Řízené střely OKB Zvezda

Autor: Tomáš Berka / Snake 🕔︎︎ 👁︎ 22.891

Ustavení konstrukční kanceláře OKB Zvezda

Vznik kanceláře Zvezda je přímo spjat se začátkem vývoje protizemních řízených střel v SSSR. Dnes je z ní část GNPT (Státní vědecko výrobní komplex) Zvezda-Strela.

První pokusy s použitím řízených protizemních střel se v SSSR konaly v polovině 50. let 20. století, kdy se v rámci zkoušek s řízenou leteckou protiletadlovou střelou (střela vzduch-vzduch) K-5MS (neboli RS-2-US) zkoušelo její použití jako protizemní střely. Výrobce střely ve spolupráci s GK NII VVS (Gosudarstvennyj krasnoznamjonnyj naučno-issledovatelskij institut Vojenno-vozdušnych sil) Valerije P. Čkalova provedly sérii zkoušek odpalů proti rozličným pozemním cílům a hladinovým lodím. Nosičem byl stíhací MiG-19PM. Zkoušky byly hodnoceny celkem kladně, hlavním doporučením bylo zvýšit hmotnost hlavice, aby se zvýšila pravděpodobnost zničení cíle.

Reklama

Na další pokusy v SSSR měla vliv situace v zahraničí, u potenciálních protivníků. USA v roce 1959 zavedly do výzbroje protizemní AGM-12 Bullpup, nesenou taktickým strojem, tím byl A-4 Skyhawk. Ve Francii se rodily AS-20 a AS-30, následně zavedené do výzbroje mnoha armád NATO.

I proto bylo v roce 1965 vydáno Radou ministrů SSSR rozhodnutí o vývoji Ch-23, taktické protizemní střely (ASM - Air-to-Surface Missile). Vývojem byla pověřena konstrukční kancelář A. L. Ljapina (OKB-134 Vympel), zamýšleným nosičem byl nový taktický-stíhací stroj MiG-23 s měnitelnou geometrií křídel. Hlavním problémem byly předchozí prakticky nulové zkušenosti s naváděcím systémem pro protizemní střely a také požadavek, aby tento systém byl malý a mohl být umístěn v taktických strojích. Protože OKB-134 nebyla schopna splnit zadání v požadovaném termínu, byl v roce 1966 projekt předán do nové vývojové kanceláře.

Tou byla vývojová kancelář strojní továrny číslo 901, patřící pod ministerstvo letectví. Tato továrna vznikla v roce 1942, když byla Lidovým komisařem (tedy ministrem) pro letecký průmysl založena jako továrna číslo 455 v Kaliningradu. Později měnila názvy na Kaliningradskou strojírenskou továrnu a nakonec Strojírenskou továrnou Strela. V roce 1956 byla při ní vytvořena projekční kancelář. Tato kancelář navrhla (pro ušetření času) použít komponent ze zde vyráběných řízených střel vzduch-vzduch (mezi nimi byly zejména RS-1-U, RS-2-U, R-8M, R-4). Výběr této továrny a její kanceláře nebyl náhodný -  mohla se pochlubit desetiletými zkušenostmi výroby a vývoje leteckých střel a raket, navíc vývojem a výrobou malých a obratných vzdušných cílů. Dalším jejím výrobkem byla střela vzduch-vzduch R-55, kterou vyvinula s použitím součástí z jiných sériově vyráběných střel. Proto byla ministerstvem letectví a letectvem pověřena vývojem protizemní střely ve stejné hmotnostní kategorii jako Ch-23, označené Ch-66 (izdělije 66). Kvůli vývoji této střely byla existující tovární vývojová kancelář přeformována na OKB, pod vedením Jurije N. Koroljova, k čemuž došlo v březnu 1966. Po jeho smrti v roce 1973 se hlavním konstruktérem (tedy vedoucím OKB) stal V. N. Bugaiskij (ten dříve dlouhá léta pracoval v kanceláři Iljušina a dalších konstrukčních organizacích). V roce 1976 byla kancelář přejmenována na OKB Zvezda (Hvězda). Od roku 1986 ji vedl G. I. Chochlov (spolupracovník Matuse R. Bisnovata, který býval šéfkonstruktérem kanceláře NPO Molnija).

Protizemní řízená střela Ch-66

Tradiční kódové označení bylo izdělije 66, odvozené od roku započetí vývoje.

Tato střela byla vyvinuta jako dočasné řešení, než bude k dispozici nově vyvíjená Ch-23. Vývojové práce začaly v březnu 1966 a již v září 1966 probíhaly první zkoušky, jako nosič sloužil stíhací MiG-21PFM. Nejdříve se projevil problém s přesností střel, ten se podařilo vyřešit modifikací radaru letounu. Při zkušebních střelbách se například podařilo vyřadit cílový radar z provozu jedinou střelou (je třeba si uvědomit, že se nacházíme v roce 1966, samozřejmě dnes by takové schopnosti střely nikoho neohromily, ale tehdy se v SSSR jednalo o velký úspěch).

