovat podobnou vizi, mělo se více angažovat ve vztazích s ostatními zeměmi a snažit se ve spolupráci s nimi omezit možnosti USA. Primakovova doktrína dávala velký důraz na Čínu a Indii, ale i na otevřeně protizápadní režimy jako byl Írán a Irák Saddáma Husajna (Duleba a Hirman 1999: 52-54)

V rámci tohoto přístupu došlo k utužení čínsko-ruských vztahů. Velice tomu napomáhaly dobré vztahy prezidenta Jelcina a jeho čínského protějška Ťiang Ce-mina. Avšak i v těchto patrně nejlepších letech čínsko-ruské spolupráce se nedá hovořit o alianci, která má svůj účel ve vyvažování sil. Jakkoli zde tato snaha možná byla ze strany některých elementů na ruské straně přítomna, Čína se odmítla podílet se na jakékoli alianci. Je to dáno zejména jejími poměrně značně odlišnými sférami zájmu. Její politika je stále koncetrována zejména jižně do Východní a Jihovýchodní Asie a hledání zdrojů v Africe i dále (Lo 2008: 34). Proto hledá podporu především zde. V této oblasti ji Rusko nemá příliš co nabídnout. Současně si je vědoma vlastní slabosti a nutnosti prostoru pro reformy a poklidný rozvoj. „Mírový vzestup“, tedy není pouze frází nýbrž faktem, že čínské „okno příležitosti“ nebude trvat věčně vzhledem k demografickým, ekonomickým a jiným objektivním faktorům (Shirk 2007: 20-21). Silové hry společně s Ruskem proti USA a Západu nejsou vůbec v jejím zájmu. Jejím hlavním zájmem bylo spíše mít s Ruskem klidné vztahy a zajištěnou severní hranici, spíše než se stát instrumentem silové politiky Moskvy. Po nástupu Vladimira Putina nastoupené trendy pokračovaly a jejich vrcholem se stala Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (Treaty of Good-Neighborliness and Friendly Cooperation). Smlouva zahrnovala mnoho oblastí vzájemných vztahů, jako např. uznání principu „jedné Číny“, ze strany Ruska, příslib vzájemné kooperace v oblasti ekonomické, vojenské apod. (Lo 2008: 41-43). Ačkoli někteří analytici varovali před možnými tajnými dodatky, smlouva nespecifikovala žádné vzájemné bezpečnostní garance, pouze se omezila na kritiku údajného amerického hegemonismu (Cohen 2001). Ačkoli tato smlouva se stala určitým vyvrcholením tohoto období vzájemných vztahů, vzájemné vztahy začaly nabírat zcela jiný kurz v souvislosti s událostmi z jedenáctého září 2001, což je popsáno v následující kapitole.

Jestliže se někde skutečně projevil přímý dopad rozvoje vzájemných vztahů, tak to byla vojenská sféra. V tomto období můžeme hovořit o nejmohutnějším nárůstu podepsaných kontraktů a zbrojního exportu Ruska do Číny. Rusko rozhodlo o vývozu dalších letounů Su-27 a Čína je dokonce začala vyrábět v licenci. Rovněž došlo k exportu pokročilejších letounů Su-30, tankovací letouny Il-76 a významným se stal prodej mohutných torpédoborců třídy Sovremennyj, které významně posílily čínské námořnictvo. To vše dodávalo velice cenné prostředky ruskému zbrojnímu průmyslu, který se ocital společně s celou ruskou ekonomikou ve stále vážnější krizi. Rovněž námořnictva obou zemí pořádala společná cvičení. Ruští odborníci se rovněž podíleli v poměrně značném počtu na projektech v Číně a stále více čínských důstojníku se účastnilo kurzů na ruských vojenských školách (SIPRI 2010, Cohen 2001, Smith 2003: 12-13).

Proměny v rusko-čínských vztazích 2001-2009

S nástupem Vladimira Vladimiroviče Putina do funkce došlo k posunu v ruské zahraniční politice. Vladimir Putin se od počátku svého působení ve funkci snažil o posílení pozice Ruska na mezinárodní scéně skrze vysoce pragmatickou politiku. Ačkoli i v jeho politice lze vystopovat prvky Primakovovy doktríny, spíše než jakékoli pokusy o vyvažování lze Putinův postup nazvat coby multi-vektorovou politiku, kde žádný z vektorů nemá převahu nad jiným a má maximalizovat ruské možnosti (Lo 2008: 39-40,43-44). Primakovova doktrína (ačkoli také mnohokrát popisována coby „multivektorová) byla v tomto směru mnohem více protizápadní. To samo o sobě znamenalo určitě snížení významu Číny v ruské zahraniční politice.

Skutečným zlomem se staly události z 11. záři 2001 a zahájení tažení proti globálnímu terorismu. Prezident Putin bez váhání podpořil úsilí USA a rozhodl se dát mu prostor vybudovat svoje základny v tradiční sféře ruského vlivu- Střední Asii. Tento krok patrně s Čínou vůbec nekonzultoval (Lo 2008: 52). To patrně pro Peking znamenalo poměrně velké zklamání, protože z hlediska bezpečnosti je pro něj Střední Asie velice citlivou oblastí, kde se snaží o podporu režimů, které nebudou nijak nepřátelské k Číně. Přítomnost amerických základen v regionu je z hlediska čínských představitelů tedy potenciálně velice nebezpečný prvek. To se projevilo i na snaze vyvinout na některé středoasijské země nátlak, který je měl odradit od přijetí amerických vojáků na jejich půdě (Horák 2009: 34). Ve finále se tedy ukázalo, že ruská zahraniční politika ve vztahu k Číně je zcela pragmatická a mění se podle aktuálních potřeb Kremlu. To se projevilo v okamžiku, kdy poněkud ochladly vztahy mezi USA a Ruskem v souvislosti s válkou v Iráku a Rusko se opět začalo obracet směrem k Číně. Avšak i v tento moment Moskva primárně spolupracovala s evropskými zeměmi (tedy Německem a Francií), nikoli s Čínou, která se držela spíše stranou. To mimo jiné potvrdilo určitou čínskou „druhořadost“ (Lo 2008: 8). V letech následujících válce v Iráku došlo k určitému prohloubení vzájemných vztahů, zejména když Rusko začalo vnímat americkou vojenskou přítomnost ve Střední Asii mnohem ostřeji. Patrně nejevidentnějším rysem vzájemných vztahů se od té doby stala Šanghajská organizace spolupráce (ŠOS). Ta vznikla z výše zmíněné Šanghajské pětky. Někteří pozorovatelé ji považují za znak utužujícího se spojenectví Ruska a Číny, které ovšem začíná zahrnovat stále více států a hrozí stát se jakousi „aliancí autokracií“ (Keegan 2008: 73-74). To měla potvrdit i společná deklarace ŠOS vyzívající USA k vyklizení základen ve Střední Asii z roku 2005 (Scheineson 2009) Nicméně i toto je velice zjednodušující pohled a bližší pohled na ŠOS odhalí mnohem méně alarmující skutečnost. Organizace má oficiálně za cíl bezpečnostní spolupráci zejména v oblasti snižování napětí mezi členskými státy a kontroly vojenských aktivit. Současně je jejím deklarovaným hlavním cílem boj s takzvanými třemi zly: terorismem, extremismem a separatismem. Avšak organizace sama je spíše produktem čínské iniciativy, nežli ruské. Zejména Čína má zájem na vytvoření stabilního bezpečnostního prostředí u svých hranic zejména u problematického Sin-ť-jiangu. Právě proto potřebuje určitý nástroj, jak ovlivňovat státy, které by mohly zejména z etnických důvodů separatismus podporovat (Horák 2009: 37-38). Dále v organizaci vidí velice dobrou možnost průniku do Střední Asie, která by umožnila vládcům Zakázaného města uplatňovat větší ekonomický a politický geopolitický vliv. V jistém smyslu slova se rovněž snaží vyvážit sílu druhé velice významné organizace v regionu a to je Smlouva o kolektivní bezpečnosti, která je společenstvím Ruska a středoasijských států. To vše ruku v ruce s rozdílnostmi mezi členskými státy a čínskou tendencí vidět ŠOS jinak, než jak ji vidí Rusko, činí tvrzení o ose autokracií za velice sporné a jakoukoli další integraci organizace velice staví do velice nepravděpodobného světla (Horák 2008: 59-67, Chung 989-1009). Postupné zmenšování shody mezi Pekingem a Moskvou jasně demonstrovala válka v Gruzii v roce 2008. Čína a ŠOS odmítly podpořit Rusko a označit Gruzii jako agresora (Stern 2008). Tento vývoj byl pro Rusko velice nepříjemným překvapením a ukázal zcela pragmatickou povahu rusko-čínských vztahů. Dá se říct, že je zde tak tendence nahradit politickou spolupráci tou ekonomickou. Obchodní a energetická dimenze vzájemných vztahů roste rychlým tempem, ačkoli byla pochopitelně stižena globální ekonomickou krizí.

Významné trendy se v tomto období vyskytují i ve vojenské spolupráci. Ve srovnání s boomem v oblasti exportu v zmiňovaných předchozích obdobích zde dochází k významnému posunu. Poměrně velké množství kontraktů bylo podepsáno v letech 2002 a 2005 avšak od té doby je dle dostupných údajů oproti předchozímu období vidět razantní pokles v množství podepsaných kontraktů (SIPRI 2010). A propad evidentně stále pokračuje. Jestliže mezi léty 2002-2006 pokrývaly dodávky do Číny 45% zbrojního exportu Ruské Federace, tak v roce 2009 to bylo pouze 18% (Zaitsev 2010). Tento vývoj má souvislost s jasnou snahou Číny o rozvoj vlastního průmyslu. Ta však současně vede ke střetům s Ruskem, protože se objevily ostré spory o vývoz okopírovaných ruských zbraní. Jedná se zejména o letoun J-11, který byl původně licenčně vyráběný ruský Su-27, avšak Čína začala produkovat verzi J-11B, která je již „pirátskou“ kopií (Kopp 2008). Jestliže zbrojní export obou zemí v posledních letech výrazně oslabuje, nelze nezmínit i jiné oblasti vojenské spolupráce. Zde se jedná zejména o dvě rusko-čínská cvičení na bázi ŠOS a to Mírová mise 2005 a Mírová mise 2007. Opět se objevily úvahy o možném protiamerickém námětu těchto manévrů (Cohen 2005). Avšak bližší pohled na tyto události poodhalí opět značně komplikovanější povahu problému. Už samotné zjednání těchto cvičení bylo poměrně složité, neboť Rusko nechtělo vyvolat kontroverze lokací blízko Tchaj-wanu (Lo 2008: 48). A jejich samotný průběh také nenapovídá o příliš vysoké kooperaci mezi armádami. Ačkoli cvičení bylo vedeno coby společné, operace se spíš odehrávaly simultánně nežli společně a nedošlo k hlubší integraci obou armád. Právě komunikační a jiné problémy došly až tak daleko, že posádky bojových letounů byly nuceny dorozumívat se anglicky (Fisher 2008: 174-175).

Zhodnocení

Dle všech dostupných údajů a při hloubkové analýze rusko-čínských vztahů dojdeme snadno k závěru, že nenaplňují ani teorii soft-balancing natož pak hard-balancing. Ačkoli se definici soft balancing možná v některých případech rusko-čínská spolupráce blížila, nikdy k ni patrně zcela nedošlo. Mezi oběma zeměmi stále existují jak dlouhodobá nedůvěra, tak i praktické rozdíly pramenící z rozdílných cílů v zahraniční politice. Rusko nemůže a hlavně ani nechce Číně pomoci v jejich ambicích ve Východní a Jihovýchodní Asii. A Čína zase nemá zájem angažovat se v čistě ruských záležitostech, jako je Kavkaz a vztahy s Evropou. Obě země nikdy nepodnikly jedinou hmatatelnou akci, která by byla namířena přímo proti Západu a USA. Ačkoli obě země v určitých oblastech, jako například Střední Východ, zastávají podobná stanoviska, Čína stále udržuje spíše nevýraznou politiku a nechává Rusko, aby se primárně angažovalo. Kromě dlouhodobě zakořeněných ruských antipatií vůči „východní hrozbě“ se mezi oběma zeměmi objevují i praktičtější rozpory, zejména v oblasti čínského kopírování vojenské techniky. Ačkoli se čínsko-ruské vztahy zdaleka neublíží nějaké koalici autokracií namířené proti třetí zemi. Na druhou stranu není v nejbližší době pravděpodobná nějaká otevřená roztržka. Pravděpodobnější je pokračování hlavních rysů současného stavu, tedy navenek harmonického partnerství, které při bližším zkoumání má vážné trhliny a jeho stav se spíše zhoršuje. Proto obavy z velké geopolitického zápasu mezi Východem a Západem nejsou příliš opodstatněné.

Zdroje a literatura

Brzezinski, Zbigniew. 1999. Velká šachovnice. Praha: Mladá fronta
Cohen Ariel. 2001. The Russia-China Friendship and Cooperation Treaty: A Strategic Shift in Eurasia: The Heritage Foundation. On-line text: http://www.heritage.org/Research/RussiaandEurasia/BG1459.cfm#pgfId=1151138. (cit 2. 4. 2010)
Cohen, Ariel. 2005. Sino-Russian Military Maneuvers: A Threat to U.S. Interests inEurasia. Heritage Foundation. On-line: http://www.heritage.org/Research/Reports/2005/09/Sino-Russian-Military-Maneuvers-A-Threat-to-US-Interests-in-Eurasia. (ověřeno 2. 4. 2010)
Kopp, Carlo. 2008. Shenyang J-11B Flanker B+. Air Power Australia. On-line: http://www.ausairpower.net/APA-SinoFlanker.html. (ověřeno 2. 4. 2010)
Duleba, Alexander a Hirman, Karel. 1999. Rusko na konci Jeľcinovej éry. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky
Fisher, Richard D. 2008. China’s mi­litary modernization: building for regional and global reach. Westport: Praeger Security International Advisory Board
Horák, Slavomír. 2008. Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR. Praha
Horák, Slavomír. 2009. „Nástup Číny ve Střední Asii?“. Mezinárodní vztahy, 2009, č.3, 33-52
Huntington, Samuel. 2001. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers
Chung, Chien-peng. 2004. „The Shanghai Co-operation Organization: China’s Changing Influence in Central Asia“. The China Quaterly, 2004, 989-1009
Kagan, Robert 2008. The Return of History and the End of Dreams. New York: Alfred A. Knopf
Lo, Bobo. 2008. Axis of Convenience. Washington: Brookings Institution Press
Paul, T.V. Wirtz James a Fortmann, Michel. 2004. Balance of Power: Theory and Practice in 21st Century. Stanford: Stanford University Press
SIPRI. 2010. Arms Transfer Database On-line: http://www.sipri.org/databases/armstransfers. (ověřeno 2. 4. 2010)
Smith, Mark. 2003. Current Russo-Chinese Relations. Conflict Studies Research Centre. On-line: www.da.mod.uk/colleges/arag/document-listings/russian/F81. (ověřeno 2. 4. 2010)
Subbotin, Sergej a Sergounin, Alexandr. 1998. „Sino-Russian military–technical cooperation: a Russian view“. In: Russia and the Arms Trade. Ed: Anthony, Ian. Oxford: Oxford Univeristy Press, 194-216
Scheison. Andrew, 2009. The Shanghai Cooperation Organization. Council of Foreign Relations. On-line: http://www.cfr.org/publication/10883/#p4. (ověřeno 2.4.2010)
Stern, David. 2008. „Security Group Refuses to Back Russia’s Actions“. New York Times, 2008. On-line: http://www.nytimes.com/2008/08/29/world/europe/29russia.html?_r=3&pagewanted=all. (ověřeno 2. 4. 2010)
Wohlfort, William. 2004. „Revisiting Balance of Power Theory in Central Eurasia“ In: Balance of Power: Theory and Practice in 21st Century. Eds. Paul, T.V.,Wirtz James a Fortmann, Michel. Standford: Stanford University Press, 214-236
Yahuda Michael. 2004. International Politics of the Asia Pacific Since 1945. London: Routledge
Zaitsev, Sergei. 2010. The Sino-Russian Race to sell Arms. Jamestown Foundation Blog. On-line: http://jamestownfoundation.blogspot.com/2010/02/sino-russian-race-to-sell-arms.html. (ověřeno 2.4.2010)

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/strategicko-vojenska-spoluprace-ruska-a-ciny/

Autor: Michal Mádl, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.



Komentáře via Facebook (nutná registrace na FB)

Komentáře via Disqus (moderovaná diskuse, bez nutnosti registrace)


comments powered by Disqus

Původní diskuse (není již možné vkládat nové komentáře)

Zobraz komentáře (0) / starý systém


Tato stránka byla zobrazena : 3134 krát


 
 
    
Ošklivý sup