Zajatecké a internační tábory v Polsku v letech 1919 – 1924

Autor : Dr hab. Zbigniew Karpus 🕔13.12.2010 📕14.131

Porážka vojenského bloku Centrálních mocností znamenala pro národy Evropy konec Velké války, později označované jako I. světová válka. V jejím důsledku došlo k rozpadu Rakouska-Uherska, ke vzniku nových nezávislých států ve střední Evropě (Polska a Československa) a k vypuknutí revoluce v Německu a pádu císařství. Po ukončení válečných operací mohly vlády evropských států přikročit k řešení problémů, které byly způsobeny dlouhodobým světovým konfliktem. K nejdůležitějším otázkám, které bylo třeba poměrně rychle vyřešit, patřil návrat miliónů lidí, kteří byli v důsledku vojenských operací přesídleni na jiná území, do svých domovů a také vyklizení zajateckých táborů a vyslání vojáků-zajatců, kteří se v nich nacházeli, do jejich vlasti. Celkem se v průběhu I. světové války v zajetí ocitlo 8.865 tisíc zajatců (5.295 tisíc vojáků Dohody a 3.570  vojáků Centrálních mocností).[1] Po složení zbraní na frontách se vojáci, kteří se nacházeli v zajateckých táborech, začali dožadovat okamžitého propuštění domů.

 

Po kapitulaci Centrálních mocností jako první započali návrat na východ váleční zajatci umístění v táborech nacházejících se na polském území, konkrétně v Západní Haliči (byly to tábory ve Vadovicích, Dąbiu u Krakova, Łańcutu), v Polském Království, tzn. na území ruského záboru (byl to tábor ve Strzałkowě ležící na hranicích s Velkopolskem), na území pruského záboru (tábory v Tuchole, Czersku, Gdańsku i Szczypiorně u Kalisze) a ve Východním Prusku (tábor v Lidzbarku Warmińském).[2] Ihned po 11. listopadu 1918 se zajatci umístění v táborech v Západní Haliči a Království, tzn. na územích kontrolovaných již Poláky, často bouřili a dožadovali se okamžitého propuštění do svých zemí. Velmi rychle se díky obětavosti polských důstojníků vyslaných do táborů Generálním obvodním velitelstvím Krakov (a jeho velitele gen. Boleslawa Roje) podařilo evakuovat zajatce z haličských táborů na východ do Ruska, do Rumunska, Itálie a Srbska.[3] Větší problémy nezpůsobilo ani vyklizení tábora ve Strzalkowě. Jednalo se o značně rozsáhlý komplex, do kterého se vešlo více než 30 tisíc lidí, avšak ve sledovaném období zde nebylo umístěno příliš mnoho zajatců. Tábor byl využíván spíše jako karanténa pro německé vojáky mířící z východní fronty na jiné úseky nebo domů.[4]

Mnohem více problémů nastalo se zajatci, zvláště ruskými, umístěnými v táborech nacházejících se na území Říše u hranice s Polským královstvím. Byly to tábory nacházející se v Szczypiorně, Tuchole (s kapacitou kolem 20 tisíc), Czersku (kolem 30 tisíc), Gdańsku (kolem 10 tisíc) a kromě toho v oblasti jen o něco vzdálenější od hranic obnovujícího se Polska, v Pile a Lidzbarku Warmińském. V těchto táborech bylo umístěno celkem několik set tisíc zajatců, přede vším Rusů a Rumunů. Revoluce a kapitulace Německa se stala pro ně signálem k návratu do vlasti. Začali okamžitě svévolně opouštět tábory a svá pracoviště a na vlastní pěst se vydávali do svých domovů na východ. Nejkratší cesta k vytouženému cíli vedla přes území Polské republiky.[5] S ohledem na rostoucí vnitřní potíže v Německu se také německé úřady snažily jak nejrychleji zbavit z vlastního území velkého množství válečných zajatců. Proto také nebránily zajatcům ve svévolném opouštění táborů, ba naopak, organizovaly železniční transporty, které následně, aniž by o tom informovaly polskou stranu, posílaly na polskou hranici. Tato cílevědomá činnost způsobovala polské straně mnoho problémů a Poláci se obávali, že se Německo bude vysíláním tisíců zajatců a dělníků z nucených prací na východ snažit destabilizovat vnitřní situaci v zemi. Tuto hrozbu braly polské úřady reálně v úvahu a podnikly okamžitá protiopatření. Aby zastavily masový příliv válečných zajatců a dělníků nasazených na nucené práce z Německa, vynutily si polské úřady na spojencích rozhodnutí zakazující užívání takových praktik německými úřady. Proto se také po 22. lednu 1919 situace na polské západní a severní hranici stabilizovala. Německo se muselo zavázat, že bude posílat zajatce na východ jinou cestou (bude to cesta po moři ze Štětína do Rigy nebo Petrohradu).[6]