Reklama

Střela zkoušky absolvovala úspěšně a byla přijata do výzbroje o dva roky později (1968) a zavedena do výroby. Jejím nosičem byl MiG-21 a střela měla být nesena na speciálním podtrupovém závěsníku. V praxi se ovšem projevily její omezené schopnosti, dané zejména použitím hlavních součástí z jiných, starších střel. Tou hlavní byla zejména relativně malá přesnost, zvláště při použití na maximální vzdálenost - zaměřovací kříž totiž v tom případě překrýval malý cíl a proto bylo pro pilota velmi obtížné přesně korigovat let střely - významný podíl měl i nedokonalý zaměřovací systém.

Základem Ch-66 byla protiletadlová střela (vzduch-vzduch) RS-2-US, kterou navrhl Pjotr D. Grušin. Z té bylo převzato aerodynamické řešení i vnitřní uspořádání, tedy kachní řídící plošky a postranní trysky pohonného ústrojí - úkolem tohoto poněkud neobvyklého řešení bylo uvolnit ocasní kužel pro umístění přijímací části naváděcího systému, jehož podstatné části se nacházely v nosiči střely. Kromě toho byl z RS-2-US i beze změn převzat řídící systém, tedy navedení na základě ozáření cíle radarem nosiče, střela se naváděla po paprsku ozařovacího radaru (beam-riding). Výhodou převzetí naváděcího systému bylo, že novou protizemní střelu mohly používat všechny stroje s vybavením pro použití RS-2-US, což byly zejména stíhací stroje, které tím pádem rozšířily své operační možnosti. To bylo velmi cenné, protože v té době tyto stíhací stroje prakticky neměly žádnou jinou přesnou protizemní zbraň.


Střely RS-2U podvěšené pod křídlem letounu MiG-19PM (1043), Vojenské letecké muzeumKbely, říjen 2011
Martin Smíšek

Ch-66 také převzala raketový motor na tuhé palivo z protiletadlové střely (vzduch-vzduch) R-8, ale byly použity speciálně vyvinuté trysky ústící na strany trupu v horizontální rovině. Důvodem úpravy byl převzatý řídící systém z RS-2-US, který vyžadoval umístění v zadní části střely, takže trysky musely ústit do stran. Přední část rakety pak byla tvořena nově vyvinutou bojovou hlavicí s fragmentační vysoce výbušnou náplní s projektily tvarovanými výbuchem. Roznětka byla kontaktní, celková hmotnost hlavice dosahovala plných 103 kg. Velká bojová hlavice pro dosažení velkého poškození cíle byla jedním z požadavků zadavatele, pro srovnání je možno použít tehdejší protiletadlovou střelu K-5 s hlavicí o hmotnosti 13 kg.

Kromě základní verze Ch-66 byla ještě vyráběna výcviková Ch-66UD (učebno-dejstvujuščaja) bez bojové hlavice.


RS-2US pro výcvikové účely
Martin Smíšek

Konfigurace Ch-66 - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky byly o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Na zádi střely byly čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly měla střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu, v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvořil zaoblený kužel s krátkou silnou anténou řídícího systému na konci. Náběžné hrany kachních plošek i křídel byly šípové a rovné, ocasní křídla měla výrazně větší šíp.

Protizemní řízená střela Ch-23 a Ch-23M

Tradiční kódové označení bylo izdělije 68 (základní verze Ch-23) a izdělije 68M (varianta Ch-23M).

Ch-23 byla původně zadána OKB-134 Vympel vedenému A. L. Ljapinem, ale byla převzata budoucí OKB Zvezda a vyvíjena současně s Ch-66, protože již od začátku bylo jasné, že Ch-66 je pouze dočasnou variantou z nouze.

Hlavní změnou na střele Ch-23 v porovnání s Ch-66 byla aplikace nově vyvinutého rádio-povelového řídícího systému Delta, který již byl určen pro protizemní střely (systém použitý v Ch-66 byl převzat z protiletadlové střely). Výhodou systému Delta bylo, že ho bylo možné unístit na stejné místo jako řídící systém z RS-2-US, který byl použit v bleskově vyvinuté Ch-66. Konstruktéři převzali základní kostrukci Ch-66 a pouze nahradili zadní část nově vyvinutou, obsahující přijímací část řídícího systému Delta. Hlavním identifikačním znakem odlišujícím tyto střely je tak rozdílný tvar zadní části, další rozdíl jsou poněkud jinak tvarovaná křídla.

