Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 22.457

VII. část

V létě roku 1414 se římský a uherský král Zikmund Lucemburský dohodl s papežem Janem XXIII. na svolání dalšího církevního koncilu do Kostnice, kde měla být konečně vyřešena tristní záležitost s trojpapežstvím. Zřejmě se dohodli i o jiných věcech, protože na tento koncil pozval Zikmund i Jana Husa a nabídl mu možnost obhájit před nejvyšším církevním orgánem své názory. Současně s tím pohrozil Jan XXIII. českému králi, že nepostará-li se o vymýcení kacířství ve své zemi, bude proti Českému království vyhlášena křížová výprava. Václav IV., jenž se v této době o vladařské záležitosti zajímal již pouze výjimečně a při každé zmínce o svém bratrovi propadal záchvatům opilecké zuřivosti, však nechal rozhodnutí na Husovi a dál se věnoval svým koníčkům – lovu a vínu.

Na radu svých urozených ochránců Jana z Chlumu a Václava z Dubé požádal Jan Hus krále Zikmunda o záruku, že do Kostnice nejen dojede, ale že se z ní i vrátí. S jistými průtahy dostal nakonec listinu (ochranný glejt), která mu zaručovala osobní bezpečnost na cestě tam a zpět. Mělo to svůj význam, protože člověka, nalézajícího se v papežské klatbě, mohl jinak kdokoli beztrestně zabít. Zda však bude Husovi umožněno Kostnici opustit, listina nezaručovala, protože to bylo plně v pravomoci církevních institucí...

Reklama

Z hradu Krakovce odjel tedy Jan Hus v říjnu roku 1414 do Kostnice, aby obhájil své učení. Společně s Viklefem byl přesvědčen, „že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně i radostně přijmu názor odůvodněný lépe!“ Stejně jako Viklef považoval za měřítko správnosti či nesprávnosti pouze Písmo svaté čili bibli. Respektive svůj vlastní výklad toho, co je nebo není v tomto nejuniverzálnějším textu světového písemnictví správné…

S biblí jako s důkazním materiálem je to ale bohužel všelijaké. Tak třeba Starý zákon říká: „Oko za oko, zub za zub“ (Exodus 21,24), zatímco Nový zákon pro stejnou situaci radí: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou!“ (Lukáš 6,29). Ostatně, tak trochu si odporuje i samotný Nový zákon, v němž Marek (9.40) praví opatrně: „Kdo není proti nám, je pro nás“, zatímco Matouš (12.30) to „upřesňuje“ na podstatně sebevědomější: „Kdo není se mnou, je proti mně!“ Kteréžto dva výroky vůbec nemusejí znamenat totéž. A kdyby náhodou ani to nestačilo, je tu pořád ještě Kazatel (2.17) se svým tak trochu nihilistickým: „Pročež mrzí mne tento život; neboť se mi nelíbí nic, což se děje pod sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha“… A teď něco pomocí bible dokazujte nebo vyvracejte!

Již proto byla mylná Husova představa, že dostane na koncilu příležitost, aby vyložil a obhájil své názory. Koncil nebyl zvědavý na jeho mínění. Měl jiné úkoly. Závažnější. Od českého kacíře očekával jediné – že co nejrychleji odvolá své bludy a přijme zasloužený trest. Nemusela to být nutně smrt. Ač to zní neuvěřitelně, církev občas věřila v to, co hlásala. Například v milosrdenství a lásku k bližnímu. Občas. Ale zase ne příliš často...

První, co musel Jan XXIII. udělat po Husově příjezdu do Kostnice, bylo zrušení klatby, kterou na něho předtím uvalil. Kdyby to neudělal, v místě jednání nejvyššího církevního orgánu by poněkud paradoxně začal platit zákaz veškerých církevních úkonů. Tedy i tohoto jednání. Tímto krokem však papež zbavil Husa cejchu kacíře a pro potřeby soudu (o nějaké debatě o názorech nikdo z prelátů ani na okamžik neuvažoval) zůstalo pouze obvinění z odpadlictví, buřičství a „věroučné hereze“. Což ovšem k odsouzení bohatě stačilo…

První písemné vylíčení Husova „slyšení“ na koncilu podal již jeho přímý účastník, Husův průvodce Petr z Mladenovic. A po něm mnozí další. Takže pouze stručně: V listopadu 1414, pouhý týden po příjezdu, byl Jan Hus zatčen a uvězněn, v následném soudním procesu byl prohlášen za kacíře a protože své názory neodvolal, odsouzen k trestu smrti upálením.

Reklama

Hlavní důkazy obžaloby poskytli soudu pochopitelně čeští kněží, především právník papežské kurie Michal de Causis, litomyšlský biskup Jan Železný a - bývalý děkan pražské teologické fakulty Štěpán Páleč. Někteří preláti, mezi nimi i člen vyšetřovací komise kardinál Francesco Zabarella, naopak varovali své kolegy, že upálení člověka, kterého podporuje značná část českého národa, může přinést více škody než užitku. Že živý kacíř, který odvolal své bludy, má pro církev větší cenu než kacíř mrtvý, protože ten se pro své stoupence rázem stane uctívaným mučedníkem. Měli pravdu, i když sami netušili, jak velkou…

V březnu 1415 uprchl z Kostnice papež Jan XXIII., neboť se obával, že po svém odstoupení (které musel koncilu slíbit) ztratí svoji nedotknutelnost a bude souzen za zločiny, které spáchal v dobách své pestré minulosti. Útěk se nezdařil, papež byl dopaden, sesazen a uvězněn.

Jeho útěk znamenal pro Jana Husa záblesk naděje. Byl papežovým vězněm a z právního hlediska bylo přípustné, aby ho teď římský král Zikmund z vazby propustil a povolil jeho vyšetřování na svobodě. Jenomže Zikmund, který Husa do Kostnice pozval a poskytl mu dokonce svůj ochranný glejt, to neudělal. Je pravda, že do církevních záležitostí neměl co mluvit. Do jisté míry. Hlavním úkolem koncilu bylo dosáhnout dohody ve věci odstranění papežského schizmatu a on nemohl dráždit církevní preláty obhajobou bezvýznamného českého kacíře. Nemohl a pravděpodobně ani nechtěl. Už proto, že ten bezvýznamný kacíř byl chráněncem jeho nemilovaného bratra Václava. Toho neschopného ožraly, který politováníhodným způsobem promarnil dědictví po velkém císaři Karlovi…

Ani mimořádně inteligentní Zikmund netušil, jak velké problémy kvůli smrti toho „bezvýznamného kacíře“ vzniknou nejen církvi, ale přímo jemu osobně. Trestuhodně totiž nedocenil důležitost události, k níž došlo v květnu 1415. Tehdy do Kostnice dorazila z Čech delegace s oficiální stížností na to, že s uvězněným Husem je zacházeno jako se zločincem, aniž by byl z nějakého zločinu usvědčen. Protestní list byl „podepsán“ 250 osobními pečetěmi příslušníků české a moravské šlechty. Téže šlechty, která v případě Václavovy smrti měla co mluvit do přijetí jeho nástupce. Tedy Václavova bratra Zikmunda…

Že ani kruté (byť z hlediska tehdejších zvyklostí pořád ještě nadstandardní) podmínky v žaláři nezlomily Husovo sebevědomí, nasvědčují jeho dopisy. V lednu 1415 si v jednom z nich stěžuje na krále Zikmunda: „Divím se, že pan král na mne zapomněl a že ani slůvka nevzkazuje. A snad dříve, než s ním slovo promluvím, budu odsouzen. Zda mu to bude ke cti, sám ať posoudí…“ Ba dokonce poněkud kousavě Zikmundovi vzkazuje, že bude-li článek o odnětí majetku církvi odsouzen jako bludařský, měl by si pan král uvědomit, že "... i on sám za to, že odňal biskupům statky časné, ano i otec jeho, císař a král český, na odsouzení přijde jako bludař..."

Své dostávají i čeští páni, které sice dává pozdravovat, ale hned dodává: „Já nevím o žádném, leda že mám za to, že tu je pan Václav z Dubé a pan Jindřich Lacembok, který řekl: Dobrý muži, nehlúbaj!“ A aby to nebylo nikomu líto, uzavírá slovy: „Divím se, že žádný z Čechů nepřichází do žaláře, ale snad tak činí pro mé lepší…

V březnovém dopise panu Janovi z Chlumu dokonce tohoto posledního příznivce, který mu ještě v Kostnici zůstal, důrazně žádá: „Nemrzte se, že výlohy jsou drahé; uskrovněte se, jak můžete. Vysvobodí-li Bůh husu ze žaláře, způsobí, že nijak nebudete litovati oněch nákladů. Učiňte, prosím, zadost slibům…

Do poslední chvíle doufal mistr Jan Hus v záchranu, do poslední chvíle však dělal všechno pro to, aby ji znemožnil. Vytrvale odmítal odvolat to, čemu věřil. Svoji pravdu. Přestože mu sám král Zikmund, zcela v souladu se svým způsobem myšlení, veřejně řekl, že k tomu, aby člověk něco odsoudil, to předtím vůbec nemusí vyznávat, a dodal: „Hle, dvě cesty jsou ti položeny, buď abys odpřisáhl a odvolal bludy zde odsouzené a dal se na milost koncilu, a koncil ti v něčem učiní milost, nebo, chceš-li, abys hájil ony bludy, a koncil a doktoři mají svá práva, co mají s tebou konečně učiniti…

Mistr Jan Hus zůstal pevný. „Bůh je mi svědkem, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil a nekázal. Předním mým úmyslem bylo, abych kázáním, skutky i písmem uchránil lidi od hříchů. V té pak pravdě Evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemřít...“ odpověděl, když ho – již připoutaného ke kůlu hranice – k odvolání vyzvali naposled.

Podle svého přání tedy zemřel dne 6. července 1415. Před popravou se na vlastní žádost vyzpovídal svému bývalému příteli Štěpánu Pálečovi…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více