SPECNAZ

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔07.05.2003 📕44.342

V roce 1981 kontaktoval plukovník polské lidové armády Ryszard Kuklińsky agenturu CIA a předal jí postupně 35 000 stran tajných dokumentů o plánech příprav mohutné ofenzívy Varšavské smlouvy, se kterou nesouhlasil. Dále Západu poskytl informace o 200 nejmodernějších sovětských zbraní.

Jeho údaje znamenaly pro Západ šok. Ukázalo se totiž, že západní strategické scénáře pro případ konfliktu by vůbec nebyly životaschopné. Následující článek ukazuje, jak asi mohla v té době vypadat zpráva západních tajných služeb státním špičkám o nově získaných poznatcích. Tato zpráva je samozřejmě fiktivní, ale všechny údaje jsou autentické, včetně informací o zbraních v závěru. I když popravdě není příliš pravděpodobné, že by tyto zbraně mohly být ve výzbroji už roku 1982 - u nás o nich poprvé infromovala Střelecké revue roku 1997. Ve skutečnosti však nemám jediný důkaz, že tyto zbraně byly nebo jsou opravdu ve výzbroji jednotek Specnaz (protože ale Specnaz vždy dostávaly to nejlepší, je to velmi pravděpodobné – minimálně k otestování).

Hrozba v zádech

Datum: 21. 3. 1982
Výtisk: Jediný
Počet listů: 3
Od: Sir Nigel Irvine, ředitel Zvláštní zpravodajské služby Jejího Veličenstva
Pro: Paní Margaret Thatcherová, předsedkyně vlády
Kategorie: Přísně tajné
Určení: Pouze k seznámení (po přečtení zničit)
Věc: Studie sovětských jednotek zvláštního určení

Nasazení Specnaz ve 3. sv. válce

Jak je Vám jistě známo, našim americkým kolegům z Ústřední zpravodajské služby se loni podařilo získat vysoce postavený zdroj uvnitř Polské lidové armády. Díky jeho informacím jsme si mohli pozměnit naše odhady vedení války v případě konfliktu mezi Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí. Nyní můžeme konstatovat, že náš úsudek, co se týče záměrů Varšavské smlouvy, byl naprosto chybný. Jediné, v čem se shodují naše strategické scénáře s komunistickými, je to, že agresory budou oni.

Jestliže jsme se dosud domnívali, že Rusové by se pokoušeli nejdříve zaútočit konvenčním způsobem a nukleární zbraně by se zdráhali použít, byla to chyba. Ve středovýchodní Evropě je rozmístěno asi 1000 taktických raket s nukleárním potenciálem. Použito by jich bylo asi 300.

Stratégové Aliance vycházeli při plánování obrany z předpokladu, že vojska Varšavské smlouvy potřebují 120 minut k uvedení do bojové pohotovosti. To je omyl, neboť podle našich nejnovějších informací jsou elitní tankové pluky NDR, Polska a Československa, soustředěné na hranicích s NSR, schopné vyrazit do 20 minut. Jak se zdá, Moskva žije pro válku a je na ni neustále připravena. Vojska Varšavské smlouvy jsou schopna zaútočit okamžitě, tedy bez jakýchkoliv předchozích příprav. To by znamenalo, že nepřátelské tanky by téměř dvě hodiny útočily na západoněmecké území, než by se ozbrojeným silám Aliance podařilo zorganizovat účinnou obranu.
Ta by však byla těžce narušena akcemi speciálních komand. Několik dní před samotným úderem by začalo docházet k „náhodným“ katastrofám. V blízkosti důležitých přístavů by došlo ke srážkám tankerů, docházelo by k vykolejení vlaků, k haváriím na ropovodech, propukaly by epidemie nemocí, zřítily by se sloupy vysokého napětí, požáry lesů by vyvolaly paniku a koncentrovaly úsilí vojska a civilní obrany. Na Západ by vycestovaly autobusy, letadly i vlaky organizované turistické skupiny „civilistů“. Ti by likvidovali především komunikační centra, důležité osoby odpovědné za obranu země, klíčové vojenské základny, zejména letectva a raketového vojska, železniční uzly a komunikace.