Reklama


CH-23 na závěsníku stíhacího bombardéru Su-17M3. Muzeum ukrajinského letectva ve Vinnici
commons.wikimedia.org

Systém Delta se ovšem od staršího naváděcího systému výrazně liší principem činnosti - systém v Ch-66 sleduje paprsek radaru nosiče, který ozařuje cíl (beam-riding), zatímco Delta využívá manuálněho řízení pilotem pomocí malého joysticku, ten je umístěn na řídící páce, korekční povely jsou do střely předávány rádiem. Pilot musí pomocí zobrazení na monitoru v kokpitu navigovat střelu (zobrazenou jasným bodem na monitoru) směrem na cíl, který musí zároveň udržovat na monitoru.

Je asi zřejmé, že to bylo v praxi velice obtížné, pokud vezmeme v úvahu, že pilot musel zároveň ovládat letoun. Tím pádem samozřejmě již nemohl sledovat vzdušnou situaci (zejména kontrolovat, jestli není napaden jiným letounem) a byl značně přetížen, což mělo za důsledek sníženou přesnost zásahu cíle. Proto vznikl pozemní simulátor pro výcvik pilotů, obvykle získal pilot základní návyky po několika hodinách tréninku. Ale ani po dobrém výcviku nebylo možné očekávat velkou přesnost střel v bojovém nasazení pod palbou.

Ch-23 se lišila od Ch-66 ještě dalším vnitřním subsystémem - pohonnou jednotkou. Nový raketový motor používal jinou pohonnou slož (samozřejmě také pevnou), která poskytovala větší výkon. Kromě toho byla v zadní části ještě umístěna stopovka pro snadnější sledování letící střely pilotem. Další zvnějšku patrnou změnou pak byla zmíněná křídla se zaoblenou náběžnou hranou, která měla lepší aerodynamiku než rovné hrany u Ch-66, křídla měla také o 35 mm menší rozpětí.

Zkoušky výrobce začaly na začátku roku 1968 (prvních 10 kusů) a táhly se až do konce následujícího roku, protože musely být odstraněny různé nedostatky. Základním byly problémy s naváděcím systémem. Nakonec se zjistilo, že nevhodně umístěná stopovka měla negativní vliv (tepelný i mechanický) na anténu přijímací jednotky. Proto byla stopovka přemístěna. Dalším z nich bylo začlenění řídícího systému do vybavení stávajících letadel. Byl kvůli tomu vyvinut podvěsný kontejner s řídícím systémem Delta-NG nebo Delta-NG2, vestavěné verze systému byly označeny Delta-N a Delta-NM. Stejně jako se táhly zkoušky u výrobce, i státní zkoušky trvaly března 1970 do října 1973, tedy plných 3 a půl roku(!). Nakonec byla střela přijata do výzbroje pro stroje MiG-23 a MiG-23B v roce 1974 (zřejmě pod označením Ch-23M).

Za další 4 roky (1977) byly střely zkoušeny na námořních vrtulnících Kamov Ka-25 a Ka-27, určených pro boj proti ponorkám a operujícím z palub hladinových plavidel. Ch-23M zkušebně nosily také experimentální verze protiponorkového vrtulníku Mil Mi-14 (ten startoval z pozemních základen), střela byla nesena na speciální konstrukci (připomínající malé trubkové lešení) pod křídlem vrtulníku, na ní byl vlastní pylon se střelou.

Konfigurace Ch-23 - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky byly o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Na zádi střely byla čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly měla střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvořil válec s vespodu umístěným malým krytem stopovky. Náběžné hrany kachních plošek i křídel byly šípové, ocasní křídla měla výrazně větší šíp a zaoblenou náběžnou hranu, kachní plošky měly rovnou náběžnou hranu.

Střely Ch-23 jsou neseny na závěsnících APU-68UM, APU-68UM2, APU-68UM3 a dalších odvozených variantách. K první veřejné prezentaci došlo v roce 1992 na MosAeroShow-92. 

Parametr Ch-66 Ch-23 Ch-23M
Kódové označení AS-7 Kerry AS-7 Kerry AS-7 Kerry
Zařazení do služby 1968 1974 1975
Délka (m) 3.631 3.591 3.49
Rozpětí (m) 0.82 0.785 0.785
Průměr trupu (m) 0.275 0.275 0.275
Hmotnost (kg) 278 286 -
Hmotnost hlavice (kg) 103 108 108
Dosah (km) 10 10 10
Výška vypuštění (m) 500-5000 80-5000 80-5000
Podmínky vypuštění 10-30 stupňů sestup přímý let nebo 10-30 stupňů sestup přímý let nebo 10-30 stupňů sestup
Rychlost (m/s, km/h) 650 (2340) 700 (2520) 700 (2520)
Pohonná jednotka PRD-204 PRD-228 PRD-228
Nosič MiG-21PFM MiG-23, MiG-27, Su-17M, Su-24M, Jak-38 MiG-23, MiG-27, Su-17M, Su-24M, Jak-38

Tab. 1  Parametry Ch-66, Ch-23, Ch-23M

Protizemní řízená střela Ch-25

Tradiční kódové označení bylo izdělije 69.