O rozsahu tohoto jevu a tím také o reálném nebezpečí hrozícím tehdy Polsku svědčí údaje, z nichž vyplývá, že jenom v období mezi 15. 11. 1918 a 20. 1. 1919 se z Německa do Polska dostalo a bylo oficiálně registrováno 510 tisíc lidí, z toho 209 tisíc Poláků, 281 tisíc Rusů a 20 tisíc příslušníků jiných národností. Pro úplnou informaci je třeba dodat, že v té době se v Německu nacházelo kolem 2 miliónů zajatců různých národností z bývalé carské armády, včetně Poláků a několik tisíc dělníků nasazených na nucené práce.[7] Je možné si představit, co by se stalo, kdyby většina z nich byla evakuována na východ přes Polsko.

Po 22. 1. 1919 pohyb na západní hranici výrazně zeslábl, ale nepřestal úplně. Do Polska se dále dostávali, teď již nelegálně, ruští zajatci a dělníci nasazení na nucené práce a kromě toho legálně četní Poláci vracející se z německého, francouzského a anglického zajetí. Polské úřady velmi rychle zřídily Státní úřad pro záležitosti návratu zajatců, utečenců a dělníků (Państwowy Urząd do spraw Powrotu Jeńców, Uchodźców i Robotników - PU d/s PJUR), jenž měl na starosti tyto hromadné jevy. Úřad započal práci 11. 11. 1918 a jeho úkolem bylo především organizovat transporty zajatců, utečenců a reemigrantů do Polska a přes jeho území a také během transportu zajistit pro ně stravování, stejně jako zdravotní a hygienickou péči. Po té, co Polsko ukončilo válečný konflikt na východě, byl tento úřad na konci roku 1920 přejmenován na Emigrační úřad.[8]

Dalším migračním jevem, který již nebyl zapříčiněn I. světovou válkou, nýbrž byl způsoben východní politikou realizovanou vládou obrozující se Polské republiky, a který se projevil již na začátku listopadu 1918, byl problém vojenských zajatců a internovaných civilů, kteří se ocitli v polských rukou v důsledku ozbrojeného konfliktu s Ukrajinci o Východní Halič a následně o Volyň a Podolí. V důsledku polsko – ukrajinských bojů, které probíhaly od poloviny roku 1919, se v táborech v Polsku (především v Dąbiu, Łańcuctu, Vadovicích, Pikulicích a Strzałkowě) ocitlo kolem 50 tisíc vojáků Západoukrajinské lidové republiky a Ukrajinské lidové republiky a kolem 25 tisíc internovaných civilistů.[9] Situace v táborech, ve kterých byli umístěni, byla těžká, zvláště v období zimních měsíců 1919/1920. Vzpomínky Ukrajinců na pobyt v polských táborech a s tím spojené pocity křivdy budou mít závažný vliv na pozdější polsko – ukrajinské vztahy v Západní Haliči a na Volyni. Je třeba také uvést, že internování až 25 tisíc Ukrajinců, z nichž převážnou většinu tvořila inteligence, nebylo příliš promyšleným krokem vojenského a politického vedení II. polské republiky.

Zároveň se započetím bojů s bolševickým Ruskem na východě (od poloviny února 1919) se do polských táborů začali dostávat také sovětští zajatci. V roce 1919, v prvním roce války, jich nebylo mnoho, pouze kolem 7 tisíc osob.[10]

Avšak teprve Varšavská bitva, v jejímž důsledku se do polského zajetí (do 10. září 1920) dostalo kolem 50 tisíc bolševických zajatců, radikálně změnila problém zajatců v Polsku. A pokračující boje na východě dodávaly nové zajatce. Je možné vyjít z předpokladu, že po zastavení vojenských operací na východní frontě (18. října 1920) se na území Polska nacházelo celkem kolem 110 tisíc bolševických zajatců. Jsou to pouze teoretické odhady, protože část zajatců (kolem 25 tisíc) hned po té, co upadla do zajetí, nebo během krátké doby, podlehla agitaci a vstupovala do ruských, kozáckých a ukrajinských vojenských oddílů bojujících s bolševiky na polské straně. Ne vždy se tito zajatci takto rozhodovali z ideových pohnutek. Na podzim 1920 se v Polsku tedy nacházelo maximálně 75 – 80 tisíc ruských zajatců.[11] Polská strana nebyla připravena zajistit v krátké době takovému počtu zajatců odpovídající ubytovací a hygienické podmínky v táborech, ve kterých byli umístěni (byl to tábor ve Strzałkowě, v němž bylo kolem 30 tisíc zajatců, a tábor v Tuchole, v němž bylo umístěno více než 11 tisíc zajatců). Tím spíš, že země byly zničena nedávnými boji a neobdržela pomoc od jiných států. Proto také, zvláště na přelomu r. 1920/1921, v táborech, v nichž byli umístěni ruští zajatci, nastala těžká zásobovací a hygienická situace. Způsobilo to nové vypuknutí epidemie infekčních nemocí a smrt mnoha zajatců. V žádném případě není důvod soudit, že se jednalo o promyšlenou politiku polských úřadů, jejímž cílem bylo trápit hladem nebo likvidovat bolševické zajatce. Již od února roku 1921 se díky velkému úsilí polského vojenského velení situace v táborech radikálně zlepšila.[12]

V polovině března 1921 započala dlouho očekávaná a odkládaná, nikoliv polskou stranou, akce výměny zajatců mezi Polskem a sovětským Ruskem. Akce probíhala do poloviny října 1921 a jejím výsledkem byl návrat 65797 zajatců do Polska a 26440 do Ruska. Kromě toho ještě zůstalo v Polsku 965 bolševických zajatců, kteří měli sloužit polským úřadům jako záruka, že sovětská strana propustí všechny polské důstojníky vzaté do zajetí. Na počátku roku 1922 tato skupina byla propuštěna domů. V souladu s polsko-ruskou dohodou byla výměna zajatců dobrovolná. Možnosti zůstat v Polsku využilo kolem 1000 bolševických zajatců, kteří svoje rozhodnutí potvrdili písemně. Následně byli tito zajatci propuštěni z táborů. Kromě toho kolem 1000 bolševických zajatců – Lotyšů, Němců, Maďarů, Rakušanů projevilo vůli k návratu do své vlasti. Na základě dohod polských úřadů s těmito státy byli zajatci do nich vysláni.[13]

Jestliže vezmeme v úvahu výše uvedené údaje, můžeme konstatovat, že v polském zajetí zemřelo maximálně 16 – 18 tisíc ruských zajatců (kolem 8 tisíc v táboře ve Strzałkowě, kolem 2 tisíc v Tuchole a kolem 6 – 8 tisíc v jiných táborech) během celého tříletého období jejich pobytu v Polsku.[14] Tvrzení, že zemřelo jich více, 60 nebo dokonce 100 tisíc, jak uvádí někteří ruští historici a politici, je rozhodně přehnané a především není založeno na věrohodných, nebo dokonce žádných pramenech.

Otázka, která vyvolává kontroverze ještě v současné době a je exponována ruskými historiky a publicisty, se týká počtu bolševických zajatců, kteří zemřeli v táboře Tuchola. Tento problém byl otevřen již v roce 1921, když se v emigračním ruském tisku vydávaném ve Varšavě psalo o Tuchole jako o „táboře smrti“, v němž zemřelo údajně 22 tisíc rudoarmějců. Následně se na tyto údaje odvolávali někteří polští a sovětští, v současnosti ruští, historici a novináři, kteří nebrali a ani v současné době neberou ohledy na fakt, zda je možné, aby během tak krátkého období pobytu v Tuchole (konec srpna 1920 – začátek srpna roku 1921) zemřelo tolik zajatců. Tak vysoká úmrtnost (kolem 2 tisíc měsíčně) by musela být potvrzena ve vojenské dokumentaci a nejen v ní. Svá tvrzení nezakládají tito historici na žádných důvěryhodných archivních materiálech. A takové materiály, i když rozptýlené, se hojně zachovaly nejen v polských archivech. Na jejich základě je možné jednoznačně konstatovat, že v Tuchole, během ročního pobytu zemřelo, v převážné míře na infekční nemoci kolem 2000 bolševických zajatců. Je to počet více než desetkrát nižší v porovnání s předcházejícími údaji.[15] Hřbitovy, na kterých byli pochováni bolševičtí zajatci, se nacházely během celého meziválečného období v péči polských úřadů. Byly oploceny, upraveny a na hrobech byly postaveny skromné náhrobní kameny.

Na tomto místě je třeba uvést, že problematika ruských zajatců přebývajících v letech 1919 – 1921 v polském zajetí hraje svoji roli v současných polsko - ruských vztazích a je předmětem pozornosti ruských médií, která ji charakterizují jako „Anti-Katyni“.

Ukončení výměny zajatců mezi Polskem a sovětským Ruskem neznamenalo uzavření táborů fungujících v Polsku. Existovaly dále a byly v nich internováni bývalí spojenci Polska z období války na východě, konkrétně Ukrajinci atamana Simona Petlury, Rusové z formace gen. Borise Peremykina a gen. Stanisława Bułak-Bałachowicze a Kozáci z jednotek, kterým velel esaul Vadim Jakovlev a esaul Salnikov. Značná část vojáků těchto formací, utvořených v Polsku v létě 1920, se rekrutovala z řad bývalých bolševických zajatců, kteří dobrovolně vstoupili do těchto oddílů. Po neúspěších na frontě a osamělé válce tyto oddíly přestaly v listopadu-prosinci 1920 existovat a přešly na polskou stranu, kde byly následně odzbrojeny a internovány v táborech (jednalo se o kolem 30 tisíc vojáků společně s rodinami, ženami – manželkami a dětmi).[16]

Internovaní vojáci, bývalí spojenci Polské armády, pobývali v táborech do srpna 1924. Z počátku byli soustředěni v 19 táborech (do října 1921), následně polské úřady, s ohledem na vysoké náklady spojené s vydržováním internovaných a jejich rodin (žen a dětí), část z nich začaly uzavírat a internované posílat do práce na území Polska i v zahraničí. Asi 5000 z internovaných v Polsku využilo amnestie sovětských úřadů a v roce 1922 se vrátilo do svých domovů. Zbývající získali povolení usadit se v Polsku (s právy cizinců) nebo odcestovali do Francie nebo také do Brazílie.[17]

Definitivně polské úřady upravily právní postavení internovaných Rusů, Ukrajinců a Kozáků 30. 4. 1924. Byli prohlášeni za osoby bez vlasti – emigranty (v té době vlastnili již Nansenovy pasy), což je opravňovalo k pobytu v Polsku a usazení se na libovolném místě na jeho území. Po úpravě právního postavení emigrantů v Polsku bylo 31. 8. 1924 definitivně rozhodnuto o uzavření posledních táborů, ve kterých pobývali internovaní (tzn. táborů ve Szczypiorně, Kaliszi a Strzałkowě). Pro ty, kteří nemohli pracovat a tedy samostatně vydělávat na živobytí (invalidy), byla zřízena Ukrajinská stanice v Kaliszi (žili tam Ukrajinci i Rusové), která existovala do roku 1939 a byla financována polskými úřady.[18]

Ti z internovaných Ukrajinců, Rusů a Kozáků, kteří se rozhodli zůstat v Polsku, byli mj. zakladateli kolonií Rusů a Ukrajinců ve městech na západním okraji II. Polské republiky, jako např. v Poznani, Bydhošti, Toruni, Grudziądzi nebo také v Gdyni. V meziválečném období byly tyto skupiny dobře organizované a viditelné v životě zmíněných měst. Bývalí internovaní kultivovali své národní a náboženské tradice, právě v té době započaly ve městech západního Polska činnost pravoslavné farnosti. Po té, co na zmíněné území vkročila v roce 1945 Rudá armáda, mnoho příslušníků těchto společenství bylo zatčeno a odvlečeno daleko na východ, stejně jako četní Poláci. Ti co přežili, se vrátili k rodinám a do své druhé vlasti. Zmíněné kolonie existují v tomto regionu dodnes.[19]

Posledním masovým migračním jevem na počátku 20. let XX. století, kterým se musely polské úřady neodkladně zabývat, byla repatriace polských občanů z bolševického Ruska. Repatriace byla započata v dosud nevídaném rozsahu ihned po zakončení válečných operací na východě a po podepsání polsko – sovětské dohody v Rize dne 17. 3. 1921. Shodně s tímto dokumentem, fakticky shodně s Dohodou o repatriaci uzavřenou 24. 2. 1921 (která byla připojena k hlavnímu dokumentu) obě strany souhlasily s právem opce a možností svobodné volby občanství (polského nebo sovětského) osobami, na které se vztahovala repatriace. Polské straně během jednání velmi záleželo na rychlém započetí repatriací z východu, kde se nacházelo mnoho Poláků, mimo jiné vysídlených Rusy v roce 1915. Zdá se, že rozsah tohoto jevu zaskočil polské úřady. Nepředpokládalo se totiž, že se k návratu do Polska rozhodne až takové množství zájemců. Organizovaná repatriace byla započata v druhé polovině roku 1921 a trvala do konce roku 1924. V jejím důsledku se v Polsku ocitlo 1,3 milionu osob.[20] Byl to ohromný počet. Mezi repatrianty Poláci netvořili většinu. Převažovali Židé, Ukrajinci a Bělorusové – občané Polska. Mezi repatrianty bylo také mnoho Rusů prchajících před vládou bolševiků. O tuto masu lidí se polské úřady musely postarat, věnovat jim odpovídající péči a následně integrovat s ostatní společností. Na to polská strana nebyla bohužel připravena, což bylo možno pozorovat zejména na počátku repatriační akce. Příjem uprchlíků na polské straně hranice probíhal na železničních stanicích v obcích Baranowicze a Równe. Ve střediscích, která tam byla zřízena (fungovala podobně jako zajatecké a internační tábory) museli repatrianti přejít povinnou dvoutýdenní karanténu. Podmínky, v nichž žili v těchto střediscích, byly, mírně řečeno, velmi těžké. Informace o tom se nacházejí v mnoha raportech charitativních organizací a vzpomínkách (zvláště Rusů, kteří tam byli umístěni). Po několika měsících, a to je třeba zdůraznit, se situace v repatriačních střediscích normalizovala, což však nezahladilo špatné vzpomínky z počátečního období této akce.[21]

Tak tedy v polovině 20. let XX. století vyřešily polské úřady téměř všechny problémy spojené s následky I. světové války a masovými přesuny velkých skupin lidí v období, kdy Polsko na východě bojovalo za nezávislost a vytýčení hranic (léta 1918 – 1921). Postupně byly uzavřeny všechny zajatecké a internační tábory na území Polska a lidé, kteří byli v nich umístěni, započali normální život a převzali na sebe plnou odpovědnost za svůj osud. Bohužel tato příznivá situace trvala pouhých 15 let, do momentu vypuknutí II. světové války, která přinesla obyvatelům světa, Evropy a Polska ještě větší neštěstí a oběti než světový konflikt ukončený v listopadu 1918.

Literatura

[1] V. Erlichman, Poteri narodonaselenija v XX veke. Spravocznik, Moskva 2004, s. 132 – 134.

[2] Z. Karpus, Jeńcy wojenni i emigracja polityczna z Rosji na Pomorzu w latach 1914 – 1939. Procesy asymilacyjne, stosunek miejscowego społeczeństwa, w: Migracje polityczne i ekonomiczne w krajach nadbałtyckich w XIX i XX w., Toruń 1995, s. 125 – 126.

[3] J. Błoński, Pamiętnik 1891 – 1939, Kraków 1981, s. 127; Z. Karpus, Jeńcy i internowani rosyjscy i ukraińscy na terenie Polski w latach 1918 – 1924, Toruń 1997, s. 35 – 36.

[4] Z. Karpus, Ruchy migracyjne przez terytorium odradzającego się Państwa Polskiego w latach 1918 – 1924, Przegląd Wschodni, t. VIII/2003, z. 3 (31), 723.

[5] Z. Karpus, W. Rezmer, Tuchola. Obóz jeńców i internowanych 1914 – 1923, część I, Toruń 1997, s. XII – XXII; Z. Karpus, Jeńcy wojenni i emigracja polityczna z Rosji na Pomorzu..., s. 125 – 127.

[6] J. Krasuski, Historia Rzeszy Niemieckiej 1871 – 1945, Poznań 1986, s. 281; J. Dąbski, Pokój ryski, Warszawa 1931, s. 158 – 159.

[7] Z. Karpus, Ewakuacja rosyjskich jeńców wojennych z Niemiec przez terytorium Polski w pierwszych miesiącach po odzyskaniu niepodległości (listopad 1918 – październik 1919), w: Od obcego panowania do niepodległego państwa, Toruń 1991, s. 78 – 79.

[8] Z. Karpus, Jeńcy i internowani rosyjscy i ukraińscy  na terenie Polski..., s. 19 – 20.

[9] Z. Karpus, Russian and Ukrainian Prisoners of War and Internees kept in Poland in 1918 – 1924, Toruń 2001, s. 49 – 51.

[10] Z. Karpus, Jeńcy i internowani rosyjscy i ukraińscy  na terenie Polski..., s. 52.

[11] Z. Karpus. K. Karpus, Problem jeńców wojennych w stosunkach polsko – sowieckich w latach 1918 – 1921, w: W kraju i na wychodźstwie, Toruń 2001, s. 981.

[12] Z. Karpus, Jeńcy i internowani rosyjscy i ukraińscy  na terenie Polski..., s. 107 – 118.

[13] Z. Karpus, Russian and Ukrainian Prisoners of War and Internees kept in Poland..., s. 125 – 127.

[14] Z. Karpus, Jeńcy i internowani rosyjscy i ukraińscy  na terenie Polski..., s. 132 – 134.

[15] Z. Karpus. W. Rezmer, Tuchola. Obóz jeńców i internowanych 1914 – 1923, część II. Choroby zakaźne i walka z nimi, Toruń 1998, s. XIV – XXXII.

[16] Z. Karpus, Wschodni sojusznicy Polski w wojnie 1920 roku. Oddziały wojskowe ukraińskie, rosyjskie, kozackie i białoruskie w Polsce w latach 1919 – 1920, Toruń 1999, s. 56 – 64, 105 – 108.

[17] Z. Karpus, Jeńcy i internowani rosyjscy i ukraińscy  na terenie Polski..., s. 158 – 165.

[18] Z. Karpus, Stanica Ukraińska w Kaliszu. Centrum życia społeczno – politycznego na emigracji w Polsce w latach 1924 – 1939, w: Na przełomie stuleci. Naród – Kościół – Państwo w XIX i XX w., Lublin 1997, s. 409 – 414.

[19] Z. Karpus, Rosjanie i Ukraińcy na Pomorzu w latach 1920 – 1939, [w:] Stosunki narodowościowe i wyznaniowe na Pomorzu w XIX i XX w., tom 6, Toruń 1998, s. 85 – 112.

[20] J. Kumaniecki, Pokój polsko – radziecki 1921. Geneza – rokowania – traktat – komisje mieszane, Warszawa 1985, s. 126 – 144.

[21] Z. Karpus, Emigracja rosyjska w Polsce w latach 1918 – 1922, w: Problemy narodowościowe Europy Środkowo – Wschodniej w XIX i XX wieku, Poznań 2002, s. 375 – 380.

Autor : Dr hab. Zbigniew Karpus 🕔13.12.2010 📕14.131

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Reklama

Poslední komentáře