Západní obranné společenství je v tomto směru velmi zranitelné. Je aliancí demokratických států, jejíž jednotliví partneři jsou rovnoprávní a musí být před každým důležitým vojenským opatřením konzultováni. K podstatným zásadám charakterizujícím západní systém patří volnost, otevřené hranice, tisková a informační svoboda a omezené policejně právní možnosti kontroly. Takový systém se samozřejmě vyznačuje jistými nervovými centry, jež jsou životně důležitá. Podle našich odhadů se v západní Evropě nachází 200 - 300 významných cílů, jejichž zničení by znemožnilo vyvinutí souvislého obranného úsilí Severoatlantickou aliancí, přerušilo by komunikaci mezi vládami a řídícími vojenskými štáby, nebylo by možno mobilizovat zálohy ani přisunout posily ze zámoří.

Musíme bohužel přiznat, že Rusům je pravděpodobně umístění těchto neuralgických bodů známo. Jejich agenti pracují v prostředí, které je získávání informací poměrně přejícné. Tito agenti k nám pronikají jako sportovci či turisté, slouží jako personál sovětských zastupitelských úřadů, často s přikrytím jako řidiči, kuchaři a jiné pomocné síly. Další dostávají bezpečnou identitu a jsou tajně dopraveni na Západ, kde se vydávají za naše vlastní lidi. Takoví agenti se někdy tak dobře etablují, že mohou své informace získávat jako spojařští mechanici u pošty, taxikáři v evropských velkoměstech či zaměstnanci ve vojenských kantýnách a kasinech. O počtu agentů KGB a GRU (sovětská vojenská rozvědka) nasazených v západní Evropě existují pouze odhady. Hovoří se o pětimístných číslech, přičemž nikdo nezná velikost „spící agenturní sítě“. Tito agenti, mnohdy propašovaní na Západ před mnoha lety s falešnou identitou, jsou v absolutním klidu. Žijí jako spořádaní občané a čekají na svou aktivizaci k hodině H. Proto se jim přezdívá „spáči“. Tito operativní agenti by napadali především civilní infrastrukturu - telefonní sítě, systémy zásobování energií, průmysl, vodní zdroje a zesilovali by tak paniku mezi obyvatelstvem. Všechny tyto údery a atentáty by mohly ochromit velké části politické a vojenské řídící struktury ještě dříve než by první nepřátelské tanky překročily hranice NSR.

První skutečný úder by byl koordinovaným vzdušným útokem. Provedly by jej taktické jaderné střely, bombardovací a stíhací letadla a výsadková vojska. Jejich úkolem by bylo zničit především letecké základny, velitelská stanoviště a sklady zbraní hromadného ničení, aby klíny útočícího pozemního vojska narazily již pouze na narušeného a dezorientovaného protivníka. Přitom by mohlo být vyřazeno několik strategicky důležitých objektů, jako např. hlavní štáb ozbrojených sil NATO a podzemní velitelské stanoviště, což by znemožnilo koordinovanou reakci NATO na konvenční i jaderné úrovni. Výsadkáři by pak obsadili důležité dopravní uzly a mosty a připravili tak dráhu pro útočící kolony tanků. Je skutečností, že Varšavská smlouva má početní převahu v každém druhu konvenční pozemní zbraně - dvojnásobnou v letectvu, trojnásobnou v tancích, trojnásobnou v dělostřelectvu a čtyřnásobnou v obrněných transportérech a motorizované pěchotě. Je pravda, že naše zbraně jsou většinou kvalitnější, ale zůstává otázkou, zda by tato jakostnější bojová technika dokázala vyvážit komunistickou převahu.

