Operace Mars, podzim 1942

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 48.676

Na konci roku 1942 sovětské vrchní velení plánovalo dvě strategické ofenzívy. Na jihu to byla operace Uran, tedy obklíčení německé 6. armády u Stalingradu, za použití jednotek Donského a Stalingradského frontu, a dále pak vytvoření podmínek pro operaci Saturn, ofenzívu směrem k Rostovu na Donu. V střední části východní fronty to pak byla snaha obklíčit německou 9. armádu u Rževa pomocí jednotek Kalininského a Západního frontu – Operace Mars.

Mezi Cholmem a Bolkovem, tedy na 17 % východní fronty, bylo rozmístěno na 1 890 000 mužů a 3375 tanků, tedy zhruba 31 %, resp. 46 % celkových sovětských sil. Pro srovnání, tři fronty, které se účastnily bojů u Stalingradu od 19. listopadu 1942, měly ve svých řadách 1 103 000 mužů a 1463 tanků (kromě 2. gardové a 5. úderné armády, které se do bojů zapojily později). Je však třeba zdůraznit, že výše uvedená čísla obsahují i zálohy vrchního velitelství Rudé armády a jednotky moskevské obrany, které do bojů operace Mars téměř nezasáhly.

Reklama

Proti těmto jednotkám stála německá armádní skupina Střed, která měla 72 divizí (z celkem přítomných 266 na východní frontě), ale délka fronty armádní skupiny Střed se neshoduje s pásmem působnosti obou výše zmíněných sovětských frontů - na pravém křídle Kalininského frontu působilo pravé křídlo německé armádní skupiny Sever, a na levém křídle Západního frontu pak levé křídlo armádní skupiny B.

Armádní skupina Střed měla 1 680 000 mužů včetně rezerv a zhruba 3500 tanků, tedy 65 % všech německých tanků východní fronty.

Na operaci Mars byly vyhrazeny překvapivě malé síly. Ze Západního frontu generála Koněva to byly 20., 31. a 29. armáda a po průlomu bylo plánováno nasazení jízdní mechanizované skupiny (6. tankový sbor, 2. gardový jízdní sbor a 5. tankový sbor ze zálohy velitelství frontu). Tyto jednotky tak představovaly ani ne jednu třetinu celkové síly frontu a celkový počet vojáků této útočné skupiny Západního frontu tak činil 300 - 350 tisíc včetně rezerv.

I z Kalininského frontu byly vyčleněny 3 armády, a to 41. armáda generálmajora F. G. Tarasova, 22. armáda pod velením generála Juškeviče a 3. úderná armáda. 1. mechanizovaný sbor generála Solomatina měl být nasazen v oblasti 41. armády. Krom toho měla 41. armáda 47. a 48. tankovou brigádu (každou s 39 tanky) v záloze. 3. mechanizovaný sbor generálmajora M. E. Katukova měl být nasazen v prostoru 22. armády, která měla v záloze ještě 114. střeleckou brigádu a 39. tankový pluk. Délka ofenzivní části frontu tvořila zhruba čtvrtinu celkové délky frontu a počet vojáků nasazených do ofenzívy je odhadován na 150-200 tisíc mužů, tedy 33 % celkové síly frontu. 3. úderná armáda měla oddělený cíl, ofenzívu na Velikije Luky a Nevel s cílem přetnout silnici Leningrad – Vitebsk.

Je tedy zřejmé, že pro tuto operaci bylo vyčleněno zruba půl milionu vojáků, včetně rezerv a týlových jednotek, což byla jen poloviční síla útoku okolo Stalingradu.

Pro přehlednost je take dobré uvést srovnání německých a sovětských útvarů. Sovětské tankové a mechanizované sbory svou silou odpovídaly německé obrněné divizi. Sovětské střelecké divize měly tabulkové stavy kolem 12 000 mužů, realita se pohybovala kolem 10 000 a u frontových divizí klesal počet vojáků až na 4000-7000, tedy jedna taková divize odpovídala síle jednoho německého pěšího pluku. Samostatná tanková brigáda byla slabší než německý tankový prapor. 

