Valka.cz je oficiálním partnerem největšího vydavatelství military literatury Naše vojsko a časopisu Military Revue.

gen. Rudolf Medek


Autor :    Příspěvků : 73   Publikováno :    Shlédnuto : 15347

Narodil se 8. ledna 1890 v Hradci Králové do poměrů Rakousko-Uherské monarchie. Brzy po jeho narození mu zemřela matka. Otec jej tedy svěřil do výchovy své švagrové, sestry Rudolfovy matky. Pro nevalné finanční poměry rodiny byl po absolvování královéhradecké obecní školy poslán otcem ke studiu na učitelský ústav. S tím se Rudolf Medek smířil a velmi se již v té době zajímal o moderní literaturu. Publikoval i vlastní poezii, první báseň již v 19 letech. Studiu literatury a vlastní tvorbě se plně oddal. Po absolvování ústavu působil jako učitel na menších vesnických školách v okolí Hradce Králové (např. Stračov, Kratonohy, Dobřenice...).

V roce 1913 musel nastoupit vojenskou službu u Infanterie-Regiment Nr. 5 v Pule, jako „jednoroční dobrovolník“. Brzy byl  s  dalšími  důstojnickými čekateli odeslán do vojenské školy „jednoročních dobrovolníků“ v Grazu. Medek však již při studiích díky literatuře, v níž velmi si oblíbil literaturu českou, projevoval i silný vztah k české historii. Uvědomoval si područí českého národa v rakousko-uherské monarchii, proto ani ve vojenské škole neprojevoval přílišné nadšení sloužit za zájmy jemu a jeho cítění cizí. Proto využil zdravotních příznaků srdeční choroby, která se u něho objevila, a již v prosinci 1913 byl superarbitračním řízení zproštěn vojenské služby pro srdeční slabost. Koncem roku 1913 byl tedy již opět doma v Hradci Králové a i přes počáteční potíže se mu podařilo získat v Dobřenicích opět místo učitele. Dále se věnoval literatuře, přičemž vše nasvědčovalo slibnému rozjezdu mladého spisovatele, učitele. Přišla však 1. světová válka.

Na začátku války nebyl jako zproštěný služby povolán, avšak po ztrátách c.k. armády koncem roku 1914 si rakousko-uherská vojenská správa vzpomněla i na Medka.

15. 12. 1914 byl tedy povolán k Infanterie-Regiment Nr. 18 v Hradci Králové a následně odeslán do kurzu pro záložní důstojníky. Kurs absolvoval úspěšně začátkem května 1915, byl odeslán k Infanterie-Regiment Nr. 88. Byl odeslán s doplňovacím praporem přes maďarský Szolnok, kde byl povýšen na kadeta v záloze a ustanoven do funkce velitele čety, na východní frontu. Nechtěl bojovat proti Rusům, k nimž naopak upíral naděje k osvobození českého národa z područí Rakousko-Uherska. Brzy se na frontě během bojů dozvídá o existenci České družiny v ruském vojsku, a okamžitě se rozhodne přejít k Rusům.

Ve vhodnou chvíli se mu to podařilo 25. 12. 1915, kdy dobrovolně přeběhl a vzdal se ve svém úseku Rusům. S sebou jim přinesl mnoho důležitých vojenských dokumentů, map se zakreslenými pozicemi a ochotně spolupracoval s ruskými zpravodajci. Okamžitě byl převelen po zjištění kvalit k výzvědné službě štábu ruského 22. arm. sboru. V lednu 1916 odeslal svou přihlášku do České družiny, kde byla kladně vyřízena. V březnu 1916 byl odeslán k její doplňovací jednotce do Kyjeva. Po částečných překážkách cestou ruskými týlem, kdy byl omylem považován ruskými vojáky za zajatce, dorazil v červnu 1916 do Kyjeva k 1. čs. střeleckému pluuk, který se mezitím přetvořil z České družiny. Nedělal si nárok na důstojnickou hodnost a nastoupil ochotně jako střelec do 6. roty.  Ještě během výcviku byl povýšen na untěr-oficjera (četaře) a jmenován velitelem čety. Byl velmi ceněn pro své morální vlastnosti, inteligenci, výřečnost a nasazení. Kromě povinností, spojených s výkonem funkce velitele čety, se z vlastní iniciativy zapojil do tvorby dvou časopisů roty, posílal také své příspěvky do Čechoslovana, který vycházel již z předválečných let v Kyjevě, a brzy se zapojil i do politické organizace našeho zahraničního odboje v Rusku. V září 1916 byl povýšen na praporščika.