Jednou z nevýhod při použití střely Ch-23 byl požadavek, aby pilot svým zrakem odhadl vzdálenost cíle a na základě toho odpálil střelu a u Ch-23 ji naváděl na cíl. Zejména při vyšších rychlostech tohle bylo pro piloty (navíc vytížené ovládáním samotného letounu) značně obtížné. Dalším problémem byla nutnost řízení střely pilotem během letu, což velmi ztěžovalo praktické použití Ch-23.

Po vyvinutí laserových značkovačů cílů bylo možné jejich použitím problém vyřešit. Vzdálenost byla změřena při zaměření hlavice střely na cíl, označený laserem. Laserový značkovač mohl být buď umístěn v letounu a ovládán pilotem nebo operátorem, ale kromě toho bylo nyní možné značkovačem (umístěným jinde než na letounu, například neseným pěchotou) označit cíl, který by pilot sám obtížně vyhledával. Druhá metoda byla často použita v bojových situacích. Palubní verze laserového dálkoměru/značkovače byla označena Prožektor-1 (reflektor). Vyvinula ji kancelář SKB Geofizika (šéfkonstruktér D. Chorol).


Ch-25ML na letounu Su-24. Muzeum ukrajinského letectva ve Vinnici
commons.wikimedia.org

Pro laserové navedení vyvíjená Ch-25 byla založena na starší Ch-23. Základní změnou bylo překonstruování příďové i záďové části. V přídi byla umístěna laserová vyhledávací a řídící hlavice 24N1 s novým autopilotem SUR-71 zajišťujícím lepší řízení střely. V zadní části již nebylo třeba umístit naváděcí systém Delta, takže uvolněné místo zabrala další bojová hlavice s hmotností 24 kg. Hlavní bojová hlavice byla také přepracována a vylepšena, nyní byla fragmentační, vysoce explozivní, s hustším, směrovaným paprskem střepin. Její hmotnost byla 113 kg.

Zkoušky Ch-25 začaly v únoru 1973, jako zkušební letouny byly použity stroje Su-7BM a také Su-17M. Při zkouškách se projevilo, že Su-7BM vybavený zaměřovačem ASP-5ND není pro nesení střely vhodný - použití střely s tímto zaměřovačem bylo nepřesné a tudíž neefektivní, důvodem byly nekorigované vibrace zaměřovače. V roce 1974 začaly zkoušky nového Su-17MKG s vybavením pro použití Ch-25, po jejich úspěšném dokončení byla střela zařazena do výzbroje letectva. Letectvo SSSR tak získalo první systém (Su-17MKG plus Ch-25) určený k ničení pozemních bodových cílů ozářených laserem.

Kvůli laserovému navedení bylo později používáno označení Ch-25L (lazernoje navedenije), někdy pro střelu Ch-25 používané i zpětně, aby ji odlišilo od pozdějších variant.

Později také došlo k testům na strojích MiG různých typů, ve spojení s novým zbraňovým systémem Kaira (Guillemot) kombinujícím TV/laserový dálkoměr/zaměřovací systém. V roce 1977 byla střela také zkoušena na palubních vrtulnících Kamov Ka-25 a Ka-27.

Konfigurace Ch-25 - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky byly o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Na zádi střely byla čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly měla střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvořil válec. Náběžné hrany kachních plošek i křídel byly šípové, ocasní křídla měla výrazně větší šíp a zaoblenou náběžnou hranu, kachní plošky měly rovnou náběžnou hranu. Od Ch-23 se odlišuje jiným tvarem naváděcí hlavice (s okénkem pro laserový senzor) a dále jinak tvarovaným zadním kuželem bez stopovky.

Střely Ch-25 jsou neseny na závěsnících APU-68UM, APU-68UM2, APU-68UM3 a dalších odvozených variantách. K první veřejné prezentaci došlo v roce 1992 na MosAeroShow-92.

Protizemní protiradiolokační řízená střela Ch-27PS

Tradiční kódové označení bylo izdělije 72.

V roce 1972 OKB Zvezda (pod vedením Jurije Koroljova) začala s vývojem protiradiolokační střely s pasivní hlavicí navádějící se na vyzařující radar. Vývoj začal v podstatě ihned po skončení hlavních prací na Ch-23 a Ch-25. Protiradarová střela ve výzbroji letadel tehdejšího SSSR velmi chyběla, proto se pro urychlení vývoje mělo vyjít z Ch-25, označení bylo Ch-27PS (passivnoje samonavedenije).

Protože střela byla určena pro potlačování nepřátelské PVO (SEAD - Suppresion of Enemy Air Defence), byl základním požadavkem velký dolet (tedy větší než u Ch-23 a Ch-25), aby nosič mohl zničit nepřátelský radar na vzdálenost přesahující jeho dosah - vyzařující radar lze totiž spolehlivě zaměřit na vzdálenost větší než je jeho efektivní dosah.