Reklama

Navzdory početným jednotkám a možným očekáváním se měla tato operace stát pouhou diverzní akcí, k odvrácení pozornosti a sil nepřítele od mnohem důležitějšího bojiště – Stalingradu. Tato skutečnost byla tak utajená, že dokonce ani maršál Žukov o ní neměl ponětí.

Německé vrchní velení si uvědomovalo, že nadchází doba nové sovětské zimní ofenzívy. Jižní a střední část fronty se měla stát dalším cílem sovětského útoku. Němci na jižní část nasadili slabší a hůře vyzbrojené jednotky maďarské a italské a za nejvíce ohroženou určili střední část fronty (přitom průlom v této oblasti by neznamenal výrazné ohrožení, pouze hluboký průnik do obrany německých jednotek, na rozdíl od ohrožení celého křídla na jihu východní fronty). Německá rozvědka neodhalila soustředění sovětských sil v oblasti řeky Don, a tak Němci očekávali jen malé údery směrem k Rostovu, které budou snadno eliminovány.

8. listopadu 1942 dostal Hitler zprávu od R. Gelena, vedoucího sovětské sekce výzvědné služby (a pozdějšího zakladatele západoněmecké kontrašpionážní služby). Tato zpráva potvrzovala Ržev jako hlavní cíl sovětské zimní ofenzívy. Gelen měl pro toto rozhodnutí dobrý důvod. Abwehr dostal 4. listopadu zprávy o sovětském soustředění v Rževském sektoru, které dále mluvily o zahájení ofenzívy k 15. listopadu 1942. Tato informace pocházela od agenta s krycím jménem „Maks“, který pracoval jako spojovací důstojník v sovětském generálním štábu. Později obdržel „Maksželežný kříž s meči. Gelen poznamenal, že informace od tohoto agenta byly vždy přesné a nesmírně cenné. Ještě aby ne, když mu je připravoval sám generální štáb a byly schváleny jednou z jeho vedoucích osobností – S. Štěmenkem. „Maks“ byl totiž dvojtý agent, u NKVD veden pod krycím jménem „Geine“, poručík Alexej Demjanov.

Jeden z velitelů sovětské výzvědné služby, P. Sudoplatov ve své knize Zvláštní operace, Lubljanka a Kreml, 1930-1950 uvedl, že „... Žukov, který byl držen v nevědomosti o pravém smyslu této operace, na to dosti doplatil. Při ofenzívě u Rževa padly tisíce našich vojáků. Ve své knize pak napsal, že výsledky této operace byly nepřijatelné. Ale nikdy se nedozvěděl, že Němci byly varováni, a proto tam soustředili tolik jednotek...

Němci zaznamenali přesun sovětských záloh ke Rževu, například tankových formací. Nebylo to těžké, přesuny se prováděly s minimálním maskováním (na rozdíl od Stalingradu, kde se vše velice pečlivě skrývalo před zraky německých zvědů), a tak se Němci mohli na Žukovovu ofenzivu řádně připravit. Od října do listopadu 1942 dostala armádní skupina Střed 16 divizí, přesunutých z Německa i z méně ohrožených částí fronty. Tyto jednotky byly hlavně nasazeny na severním křídle armádní skupiny.

Protivníci

Proti sovětské 20. a 31. armádě stál 39. obrněný sbor německé 9. armády, složený z 5. obrněné divize, 78. a 102. pěší divize. Armády byly rozmístěny podél řek Osuga a Vazuza souběžných s železnicí do Rževa. 9. obrněná divize a 95. pěší divize byly rozmístěny za 39. sborem jako zálohy. Na západě Rževského vyběžku byl německý 41. obrněný sbor, v záloze s 1. obrněnou divizí a motorizovanou divizí Grossdeutschland, rozmístěn proti 22. a 41. sovětské armádě. 23. pěší sbor (110. a 206. pěší divize, 14. motorizovaná divize) byl nasazen ještě více na sever. Rezervy určené na odražení sovětské ofenzívy byly rozmístěny na jižní straně vyběžku. Tyto rezervy tvořily 12., 19. a 20. obrněná divize. Kdyby operace Mars uspěla, nacházely by se mimo obklíčení. Navíc se mohly snadno přesouvat jak na západní, tak na východní stranu výběžku.