Pravděpodobně jediným způsobem jak zastavit komunistickou agresi, by byl ohraničený nukleární úder ve střední Evropě. Na území Polska a Československa by se koncentrovaly ohromné počty vojsk určených k posílení fronty. Naší jedinou záchranou by bylo masové zničení těchto armád ještě před přechodem na území Spolkové republiky. Hlavní komunikační trasy vedou ovšem v Polsku a Československu v těsné blízkosti velkých měst, anebo přímo přes jejich centra. To činí z obyvatel rukojmí a zároveň to dává Varšavské smlouvě další, dodatečný prvek převahy - převahu psychologickou. Aby NATO mohlo zničit byť jen jediný dopravní uzel, muselo by zaútočit nukleární zbraní na město obývané několika statisíci civilistů...

Mohutný jaderný protiútok by měl být veden především podél linie řeky Visly. Přes Vislu probíhají téměř všechny důležité polské komunikace vedoucí z východu na západ. Tato řeka, pokud by podél ní vznikla bariéra zamořeného terénu, by byla jen obtížně překročitelná. Po úderu na území Polska a Československa by obě strany měly začít jednat o příměří. Rusové by pravděpodobně přijali pouze takové podmínky, které by vytyčily nové hranice v místech, kam by dojely jejich tanky. Za cenu totálního zničení Polska a Československa, jež jsou ostatně Rusy pokládány za stále „problémovější“ státy, by se hranice komunistického světa posunuly o několik set kilometrů více na západ. Teritorium Sovětského svazu by přitom zůstalo nedotčené. Pokud by k mírovým jednáním nedošlo, začala by globální jaderná válka, která by znamenala konec naší civilizace.

Způsoby infiltrace

V trvalém soupeření se sovětskou zpravodajskou službou KGB si vojenská zpravodajská služba sovětských ozbrojených sil GRU vybudovala seskupení speciálních jednotek, známých jako Specnaz, což je zkratka slov „Speciální nasazení“ (rusky Specialnaja naznatšenija). Tyto složky představují z hlediska výběru a výcviku elitu sovětských ozbrojených sil, podřízenou přímo sovětskému generálnímu štábu. O přesném členění a početních stavech těchto speciálních jednotek toho víme velmi málo: odhaduje se 27 - 39 000 mužů a žen, přičemž mobilizací záloh by tento počet mohl být zvýšen až čtyřnásobně.

Výběr a výcvik příslušníků garantuje efektivnost nasazení Specnaz. Přijímáni jsou pouze politicky nejspolehlivější, přičemž jejich příslušnost ke GRU se před ostatními součástmi sovětských ozbrojených sil pečlivě utajuje. Již v době míru cvičí tito specialisté s mimořádnou tvrdostí. Úmrtí a těžká zranění jsou při výcviku pravidlem nejen přímo u Specnaz, ale i u těch jednotek, které měly tu smůlu a byly určeny k simulování nepřítele. Takovéto události jsou pak vydávány za běžné nehody při výcviku. Podle stále se objevujících pověstí mají síly Specnaz dostávat k nácviku likvidačních technik „pokusné objekty“ z věznic a trestných praporů - několik výcvikových středisek Specnaz je umístěno poblíž velkých trestných táborů.

Podstatnou součástí výcviku je studium západních obranných systémů a zařízení, do nichž by měly v případě konfliktu sabotážní týmy proniknout. K dispozici jsou modelové objekty s maketami odpalovacích zařízení řízených střel Pershing a Lance, letecké základny s atrapami letounů zemí NATO apod. Příslušníci Specnaz se učí jazyky a formy běžného chování v západních zemích, aby v nich byli schopni operovat, a to jak v civilním oděvu, tak především v policejních či vojenských uniformách daného státu.

Tyto úderné síly se již v době míru seznamují se svými cílovými operačními prostory. Cestují na Západ jako turisté nebo členové sportovních, vojenských nebo diplomatických misí. Tady provádějí velmi podrobný průzkum, když fotografují vojenská zařízení a sbírají spoustu detailů, jako např. únosnost mostů a silnic atd.

Zvláštností Specnaz jsou tzv. štábní roty, tvořené pravděpodobně výlučně důstojníky a dalšími vojáky z povolání. Jedná se o speciální formace jejichž kádrové složení a použití se utajuje dokonce i před zbývající částí jednotky. Muži a ženy těchto rot mají úlohu, od nichž si sovětský generální štáb slibuje ochromení připravenosti Aliance k obraně: likvidaci řídících politických a vojenských osobností krátce před vypuknutím války. Další úkoly těchto jednotek spočívají v šíření paniky mezi obyvatelstvem. Takovéto útoky by ale již neměly nic společného s klasickými metodami vojenských akcí; šlo by o teroristické útoky s použitím nekonvenčních zbraní (např. nervově paralytických plynů, či kultur bakterií různých nemocí jimiž by byly infikovány vodní zdroje) s cílem zanechat po sobě hrůzu a zmatek.

Turistický ruch, kulturní, obchodní, vojenské a diplomatické mise zdaleka nejsou jedinými způsoby infiltrace Specnaz na Západ. Tranzitní kamióny dokáží přes hranice přepravit celé čety Specnaz. Rybářské flotily a plavidla sovětského obchodního loďstva jsou stále v blízkosti pobřeží západních zemí nebo kotví v západních přístavech. K infiltraci by mohly být použity také ponorky nebo nízko letící vrtulníky.

Útoky těchto diverzních skupin by znemožnily jakákoliv obranná opatření Aliance již v prvních hodinách konfliktu. Sabotážní akce by vyřazovaly systémy PVO, systémy včasné výstrahy, letecké základny a štáby divizí. Vybudování sil Specnaz je zvlášť hrozivým důsledkem růstu vojenské moci SSSR. Jejich nasazení by v případě války mohlo znemožnit realizaci strategické koncepce NATO i samotných Spojených států.

Výzbroj jednotek Specnaz

Výzbroj jednotek Specnaz odpovídá charakteru jejich použití. Do jejich výzbroje patří např. automatická pistole GJURZA s plastovým rámem. Je určena k ničení živé síly kryté ochrannými vestami I. - III. třídy odolnosti podle standardů NATO. Pistole má ráži 9 × 21 mm Gjurza a dvouřadý zásobník pojme 18 speciálních nábojů. Neznáme sice jejich počáteční rychlost, ale zdá se, že střela má průbojné jádro, možná z uranu. Střela do vzd. 100 m prostřelí čtyřmilimetrový ocelový plech, ocelovou přilbu s titanovou vrstvou nebo ochrannou vestu s 1, 4 mm titanovými pláty a třiceti vrstvami kevlarové tkaniny.

K výzbroji jednotek Specnaz je určena i malá automatická pistole PSS ráže 7, 62 mm. Její hlavní předností je střelba s potlačenými zvukovými i světelnými efekty. Ačkoliv zbraň nemá tlumič v pravém slova smyslu, přesto lze hluk výstřelu údajně přirovnat k výstřelu ze vzduchovky. Tajemství bezhlučné a bezzábleskové střelby spočívá pravděpodobně ve speciálním náboji 7, 62 × 41 mm PSS. Bližší podrobnosti neznáme, ale střela má na 25 m prostřelit dvoumilimetrový ocelový plech nebo standardní přilbu.

Skutečný tlumič hluku i záblesku má speciální samonabíjecí odstřelovačská puška VSS ráže 9 × 39 mm. Je to ideální likvidační zbraň pro jednotky Specnaz. Váží 2, 6 kg a její celková délka není větší než 900 mm. Navíc ji lze snadno rozložit na tři díly. Účinný dostřel se pohybuje kolem 400 m. Náboj 9 × 39 mm byl evidentně odvozen od klasického náboje 7, 62 × 39 mm pro Kalašnikov. Hlavním rysem náboje je podzvuková rychlost střely nezbytná k účinnému utlumení zvuku výstřelu. Úsťová rychlost se pohybuje kolem 290 ms-1 a střela prý prorazí na 400 m pětimilimetrový ocelový plech.

