Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕7.429

Bez padáku až do konce

Dnes jsme se dostali do „psího souboje“ se zbrusu novými Fokkery a zjistili jsme, že jsou opravdu dobré. Měly na trupu šikmé červené pásy, musely být od starého Richthofenova „cirkusu“. Bylo nás pět a narazili jsme na ně ve 4 500 metrech. Obě skupiny počaly ihned stoupat. My jsme vyšplhali až na 6 150 metrů a dál jsme nemohli... Fokkery však šly ještě výše vpravo nad našimi hlavami, takže se dostaly mezi nás a frontové linie... Souboj v této výšce je ale velice nepříjemný. Sebemenší pohyb vyčerpává, motor ztrácí „elán“ a prská. Je obtížné zachovat slušnou formaci a člověk ztrácí 150 metrů při jediné zatáčce... Naše utkání netrvalo dlouho a byli jsme ve 3 600 metrech.. Byl to nejlepší souboj našeho života, ale tito Hunové byli pro nás příliš dobří. Cal dostal zásah do chladiče a šel dolů. Webster měl stabilizátor rozstřílený na kousky a řízení výškového kormidla ustřeleno... Nevím, jak by to vše dopadlo, kdyby nám několik Dolphinů od 84. squadrony nepřišlo proti Hunům na pomoc... Toto válčení již není to, na které jsme zvyklí...

Ze zápisu z 30. 6. 1918, popisující souboj s novými německými Fokkery D.VII, v deníku pilota SE 5a Johna M. Gridera od 85. squadrony RAF, jenž se však nedožil konce války

Prvním lednem 1918 vstoupila světová válka do svého posledního roku, ačkoliv muži na frontě o tom samozřejmě neměli ani tušení. Nicméně se za to vroucně modlili. Poslední válečný rok však měl být stejně hrůzný jako všechny předchozí. Boje pokračovaly neztenčenou silou a i nad frontou se stále proháněli novodobí létající rytíři. Jezdci na okřídlených ořích se znovu a znovu hnali do svých vzdušných bitev. Odlétali a přilétali, honili se mezi oblaky, žili ve vzduchu a umírali v ohni.

Národy válčících států už byly unavené dlouholetým krveprolitím a tak tisk sahal k osvědčenému triku. Zákopová válka nepřinášela mnoho pozitivně laděných událostí, ale o vítězných letcích mohla propaganda psát kdykoli, bez ohledu na situaci na frontě, jen aby se zvýšila morálka v zázemí. A tak i v závěru války se objevovala nová a nová jména leteckých es. Většina z nich získala zkušenosti a svá první vítězství už dříve, avšak teprve nyní prosluli jako opravdoví velcí mistři leteckého boje.

Bylo jich však stále méně. Při obrovských počtech letounů nasazených nad frontou a intenzitě vzdušných bojů, bylo jen otázkou času, kdy některého z nich dostihne neodvratný osud leteckého bojovníka. Ze všeho nejvíc jim chyběly padáky. Byly sice zavedeny pro balónové pozorovatele, ale posádky letadel je nedostaly. Na počátku léta 1918 jimi sice byli vybaveni němečtí letci, ale jejich spojenečtí kolegové je neobdrželi do konce války. Spojenecké velení totiž usoudilo, že používání padáků negativně ovlivňuje morálku letců v boji, protože pokud by pilot věděl, že má ještě tuto záložní možnost záchrany, nebojoval by s takovým nasazením, jako kdyby neměl jinou šanci na přežití než vítězství a mohl by tak být v pokušení bezdůvodně vyskočit.

Byla to neuvěřitelně ostudná morální facka mužům, kteří den co den startovali na svých křehkých aparátech, vystaveni nepohodě otevřených kabin, větru, mrazu a dešti, bez rádiového spojení, s navigačními pomůckami omezenými na dobré oči, mapu a magnetický kompas. Mužům, kteří čelili neustálému nebezpečí zřícení a zapálení jejich letadla, a kteří věděli, že pokud jejich letoun vzplane, budou pomalu a za strašných bolestí stravováni plameny odspodu, protože palivové nádrže byly většinou umístěny v trupu před nimi. Padáky mohly zachránit životy spoustě z nich a oni toužebně doufali, že je přece jen nakonec dostanou. Není divu, že jeden z tehdejších pilotů si zapsal do deníku: „Už jsem žil přes čas... Tady jsem, čtyřiadvacet let starý, vypadám na čtyřicet a cítím se na devadesát. Neměl jsem šanci, to vím, to věčné čekání mě zabíjí... Ó, padák!“

Když byl Billy Bishop stažen z fronty, převzal po něm funkci velitele 85. squadrony muž, jenž měl brzy Bishopa nahradit i v čele žebříčku nejlepších es a zastínit tak jeho slávu. Byl jím nejúspěšnější britský stíhač Edward C. Mannock, mezi svými kolegy známý jako Mick Mannock.

Původem byl Ir; narodil se 24. května 1887 jako syn irského desátníka královské gardy. Jeho otec byl těžký alkoholik. Neustále tyranizoval svou ženu i pět dětí a Mickovi se posmíval, že z něj nikdy nebude celý chlap, čímž myslel vojáka. Když totiž sloužil v Indii, byla s ním pochopitelně i rodina a Mick tu onemocněl prachem roznášenou infekcí, která mu poškodila rohovku levého oka natolik, že na ně oslepl. Mick měl s otcem mnoho konfliktů, kde nechybělo ani hrubé fyzické násilí.

Poté, co desátník Mannock odsloužil svůj závazek, byl z armády propuštěn. Zakrátko propil nevelkou sumu, kterou se mu podařilo naspořit a rodinu opustil. V té době musel dvanáctiletý Mick začít tvrdě pracovat, aby zabezpečil svou matku a čtyři sourozence. Sehnal si práci u zelináře za dva a půl šilinku týdně a u holiče za dvojnásobný plat. Roku 1903 nastoupil úřednické místo u Britské telefonní společnosti. Aby užitečně vyplnil svůj volný čas a vydělal si pár šilinků navíc, stal se příslušníkem domobranecké jednotky Královského armádního zdravotnického sboru, kde se postupně vypracoval na seržanta.

V únoru jej zaměstnavatel vyslal do Turecka, aby zde dohlížel na zřizování telefonní sítě. Když v roce 1914 vypukla válka, Turecko se stalo spojencem Trojspolku a britští občané na jeho území se stali válečnými zajatci. Mannock v internačním táboře onemocněl malárií a tak byl v roce 1915 kvůli špatnému zdravotnímu stavu Turky odsunut do Velké Británie.

V červenci 1915 se znovu přihlásil k službě v Královském armádním zdravotnickém sboru. V té době se také doslechl, že Němci na frontě použili otravný plyn a že se dopouštějí ještě mnoha dalších (často ovšem smyšlených) zvěrstev. Mannock Němce nenáviděl stejně zavile, jako miloval svou vlast a jeho nenávist, už tak dost krutá a nelítostná a zcela neobvyklá u jeho současníků, se ještě prohloubila. Aby povzbudil bojového ducha svých kolegů (věc poněkud nepatřičná mezi sanitáři), vyprávěl jim historky o turecké a německé krutosti. Protože však velmi trpěl představou, že by snad měl na frontě ošetřovat raněné nepřátele, podal si žádost o převelení ke Královským ženistům. Bylo jí vyhověno 1. 4. 1916. V té době Mannock říkával: „Musím ty bastardy vyházet do vzduchu... Čím výše vylétnou a čím více kusů z nich spadne dolů, tím budu šťastnější.“

Nakonec se mu podařilo dosáhnout toho, aby byl v srpnu téhož roku převelen k RFC. Při vstupní zdravotní prohlídce musel kvůli svému oku oklamat lékařskou komisi, ale pak už byl odeslán do pilotního kurzu. Pilotní diplom získal v 28. listopadu 1916 a 7. dubna 1917 byl zařazen k 40. squadroně létající na Nieuportech 17. Konečně se dostal na frontu, ale právě končilo období spojenecké převahy a Mannockovi bylo 30 let. Nikdo od nováčka žádné zázraky nečekal.

Když jej velící důstojník představil v důstojnické jídelně, vzbudil okamžitě nepříznivý dojem. Proti etiketě důstojnické jídelny se Mannock prohřešoval neustálým zabíháním do politických témat, kde prosazoval své levicové názory. Díky tvrdému dětství a chudým poměrům v nichž vyrůstal, se z něj stal radikální socialista, který už od dětství opovrhoval britským elitním politickým a sociálním systémem. Ve skutečnosti nenáviděl třídní rozdíly stejně jako Němce.

Svoji společenskou neobratnost a přirozenou ostýchavost se Mannock pokusil zakrýt dychtivostí všemu porozumět a s každým se seznámit. Působil proto však spíše dotěrně. Piloti squadrony se právě vrátili z letu, kde ztratili oblíbeného kamaráda. Mannock se jich ale ptal jen kolik kdo „sfoukl Hunů“, takže ho všichni měli za necitlivého hlupáka. Mannock se o jejich přízeň pokoušel tím, že se neustále vměšoval do jejich rozhovorů, přičemž ihned vyjádřil své mínění o leteckém boji a o válce všeobecně. Jeden z tehdejších příslušníků 40. sqn. na to vzpomíná: „Vypadal příliš domýšlivě vzhledem ke svým zkušenostem, které byly nulové. Noví muži si obvykle dávali načas a naslouchali zkušenějším. On se choval naprosto opačně a ke všemu měl připomínku; dokonce i k posláním průzkumných pilotů a nedostatku letadel. Vypadal jako vesnický vševěd.“

40. squadrona prováděla především ofenzívní hlídky a doprovody bombardérů. Když Mannock absolvoval svůj první bojový let, byl tak nervózní, že manipuloval příliš hrubě s řídící a plynovou pákou. Proto neustále ztrácel formaci a když se letka dostala do boje, Mannock se do souboje zapojil jako poslední a ostatní piloti ho proto začali podezřívat ze zbabělosti. Mezi jeho kolegy se začalo šuškat, že je „podělaný“. Mannock sám k tomu dodal: „Teď vidím, jaká námaha pro nervy je vlastně létání. Jakkoliv může být člověk chladnokrevný, v takových podmínkách má nervy vždy více nebo méně napjaté. Když uvážíte, že sedm z deseti nouzových přistání prakticky končí smrtí a že 50% těch tří dalších jsou případy, kdy se pilot alespoň zraní, můžete celé té věci docela dobře porozumět.“

1. května jeho letka doprovázela čtyři Struttery k bombardovacímu náletu na letiště v Douai, tehdejší základně Jasty 11. Mannock chtěl krátkou dávkou zahřát svůj kulomet, ale ten se po prvních výstřelech zasekl tak nešťastně, že závada nešla odstranit. Protože se Mannock obával, že když se obrátí nazpět, obviní jej ze zbabělosti, pokračoval v letu. Když byl potom zcela bezbranný napaden Albatrosem, podařilo se mu jen taktak vymanévrovat jeho útok.

Mannock byl na frontě už měsíc a stále nezískal žádný sestřel. 7. května byla jeho letka určena k provedení protibalónové operace. Jeden z nepřátelských upoutaných balónů sestřelil i Mick a získal tak své první potvrzené vítězství.

O dva dny později letěl Mannock ve dvojici na hlídku. Jeho vedoucí se musel vrátit kvůli potížím s motorem a Mannock se ocitl sám za nepřátelskými liniemi. Zpozoroval tři Albatrosy a pokusil se je napadnout. Jeho kulomet se ale zasekl a Albatrosy se za ním mezitím otočily. Unikl jim vývrtkou a přeletěl na britskou stranu zákopů. Tady odblokoval zaseknutý kulomet a vrátil se zpátky nad nepřátelské území. Na žádného nepřítele už ale nenarazil a tak se vrátil domů. Na odpoledne byl Mannock znovu určen k letu, ale když velitel squadrony viděl, jak je unavený a stísněný, poslal jej raději jako pasažéra dvoumístného letounu do zázemí, aby odtud přiletěl s novým Nieuportem. Během této cesty se Mannock zamyslel nad svým strachem, vyrovnal se s ním a rozhodl se jej za každou cenu překonat. Později k tomu řekl: „Samozřejmě, že jsem byl proti své vůli velmi vyděšený - je to nervová reakce. Ale tuto psychickou slabinu jsem již ovládl, ovládl jsem i sebe a teď si podrobím i Huny. Boj ve vzduchu je věda. Studoval jsem ji a už si nebudu dělat přehnané starosti s tím, jak dostat Huny a současně zachovat vlastní bezpečnost. Chci tuto taktiku zvládnout jako první. Současná nedomyšlená taktika by se měla nahradit nějakou velmi dobře propracovanou. Nevidím důvod, proč bychom ty Huny neměli z oblohy vypráskat.“

Mannock začal usilovně cvičit střelbu na pozemní cíle ze všech možných úhlů a při různých rychlostech. Studoval také taktiku skupinového vzdušného boje a snažil se vytvořit pravidla pro vzdušný boj letky. Stále neměl na kontě žádné vítězství nad letounem. Aby mu projevil svou důvěru a povzbudil ho, nechával ho velitel vodit hlídky. 25. května střílel Mannock na pozorovací letoun. Byl si jistý, že zastřelil posádku, ale letadlo pokračovalo v letu a Mannock raději sestřel nehlásil, protože se bál nedůvěry svých kolegů.

7. června konečně sestřelil Albatros. O pět dní později, při přistání, pocítil intenzivní bolest v pravém oku. Když jej později lékař ošetřoval, Mannock omdlel a v nemocnici mu chirurg z oka odstranil malý kamínek a kovovou střepinku. Mannock se ihned vrátil k létání, ale následujících pěti dnů nedosáhl žádného vítězství. Potom byl odeslán na čtrnáctidenní dovolenou domů. Tady ale zjistil, že se z jeho matky mezitím stala alkoholička, a ještě rád se vrátil mezi kamarády do Francie.

Ihned se vrátil k operačnímu létání a začalo se mu dařit. 12. července sestřelil dvoumístné DFW, a když se šel podívat na jeho vrak, zvedl se mu žaludek. Oba muži osádky a malý černý pejsek v zadním kokpitu byli ošklivě prostříleni jeho kulometem. Následujícího dne sestřelil další dvě dvousedadlovky a nikdo z jeho kolegů už neučinil žádnou narážku na Mannockovu neochotu bojovat.

Přestože Mick neměl přirozený talent k létání a všechna jeho vítězství byla těžce vydřená, začalo jeho skóre rychle růst, neboť byl stále posedlý krutou, nesmiřitelnou a neutuchající nenávistí k nepříteli. Nikdy nebyl tak šťastný, jako když někoho z nich zabil, nebo jak říkal: „Poslal tu německou havěť v plamenech do pekla.“

Brzy měl na kontě šest sestřelů, byl vyznamenán Válečným křížem, povýšen na kapitána a jmenován velitelem letky. Koncem roku už měl na kontě 20 vítězství. Během uplynulých devíti měsíců na frontě hodně přemýšlel o taktice a stal se z něj dobrý velitel. Jeho péče o podřízené byla bezpříkladná. O muže jež vedl, projevoval obrovský zájem. O jeho povaze a velitelském přístupu vypovídá i fakt, že mezi starostmi s tím, kterak nováčky naučit, jak co nejlépe bojovat a jak se bránit, si udělal čas i na následky, jež za sebou v nezkušených pilotech zanechával pohled na hořící letadla řítící se k zemi. V té době, kdy letadlo tak snadno vzplanulo a kdy piloti neměli padáky, byl oheň jejich nestrašnějším děsem.

Jeden z jeho pilotů například při souboji spatřil, jak vzplál Nieuport řízený jeho devatenáctiletým kamarádem. Byl přesvědčen, že se tak stalo proto, že německá stíhačka po něm střílela zápalnými střelami. Toto střelivo bylo zakázáno Ženevskou konvencí, s výjimkou útoků na pozorovací balóny. V takovém případě u sebe musel pilot mít písemný rozkaz k provedení takového útoku. Pokud by jej neměl, byl sestřelen, padl do zajetí a v jeho letounu se našlo zápalné střelivo, hrozil mu okamžitý trest smrti.

Mannockův pilot byl tak pobouřen a rozzuřen, že po přistání nařídil svému mechanikovi, aby mu také nabil kulomet zápalnými střelami. Mechanik odmítl, protože by se tím sám vystavil hrozbě válečného soudu. Pilot si tedy začal nabíjet kulomet sám, ale Mannock za ním šel, pohovořil si s ním a jeho počínání mu rozmluvil.

Mannock byl však velmi citlivý a jako takový byl sám velmi náchylný k podobným traumatům. Když se jedno letadlo rozbilo při přistání a on ucítil pach spáleného masa, ocitl se na pokraji nervového zhroucení.

V lednu 1918 už měl na kontě 23 sestřelů a byl odeslán domů na nucenou dovolenou. V březnu se vrátil do Francie a byl ustanoven do funkce velitele letky A u nově zformované 74. squadrony, přezdívané Tygří squadrona (Tiger Squadron), vyzbrojené letadly SE 5a. Svým smyslem pro zodpovědnost za podřízené si u své nové jednotky okamžitě získal oblibu. Jeden z příslušníků jednotky o něm napsal: „... staral se o mě jako starší bratr. Být v jeho letce bylo nádherné... Myslel na každého jejího člena a staral se o něj.“

Mannock byl však i skvělým taktikem, neboť si uvědomil, že šance na vítězství leží jen v dokonalé týmové souhře. Sestavil také, podobně jako Boelcke, pravidla pro skupinový vzdušný boj. Svým pilotům však stále opakoval především svou základní poučku: „Buď vždycky nad nepřítelem, málokdy ve stejné výšce a nikdy pod ním.“

Jakožto přemýšlivý intelektuál s analytickým uvažováním se připravoval na každý let s pedantickou pečlivostí a všechny svoje piloty stejně pečlivě instruoval. I jeho osobnost prodělala velký posun. Stal se duší důstojnické jídelny, když bavil své druhy a vedl je ke zpěvu, přičemž tloukl do rytmu paličkami na tympány, sestávající z konvic, hrnců, plecháčků a pánvic, přivázaných k opěradlu židle.

Za tři měsíce u 74. squadrony sestřelil 39 nepřátelských letadel a byl vyznamenán DSO. V polovině června 1918 byl povýšen na majora, získal sponu k DSO a byl odeslán na dovolenou před přidělením k jiné squadroně. Při svém loučení se 74. squadronou plakal.

Počátkem července byl Mannock jmenován velitelem 85. squadrony namísto Bishopa krátce předtím odvolaného do Anglie. Mannock po převzetí funkce zjistil, že morálka jednotky je nízká. Bishop, jakkoliv byl skvělý stíhač, nebyl dobrý velitel, neboť byl výrazným samotářem a létal většinou sám. Mannock tedy musel rychle vymyslet bojový plán, který by pozvedl bojového ducha squadrony. V té době už byl Mannock uznáván jako slavné eso s 62 sestřely, mistr týmového boje, střelby, léček a pastí, a nejlepší velitel leteckých hlídek, jaký se kdy v britském letectvu vyskytl.