Ofenzíva

Dlouho očkávaná sovětská zimní ofenzíva začala v oblasti Donu 19. listopadu 1942, kdy jednotky na levém křídle Jihozápadního frontu napadly rumunskou 3. armádu a 48. obrněný sbor. Německá reakce byla překvapivě malá, stejně tak když druhého dne zaútočil i Stalingradský front na jižní část fronty. A výsledek se dostavil, 23. listopadu byly německé jednotky obklíčeny. O dva dny později byla zahájena i sovětská ofenzíva ve střední části fronty.

Reklama

Operace Západního a Kalininského frontu byly zahájeny ve třech směrech zároveň. 20. a 31. armáda Západního frontu napadla vychodní čast Rževského výběžku severně od města Zubcov. Jejich operační zóna měla 40 km na šířku a rozkládala se podél řek Vazuza a Osuga. 22. a 41. armáda Kalininského frontu zaútočily v opačném směru, od západu. 3. úderná armáda Kalininského frontu napadla severní křídlo armadní skupiny Střed s cílem obklíčit Velikije Luki a přetnout silnici Leningrad-Vitebsk.

Těžká mlha a sněžení snížilo učinek dělostřelecké palby v oblasti postupu Západního frontu, ale přesto se podařilo dosáhnout německých pozic s minimálními ztrátami. Navzdory tomu byl útok 31. armády neúspěšný, jeho 88., 336. a 239. střelecká divize spolu s 332. a 145. tankovou brigádou za cenu vysokých ztrát dobyly jen malé území.

Jinak se měla situace dále na jihu, kde 20. armáda dosáhla úspěchu - její 247. střelecká divize spolu s 80. a 240. tankovou brigádou překročila řeku Vazuzu a podařilo se ji zachytit na západním břehu. Generálmajor Kirjuchin tam okamžitě vyslal svou zálohu, 331. střeleckou divizi, která spolu s ostatními jednotkami za těžké německé palby pomalu rozšiřovala dobyté předmostí.

V literatuře se často setkáme s obdivem některých historiků vůči statečnosti německých divizí, konkrétně 78. a 102. pěší divize a 5. obrněné divize, které čelily ofenzívě dvou sovětských armád, bohužel v tichosti zůstává skutečny počet vojáků v jednotlivých jednotkách. Sovětské armády měly 6 střeleckých divizí (88., 336., 239., 326., 42., 251.) a 4 tankové brigády. V záloze zůstaval jeden jezdecký a jeden mechanizovaný sbor, jezdecký sbor měl pouhých 10 tisíc mužů. Tedy zatímco převaha Sovětů v tankových jednotkách je zřejmá, poměr mužů v pěších divizích se téměř vyrovnal německému 39. sboru.

Brzy začalo být zřejmé, že průlom se nezdaří ani v oblasti 20. armády. Přesto se Žukov a velitelství Západního frontu rozhodli poslat vpřed zálohy a mobilní skupinu. Brzy ráno, 26. listopadu, tedy 8. gardový střelecký sbor (26. gardová střelecká divize a 148. a 150. střelecká brigáda), 6. tankový sbor a 2. jízdní sbor začaly znovu nasazovat své jednotky na předmostí. Do této oblasti ale vedly jen dvě silnice, které byly pod neustálou palbou Němců, takže se kolony dvou set tanků, 30 tisíc mužů a 10 tisíc jezdců dostaly do těžké palby německého dělostřelectva a zaznamenaly ztráty ještě než se dostaly do bitvy. V poledne 26. listopadu se jednotky 6. tankového sboru (22., 100., 200. tanková brigáda a 6. motorizovaná střelecká brigáda, celkem 170 tanků) rozmístily na předmostí. Tři divize 2. gardového jízdního sboru byly nuceny prečkat noc na východní straně řeky.

22. tanková brigáda v čele byla okamžitě nasazena do útoku. Na konci dne její 2. pluk překročil železnici Ržev-Sychevka nedaleko vesnice Lozky. 100. a  200. brigáda taktéž dosáhly této železnice a dobyly vesnice Podosinovka a Grinjovka. Všechny tři brigády se ale nevyhnuly těžkým ztrátám, které zredukovaly počet tanků a vojáků na téměř jednu polovinu původního počtu.

Nová ofenzíva začala 28. listopadu 1942. V tomto okamžiku dorazily německé posily (konkrétně 9. obrněná divize a jednotky 27. pěšího sboru). Ale sovětským tankům se podařilo prolomit německou obranou linii. Jizdní skupina je následovala navzdory těžké dělostřelecké palbě a na konci dne se jednotkám podařilo dostat až do hloubky 20 km do německého obranného pásma a přerušit železnici i dálnici Rževka-Sychevka. Tři německé dělostřelecké prapory byly zničeny (jeden ve svých pozicích a další dva při přesunu) a bylo dobyto i několik týlových skladišť. Sovětské pěchotě se ale nepodařilo následovat z předmostí pronikající tanky a stejně tak dělostřelectvo bylo nedostatečné.

Německá 9. obrněná divize zahájila okamžitě protiútok na severu podél dálnice na Ržev s cílem odříznout pronikajicí sovětské tanky. V noci 29. listopadu Žukov nařídil střeleckým divizím na předmostí, aby pokračovaly v rozšiřování tohoto předmostí a úderné skupině pokračovat v ofenzívě západním směrem naproti 22. a 41. armádě.

Kalininský front (poloviční síly Západního frontu) měl zahájit ofenzívu ve dvou různých směrech, proti Rževu a na Velikije Luki.  Tato ofenzíva zaznamenala velký úspěch - 41. armáda zahájila útok proti Beliji a 22. armáda útočila více na sever podél řeky Luchesy. Ráno 25. listopadu jednotky 6. střeleckého sboru (150. střelecká divize a 4 střelecké brigády) navzdory hustému sněžení a tomu, že tato oblast měla pro ofenzívu jen malý význam (zamrzlé bažiny), prolomily německé linie a začaly obkličovat Beliji a snažily se přetnout dálnici směrem na Duchovčinu. Generál Tarasov po obdržení těchto informací nařídil útok 1. mechanizovaného sboru (65. a 219. tanková brigáda, 19., 35. a 37. mechanizovaná brigáda, celkem 15 200 mužů, 224 tanků ve složení 10 KV, 119 T-34 a 95 T-70). Navečer 27. listopadu přední hlídky 65. a 219. tankové brigády překročily silnici z Beliji do Vladimirskoje - hlavní komunikaci německého 41. obrněného sboru. Tim se průlom do německých linií rozšířil na 20 km do šířky a 30 km do hloubky. Pěchota 41. armády ale neměla téměř žádné dopravní prostředky a zaostávala za postupem tanků, a tak místo následování tanků nasadil generál Tarasov jednotky 150. střelecké divize k obklíčení Beliji z jihu. Sovětům se nedařilo prolomit obranu německé 146. pěší divize, přestože útočili jen na jeden z jejích pluků (německé jednotky byly rozloženy rovnoměrně, protože neměly informace o směru útoku). Ani nasazení záloh (91. střelecké brigády a 19. mechanizované brigády) situaci nezměnilo a jednotky 146. pěší divize tak přestály sovětský nápor. 26. listopadu dorazily německé posily - 113. pluk motorizované pěchoty 1. obrněné divize a pěší pluk motorizované divize Grossdeutschland. Ostatní jednotky 1. obrněné divize byly nasazeny proti Solomatinovým dvěma tankovým brigádám, které překročily silnici Beliji-Vladimirskoje.

27. listopadu požádal Solomatin Tarasova o posily. V tom čase záloha 41. armády sestávala z 47. a 48. mechanizované brigády, každá z nich vybavena 39 tanky, tedy síla odpovídající německému tankovému praporu. Ale místo jejich nasazení do průlomu se Tarasov rozhodl obklíčit německé jednotky na severu. 47. brigáda byla nasazena do severního úseku bitvy u města Beliji s cílem podpořit vnitřní kruh kolem města. 29. listopadu se jí podařilo dokončit obklíčení města z východu, ale po dosažení dálnice Belij-Vladimirskoje byla zastavena.

22. armáda zaútočila podél údolí řeky Luchesy, severně od 41. armády. Sestávala z 3. mechanizovaného sboru, 185. a 238. střelecké divize a 114. střelecké brigády. 28. listopadu 238. střelecká divize a dva pluky 185. střelecké divize, podporované jednou tankovou brigádou 3. mechanizovaného sboru, prolomily německou obranu mezi postavením 86. pěší divize/41. obrněného sboru a 110. pěší divize/23. pěšího sboru. Po další dva dny generál Juškevič nasadil celý 3. mechanizovaný sbor do bitvy a donutil německé jednotky ustoupit z údolí řeky Luchesy. Ofenzíva byla potom zastavena, kdyz německé velitelství přesunulo poslední pluk motorizované divize Grossdeutschland. Oplátkou Juškevič nasadil jeho poslední rezervu - 114. střeleckou brigádu a 39. tankový pluk Katukovova sboru. Podařilo se upevnit stávající frontu, ale další postup k dálnici Olenino-Belij byl zastaven.

Ve stejném čase jednotky 39. armády Kalininského frontu útočily na pozice německého 23. pěšího sboru ze severu. Tyto jednotky tvořily 373., 135. a 158. střelecká divize, 100., 117., 136. a 101. střelecká brigáda, 28. a 81. tanková brigáda a tři samostatné tankove pluky. Proti nim stály 253. a 206. pěší divize a 14. motorizovaná divize, posílená několika prapory divize Grossdeutschland. Protože se počítalo s tímto směrem jen jako s podpůrným, neměla sovětská strana žadné zálohy. Díky tomu se nepodařilo prolomit německé linie. Na levém křídle byli Sověti zastaveni jednotkami Grossdeutschland, které byly poté okamžitě přesunuty do udolí řeky Luchesy. Jednotky 100. střelecké brigády nejdříve postoupily o 5 km, ale posléze byly donuceny k ústupu. Ofenzíva na pravém křídle v místě dotyku s 22. armádou se taktéž nevyvíjela úspěšně, a tak generál Zygin nebyl schopen dosáhnout hlavního cíle - překročit dálnici Olenino-Ržev.

Tou dobou jednotky na pravém křídle Kalininského frontu dosáhly častečného úspěchu. 28. listopadu formace 3. úderné armády dosáhly Velikije Luki ze dvou stran. Hlavní síly německé 83. pěší divize v síle cca 7 tisíc mužů byly obklíčeny. Situace v ostatních částech fronty nebyla tak rúžová, zejména v časti Západního frontu. Přestože postup 20. armády probíhal velmi neuspokojivě, zejména podpůrné jednotky zaostávaly za tankovými jednotkami v průlomu, Žukov stále trval na pokračování útoku. V noci z 28. na 29. listopadu Němci podnikli silný protiútok - 27. pěší sbor útočil ze severu a 39. obrněný sbor z jihu.

Výsledkem toho se 22. a 200. tanková brigáda spolu s praporem 6. motorizované divize, zbytky 1. motocyklistické brigády a několika samostatnými jízdními jednotkami, dostaly do obklíčení západně od železnice Ržev-Sychevka. Původně se jejich pozice nezdála až tak špatná. 29. listopadu bylo jednotky 6. tankového sboru schopny probojovat se k obklíčeným vojskům za pomocí tanků. Odeslali radiovou zprávu, že postupující jednotky zajistili množství německého vybavení a  nikdy neustoupí. Dále žádaly o více munice a dalších dodávek. Ale Němci už shromáždili silné jednotky a začali se opevňovat. A tak 30. listopadu velitel frontu přikázal jednotkám 6. tankového sboru, aby prolomili obklíčení nedaleko Maloje Kropotovo. Bohužel právě v těch místech Němci na útok čekali. Sověti ještě dokázali obsadit Maloje Kroptovo, ale pěchota postupující od východu byla zastavena. Průlom tedy měl být proveden na úrovni Maloje Kroptovo. 100. tanková brigáda útočila zvenčí obklíčení. Během bojů byli zabiti velitelé 200. tankové brigády plukovnik V. P. Vinokurov a 6. mechanizované brigády komisař E. F. Rybalko. Navzdory tomu se jednotky ráno 1. prosince spojily s hlavními silami.

Obě brigády ztratily většinu svého vybavení a strojů, ale podařilo se jim zachránit osádky. U 20. jízdní divize byla situace podstatně horší - nepodařilo se jí prolomit obklíčení východním směrem a byla donucena obrátit se směrem na západ, kde německé síly byly slabší. Po měsíci bojů v německém týlu se asi tisícovka jezdců, tedy jen pouha třetina, posílená partyzány, probojovala do udolí řeky Luchesy a spojila se se zbytkem 22. armády.

V mezičase se začala komplikovat i situace v oblasti 41. armády. Německý 41. obrněný sbor byl posílen třemi obrněnými divizemi. 1. prosince byl Solomatinův sbor donucen zastavit útoky a přejít do obrany tvaří v tvář narůstající síle německých jednotek. Mezi 2. a 6. prosincem se německá 1. obrněná divize spolu s čerstvou 12. obrněnou divizí znovuujala vlády nad silnicí Beliji-Vladimirskoje. 47. tanková brigáda, která obkličovala město z jihovýchodu byla sama obklíčena a musela se z obklíčení probojovat (zatímco Němci vyhlašovali její zničení). 7. prosince se čerstvý německý 30. obrněný sbor (19. a 20. obrněna divize) a další formace 41. obrněného sboru zapojily do protiofenzívy. V tomto okamžiku měli už Němci převahu jak v počtu tanků, tak pěchoty.

Přesto se jim podařilo dosáhnout větších úspěchů jen 10. prosince. Jednotky 1. mechanizovaného sboru generála Solomatina, hluboce zaklíněné do německého teritoria, byly obklíčeny. Tři ze Solomatinovych brigád (z celkových pěti) a některé jednotky 6. střeleckého sboru se ocitly v obklíčení. Velitel 41. armády general Tarasov nemohl dělat nic, protože jeho zálohy již byly dávno nasazeny během ofenzívy. Na levém křídle generál Juškevič a 22. armáda nemohly take poskytnout žádnou pomoc, byli zatlačeni do defenzívy zuřivým německým protiútokem. 39. armáda stále ještě pomalu postupovala svým pravým křídlem, ale brzy byla i ona zastavena. Obě strany přesly ke klasické zakopové válce známé ze západní fronty první světové války.

Po několik dní se Solomatinovy obklíčené jednotky snažily zuřivě probojovat z obklíčení. Vybudovaly silnou obranu a odrazily všechny německé útoky. Stále ještě to nebyla katastrofa, ale nebylo k ní daleko, protože obkličeným jednotkám docházelo palivo, munice a potraviny. Proto v noci z 15. na 16. prosince byl Solomatin donucen zahájit pokus o prolomení obklíčení. Nařídil zničení všech těžkých zbraní a zbývajících vozidel, shromáždil své jednotky a prolomil obklíčení směrem na západ. Dalšího dne se jednotky připojili k 41. armádě. Solomatinovi se podařilo zachránit i zraněné a nemocné. Podle německých údajů sovětské jednotky ztratily v obklíčení 102 obrněných vozidel. Solomatin uvadí, že v obklíčení sbor ztratil zhruba 8000 mužů, tedy dvě třetiny, a 150 tanků.

Nejlépe se situace vyvíjela v okolí Velikije Luki. 10. prosince 2. mechanizovaný sbor 3. úderné armády postoupil vpřed o 30-40 km a alespoň překročil železnici Leningrad-Vitebsk. Novosokolniky bylo obklíčeno ze tři stran. Další postup byl ale zastaven. Pokusy Němců podpořit jednotky ve Velikije Luki selhaly, ačkoliv na to německé velitelství vyčlenilo 2 obrněné divize, 1 motorizovanou divizi a motorizovanou brigádu. Německé tanky se dostaly 10 km od města, ale pak byly odraženy a donuceny se stáhnout.

V prvních dnech prosince se Žukov snažil dosáhnout úspěchu na východní straně Rževského výběžku. 20. armáda byla posílena. Mezi 2. a 10. prosincem dostal 5. tankový sbor a některé jednotky 31. armády. 6. tankový sbor byl odvelen z bitvy a následujících 10 dní dostával nové stroje a opravoval poškozené. Na začatku další ofenzívy měl k dispozici 100 tanků - 7 KV, 64 T-34, 12 T-70 a 17 T-60, sdružených v 22. a 100. tankové brigádě, které měly doposud nejnižší ztráty.

11. prosince v 10:00 byla zahájena nová ofenzíva, která ale také selhala. 5. a 6. mechanizovaný sbor dosahl Maloje Kropotovo, kde byl zastaven. V předchozích dnech totiž Němci shromáždili své jednotky a obnovili frontovou linii. Ale cena za zastavení útoku byla vysoká i pro Němce. V polovině prosince 1942 se sovětská ofenzíva u Vazuzy vyčerpala. Jediným úspěchem byla 13. ledna 1943 na západě kapitulace 83. pěší divize branící Velikije Luki. Boje Zapadního a Kalininského frontu byly zastaveny až do března 1943, kdy se Kluge a Model rozhodli stáhnout z Rževského výběžku.

Závěr

Co bylo tedy výsledkem operace Mars ? Na jedné straně to bylo totální selhání sovětské ofenzívy. Veškeré útoky Západního frontu byly odraženy. Jednotky Kalininského frontu zaznamenaly malé úspěchy s postupem 10-20 km. Ztráty byly relativně vysoké. Ale tak jako v mnoha jiných případech, nebyla pro sovětské jednotky jiná volba, než zaútočit na opevněné nepřátelské pozice, proti jednotkám, které byly o ofenzívě informovány a dobře se na ni připravily.

Proti sobě stály vyrovnané síly. Pět sovětských armád sestávalo z 21 nominálních střeleckých divizí (zhruba půl milionu mužů, včetně záloh a podpůrných jednotek). Čtyři sovětské tankové a mechanizované sbory, osm tankových brigád a tři samostatné tankové pluky měly 1150-1200 tanků. Němci měli v oblasti 4 sbory, 7 obrněných divizi, 1 motorizovanou divizi, zhruba 1200 tanků. Síla 8-10 pěších divizí je odhadována taktéž na půl milionu mužů.

Ztráty na obou stranách je těžké odhadnout. Pro německé jednotky neexistují data ani o síle, ani o ztrátách v tomto úseku. Stejná situace panuje i v otázce jednotek sovětských. Pouze pomocí nepřímých kalkulací ztrát jednotek, které se neúčastnily Stalingradské operace a operaci na Kavkaze za poslední tři měsíce roku 1942 se dostaneme k číslu 500 000 mužů, včetně 150 000 zabitých ci nezvěstných. Vzhledem k tomu, že ne ve všech úsecích fronty v této době zuřily boje, můžeme odhadnout, že ztráty v této operaci u Kalininského a Západního frontu činily 250 tisíc mužů, z nichž zhruba 100-120 tisíc padlo nebo bylo nezvěstných. Předpokládá se, že Sověti ztratili zhruba 2/3 všech tanků, tedy zhruba 800 strojů.

Na první pohled je tedy zřejmé, že se jednalo o taktický úspěch Německa. Ale už druhý pohled odhalí, že k dosažení tohoto úspěchu muselo německé velení nasadit velké zálohy, které byly životně důležité v jiném úseku fronty - u Stalingradu. To platí zejména o obrněných divizích. A vzhledem k faktu, že dopravní síť byla v lepším stavu na sovětské straně fronty, sovětské síly byly schopné nasazení ve stalingradské oblasti již v polovině prosince, zatímco Němci dosáhli oblasti až v lednu a únoru.

Tedy i přes taktické vítěztví bylo toto strategickou prohrou. Sověti vtáhli Němce do velké bitvy a navázali na sebe velké síly nepřítele. Zlepšili tak poměr sil v jiných častech fronty, kde se podařil velký průlom a obklíčení 6. armády. Německé velitelství si tuto situaci uvědomilo až příliš pozdě. Na konci února dostal generál Model, velitel 9. armády, rozkaz opustit Rževský vyběžek a zkrátit tak frontovou linii.

Už bylo ale pozdě.


Situace v roce 1943

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více