Pro stejné náboje je určena kompaktní útočná puška VICHR. Nejdůležitější vlastností zbraně je malá délka. Zbraň měří pouhých 360 mm, se vztyčenou opěrkou 610 mm. Všechny uvedené zbraně se dají snadno ukrýt, což je pro jednotky Specnaz neocenitelné. Jedná se samozřejmě pouze o osobní zbraně jednotek Specnaz. Jinak by samozřejmě bylo použito velké množství výbušnin a speciálních zbraní nejrůznějších druhů, především vynikající česká plastická trhavina Semtex - H, která je vyráběna bez zápachu a je tudíž velmi obtížně zjistitelná.

K sabotážním akcím bojových plavců v přístavech (příložné magnetické miny na trupy lodí, přístavní zařízení apod.) kde by hrozilo odhalení a následný střet s potápěči Aliance, by jednotky Specnaz mohly použít zbraně pro střelbu šipkami pod vodou. Použití šipek je logické, neboť vzhledem k hustotě prostředí je výhodnější relativně pomalá střela, avšak s velkou hmotností.

Čtyřhlavňová a tudíž čtyřranná pistole SPP - 1 M je osobní zbraní potápěče. Ocelové šipky pro tuto zbraň jsou dlouhé přibližně 120 mm a mají průměr 4, 5 mm; dodávají se jako součást nábojů označených 4, 5 × 39 mm SPP - 1 M. Účinný (smrtící) dostřel šipek je závislý na hloubce ponoření. V pětimetrové hloubce je to 17 m, ve dvaceti metrech 11m.

Potápěčská útočná puška APS může střílet jednotlivými ranami nebo dávkami. Má zásobník na 26 nábojů označených 5, 66 × 40 mm APS s ocelovými šipkami délky kolem 130 mm. Účinný dostřel šipek v pětimetrové hloubce je až 30 m.

Všechny tyto zbraně jsou velmi účinné a jen podtrhují nebezpečnost jednotek Specnaz. Jestliže i amatéři, jako jsou teroristické skupiny Rudé brigády, IRA, ETA nebo CCC, jsou schopni provést sabotáže na stožárech vysokého napětí, protipožárních zařízeních letišť a počítačových centrech, o co více by dokázaly dokonale vycvičené a nejmodernějšími zbraněmi a sabotážní technikou vybavené jednotky Specnaz.

Závěr

Svoji sílu Specnaz prokázaly při invazi do ČSSR v roce 1968. Dny a týdny před vlastním obsazením byly týmy Specnaz utajeně propašovány do země jako turistické skupiny, pomocný personál velvyslanectví, zaměstnanci obchodních misí a dalších státních podniků. 20. srpna kolem půl deváté večer přistálo neplánovaně na ruzyňském letišti jedno letadlo Aeroflotu. Krátce poté přistálo další civilní letadlo z Ukrajiny. Sovětští občané vystoupili a prošli kontrolami. K půlnoci už byly všechny důležité prostory letiště obsazeny civilně oděnými Rusy, každý odpor byl se vší brutalitou zlomen. Brzy nato začaly na letišti přistávat první těžké dopravní letouny s výsadkáři, kteří pak projeli se svými obrněnými transportéry městem, zaútočili na Hradčany, zatkli Dubčeka a tak hned na počátku znemožnili jakýkoli organizovaný odpor. Všude ve městě pak mizeli důstojníci a politici, kteří podporovali „Pražské jaro“.

A tak zatímco naši vojenští představitelé diskutují o otázce hvězdných válek, žonglují s tankovými divizemi, jadernými ponorkami, strategickými bombardéry a střelami s plochou dráhou letu, stává se stále pravděpodobnějším scénář ohrožení, který se vymyká všem dosavadním modelům války, ale v případě realizace by znamenal mnohem vážnější narušení naší připravenosti k obraně.

Zdroje:
článek "Co dělají ruské zbrojovky", Střelecká revue ročník 28, číslo 7, 1997
článek "Vlastizrada a přípravy na světovou válku", Středoevropské noviny, IV. ročník, č. 11, 1997
Jan Boger: Elitní a speciální jednotky světa, nakl. Naše vojsko, Praha 1995, ISBN 80-206-0255-0
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔07.05.2003 📕44.342

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře