Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 8 Situace v dnešním Severním Irsku

Autor: Bc. Lucie Hladíková 🕔︎︎ 👁︎ 22.988

Ačkoli od Belfastské dohody, velkého mezníku v dějinách konfliktu v Severním Irsku, uplynulo již přes deset let, stále ještě se setkáváme s mnohými projevy nesouhlasu či chybějícími kroky ke zlepšení vztahů. Nejvíce kontroverzní témata, jako severoirská policejní složka, práva menšin, školství a činnost paramilitaristických organizací, se začala řešit již v prvních letech po uzavření dohody. Některé oblasti zaznamenaly jistý úspěch a pokrok, u jiných bude třeba více času, popř. změna strategie přístupu. Původ konfliktu není jednoznačný. Vedle náboženských, historických a kulturních důvodů, vyvstávají na povrch i politické a ekonomické příčiny, jejichž řešení zčásti závisí na politických rozhodnutích a ekonomických pobídkách. V tomto společenském procesu se tedy vzájemně ovlivňují a prolínají tři dimenze konfliktu – politická, ekonomická a bezpečnostní[63]. Stejně tak významná je změna motivace, víry, přístupu a emocí většiny obyvatel s ohledem na snahu zlepšit situaci a nadále řešit konflikt. Neustále probíhá snaha o smíření a opětovné navázání vztahů mezi komunitami, které byly značně narušeny po vzniku samostatného irského státu po první světové válce v roce 1921.

Důležitý krok představovala dohoda vedení předních severoirských stran, že 8. května 2007 vytvoří společnou katolicko-protestantskou vládu. V případě úspěchu by znamenala ukončení britských vojenských bezpečnostních operací následující červenec, a to po 38 letech fungování v oblasti. Toto sdělení bylo zveřejněno na Severoirském shromáždění v rámci setkání klíčových představitelů britské a irské vlády v St. Andrews ve Skotsku. Londýn dohodu uvítal a nabídl i finanční podporu. Sinn Féin a DUP zamýšleli utvořit koalici pro obnovení Shromáždění. Každá z těchto stran měla nominovat předsedu vlády (z DUP) a jeho zástupce (ze SF). Protestanti a katolíci si dále měli rozdělit některá ministerská křesla (finance, ekonomika, kultura atd.), avšak Britové si ponechali kontrolu nad zahraniční politikou, obranou a bezpečností. Britská vláda nicméně požadovala dosažení rovnováhy mezi bezpečnostními operacemi a progresivní politické jednání podpořené ekonomickým růstem. Ekonomická rovina vystupuje jako jedna z klíčových podmínek pokračování zlepšení situace v Irsku. Chudoba a špatná situace lidí se ukázala být taktéž z části zodpovědná za původ konfliktu, čemuž dopomohlo až otevření trhů po „odhalení“ problému mezinárodnímu prostředí. Z politického pohledu je potřeba udržet politické strany v mírovém procesu. „Belfastská dohoda žádala vytvoření institucí hájících lidská práva, nyní je na nich, aby začaly spolupracovat a potvrdily skutečnost, že mírový proces může fungovat pokud obě strany poznají hodnotu politické práce spíše než fyzické síly[64].