Se svou četou byl brzy nato přidělen k průzkumu ruské 23. divize, přičemž se několikrát v akci vyznamenal. Vyznamenán 4. stupněm „Znaka otličija Vojennogo orděna“, dále 4. stupněm „Orděna Svjatogo Vladimira“. Medek se v rámci čs. legie v Rusku stával velmi populární osobou mezi ostatními čs. dobrovolníky. Byl zvolen na jaře 1917 za jednoho z jejich zástupců na sjezdy čs. vojska. V květnu povýšen na poručíka a zvolen do org. komise odbočky ČNR, kde byl velmi činný a jeho organizační práce vysoce hodnocena, avšak sám toužil po aktivním boji na frontě. Se 6. rotou 1. čs. stř. pluku se tedy účastnil 2. 7. 1917 bitvy u Zborova, kde se Čs. střelecká brigáda vyznamenala. Za statečnost v bitvě byl vyznamenán 3. stupněm Orděna Svjatogo Stanislava.                

Po bitvě u Zborova se Medek opět vrátil ke svému diplomatickému poslání, jako jeden ze zástupců čs. vojska. Cestoval po Rusku, často spolu s prof. T.G.Masarykem, za účelem mnohých jednání ohledně výstavby Čs. armádního sboru, jemuž měla být Čs. střelecká brigáda jádrem. Sám také pracoval při propagaci myšlenek čs. odboje, nejen mezi ruskou veřejností, ale i mezi rakouskými zajatci, mezi nimiž byli i ti s českou národností. Založil též v Kyjevě časopis „Československý voják“, přičemž byl i prvním jeho šéfredaktorem. Velmi se snažil zprostit těchto činností, které přesto dělal s maximálním nasazením pro společný ideál, avšak nejraději chtěl být opět v řadách čs. vojska a účastnit se boje aktivně, se zbraní v ruce.

V říjnu 1917 byl jmenován velitelem 6. roty 1. čs. stř. pluku, avšak již 13.října 1917 byl opět vedením čs. odboje povolán k diplomatické práci do Kyjeva.  V prosinci 1917 byl zvolen místopředsedou Odbočky ČNR v Rusku. V březnu 1918 se stáhla čs. armáda z území Ukrajiny na východ, po jednání s místními uchvatiteli moci – Sověty, kteří se chtěli čs. vojska takto zbavit.  Medek zůstal v Penze s částí štábu vojska, který zde měl za úkol koordinovat nelehký přesun vlaků s čs. vojskem po sibiřské magistrále až do Vladivostoku. Odtud měli být Čechoslováci přesunuti na francouzské bojiště, aby pokračovali v boji proti centrálním mocnostem.  Po tzv. Čeljabinském incidentu a konfliktech s ním spojených se rozhořel boj mezi Čechoslováky a bolševickou mocí. V Penze se okamžitě u velitelství Penzeské skupiny hlásil Medek k dalším úkolům.  S touto skupinou čs. vojska, která se ocitla z obklíčení, z něhož se pracně v těžkých bojích probíjela, prodělával tyto boje i Medek. V červenci 1918 došlo konečně ke spojení s tzv. Západní skupinou čs. arm. sboru. 10. 7. 1918, poté co se účastnil dalších bojů u Čeljabinsku, je Medek u štábu čs. sboru. Zapojil se do činnosti Sjezdu čs. vojska, kde mělo dojít k organizaci dalšího postupu v nelehké situaci čs. sboru, svíraného bolševiky. Medek je zvolen předsedou vojenského odboru Odbočky ČNR.  Reprezentoval čs. armádní sbor tak i při jednáních s jednotlivými ruskými vládami jednotlivých oblastí, a zástupci spojeneckých armád. 25. 9. 1918 je povýšen na kapitána, již 23. 10. 1918 na majora, a 29. 11. 1918 je již podplukovníkem čs. vojska.

28. 10. 1918 vznikla Československá republika, brzy je v nepřítomnosti zvolen jejím prvním prezidentem T. G. Masaryk. Čs. legionáře v Rusku však nehledě na to čekají další a další boje.

V zimě 1918, při návštěvě ministra gen. M. R. Štefánika, jej Medek doprovází při inspekci čs. vojska na Rusi. Štefánik pověřil tehdy Medka několika úkoly k reorganizaci čs. arm. sboru, přičemž ne se všemi se dokázal Medek a většina čs. legionářů ztotožnit.  Medek se vzdal všech funkcí, dostal tříměsíční dovolenou, po níž byl poslán na diplomatickou misi nejprve do Japonska, později do USA, a poté do Francie. Všude vyjednává možnosti pro cestu čs. arm. sboru lodními transporty zpět do Československa. Nakonec je r. 1919 odeslán do Československa k práci na koordinaci příjezdu čs. arm. sboru z Ruska do vlasti.  Ještě předtím je však vyznamenán 26. 5. 1919 britským řádem DSO, dále 12. 7. 1919 prestižním československým Řádem Sokola a následně za své bojové zásluhy Československým válečným křížem.

Usadil se v Praze a nadále setrval v armádě, kde mu byla předpovídána okolím slibná kariéra. Pracuje jako předseda Osobní stížnostní komise, do níž byl jmenován. Tato práce jej však znechucuje, chce se vrátit k literární činnosti. Rozhodl se připomínat veřejnosti historii čs. zahraničního odboje a jeho propagaci. V červnu 1920 byl zvolen do funkce ředitele Památníku odboje, což nejprve bylo veřejností považováno za práci spíše kuriózní, vzhledem ke svému charakteru a netradičnosti na tehdejší poměry. Medek však v čele Památníku odboje dokázal ve velmi krátké době dokázat, že se nejedná pouze o nějaký spolek veteránů, avšak o solidní historicko-vědeckou instituci.

V r. 1920 se oženil a v r. 1922 se mu narodila dcera Eva. Manželství však bylo záhy rozvedeno. Následně se oženil podruhé. V r.1925 se mu narodil syn Ivan, a v r. 1927 syn Mikuláš.  Ještě v r. 1921 stál u zrodu organizace, sdružující čs. legionáře – Československé obce legionářské.  Politické neshody Medka a některých čs. legionářů s tehdejší levicověji orientovanou částí vedení této organizace mělo za následek, že mnoho čs. legionářů opustilo řady ČsOL a založilo v červenci 1926 druhou největší legionářskou organizaci – Nezávislou jednotu čs. legionářů. Jejím předsedou byl zvolen právě Medek. Ten je ještě v únoru 1926 povýšen na plukovníka a v následných letech několikráte vyznamenán, i zahraničními řády, např. francouzským L´Ordre de la Légion d´honneur, nejprve rytířem později komturským křížem.

Dále pracoval v Památníku odboje, který od r. 1929 obsahoval i vojenský archiv čs. vojska, a byl přejmenován na Památník osvobození. Jeho ředitelem byl jmenován Medek. Plně se věnoval vědecké historické činnosti. Hojně psal a publikoval, snažil se široké veřejnosti přiblížit historii čs. legií a boj čs. legionářů za svobodu Československa.  Za svou činnost obdržel další četná vyznamenání, zahraniční. 

V březnu 1931 je povýšen na generála. Stává se tehdy nejvýznamnější osobností legionářské literatury.  Nemalou měrou se zasloužil  o uznávání zásluh a tradic čs. legionářů v e společnosti. Získává obrovskou popularitu, což zabránilo i záměru části armádního velení, kde někteří nelibě nesli jeho literární činnost, o jeho pensionování. V r. 1937 organizuje celonárodní oslavy k výročí bitvy u Zborova.

V roce 1938 se aktivně a veřejně staví na stranu obrany republiky před Německem. Následné mnichovské události jej zcela zlomily.  Vrátil Francii a Anglii vyznamenání, jež od těchto zemí obdržel, jako výraz rozhořčení. Po okupaci země v březnu 1939 Německem z něho zbyl jen stín a stáhl se do ústraní.

22. 8. 1940 v Praze, týden před svým plánovaným penzionováním, gen. Rudolf Medek zemřel.

Hlavní použité prameny:
Archiv autora
Zborov 1917-1937 (Praha 1937)
Fidler Jiří – Generálové legionáři (Brno 1999)
Fidler Jiří – Zborov 1917 (Brno 2003)
Medek Rudolf, Vaněk O., Holeček V. – Za svobodu I.,II., III., IV. (Praha 1924-1929)
Němec Matěj – Návraty ke svobodě (Praha 1994)
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka – Českoslovenští legionáři (1914-1920) (Praha 1996)
Zabloudilová Jitka, Petr Hofman – Rudolf Medek (Historie a vojenství č. 6/1994, str.133-157)


Komentáře via Facebook (nutná registrace na FB)

Komentáře via Disqus (moderovaná diskuse, bez nutnosti registrace)


comments powered by Disqus

Původní diskuse (není již možné vkládat nové komentáře)

Zobraz komentáře (0) / starý systém


Tato stránka byla zobrazena : 15347 krát


 
 
    
Ošklivý sup