Základní požadavek velkého doletu se podařilo splnit. Klíčem byl nový motor, ačkoli měl stejné rozměry (i hmotnost) jako u předchozích střel, tak poskytoval daleko větší tah. Motor měl dva provozní módy, v druhém mohl dolet dosáhnout až 60 km, za cenu menší rychlosti v počáteční fázi letu (motor vyvíjel menší tah a měl menší spotřebu paliva). Dalším novým prvkem byl autopilot, který zajišťoval útok na cíl z optimálního úhlu, nezávisle na výšce vypuštění střely (program počítá s neměnící se pozicí cíle-radaru).

Logickou změnou byla nová naváděcí hlavice - v kónickém radomu umístěná pasivní radarově naváděná hlavice 1PG nebo 2PG (ta má trochu rozměrnější kryt). Nová hlavice si také vynutila větší přední část střely, která je tak o něco delší než Ch-25. Na Ch-27PS také konstrukční kancelář použila nový rys - destabilizační aerodynamické plošky před kachními plochami na přídi střely. Jejich úkolem bylo upravit proudění vzduchu kolem kachních plošek a zvýšit jejich účinnost. Kromě toho byla přepracována křídla, jejich rozpětí ale zůstalo nezměněno.


Střela Ch-27PS pod křídlem letounu Su-17M3P
aviamuseum

Protože střela samozřejmě vyžaduje patřičnou spolupráci zbraňového systému nosiče, byl vyvinut podvěsný kontejner Vjuga (sněžná bouře), který zajišťuje tuto spolupráci - jeho hlavním úkolem je řízení hlavice střely ve vyhledávacím režimu, předávání informací o cíli z hlavice střely do systému nosiče a naopak, zajištění odpálení střely pouze v rámci její letové obálky (v závislosti na rychlosti, výšce a poloze nosiče vzhledem k cíli).

V srpnu 1975 započaly státní zkoušky střely (jako nosič sloužil MiG-27), cíle byly pouze radary s konstatním vyzařováním (naváděcí hlavice 1PG). Až téměř o dva roky později (červen 1977) následovaly zkoušky s novou hlavicí (2PG), schopnou navedení se na pulzní radary.

Konfigurace Ch-27PS - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky byly o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Před těmito ploškami byly další (destabilizační), jejich úkolem bylo usměrnění toku vzduchu pro zvýšení manévrovacích schopností střely. Na zádi střely byla čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly měla střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvořil válec. Náběžné hrany kachních plošek i křídel byly šípové, ocasní křídla měla výrazně větší šíp a zaoblenou náběžnou hranu, kachní plošky měly rovnou náběžnou hranu. Střela může být vybavena dvěma hlavicemi - 1PG a 2PG (ta má mírně větší rozměry, ale podobný tvar). Od Ch-25 se odlišuje jiným tvarem naváděcí hlavice, destabilizačními ploškami a přepracovanými křídly (což není přilíš patrné).

Střely Ch-27PS jsou neseny na závěsnících APU-68UM, APU-68UM2, APU-68UM3 a dalších odvozených variantách. K první veřejné prezentaci došlo v roce 1992 na MosAeroShow-92.

Protizemní řízené střely rodiny Ch-25M

Tradiční kódové označení bylo pro Ch-25MP izdělije 711, pro Ch-25ML izdělije 713 a pro Ch-25MR izdělije 714.

Tato rodina střel byla zařazena do výzbroje sovětského letectva v letech 1975-77 a zařadila se do posloupnosti protizemních střel kanceláře Zvezda, které široce využívaly komponent z jiných střel.

Jedním z nových principů použitých při konstrukci Ch-25M je modulární design, takže písmeno M v označení si můžeme vysvětlit buď obligátním "modificirovannaja" (upravená) nebo také "modulnaja konstrukcija" (modulární konstrukce).

Je třeba uvést, že pokud M znamená, jako obvykle u sovětských výrobků, modifikovaná, tak v tomhle případě byla Ch-25 upravena skutečně důkladně. Z protiradarové střely Ch-27PS bylo totiž do "upravené" Ch-25M převzat: motor, generátor, autopilot, navíc bojová hlavice a křídla. Z Ch-25 pak bylo převzato to podstatné - totiž označení... Modulární koncepce je nejlépe zřejmá na tom, že střela Ch-25M má záměnné hlavice, takže k jádru střely lze připojit tu, která je vhodná pro plněnou bojovou misi.

Střela Ch-25M jako taková se vlastně operačně nepoužívá (respektive nepoužívá se toto označení), k označení se vždy přidává další písmeno, značící typ hlavice. Používá se tedy Ch-25MP (P - passivnoje, tedy pasivní neboli protiradiolokační), Ch-25MT (televizionnaja sistema navedenija, TV navedení), Ch-25ML (lazernoje, laserové navedení) a Ch-25MR (R - radio-povelové navedení).


Ch-25ML na ruském Su-24 v Latákíji, Sýrie, 2015
commons.wikimedia.org

Vezmeme-li střely ve stejném pořadí, tak Ch-25MP (izdělije 711) používá pasivní hlavice ze střely Ch-27PS (zdroje se trochu liší, v některých je uvedeno, že hlavice Ch-25MP je označena 2VP, možná se jedná o modifikaci/přeznačení 2PG z Ch-27PS) navádějící se na zdroj radarového vyzařování. Ch-25MT má novou hlavici s TV kamerou, Ch-25ML (izdělije 713) laserovou hlavici ze střely Ch-25L, Ch-25MR (izdělije 714) radio-povelový naváděcí systém Delta z Ch-23. Ch-25MR se tak liší od zbylých verzí umístěním naváděcího systému do ocasní části (je zde také stopovka), přední část je pouze aerodynamicky tvarovaný kryt. Nevýhodou této varianty je, že nosič musí nést patřičné řídící vybavení, obvykle v podvěsném kontejneru, protože novější stroje ho standardně nemají. Pozdějšími verzemi jsou infračerveně naváděná Ch-25MTP a protiradarová Ch-25MPU s novou zdokonalenou hlavicí oproti starší variantě.

Nosiči těchto střel mohou být i helikoptéry, uvádí se například Kamov Ka-50.

Konfigurace Ch-25M - čtyři kachní plošky na přídi rozmístěné do kříže s úhlem 90 stupňů mezi ploškami, horní plošky jsou o 45 stupňů odkloněny od vertikály, spodní od horizontály. Na zádi střely jsou čtyři křídla, umístěná stejným způsobem jako kachní plošky, mezi křídly má střela po obou stranách výstupní trysky motoru (na každé straně jednu v horizontální rovině). Zadní část za křídly tvoří válec. Náběžné hrany kachních plošek i křídel jsou šípové, ocasní křídla mají výrazně větší šíp a zaoblenou náběžnou hranu, kachní plošky mají rovnou náběžnou hranu, ale podobný tvar). Od Ch-27 se střely odlišují jiným tvarem naváděcí hlavice (kromě Ch-25MP) a trochu jiným (oblejším) koncovým kuželem.

Ch-25MR má zašpičatěný radom, laserová Ch-25ML má radom kónický s okénkem na (oblé) špici pro laserové čidlo (hlavici 24N1), podobně tvarovanou špičku má TV naváděná Ch-25MT, která má nejdelší naváděcí hlavici (v porovnání s Ch-25MR a Ch-25ML). Protiradarová Ch-25MP je prakticky shodná s předchozí Ch-27PS (včetně destabilizačních plošek na hlavici před řídícími ploškami). Pouze Ch-25MR se od Ch-27PS (a ostatních Ch-25M) liší ještě uspořádáním ocasní části, ve které je umístěn systém Delta pro přijímání naváděcích informací z nosiče. Ch-25MR lze tak identifikovat zezadu podle čtvercové přijímací antény řídícího radarového signálu z nosiče a podle stopovky pod zadním kuželem.

Střely z rodiny Ch-25M jsou neseny na závěsnících APU-68UM, APU-68UM2, APU-68UM3 a dalších odvozených variantách. K první veřejné prezentaci došlo v roce 1992 na MosAeroShow-92, podobně jako u Ch-23, Ch-25 a Ch-27.

Parametr Ch-25 Ch-25MP Ch-25ML Ch-25MR Ch-25MT
Kódové označení AS-10 Karen AS-10 Karen AS-10 Karen AS-10 Karen AS-10 Karen
Zařazení do služby 1975 1977 1976 1975 1976
Délka (m) 3.57 4.353 3.88 3.88 4.04
Rozpětí (m) 0.785 0.785 0.785 0.785 0.785
Průměr trupu (m) 0.275 0.275 0.275 0.275 0.275
Hmotnost (kg) 320 310 300 320 300
Hmotnost hlavice (kg) 136 90 90 140 90
Dosah (km) 7 60 20 10 20
Výška vypuštění (m) 500-4000 - - - -
Podmínky vypuštění přímý let nebo 10-30 stupňů sestup přímý let nebo sestup nebo stoupání
Rychlost (m/s, km/h) 700 (2520) 700 (2520) 700 (2520) 700 (2520) 650 (2340)
Pohonná jednotka PRD-228 PRD-276
Nosič MiG-27M, MiG-27K, Su-17M2, Su-24M, Su-25 MiG-27M, MiG-29K, Su-17M, Su-24M, Ka-50

Tab. 2  Parametry Ch-25, Ch-25MP, Ch-25ML, Ch-25MR, Ch-25MT

Protilodní řízená střela Ch-31 Tajfun

Tradiční kódové označení bylo pro Ch-31A izdělije 77, pro Ch-31P izdělije 77P.

Ch-31 Tajfun je letecká protizemní řízená střela s nadzvukovou rychlostí letu, určená zejména proti hladinovým lodím. Vysoká rychlost letu k cíli (a také vypnutí radaru při útoku na střelu) byla jedním ze základních požadavků, protože bylo nutné reagovat na vývoj v oblasti protiraketových systémů (začal se rodit systém Patriot a Aegis). Vývoj začal v roce 1977 vedením byl pověřen V. Bugajskij.

Charakteristickým a zajímavým znakem je použití kombinované pohonné soustavy sestávající se z raketového urychlovacího stupně na pevné pohonné hmoty a náporového letového motoru. Výhodou tohoto uspořádání je zejména lepší poměr tahu ku hmotnosti pohonné jednotky během letu střely - při současné velmi vysoké rychlosti letu k cíli. Dalším zajímavým prvkem je umístění raketového urychlovače do výtokové trysky náporového motoru, což snižuje aerodynamický odpor a také RCS střely. Po vyhoření je raketový motor odhozen.

Ch-31 má konvenční uspořádání, tedy na zádi do kříže umístěné plovoucí řídící plochy a před nimi podlouhlé kýlové plochy / křídla lichoběžníkového tvaru s relativně malým rozpětím (0,94 m), menším než mají řídící plochy (1,1 m). Tyto plochy jsou umístěny na čtyřech válcových profilech, které jsou do kříže (od horizontálních os posunuté o 45 stupňů) připojeny k základnímu válcovému tělesu střely. Jejich základní funkcí je přivedení vzduchu k letové pohonné jednotce. V zadní části profilů jsou umístěny řídící moduly, zdroj energie, řídící soustava manévrovacích ploch. Profily jsou zakončeny kónickými špičkami s hroty směřujícími mimo střed. Toto tvarování zajišťuje jejich separaci od trupu střely po odpalu.

V přední části je umístěna naváděcí hlavice (v aerodynamicky tvarové špici), následuje bojová hlavice a palivová nádrž pro letový motor, kterým je náporová jednotka - ta zabírá celou zadní třetinu trupu. Pohonný systém má unikátní uspořádání, vyvinut byl kanceláří Sojuz z Turajeva (blízko Moskvy). Raketový urychlovací stupeň střele dodá rychlost M = 1,8. Potom je odhozen a začíná pracovat letový motor, který střelu dále urychluje až na maximální letovou rychlost, která dosahuje M = 4,5.

První zkušební odpaly proběhly již v roce 1982, samotné státní zkoušky pak v rozmezí let 1987-1990 a bylo při nich použito hned pět různých naváděcích systémů, do výzbroje byly zavedeny dva z nich. Dvě verze střely jsou značeny Ch-31A (základní varianta, izdělije 77) a Ch-31P (protiradiolokační verze, izdělije 77P).

Jako nosiče mají sloužit bojové stroje generace 4+. Těmi jsou nové verze letounů MiG-29 (MiG-29M, MiG-29K) a Su-27 (Su-27M, Su-30, Su-34, Su-35, Su-37). Podmiňovací způsob je v tomto případě na místě, protože střely jsou sice občas předváděny na leteckých výstavách v podvěsech pod těmito letouny, ale skutečných (v tisku zdokumentovaných) odpalů bylo provedeno velmi málo, u některých verzí letounů, pro které je střela inzerována jako standardní výzbroj, dokonce zřejmě žádné. Víceméně se vždy čeká hlavně na zájem zahraničních zákazníků, kteří budou ochotni zafinancovat případné zkoušky. Na druhé straně - střely asi nebude problém sladit se zbraňovými systémy těchto moderních strojů. Je potvrzeno zavedení do služby v Číně (verze Ch-31P, zřejmě i Ch-31A).


Ch-31A vystavená na leteckém veletrhu MAKS 2003
commons.wikimedia.org

Základní verze Ch-31A (aktivnoje samonavedenije, západní označení AS-17A Krypton-A) je protilodní střela s aktivním radarovým navedením, zatímco Ch-31P (passivnoje samonavedenije, AS-17C Krypton-C) je protiradiolokační, s pasivní radarovou naváděcí hlavicí. Z vnějšího pohledu se střely od sebe neliší. Na základě střely vznikl vzdušný cíl M-31 (podle jiných zdrojů MA-31), byl testován i v USA. Nabízena je jeho zlepšená verze MA-31D, která by měla mít podobné charakteristiky jako typ Vandal. Také je nabízena protiletecká verze střely, určená proti nemánévrujícím leteckým cílům (letouny AWACS, průzkumné stroje). Ta má kombinovanou aktivně-pasivní naváděcí hlavici, dosah by měl být kolem 200 km. Čína se též pokouší vyvinout domácí Yingji-97 YJ-91 založenou na Ch-31P, je otázkou do jaké míry s pomocí ruské projekční kanceláře (která ji popírá).

Obě základní verze střely byly poprvé předvedeny na výstavě MosAeroShow v Moskvě roku 1992, podle jiných zdrojů již na výstavě v Dubaji v listopadu 1991.

Střely Ch-31 jsou neseny na závěsnících AKU-58 nebo AKU-58M, na Su-27SKM je možno podvěsit pod motory a pod vnitřní závěsníky na křídlech, na MiG-29 pouze pod vnitřní křídelní závěsníky, protože má menší světlou výšku podvozku.

Protilodní řízená střela Ch-35 Uran

Ch-35 je střela s plochou dráhou letu (v anglické terminologii cruise missile) s podzvukovou rychlostí letu. Vývoj začal v roce 1983, původně se počítalo se zavedením střely do výzbroje o 12 let později (1995). Zajímavým rysem je kombinovaný naváděcí systém a pohon dvouproudovým letovým motorem. Trup střely je z hliníkové slitiny.


Vrtulník KA-52 a protilodní střela Ch-35E
commons.wikimedia.org

Ch-35 má klasické uspořádání - křídla do kříže (od horizontálních os posunuté o 45 stupňů) zhruba v polovině délky trupu, na zádi ocasní plochy ve stejné konfiguraci. Jak křídla, tak ocasní plochy jsou sklápěcí a před vypuštěním střely jsou složeny (přičemž horní křídla ve složené poloze přesahují spodní). Ve spodní části střely je obdélníkový vstup vzduchu k letovému motoru. Bojová hlavice je vysoce explozivní/fragmentační/zápalná. Naváděcí systém se skládá z inerciálního navigačního systému, v konečné fázi je použito aktivní radarové navedení - naváděcí systém má být prakticky imunní vůči rušení (podle informací výrobce). Střela vyniká velmi malou výškou letu - je schopná blížit se k cíli i ve výšce 3-5 metrů nad terénem, což ji činí jen velmi obtížně zachytitelnou radarem.

Kromě leteckého použití je střela také použita v protilodním útočném zbraňovém systému pro hladinové lodě 3M24 Uran (SS-N-25 Switchblade) a též v mobilním systému pobřežní protilodní obrany Bal-E (bál, SSC-6 Switchblade). Lodní verze má celkovou hmotnost 750 kg. Tyto verze používají variantu střely vybavenou startovacím raketovým motorem na tuhé palivo, který je připojen k zádi střely (a její délka tak vzrůstá z 3,.75 m na 4,445 m). Urychlovací motor je vybaven křížovými plochami, stejně jako na letovém stupni jsou před startem sklopeny. Po vyhoření je raketový motor odhozen, v té době je již proudový motor v činnosti a běží na letovém módu. Urychlovací stupeň má hmotnost 120 kg.


Uran na lodi Jaroslav Mudryj
commons.wikimedia.org

Letecká varianta je zřejmě značena Ch-35U. V západním tisku bývá střela někdy označována Harpoonski, protože je podobná (svými schopnostmi) střele Harpoon.

Od základní střely je odvozen létající terč IC-35, který je určen k výcviku boje proti střelám s plochou dráhou letu.

Střela byla poprvé předvedena na výstavě MosAeroShow-92 v Moskvě roku 1992.

Parametr Ch-27PS Ch-31 Ch-35
Kódové označení AS-7 Kerry AS-17 Krypton AS-20 Kayak
Zařazení do služby 1977 1990 1983
Délka (m) 4.194 / 4.294 4.557 3.75 / 4.445
Rozpětí (m) 0.785 0.94 1.3 (0.93 ?)
Průměr trupu (m) 0.275 0.36 0.42
Hmotnost (kg) 302 690 480 (630 se startovacím motorem)
Hmotnost hlavice (kg) 89 90 145
Dosah (km) 40 70 (verze P až 110 km) 130
Výška vypuštění (m) 50-12 000 50-15000 0-5000
Podmínky vypuštění přímý let nebo sestup nebo stoupání - -
Rychlost (m/s, km/h) 880 (3168) 1000 (3600) 300 (1080)
Pohonná jednotka PRD-276 náporový motor + raketový urychlovací motor na tuhé palivo dvouproudový motor + případně raketový urychlovací motor na tuhé palivo
Nosič MiG-27M, Su-17M3/M4, Su-24M, MiG-29M MiG-29M, MiG-29K, Su-27M, Su-34, Su-25TM Ka-28, MiG-33, Jak-141, Tu-142

Tab. 3  Parametry Ch-27PS, Ch-31, Ch-35

Prameny:
Yefim Gordon - Soviet/Russian Aircraft Weapons, Midland publishing, 2004
www.fas.org
www.aviation.ru

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více