Valka.cz je oficiálním partnerem největšího vydavatelství military literatury Naše vojsko a časopisu Military Revue.

Ukřižování


Autor :    Příspěvků : 67   Publikováno :    Shlédnuto : 30304

Ukřižování patřilo k nejkrutějším římským trestům, navíc je spojeno s jednou z nejvýznamnějších postav světové historie - ukřižován byl totiž mimo jiné rovněž Ježíš Kristus. Ohledně ukřižování však existuje několik mýtů a polopravd; tento článek se snaží předložit skutečná fakta o tomto brutálním trestu.

Ukřižování jako druh trestu nevynalezli Římané, i když si ho se svojí pověstnou technickou zdatností jistě poupravili. Základní myšlenkou takového trestu je posmrtné zhanobení člověka, který se dopustil zvlášť odporného zločinu. Ukřižování bylo známo už ve starém Egyptě, Asýrii, Skýthii, Médii a Persii (velmi si ho oblíbil perský král Dáreios, později přemožený Alexandrem Velikým). Z Persie ho převzali Řekové a ti ho, společně se svými osadami, rozšířili po celém Středomoří - začali ho používat Římané, ale třeba také Kartáginci. V římském pojetí šlo o mimořádně odstrašující trest; tímto způsobem mohli být popraveni pouze váleční zajatci, zběhové, vzbouřenci a těžcí zločinci, ale ani pro tyto osoby nešlo o "standardní", nýbrž výjimečný trest. Kromě toho mohli být takto popravováni ještě otroci; vzhledem k tomu, že ti byli majetkem svého pána, který s nimi mohl zacházet podle libosti, neexistovala v tomto případě žádná omezení a právě otroci byli nejčastější obětí tohoto strašného trestu (např. ještě v 1. století n.l. bylo využito staré římské zákonné ustanovení, že je-li zavražděn otrokář a nenajde se jeho vrah, mají být ukřižováni všichni jeho otroci). Pouze římský občan nesměl být ukřižován v žádném případě (přesto k tomu několikrát v římské historii došlo).

Pokud jde o praktickou stránku věci, znali Římané v zásadě dva druhy křížů - zapuštěný a nasazený. Oba se skládaly ze dvou trámů - svislého a příčného (jak takový kříž vypadá, jistě všichni dobře víme). Zapuštěný kříž (crux immisa) byl vyhotoven předem a odsouzenec si ho na popraviště musel sám donést. Tam byl položen na zem a odsouzenec k němu byl přibit či připoután; kříž pak byl i s ním vyzvednut do svislé polohy a upevněn (tímto způsobem byl ukřižován Ježíš Kristus). Nasazený kříž (crux commisa) byl složen až nakonec - odsouzenec byl nejdříve připevněn za ruce k jeho příčné části a ta pak byla i s ním vytažena a upevněna na již stojící svislý trám (odsouzenci v tom případě již zřejmě nebyli připevněni ke svislému trámu za nohy; používalo se především v případě otroků).

Dostáváme se tedy k samotné smrti ukřižovaného. Oběť byla ke kříži buď přibita hřeby, nebo "pouze" přivázána provazy. To však nemělo na její konečný osud žádný vliv, smrt totiž nastávala v obou případech stejně. V případě přibití byly ruce hřebem proraženy v zápěstí či těsně nad ním, při čemž nebyla poškozena žádná kost (nikoliv tedy uprostřed dlaně, jak je známo z kreseb ukřižování Krista či z případů, kdy se některým náboženským fanatikům objevují tzv. stigmata, která kopírují tyto nepřesné představy). Byl však zasažen nerv medianus, což způsobovalo intenzivní bolest. V případě přivázání provazem byl odsouzený za zápěstí připoutám k trámu a vyhnul se tak aspoň poškození tohoto nervu. Pokud byly připevňovány i nohy, přeložila se levá přes pravou a obě byly přibity jediným hřebem (nebo přivázány). Jakmile byl kříž vztyčen, váha vlastního těla bolestivě napjala a vykloubila paže odsouzence (ty byly co nejvíce roztaženy, aby se zabránilo přepadnutí těla dopředu); do vztyčených rukou mu nemohla proudit krev a, což je nejdůležitější, roztažený a nepřirozeně zatížený hrudník mu nedovoloval dostatečně dýchat. Dýchání se zrychlovalo, zvyšoval se obsah oxidu uhličitého v krvi, odsouzený začal modrat a dusit se; zároveň vlivem nedostatečného proudění krve v horní polovině těla docházelo k poškození mozkové tkáně. Ukřižovaný se jistě vzpíral na (ať už připevněných či volných) nohou ve snaze ulevit hrudníku, avšak marně; v podstatě tím jen o něco prodlužoval svoji agónii. Smrt nastávala během několika hodin v důsledku zadušení a selhání krevního oběhu. Podle římských zákonů měl být odsouzenec před popravou bičován, což paradoxně sloužilo k jeho dobru - účelem totiž bylo, aby ztratil krev a zkrátilo se tak jeho utrpení na kříži. Bylo však teoreticky možné jeho utrpení naopak prodloužit - například připevněním opory, na kterou se oběť na kříži "posadila" a tím odlehčila svému hrudníku. Výsledkem bylo však jen zpomalení procesu umírání a jeho prodloužení možná i na několik dní.

Závěrem bych se chtěl ještě věnovat některým konkrétním případům ukřižování. Nejznámější je samozřejmě smrt Ježíše Krista v Jeruzalémě (římská provincie Judea) kolem roku 30 n.l. Kristus byl z římského pohledu narušitelem veřejného pořádku, avšak židovská ortodoxní církev v něm viděla falešného proroka a problém se přesunul do náboženské roviny; nakonec byl ukřižován pravděpodobně právě na naléhání židovské samosprávy, neboť Římané se obecně o náboženské problémy svých provincií příliš nestarali. Už jsem hovořil o nepřesnosti církevních vyobrazení Krista na kříži s ohledem na umístění hřebů, avšak tato zobrazení kromě toho vůbec neukazují reálnou polohu těla ukřižovaného - z výše popsaného vyplývá, že tělo bylo zkroucené, nikoliv natažené, pravděpodobně s koleny vytočenými na jednu stranu. Stejně nereálná je představa (zobrazovaná i v některých filmech) odevzdaně visícího těla na kříži - jak jsem již napsal, odsouzený se svíjel a kroutil ve snaze odlehčit hrudníku.

Zřejmě druhou nejznámější smrtí na kříži je ukřižování 6 000 otroků - účastníků Spartakova povstání poraženého roku 71 př.n.l. Nebyla to však jediná podobná vzpoura se stejným koncem - stejně skončilo několik otrockých povstání na Sicílii už během 2. století př.n.l. K ukřižovaným otrokům z roku 71 př.n.l. se však váže zajímavá historka - jeden z ukřižovaných jménem Faianus vydržel prý na kříži živý po šest dní! Kromě své mimořádné tělesné konstituce k tomu s největší pravděpodobností potřeboval i velkou dávku štěstí a nedbalost či chybu popravčích (i když není jasné, jak k tomu mohlo dojít; ostatně není ani jisté, že tento příběh je pravdivý). Fascinovaný Marcus Licinius Crassus (potlačil toto povstání) mu osobně udělil milost, nechal ho z kříže sejmout a vyléčit; Faianus pak prý žil jako svobodný muž dalších 50 let.

Pro dokreslení přidám ještě poznámku ze současnosti - fanatičtí křesťanští kněží v jisté vesnici na Filipínách se dodnes nechávají ve stejný den jako Ježíš přivázat, či dokonce přibít na kříž. Maximálně však na dobu tří minut - delší pobyt v této pozici by totiž měl za následek nevratné poškození organismu. Přestože lze pochybovat o smysluplnosti jejich počínání, dávají nám aspoň představu o tomto druhu trestu v praxi (kromě toho vrhají stín pochybností na příběh o Faianovi - přece jenom 3 minuty a nebo 6 dní, to už je značný rozdíl).

Hlavní pramen: Toulky minulostí světa 3



Komentáře via Facebook (nutná registrace na FB)

Komentáře via Disqus (moderovaná diskuse, bez nutnosti registrace)


comments powered by Disqus

Původní diskuse (není již možné vkládat nové komentáře)

Zobraz komentáře (5) / starý systém


Tato stránka byla zobrazena : 30304 krát


 
 
    
Ošklivý sup