Reklama

Původní organizace, jaké nám byly známy doposud, pod nátlakem domácího i mezinárodního prostředí neprovozují násilné teroristické aktivity a jsou více či méně vystaveny podmínce odzbrojení, což bylo také předpokladem pro další mírová jednání a souhlas s účastí Sinn Féin ve vládě. Mnohem nebezpečnější a v posledních letech aktivní jsou jejich extremistická křídla, která se sice v menším rozsahu, ale vytrvale snaží dosáhnout původních cílů, ať už sjednocení obou republik či většího kontaktu s VB[65]. Dřívější teroristická skupina IRA byla na důkaz splnění všech podmínek míru vyjmuta roku 2000 z oficiálního seznamu amerického ministerstva zahraničí zahrnující nebezpečné teroristické organizace světa, za kterou byla IRA po desítky let od roku 1960 považována. Nicméně rok 2001 neznamenal žádný velký postup kupředu v ustavení neutrální policejní složky a odzbrojení IRA. Kvůli malým pokrokům a podezření na špionáž z řad IRA rozpustila britská vláda v říjnu 2002 severoirský parlament, což vyvolalo nesouhlas na irské politické scéně. Kritiky hlavně směřovaly od představitele UUP Davida Trimbla a další ministři ho následovali rezignací na ukázku neshody s rozhodnutím Britů a jako boj za znovuobnovení kabinetu. Trimble už dříve pohrozil rezignací na post předsedy vlády, pokud IRA ihned nezačne odzbrojovat. Podmínka nebyla splněna, i když IRA potvrdila účast na setkání s Mezinárodní komisí o odzbrojování (International Commission on Decommissioning – ICD), což by mohlo odvrátit rezignaci. Projev lídra Sinn Féin, Gerryho Adamse, ve kterém zdůrazňoval nutnost odstavení zbraní IRA z užívání, ale znamenal dne 22. října 2001 zásadní průlom v dění v zemi a umožnil Davidu Trimblovi návrat na politickou scénu. Na druhý den IRA potvrdila začátek plnění závazku dohodou. Duben dalšího roku se nesl ve znamení pokračování odzbrojení, avšak mezi členy IRA panovaly velké nepokoje kvůli jednostrannému odzbrojování. Zpočátku vyřazení zbraní skýtalo naději, že protestantský tábor udělá to samé. Na důkaz dobrých úmyslů překvapila PIRA v červnu roku 2002 na výročí útoků z roku 1972 známých jako Krvavý pátek[66]pozůstalé s omluvami a kondolencemi.

Proces odstavování zbraní probíhal velmi pomalu a s malými úspěchy, stále existovaly důkazy o kriminalitě IRA, která se stavěla k situaci a podmínkám velmi odmítavě. Jejich negativní postoj stál v cestě dobrým vztahům nejen v Severním Irsku, také ve VB i v Republice. Teprve o několik let později, roku 2005, se podařilo IRA přesvědčit o vydání prohlášení o skutečném vyřazení zbraní z používání a oficiálním konci ozbrojené kampaně za sjednocení Irska, čímž mohla nastat nová éra ve vývoji. I Nezávislá kontrolní komise (Independent Monitoring Comission – IMC)[67] potvrdila správný směr IRA vedoucí ke konečnému prohlášení o „konci kampaní IRA“, což otevřelo cestu snížení počtu britských vojáků.

Rok 2007 se nesl ve znamení významných setkání, jímž nepochybně bylo první setkání vedoucí osoby DUP Iana Paisleyho a prezidenta Sinn Féin Gerryho Adamse, kteří jednali o sdílené vládě (viz. výše). Oba lídři se rovněž shodli na potřebě řešení otázky existence paramilitaristických frakcí představujících určitou překážkou politickému procesu. Ke konci roku byli Ian Paisley (DUP) a Martin McGuinness (SF) pozváni do Bílého domu na jednání s Georgem Bushem ml. Jednání se zabývala mírovými operacemi, povzbuzení ekonomiky a americkými investicemi. Všechny strany se shodly na podstatné potřebě pomoci v ekonomickém poli. Avšak někteří členové IRA se odmítali vzdát jejich prvotního cíle sjednocení a byli odhodláni za něj bojovat. Neshody daly podnět vzniku extremistických skupin, nejnebezpečnější z katolického tábora jsou tzv. Real IRA a Continuity IRA. Tyto skupiny stále praktikují terorismus a zůstávají na americkém seznamu[68]aktivních teroristů. Členové jsou odhodláni odstranit britský vliv ze Severního Irska i násilím a sabotují mírový proces násilnými útoky.

Pravá IRA (Real IRA) byla roku 1997 založena Michaelem McKevittem, irským republikánen, jež působil jako bývalý člen původní IRA a jehož žena je sestrou slavného hladovkáře a politika Bobbyho Sandse. McKevitt byl v březnu 2001 zadržen a usvědčen z terorismu, za což si nyní opykává 20letý trest (od r. 2003). RIRA vznikla jako nesouhlas s jednáním IRA a jejím politickým křídlem Sinn Féin. Její členové se drží původního záměru sjednocení státu a vystupují nesouhlasně proti Belfastské dohodě. Nebojí se používat nezákonné prostředky a obnovit teroristické aktivity. Nezahálí ani v rekrutu nových členů, sbírání schopností a zkušeností na udržení ozbrojené kampaně proti britské přítomnosti v Severním Irsku. Dle amerického ministerstva zahraničí má dnes RIRA kolem 100 aktivních členů. Příkladem útoků z poslední doby, ke kterým se hlásí, může být například zabití stavebního dělníka u britské vojenské základny v srpnu roku 2002 a zranění dvou policistů při střetu v listopadu 2007. Tato skupina je rovněž podezřelá ze získávání peněz a zbraní od podporovatelů z USA[69].

Za zmínku stojí i další „větev“ IRA, a sice Pokračující IRA (Continuity IRA), jež vystupuje od roku 1994 jako tajné ozbrojené křídlo republikánské Sinn Féin. Sama sebe považuje za pokračovatele původního směru IRA a drží se původního cíle – odstranit britskou kontrolu. Pozorovatelé se domnívají, že CIRA má dnes 50 členů podporovaných z USA. Hlásí se k zodpovědnosti za útoky po celém Severním Irsku a sestavili seznam cca 20 lidí (roku 2006), kteří by měli být terčem útoků. Několik z nich jich bylo skutečně zastřeleno, ale dalším útokům irské ozbrojené složky úspěšně zabránily, zejména během roku 2007, kdy se podařilo zadržet a odsoudit tři členy CIRA po nastražení podomácku vyrobené bomby na železnici. Na straně katolických organizací působí i Irská národní osvobozenecká armáda (Irish National Liberation Army), avšak ta, jako nejmíň aktivní separatistická skupina, se dnes spíše zapojuje do obchodu s drogami a dalších kriminálních aktivit.

Na protestantské straně patřily mezi nejvíce aktivní organizace Ulsterská dobrovolnická armáda (Ulster Volunteer Force – UVF) založená rokem 1966 a větší Ulsterská obranná asociace (Ulster Defence Association – UDA) zřízena jako síť více skupin aktivních od roku 1971, také používají název Ulster Freedom Fighters – Ulsterští bojovníci za svobodu. Tyto hlavní velké skupiny, stejně jako u katolíků IRA, byly podrobeny odzbrojování a nyní nejsou tak činné jako jejich „odnože“ zavedené během let 1996 a 1998 – Loyalistická dobrovolnická armáda (Loyalist Volunteer Force), Red Hand Defenders a Orange Volunteers. UDA a UVF disponují nyní jen několika sty členy a k LVF, Red Hand Defenders a Orange Volunteers se hlásí dokonce pouze několik desítek členů, jejichž členství se v mnohých případech překrývá. Je jen málo známé, že loyalistické útoky představovaly nemalé procento (30%)[70] smrtelných útoků v Severním Irsku. Důvodem je především menší mezinárodní a mediální pozornost jim věnovaná, např.: po bombových útocích UVF v Dublinu a Monaghanu dne 17. 5. 1974 našlo smrt 33 civilistů a tento den byl označen nejhorším dnem konfliktu, příkladem z nynější doby může být zabití 4 občanů Belfastu v roce 2005 v průběhu marching season[71]. Dle statistik spáchala loajalistická složka více útoků na civilisty než IRA (864:728)[72], přičemž důvody jsou spíše náboženské.

Reklama

Další problémovou oblastí je přejmenování a reforma severoirské policejní složky RUC (Royal Ulster Constabulary), což je jedno z nejdůležitějších témat posledních let. RUC vystupuje od 1922 jako téměř 100% protestantský orgán. Jeho přestavba stála na předních příčkách žebříčku změn navržených Belfastskou dohodou a byla i americkým cílem 90. let. Mimo vysoký vliv protestantské většiny byly velkým zdrojem neshod název, královské insignie a proces nabírání nových členů. Po sérii diskuzí a setkání se nakonec obě strany shodli dne 4. 11. 2001 na vytvoření zcela nového policejního úřadu – Policejního úřadu Severního Irska (Police Service of Northern Ireland – PSNI), přičemž první skupina zaměstnanců byla rekrutována dle pravidla 50% účasti obou komunit[73].

Také volby v roce 2001 překvapily pozoruhodným nárůstem hlasů ve prospěch extremistických stran v obou táborech. Velké změny byly patrné v poměru hlasů v jednotlivých provinciích. Nečekaná byla především historická výhra Sinn Féin nad rivalem, původní největší nacionalistickou stranou, SDLP (viz. graf č. 4).


Graf č. 4: Historický úspěch Sinn Féin ve volbách roku 2001, srovnání
Zdroj: https://www.wesleyjohnston.com/users/ireland/maps/historical/election_1997_2001.gif

Na první pohled okrajovou roli hrají tradiční oranžistické protestantské průvody na oslavu velkého vítězství Viléma Oranžského nad katolíky v roce 1690 v bitvě u řeky Boyne, které zajistilo nadvládu protestantů na anglickém trůně, a jakéhokoli dalšího velkého vítězství nad katolíky. Zároveň jde o vyjádření identity. Střetávají se zde právo na shromažďování a právo na život bez hrozeb a strachu. Nejde o otázku, kdo má pravdu a kdo ji nemá, spíše jde o řešení tohoto stále se opakujícího konfliktu. Zejména oranžisté se odvolávají na jejich „tradiční práva pochodovat podél tradičních cest během tradiční marching season[74]“. Tzv. marching season je období mezi Velikonočním pondělím a koncem září. Průvody jsou každoročně již po více než 200 let důvodem neshod a násilí. Celkově se ročně koná kolem 3 500 průvodů[75], z nichž pouze zlomek je veden katolickými čtvrtěmi, což je samozřejmě bráno katolíky jako akt provokace.

Pro uklidnění napětí ustavila britská vláda tzv. Průvodovou komisi (Parade Commission), která má za úkol posoudit, zda se může průvod konat či jestli má např. být změněna jeho trasa. Většina průvodů se koná v mírovém duchu, ale pozornost se zejména upíná na Ormeau Road v Belfastu a na tzv. Drumcree Parade podél Garvaghy Road v Portadownu. Obzvláště posledně jmenovaný průvod je dějištěm střetu názorů na Velkopáteční dohodu a mírový proces. Události mají vliv na celé Severní Irsko a mohou významně narušit mezikomunitní vztahy a stupeň násilí. Obyvatelé zmíněné čtvrti jsou odhodláni přehlídky zastavit i za cenu dalších násilností a samozřejmě oranžisté si nenechají narušovat svá práva, např.: házením kamenů a cihel na protest proti zákazu průchodu Garvaghy Road. Samozřejmě katolíci mají také své průvody, např.: na výročí Krvavé neděle (30. 1. 1972), Velikonočního povstání, hladovek nebo u příležitosti oslav dne sv. Patrika. Vlastenecké průvody jsou většinou organizováni irskými patrioty „The Hibernians“ a jejich účelem je naopak prosazovat irskou identitu a tradice, avšak mírumilovnějším způsobem.

Mírové hovory neustále pokračují a Severní Irsko zůstává pod mezinárodním dohledem. Politické dění se dnes soustředí na rozvinutí lepších vztahů mezi komunitami a jejich zapojení se do společnosti a rovněž začlenění bývalých politických vězňů. Bývalým bojovníkům za práva a svobodu jsou nabízeny příležitosti práce ve fórech v UK i Irsku s cílem ujistit se o jejich podpoře mírového procesu. Tato skutečnost se těšila velké pozornosti veřejnosti, avšak na druhou stranu její přítomnost v Belfastské dohodě je příčinou nesouhlasných hlasů v referendu o spokojenosti s Dohodou.

Pokroky a snahy jsou stimulovány ekonomickými vazbami a svázány politickými jednáními a dohodami. Dřívější fyzické bariéry (ostnaté dráty, zdi apod.) pro oddělení soupeřících stran, tzv. „mírové stěny[76] jsou postupně odstraňovány. Mnohé předkládané návrhy o budoucím rozvoji spolupráce, např.: spolupráce jako mezi skandinávskými zeměmi, jsou ve velkém protestanty zamítány, poněvadž ještě nejsou dostatečně připraveni k ústupkům jako druhá strana.

Reklama

V posledních letech se klade zvláštní důraz na vzdělávání, aby se zamezilo separaci obou komunit do budoucna a naopak se podpořila informovanost a integrace. Problém oddělení škol dle vyznání se objevuje především na prvním a druhém stupni školní docházky. Univerzity jsou tradičně smíšené. Pro nižší stupně bylo stanoveno šest povinných okruhů za účelem poznání rozdílů mezi protestanty a katolíky, např. dvě z těchto témat se týkají vzájemného porozumění a kulturního dědictví. Tento program je hodně dotován i podporován ze strany VB[77]. Vedle rozdělených škol se můžeme setkat i s malým procentem škol smíšených. Jedná se o 5%[78] všech vzdělávacích institucí nižšího stupně, které jsou ve své činnosti podporovány státem, který organizuje i výměnné programy do USA za účelem poznání soužití více kultur.

V dnešním Severním Irsku jsou patrné velké pokroky ve směru poznávání obou kultur navzájem, avšak situace si stále žádá notnou dávku trpělivosti, diplomacie, ústupků a vzájemného respektu. Je třeba překonat nedůvěru, strach z neznáma a rozdílné kulturní a politické orientování obou skupin.

Poznámky

[63] Clark, John: Northern Ireland – A balanced Approach to Amnesty, Reconciliation and Reintegration str. 38

[64] Murphy, Christopher: A Laboratory of Conflict and Peace

[65] 8.3.2009 neznámí střelci zaútočili na britskou základnu v severoirském hrabství Antrim. K útoku se zatím nikdo nepřihlásil a všechny strany ho odsoudily. Mohlo ale jít o reakci na zprávy o působení britských speciálních jednotek v oblasti, které údajně mají za úkol sběr informací o extremistech.

[66] červenec 1972 v Belfastu, bylo odpáleno 22 náloží během 75 minut, 9 mrtvých, 130 zraněných

[67] Imbornoni, Ann Marie – Brunner, Borgna – Rowen, Beth: The Northern Irish Conflict: A Chronology. A History of the Conflict and the Slow Progress Towards Peace

[68] Naposled revidováno roku 2007, Country Reports on Terrorism 2007

[69] Fletcher, Holly: IRA Splinter Groups (U.K., separatists) (Continuity Irish Republican Army, Real IRA, Irish National Liberation Army)

[70] Council on Foreign Relations, Northern Ireland Loyalist Paramilitaries (U.K., extremists)

[71] Z důvodu obtížného přeložení bude zachován původní název.

[72] Council on Foreign Relations, Northern Ireland Loyalist Paramilitaries.

[73] European Centre For Minority Issues, etnopolitická mapa Evropy

[74] Jarman, Neil: Material Conflicts: Parades and Visual Displays in Northern Ireland, str. 25

[75] European Centre For Minority Issues, etnopolitická mapa Evropy

[76] Clark, John: Northern Ireland – A balanced Approach to Amnesty, Reconciliation and Reintegration, str. 46

[77] Northern Ireland Current Situation https://www.eng.umu.se/education/cur15.htm

[78] Murphy, Christopher: A Laboratory of Conflict and Peace, str. 41

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více