Jihokorejské torpédoborce KDX (1. část)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 16.800

Jihokorejské námořnictvo (ROKN – Republic Of Korea Navy) od dob svého vzniku v roce 1949 prochází průběžnou expanzí. Původně bylo určeno k obraně teritoriálních vod a pobřeží, avšak po vzoru vyspělých západních flotil se mění na regulérní loďstvo schopné operovat na širých oceánech. Nezbytnou součástí takto koncipovaného loďstva jsou větší eskortní jednotky s dlouhým dosahem, dobrými plavebními vlastnostmi a silnou výzbrojí schopné poskytovat ochranu jiným plavidlům.

Vzhledem k ekonomické situaci země a stavu loďařského průmyslu bylo ROKN zpočátku odkázáno na import plavidel všech kategorií ze zahraničí. Vesměs se jednalo o starší jednotky z druhé ruky, pocházející ještě z dob 2. světové války. Prvním větším plavidlem byl torpédoborec Chung Mu americké třídy Fletcher, dodaný v roce 1963. V roce 1968 jej následovaly další dvě jednotky této třídy. Poté bylo v období let 1972 až 1981 zakoupeno celkem devět jen o málo novějších torpédoborců amerických tříd Allen M. Sumner a Gearing, které všechny prošly roz sáhlými modernizačními programy FRAM I a FRAM II. Tato stará plavidla čekala ještě dlouhá služba a většina z nich prošla dalšími modernizacemi zahrnujícími také instalaci protilodních střel RGM-84 Harpoon. Většina z nich byla vyřazena ze služby na přelomu tisíciletí.

Reklama


Torpédoborec Chungmugong Yi Sunshin třídy KDX-II

Bývalé americké torpédoborce měly až do konce služby výraznou převahu nad plavidly hlavního potenciálního protivníka – Severní Koreje. Nebylo to však dáno ani tak jejich bojových potenciálem, jako spíše slabostí hladinových sil komunistického státu, disponujícího hlavně menšími zastaralými jednotkami sovětské nebo čínské provenience. Velení ROKN si toho bylo dobře vědomo již počátkem 80. let, stejně tak jako faktu, že se nezadržitelně blíží konec služby starých torpédoborců. Jejich průměrný věk v té době totiž dosahoval kolem 35 let. V roce 1981 byly proto rozběhnuty studie jejich budoucí náhrady, které dostaly konkrétní podobu v programu KDX (Korean Destroyer eXperimental). Jednalo se o velmi ambiciózní projekt, protože import jednotek ze zahraničí byl zamítnut a nové torpédoborce měly být vyvinuty a postaveny v domácích loděnicích. Jejich potřeba byla odhadnuta na 17 až 20 jednotek a měly zapadat do budoucí vize námořnictva schopného operovat na širých oceánech. Vzhledem k velkému počtu plavidel a časovému rozložení programu se předpokládalo jeho rozdělení do tří fází. V nich měly být postupně zvětšovány bojové schopnosti a rozměry nových torpédoborců. Postupně měl být na nich také zvyšován podíl systémů domácí výroby.

Realizace programu KDX byla možná díky velkému rozmachu jihokorejského loďařského průmyslu v posledních desetiletích. Ten se v oblasti civilních plavidel rychle vypracovával mezi světovou špičku a pomalu se začal orientovat také na stavbu vojenských plavidel.

Zpočátku se jednalo o menší hlídkové a raketové čluny stavěné v 70. letech. Výrazný pokrok představovaly fregaty třídy Ulsan s plným výtlakem přesahujícím 2000 tun, stavěné od roku 1979, a korvety Po Hang o poloviční velikosti, stavěné od počátku 80. let. Tyto lodě byly zdrojem cenných zkušeností pro konstrukční kanceláře i samotné loděnice.


32 násobné vertikální vypouštěcí zařízení Mk.41 pro střely Standard SM-2MR je jedním z hlavních vylepšení zavedených na třídy KDX-II

Vývoj jednotek zahrnutých do první fáze programu KDX-I byl přidělen konstrukční kanceláři loděnic Daewoo Shipbuilding and Marine Engineering, sídlící v Okpo. Začal v roce 1989 a původně se předpokládalo, že položení kýlu první jednotky proběhne koncem roku 1992. Jihokorejci však podcenili náročnost projektování větších bojových jednotek a toto datum se ukázalo jako nereálné. Vývoj se totiž protáhl až do následujícího roku, kdy byl také podepsán kontrakt na stavbu první trojice torpédoborců. Stavba první jednotky Kwanggaeto-Daewang byla zahájena v květnu 1995 a do služby byla zařazena v roce 1998. Sesterské torpédoborce ji následovaly v ročních odstupech.

KDX-I

Torpédoborce třídy KDX-I jsou víceúčelové jednotky a svými bojovými schopnostmi, rozměry a celkovým konstrukčním provedením odpovídají velkým fregatám stavěným v 80. a 90. letech na západě (Type 23, Karel Doorman) nebo v SSSR (Projekt 11540). Na podobné úrovni jsou také opatření pro redukci radiolokační odrazné plochy (RCS – Radar Cross Section). Nástavby mají zjednodušený tvar a všechny jejich plochy jsou odkloněny v malých úhlech od kolmice. Snahy projektantů v této oblasti však do značné míry neguje použití archaických mřížových stožárů. Charakteristickým vizuálním prvkem torpédoborců jsou dva „vidlicové“ komíny. Jednotky třídy KDX-I disponují citadelou na ochranu před ZHN, vybavenou vlastním filtroventilačním systémem, který v ní udržuje přetlak proti okolnímu prostředí. Pohonná soustava je typu CODOG a sestává ze dvou plynových turbín GE LM2500 s výkonem po 21 700 kW a z dvou dieselů MTU 20V956 TB92 s výkonem po 3780 kW vyráběných v licenci domácí firmou SsangYong. Tyto agregáty prostřednictvím převodovek pohánějí hřídele dvou šroubů směnitelným úhlem náběhu lopatek. Torpédoborce jsou při užití turbín schopny vyvinout maximální rychlost 33 uzlů a při plavbě na dieselech 18 uzlů. Maximální dosah při plavbě touto rychlostí je 4500 námořních mil. Zdrojem elektrické energie jsou čtyři dieselgenerátory s výkonem po 800 kW. Posádka standardně čítá 185 mužů, ubytovací kapacity jsou však dimenzovány až pro 286 osob.

Reklama


Charakteristickým rozlišovacím znakem torpédoborců KDX-I (na snímku) je italský 127mm kanon Oto Melara Compact. Novější třídy nesou americký typ Mk.45

Jednotky třídy KDX-I jsou vybaveny různorodou směsicí elektronických a zbraňových systémů amerického a západoevropského původu. Primární protiponorkovou zbraní jsou dva palubní vrtulníky Super Lynx Mk.99, pro které je k dispozici rozměrný hangár. Pro usnadnění jejich startu a přistání a manipulaci za ztížených povětrnostních podmínek je letová paluba vybavena systémem McTaggart Scott Trigon 5. Vrtulníky jsou vybaveny ponorným sonarem AN/AQS-18 a k ničení ponorek mohou nést dva lehká 324 mm torpéda Mk.46 Mod. 2 a Mod. 5. Stejným typem torpéd jsou vyzbrojeny také samotné torpédoborce a k jejich vypouštění jsou určeny dva trojité torpédomety. K zjišťování ponorek slouží aktivní sonar STN Atlas Elektronik DSQS-21BZ umístěný ve výstupku pod kýlem v přední části trupu. Podle původních plánů měly torpédoborce nést také pasivní sonar s vlečenou lineární anténou. O tom, zda byl skutečně instalován, se prameny rozcházejí. Podle některých se tak nestalo, podle jiných nesou torpédoborce sonar Daewoo Telecom TASS.

Boj s hladinovými cíli obstarává osm protilodních střel RGM-84C Harpoon s doletem 92 km odpalovaných ze dvou čtyřnásobných OZ. K útokům na hladinové cíle však lze použít také vrtulníky Super Lynx, které k tomuto účelu nosí výzbroj složenou ze čtyř lehkých protilodních střel Sea Skua s doletem do 15 km. Detekci hladinových cílů má na starosti radiolokátor AN/SPS-55M. Protivzdušnou obranu torpédoborců zajišťují řízení střely RIM-7M/P Sea Sparrow s doletem do 14,6 km, odpalované z 16násobné baterie vertikálních vypouštěcích zařízení typu Mk.48. Hlavňová výzbroj je tvořena jedním italským 127 mm kanonem OTO Melara Compact s kadencí 45 ran/min. Navádění PLŘS na cíle a vedení palby 127 mm kanonu zajišťují dva nizozemské systémy STIR 180. Protiraketovou obranu, ale také ničení vzdušných cílů a malých hladinových cílů v blízkosti plavidla mají na starosti dva nizozemské systémy Goalkeeper kategorie CIWS. Každý využívá jeden 30mm sedmihlavňový rotační kanon GAU-8/A s kadencí 4200 ran/min a vlastní systém řízení palby Flycatcher s přehledovým a střeleckým radarem. Vstupnou detekci vzdušných cílů obstarává americký 2D radar dlouhého dosahu Raytheon AN/SPS-49(V)5. V této roli jej doplňuje nizozemský 3D radar středního dosahu Thales MW-08, který také zajišťuje ostrahu radiolokačního horizontu před nízko letícími cíli a také detekci hladinových cílů.


Yang Manchun, poslední třetí jednotka třídy KDX-I. Po jejím dokončení následovala stavba jednotek třídy KDX-II

Vybavení pro elektronický boj zahrnuje americký komplex APECS-II/AR-700 určený pro vedení radiotechnického průzkumu a rušení radarů protivníka a dva francouzské vrhače RL/IČ klamných cílů Dagaie Mk.2. Pro zmatení naváděcích hlavic blížících se torpéd nesou torpédoborce KDX-I vlečené klamné cíle AN/SLQ-25 Nixie. V pozdějším období služby byly doplněny dvěma vrhači protitorpédových klamných cílů AN/SLQ-260K TACM.

Všechny tyto systémy jsou integrovány do bojového řídicího systému SSCS Mk.7, který představuje vývozní variantu systému použitého na britských fregatách Type 23. Ovládaný je z bojového informačního centra prostřednictvím osmi multifunkčních řídicích konzol Racal MFCC a dvou specializovaných konzol určených k ovládání radarů STIR-180 a MW-08. Konzoly jsou propojeny sítí z optických kabelů. Torpédoborce nesou systém KNTDS na automatizovaný přenos dat v standardu Link 11 a satelitní komunikační systém SATCOM.

Druhá generace

I když torpédoborce KDX-I pro jihokorejské námořnictvo bezesporu představovaly kvalitativní skok, v porovnání se stejně starými západními plavidly však přeci jen poněkud zaostávaly. Jak již bylo zmíněno, třída technologicky odpovídala úrovni 80. let, zejména co se týče řešení pro redukci signatur. Dále u ní chyběly PLŘS s delším dosahem, využitelné k prostorové PVO. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto stavbu třídy po dokončení tří jednotek zastavit a program KDX měl přejít do druhé fáze, v jejímž rámci měly být vyvinuty podstatně dokonalejší torpédoborce KDX-II druhé generace.

Reklama

Rozhodnutí o stavbě prvních tří torpédoborců KDX-II padlo již koncem roku 1996, ale definitivně bylo potvrzeno až o dva roky později. Kontrakt na vývoj třídy opět získala loděnice Daewoo. Do kontraktu byla zahrnuta opce na stavbu druhé trojice torpédoborců, která byla později využita, a celkem bylo postaveno šest jednotek třídy. Jejich stavba byla částečně financována USA v rámci programu Foreign Military Sales. Loděnice Daewoo postavily tři torpédoborce, stavba zbylých byla přidělena loděnicím Hyundai Heavy Industries v Ulsanu. Stavba první jednotky Chungmugong Yi Sunshin byla zahájena v roce 2001 a do služby byla zařazena v roce 2003. Poslední, šestý torpédoborec Choi Young byl dokončen v roce 2008.


Na záběru nástaveb torpédoborce třídy KDX-II je postupně vidět systém Goalkeeper, naváděcí radar STIR 240, radar AN/SPS-49(V)5 a mohutný komín se systémem ochlazování výfukových zplodin

Na vývoji torpédoborců KDX-II spolupracovali specialisté z USA i jiných států. Snahy projektantů se zaměřily na zlepšení plavebních vlastností, redukci signatur ve všech spektrech a zesílení výzbroje. Nové jednotky se proti typu KDX-I vyznačují zcela odlišnou konstrukcí trupu o větších rozměrech a se standardním výtlakem větším o cca 1000 tun. Nový objemnější trup umožňuje torpédoborcům nést silnější výzbroj. Příď má tvar rozevřeného písmena V, což spolu s použitím plných bočnic na přídi místo klasického zábradlí zlepšuje plavební vlastnosti na rozbouřeném moři. K tomu stejně jako u jejich předchůdců přispívají dva páry pevných bočních kýlů a pár aktivních ploutvových stabilizátorů. Novinkou zavedenou u KDX-II jsou kormidla vybavená systémem Ruder Roll Stabilisation, který umožňuje jejich využití také v roli stabilizátorů. Další odlišností bylo přesunutí sonaru z výstupku pod kýlem do příďové hrušky. To si vynutilo větší vykrojení příďového oblouku a přesunutí kotev dopředu, aby při spouštění a vytahování nepoškodily hrušku sonaru.


Nástavby třídy KDX-II jsou navrženy s ohledem pro snížení radiolokační odrazné plochy, čemuž napomáhají také stožáry uzavřené konstrukce a „stealth“ věž se 127mm kanonem

Nástavby torpédoborce byly navrženy po vzoru nejnovějších západních jednotek jako například francouzských fregat třídy La Fayette. Jsou sestaveny z velkých rovinných ploch odkloněných od kolmice a dosahují plné šířky trupu. Archaické mřížové stožáry nahradily moderní typy uzavřené konstrukce, věž se 127mm kanonem dostala „stealth“ kryt a bylo omezeno malé palubní vybavení. Tato opatření výrazně přispěla k redukci RCS plavidel. Pro snížení hlučnosti jsou vybrané prvky pohonu umístěny na odpružených plošinách a stěny strojoven jsou pokryty materiálem izolujícím hluk. Opatření pro redukci infračervené stopy plavidel byly navrženy kanadskou firmou W. R. Davis Engineering. Původní „vidlicové“ komíny nahradila mo - hutná krabicová konstrukce, ve které je ukrytý systém pro ochlazování výfukových zplodin pohonu a dieselgenerátorů. Tato firma se podílela také na jiných projektových pracích a provedla analýzy signatur třídy v RL a IČ spektru.


Torpédoborce tříd KDX-I a II se zásadně liší konstrukcí trupu. Na novějším typu byla použita příď ve tvaru rozevřeného písmena V, zlepšující plavební vlastnosti a sonar byl přemístěný do příďové hrušky

Pohonná soustava a generátory elektrické energie torpédoborců KDX-II byly bez výraznějších změn převzaty z předešlé třídy. Nárůst výtlaku je částečně kompenzován použitím výkonnějších plynových turbín, ale maximální rychlost i tak klesla z 33 uzlů na 30. Větší rozměry trupu umožňují nést torpédoborcům více paliva, díky čemuž se zvětšil jejich dosah při plavbě ekonomickou rychlostí 18 uzlů z 4500 na 5500 námořních mil. Posádka plavidel vzrostla o 15 osob a ubikace jsou poprvé v historii ROKN přizpůsobeny také pro ubytování žen.

Standardy pro KDX-II

Zásadním vylepšením třídy KDX-II je použití zesílené protiletadlové výzbroje. Na rozdíl od jihokorejských torpédoborců první generace, vyzbrojených PLŘS Sea Sparrow určenými pro vlastní obranu, je nová třída vyzbrojena americkými řízenými střelami Standard SM-2MR. Ty jsou schopny zajistit prostorovou PVO svazů ROKN. Střely jsou odpalovány z vertikálních vypouštěcích zařízení (VVZ) typu Mk.41. Z nich mohou být kromě PLŘS odpalovány také jiné typy výzbroje, o čemž však blíže v druhém díle seriálu. Baterie celkem 32 VVZ Mk.41 je umístěna před přední nástavbou. Jižní Korea pro torpédoborce koupila nejdříve střely Standard ve variantě SM- 2MR Block IIIA (RIM-66M-2). Ty mají při startovní hmotnosti 612 kg maximální dolet cca 120 km a dostup přes 24 km. Jejich způsob navedení je kombinovaný. V cestovní fázi letu jsou naváděny autopilotem s možností provádění korekcí (tzv. mid-course guidance), v konečné fázi letu přecházejí na poloaktivní radiolokační navádění. Později byly zakoupeny střely varianty SM-2MR Block IIIB (RIM- 66M-5), jejichž naváděcí soustava je doplněna pasivním IČ systémem. Ten umožňuje navedení také v případě rušení radiolokačních naváděcích hlavic nebo na cíle s velmi malou RCS. Nový je startovní raketový motor s měnitelným vektorem tahu, který výrazně zlepšuje obratnost střely v úvodní fázi letu. Celkově má SM-2MR Block IIIB lepší schopnosti v boji s rychlými nízko letícími cíli jako například supersonickými protilodními ŘS. Ozařování cílů v závěrečné fázi letu pro PLŘS obstarávají dva střelecké radiolokátory STIR 240, které jsou pro zajištění spojitého ozařování vybaveny ozařovači s postupnou vlnou OT-134A. Proti modelu STIR 180 použitému na KDX-I se vyznačují maximálním dosahem prodlouženým z 60 km na trojnásobek této hodnoty.


Rozměrný hangár pro dva vrtulníky Super Lynx dominuje zadní části všech tří tříd jihokorejských torpédoborců. Na snímku je zachycen Kang Gamchan typu KDX-II

Sestava senzorů pro detekci vzdušných cílů zůstala proti typu KDX-I nezměněna a zahrnuje radary AN/SPS-49(V)5 a MW-08. To však neznamená, že obě třídy mají v této oblasti identické schopnosti. Klíčovou novinkou zavedenou u KDX-II je systém WDS (Weapon Designation System) Mk.14, který sbírá data ze všech senzorů, vyhodnocuje je a podle priority přiděluje cíle střelám Standard. Systém byl původně vyvinutý pro modernizační program NTU (New Threat Upgrade) z 80. let, určený pro plavidla US Navy. S jeho užitím se měly starší raketové křižníky a torpédoborce třídy Kidd svými schopnostmi přiblížit plavidlům vybaveným systémem Aegis, tedy křižníkům třídy Ticonderoga a torpédoborcům třídy A. Burke.

Přehled torpédoborců programu KDX
Takt. číslo Jméno Zahájení stavby Spuštění na vodu Zařazení do služby Loděnice
KDX-I
DDH 971 Kwanggaeto-Daewang VI. 1995 28. 10. 1996 27. 7. 1998 Daewoo
DDH 972 Ulchimundok I. 1996 16. 10. 1997 20. 6. 1999 Daewoo
DDH 973 Yang Manchun VIII. 1997 19. 10. 1998 29. 6. 2000 Daewoo
KDX-II
DDH 975 Chungmugong Yi Sunshin 2001 20. 5. 2002 30. 11. 2003 Daewoo
DDH 976 Monomu Daewang 2002 11. 4. 2003 30. 9. 2004 Hyundai
DDH 977 Dae Jo Young 2002 12. 11. 2003 30. 6. 2005 Daewoo
DDH 978 Wang Geon 2004 4. 5. 2005 10. 11. 2006 Hyundai
DDH 979 Kang Gamchan 2005 16. 3. 2006 1. 10. 2007 Daewoo
DDH 981 Choi Young 2005 20. 10. 2006 4. 9. 2008 Hyundai
KDX-III
DDG 991 Sejong Daewang 2004 25. 5. 2007 22. 12. 2008 Hyundai
DDG 992 Yulgok Yi I ‘ ? 14. 11. 2008 2010 Daewoo
DDG 993 Kwon Yul ? 2010 2012 Hyundai

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více