Když Mannock vedl squadronu do prvního společného boje, určil tři letce, kteří měli letět s ním jako návnada. Letku pěti pilotů určil jako výškové zajištění a dalších pět mělo letět ještě výše. Past byla připravena, jen sklapnout. Mannock brzy zpozoroval, že je pronásleduje deset Fokkerů D.VII. Mannock se svými wingmany tedy začal rychle klesat, jako by chtěl uniknout a zároveň dal signál první letce, aby Němcům vpadla do zad (tehdejší stíhačky samozřejmě neměly radiostanice. Stíhací piloti byli odkázaní na optické signály předávané rukama, kýváním křídel nebo světlicemi). Na toto znamení se tedy pět SE 5a vrhlo na pronásledovatele. Vypukl zuřivý vzdušný boj. Jakmile Němci překonali počáteční překvapení, začali Brity díky své početní převaze tísnit. Všechny čtyři SE 5a vedené Mannockem se mezitím otočily a spěchaly k místu boje. Nyní dal Mick signál druhé letce, aby Němce dorazila. Překvapení teď už bylo úplné, protože dvojnásobnou past Němci rozhodně nečekali. Bitva začala ve výšce 4800 metrů a skončila 600 metrů nad zemí naprostou porážkou Němců. Piloti 85. squadrony bez vlastní ztráty zničili pět Fokkerů, z nichž dva sestřelil Mannock sám.

Krátce nato se doslechl o McCuddenově smrti a začal trpět depresemi, plnými neblahých předtuch o vlastním osudu. Začaly ho pronásledovat zlé sny o hořících letadlech. Když sestřelil 72. letadlo a vyrovnal tak Bishopův rekord, přítel, kterého pozval na oběd, mu řekl: „Po válce pro tebe uspořádají recepci s červeným kobercem.“

„Pro mě už nebude žádné ,po válce’,“ odpověděl mu Mannock. Přítel mu na náladě nepřidal, protože mu začal vyprávět o letadle, které poslal v plamenech k zemi: „Slyšel jsi to prasečí kvičení? Až to přijde, nezapomeň si prohnat kulku hlavou.“

Řada pilotů tehdy nosila z tohoto důvodu u sebe revolver, protože takovému řešení dávali přednost před uhořením zaživa. Mannock sám tvrdil, že by byl raději, kdyby mu někdo vystřelil mozek z hlavy, než by se zaživa uškvařil v hořícím letadle.

26. července vzal sebou na hlídku nového pilota , aby mu ukázal, jak to chodí nad frontou. Sestřelil německé dvoumístné letadlo, což bylo jeho 73. vítězství, a pak zaútočil na německé pozemní jednotky. Ty se bránily palbou a jedna z kulek zasáhla palivovou nádrž jeho SE 5a. Letadlo bylo okamžitě celé v plamenech. Jeho noční můry tedy Micka nakonec skutečně dostihly. Snad stačil dosáhnout na svůj revolver...

Jeden z jeho pilotů napsal: „Když umřel, všichni chlapi ve squadroně plakali.“ Jeho hrob nebyl nikdy nalezen. Pokud jej němečtí vojáci pohřbili, nedokázali zřejmě identifikovat těžce ohořelé ostatky. Více než po roce byl major E. C. Mannock, DSO and Bar, MC, třiasedmdesátinásobný vítěz a nejúspěšnější britský stíhač, posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem. A byl to právě jeho problematický otec, který převzal toto vyznamenání od krále Jiřího V. Jak je vidět, pro Micka Mannocka nebylo snadného nic - ani život, ani smrt.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕7.429

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře