Nasazení čs. pozemních jednotek v bitvě o Francii (část 1. - Vznik)

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 39.347

Vznik čs. vojska ve Francii

Po osudném březnu 1939 hledali ti českoslovenští vojáci a občané, kteří hodlali zachovat věrnost Republice československé, způsoby, jak bojovat proti německým okupantům. Houfně proto odcházeli do zahraniční, kde hodlali vstoupit do zahraničních armád, v jejichž řadách pak doufali bojovat za opětovné získání svobody své vlasti.

Jedna se zemí, kam jejich kroky mířily nejčastěji, byla Francie. Po svém příchodu na francouzskou půdu však většinou zažili hořké zklamání. Neustále naráželi na nezájem, defétismus i vyložené nepřátelství, neboť Československu někteří Francouzi dávali za vinu současné napětí a hrozbu války.

Reklama

O nic lepší nebyly ani politické vztahy. Čs. politické špičky se pokoušely jednat s francouzskou vládou, zatím však marně. Francouzská vláda se za každou cenu pokoušela vyhnout krokům, které by zhoršily její vztahy vůči Německu, a dala jasně na srozuměnou, že nehodlá provádět žádné ústupky stran Mnichovské dohody, která pro ni zůstávala v platnosti.

Protože za stávajících okolností bylo vytvoření čs. armády ve Francii nemožné, zůstávalo pro čs. uprchlíky jedinou možností vstoupit do Cizinecké legie. Vyhlídka to byla neradostná – kontrakt se podepisoval na 5 let, s dodatkem, že v případě vypuknutí války budou čs. občané (přijatí po 15. březnu 1939) uvolněni pro službu v čs. zahraniční armádě, pokud bude vytvořena.


Pevnost Saint-Jean v Marseille. Její branou prošli všichni čs. vojáci, kteří se upsali Cizinecké legii, dříve než byli odesláni do posádek v Alžírsku a Maroku. Snímek pochází z 20. let minulého století
(Zdroj obrázku: https://fr.wikipedia.org/wiki/Fort_Saint-Jean_%28Marseille%29)

Většina čs. dobrovolníků však závazek přijala a byla do odeslána do posádek legie v Alžírsku a Maroku. Služba v legii byla těžká, dokonce velmi těžká. I zkušení čs. profesionální vojáci mají zpočátku problémy vydržet ohromnou fyzickou zátěž, neustálou šikanu za strany německých poddůstojníků a nevalné hygienické podmínky. Téměř denně se konají těžké pochody na vzdálenost až 40 km v horkém pouštním prostředí. Večer nenásleduje odpočinek a spánek, nýbrž souboj s všudypřítomnými štěnicemi.

Situace se však dramaticky změnila 1. září 1939, když Německo zaútočilo na Polsko. Francie, která tentokrát cítila povinnost dostát spojeneckým závazkům vůči Polsku, Německu předložila dvoudenní ultimátum, v němž požadovala okamžité zastavení vojenských operací (k čemuž samozřejmě nedošlo) a po jeho vypršení v 05.00 hod. 3. září vyhlásila Německu válku.

Reklama

Hned následujícího dne francouzská vojenská správa propustila 66 čs. důstojníků a 536 vojáků z Cizinecké legie a koloniálních jednotek. Politická reprezentace zatím horečně jednala s neochotnou francouzskou vládou. Někteří vysocí francouzští důstojníci však naštěstí zastávali více „pročeskoslovenský“ postoj, než jejich politici. V jejich čele stál gen. L. E. Faucher, jenž už v 2. srpna 1939 povolil zřízení odbočky čs. zahraničního ústředí (ze které později vznikla Čs. vojenská správa), do jejíhož čela byl jmenován gen. S. Ingr. Faucher jej později seznámil s gen. A. L. Colsonem, velitelem fr. vnitrozemských sil. Ten trochu „zatlačil“ na příslušných místech a politická jednání se konečně pohnula.

Ačkoliv oficiální dohoda ještě nebyla uzavřena, francouzské ministerstvo války přidělilo vznikajícímu čs. vojsku tábor poblíž městečka Agde v jižní Francii. 12. září 1939 sem odjela skupina čs. důstojníků připravit jej na příjezd dobrovolníků. Na místě zažili nepříjemné překvapení. Tábor byl chatrný, postavený pro španělské uprchlíky z doby tamní občanské války, bez základních hygienických a sociálních zařízení, ležící v krajině bez prostorů vhodných pro výcvik, zato však důkladně zamořené komáry.

Situaci dále komplikovaly problémy se zásobováním jak proviantem, tak pitnou vodou. Samostatnou kapitolou pak byla otázka výstroje a výzbroje. Uniformy byly roztrhané a pocházely ještě z 1. sv. války, ještě horší byl zoufalý nedostatek bot. Základní výzbroj tvořily pušky Lebel vzor 1886, které jeden z dobrovolníků charakterizoval jako „staré pušky, o nichž jsme si nebyli zcela jisti, dá-li se z nich také vystřelit…

Příliv dobrovolníků přitom neustával. Přicházeli nejen uprchlíci z protektorátu, ale také čs. občané nacházející se (nebo žijící) v okamžiku obsazení republiky na území Francie či v jejích koloniích. Během října dorazilo tolik dobrovolníků, že k 16. 10. 1939 mohl být zformován 1. čs. pěší pluk. O měsíc později, 15. listopadu, se rámcově zformoval 2. čs. pěší pluk. Současně byla přijata opatření k vytvoření různých odborných jednotek, jako ženijních, dělostřeleckých, spojovacích apod.


Z výcviku čs. dělostřelců s houfnicí Schneider 1917 ráže 155 mm . Výcvik byl bržděn nedostatkem výzbroje (na baterii zpravidla připadalo jedno dělo)
(Zdroj obrázku:hartmann.valka.cz/udalostiww2/czwestcp/index.htm. Obrázek uveřejněn se svolením Ing. Josefa Drobného.)

Dne 17. 11. 1939 také vyhlásily čs. orgány mobilizační rozkaz a usnesení o správě vojenských záležitostí. V textu zmíněného usnesení zaznělo: „Čs. armáda, obnovená ve Francii, je přímou pokračovatelkou čs. branné moci. Zakládá svou organizaci na zákonných ustanoveních a vládních nařízeních platných v ČSR.

Mobilizace (mobilizační vyhláška byla zveřejněna 1. 12. 1939) však byla přijata rozporuplně. Týkala se totiž také čs. občanů trvale žijících na území Francie či územích pod francouzskou správou. Například v severní Francii žila početná komunita asi 50 000 čs. krajanů, především slovenských horníků. Ti však se cítili více Francouzi než občany Československa, které je ostatně nedokázalo uživit a proto odcházeli za prací do ciziny. Současně byli zmateni vývojem doma – zejména vznikem samostatného slovenského státu. Čs. emigranti z Protektorátu zase např. požadovali zachování dobrovolnického charakteru čs. vojska.

Přesto mobilizační vyhlášky uposlechly tisíce krajanů. Do konce roku 1939 počet čs. vojáků činil asi 3500 mužů a jejich počet nadále stoupal. František Ostrý, jenž tehdy zastával funkci velitele kulometné čety 12. roty 1. pěšího pluku k tomu dodal: „Většina branců byli Slováci, horníci a zemědělci. Ačkoliv v březnu 1939 se jejich domovina stala ,samostatným´ slovenským státem, byli považováni za Čechoslováky, a tak se také chovali: byli to loajální občané Československé republiky.

Množství branců na jednu stranu přinutilo čs. orgány žádat francouzskou stranu o přidělení dalších prostor v okolních městech, na stranu druhou však umožnilo dne 15. 1. 1940 oficiálně zformovat 1. československou divisi, jejímž velitelem byl ustanoven gen. Viest.

Její složení a dislokace jejích částí bylo následující:

Jednotka Dislokace Poznámka
Velitelství divize, štáb, štábní rota, pomocné jednotky a služby Béziers  
1. pěší pluk Pézenas Kromě 2. praporu detašovaného v Montagnaku
2. pěší pluk Agde  
3. pěší pluk Agde Zformován jen rámcově
Smíšený přezvědný oddíl Lapalme, Roquefort  
1. dělostřelecký pluk La Nouvelle, Sigean, Portel  
Divizní rota kanónů proti útočné vozbě Agde  
Divizní rota doprovodných zbraní Agde  
Ženijní prapor Montpellier  
Telegrafní prapor Avignon  
Náhradní těleso Agde Zahrnovalo leteckou skupinu

Národnostní složení se přílivem slovenských branců výrazně změnilo a k 23. únoru 1940 bylo následující:

  Češi Slováci Němci Maďaři Židé Ostatní Celkem
Důstojníci aktivní 233 4 - - - - 237
záložní 178 25 3 1 3 1 211
Rotmistři aktivní 22 1 - - - - 23
záložní 10 4 1 - - 1 16
Poddůstojníci 906 505 20 14 40 29 1 514
Mužstvo 2 505 3 271 265 153 184 156 6 534
Celkem 3 854 3 810 289 168 227 187 8 535
Zastoupení 45,1 % 44,6 % 3,4 % 2 % 2,7 % 2,2 % 100 %

Židů ve skutečnosti sloužilo v čs. vojsku více. Z uvedeného množství bylo více než 11 % vojáků židovského původu, většina se však hlásila k některé z jiných výše uvedených národností, než k židovské.

Reklama

Pokud jde o další změny početních stavů, v květnu 1940 už bylo ve stavu 1. čs. divize 11 405 mužů, z toho 3 236 dobrovolníků (převážně uprchlíků z domova) a 8 169 zmobilizovaných krajanů. Poválečný soupis osob v zahraničním odboji, vytvořený Ministerstvem národní obrany po skončení války, udává, že celkem nastoupilo k vojenské službě čs. pozemním vojsku ve Francii 11 814 mužů.


Generál Rudolf Viest, velitel 1. čs. pěší divize
(Zdroj obrázku: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Viest)

Divize však bohužel stále trpěla nedostatkem výzbroje (především protitankových zbraní) a ostatního materiálu. Také výcvik vázl, zejména kvůli neustálým příchodům skupin nových branců, což způsobovalo neustálé opětovné zahajování výcviku od začátku. Výcvik sám byl naprosto nedostatečný, jednak kvůli nedostatku výstroje (hlavně bot), zbraní a výcvikových pomůcek, jednak kvůli absenci vhodných výcvikových prostorů. V této neutěšené situaci zastihl 1. čs. divizi počátek německé ofenzívy na západní frontě.

Operace Paula

Ráno 10. května 1940 v 05.35 hod. zahájil wehrmacht své západní tažení. Po obsazení Dánska a Norska v dubnu nyní vpadly německé jednotky také do Belgie, Lucemburska a Holandska. Hlavní směr úderu směřoval přes ardenskou vysočinu, oblast s velmi obtížným terénem, o němž se francouzské velení domnívalo, že je pro tanky zcela neprostupný. Proto zde byly soustředěny pouze podřadné jednotky složené ze starších nástupních ročníků.

Byl to jeden z mnoha omylů francouzského velení, které lze obecně prohlásit za zcela neschopné a uvažující stále podle starých, dnes již neplatných schémat. Ruku v ruce s tím šlo dlouhodobé podceňování protivníka a přeceňování vlastních sil. Francouzi se zejména spoléhali na silný pás pohraničních pevností, nazývaný Maginotova linie.

Ačkoliv co do počtu divizí měly síly spojenců převahu nad německými (celkem 173 spojeneckých divizí proti 136 německým), dokázali Němci naopak získat převahu na klíčových úsecích bojiště v tancích a letectvu. Francouzská armáda navíc byla nedostatečně vyzbrojená, špatně zásobená a disponující špatnou morálkou.

Německé tankové klíny snadno prorazily druhořadé francouzské linie v Ardenách a rychle se probíjely do hloubky francouzského území. 12. 5. dorazily německé tankové svazy k řece Maase, o dva dny později padl Sedan a následujícího dne již německé tanky, nečekající na pomalejší pěchotu, pronikly 50 km západně od Sedanu.


Německé tanky Pz. I a Pz. II pronikají lesním masivem v květnu 1940
(Zdroj obrázku:https://de.wikipedia.org/wiki/Westfeldzug)

O nic lépe se nevedlo ani na severním úseku spojenecké fronty. Německé tankové klíny prorazily holandské pozice na Maase a zamířily do vnitrozemí. 15. května Holandsko kapitulovalo. 17. května německé jednotky obsadily Brusel, ve Francii pronikly až k Amiensu, Boulogne a Calais, čímž odřízly spojeneckým vojskům ústupové cesty směrem na západ. 28. 5. kapitulovala Belgie a britský expediční sbor zahájil evakuaci u Dunkerque. 5. června zahájila německá armáda další ofenzívu, tentokrát směrem na Paříž.

Na frontu!

Vývoj na frontě byl bedlivě sledován také v čs. vojsku. Čechoslováci byli vystaveni narážkám místního obyvatelstva, kterému se pochopitelně nelíbilo, že zatímco francouzští chlapci umírají na frontě, cizinci se klidně procházejí v zázemí.

Čs. velení proto počátkem června provedlo inspekci, která směřovala k urychlenému frontovému nasazení čs. jednotek. Inspekce však nepřinesla žádná radostná zjištění. Vycvičenost byla nedostatečná (a to zejména u odborných druhů vojsk, propadlo zvláště dělostřelectvo), vybavenost jednotek právě tak. Proto padlo rozhodnutí neposílat divizi do boje jako celek, nýbrž zkompletovat z nejschopnějších vojáků dva pěší pluky, a ty odeslat na frontu, přičemž před odjezdem měly pluky nejprve převzít chybějící výzbroj.

Pluky měly následující početní stavy mužstva a výzbroje:

  Pěší pluk 1
(k 8. 6. 1940)
Pěší pluk 2
(k 5. 6. 1940)
Důstojníků, poddůstojníků, mužstva 2 262 2 593
Koní jezdeckých 119 22
Koní tažných 42 80
Kulometů těžkých
(Hotchkiss Mle 14)
52 48
Kulometů lehkých
(Chatellerault MAC Mle. 1924 M29)
114 81
Kanónů proti útočné vozbě 25 mm
(Canon Hegere 25 antichar SA-L mle1937)
0 2
Minometů 81 mm
(Mortier Brandt de 81 mm mle 27/31)
9 2
Minometů 60 mm
(Brandt modéle 1935)
9 9

Protože zdroje o nich mlčí, nejsou v tabulce uvedena lehká pásová vozidla (dělostřelecké tahače) Renault UE "Chenillette", J. Souček jejich počet u 1. pluku konkretizuje slovem "několik". Tabulkově mělo být divizi přiděleno celkem 30 těchto vozidel, avšak na plné počty se divize dostala až v okamžiku, kdy divizní pěchota odcházela na frontu. Pěší pluky měly disponovat 9 kusy, dalších 12 kusů měla obdržet rota KPÚV, dalších 6 kusů pomocná rota a rota doprovodných zbraní měla obdržet 3 vozidla. Při přepravě na větší vzdálenosti měly být Renaulty přepravovány na korbách nákladních automobilů Berliet, avšak ty divize nakonec neobdržela a Renaulty celé tažení absolvovaly po vlastní ose, přitom výcvik řidičů byl minimální.

Z tabulky je také zjevné, že pluky byly nedostatečně vyzbrojeny zejména protitankovými zbraněmi. Podle předpisu měla každá francouzská pěší divize disponovat 59 protitankovými kanóny ráže 25 mm (1. čs. divize měla dva) a 9 kanóny ráže 47 mm (Canon de 47 antichar SA mle. 37 APX). Tyto 47mm kanóny byly v té době ve Francii považovány za nejlepší protitankovou zbraň světa (a skutečně se v bojích osvědčily), 1. čs. divize však neobdržela ani jeden.

Ještě horší bylo zásobení střelivem. Například 2. pěší pluk disponoval v průměru 8-20 náboji na pušku, pro minomety ráže 81 mm bylo k dispozici 200 lehkých a 31 těžkých min, pro lehké kulomety a minomety ráže 60 mm nebylo střelivo žádné. Na žádost čs. velitelů o doplnění zásob střeliva jim kurýr z francouzského štábu přinesl neuvěřitelnou zprávu: „Francouzská armáda střílí z posledního…

A v této krajně pochmurné situaci se pluky chystaly na frontu…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více