Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕8.495

Večer 3. 8. 1919 v den, kdy britští letci uspořádali slavnostní večeři na rozloučenou pro své ruské přátele, se Kazakov objevil v hangáru a přikázal připravit svůj Camel k letu. Do kokpitu usedal velmi rozrušen, byl prý doslova vzteky bez sebe (snad se cítil odchodem britských spojenců zrazen). Vzápětí se jeho stroj několikrát přehnal nad letištěm, ne výše než 5 - 10 metrů. Náhle jakoby se pilot rozhodl provést přemet, letoun se vznesl do výše, avšak v nejvyšším bodě ztratil rychlost a zřítil se kolmo k zemi. Možná, že Kazakov chtěl z tohoto světa odejít v pilotní sedačce...

Zemřel v náručí britského přítele, kapitána Jamese Iry Thomase Jonese, esa s 37 sestřely. Byl pohřben v malé kapličce nedaleko letiště se všemi vojenskými poctami. Ruský plukovník a britský major Alexandr Alexandrovič Kazakov, nejúspěšnější ruský stíhač, získal celkem 16 vyznamenání, včetně britského DSO, MC, DFC a francouzského Legion d’Honneur. Oficiálně sestřelil 17 letadel, neoficiálně se počet jeho sestřelů odhaduje na 32.

Také na opačné straně východní fronty bojovali skvělí letci a jedním z nejlepších vzdušných bojovníků byl příslušník rakousko-uherského letectva Hauptmann Otto Jindra. Tento muž je však pro nás zajímavý, krom svých nesporných dalších zásluh, především tím, že byl nejúspěšnějším válečným letcem české národnosti.

V této republice nebylo nikdy zvykem vyzdvihovat udatnost a loajalitu českých vojáků bojujících v řadách ozbrojených sil rakousko-uherské monarchie. Tyto vojenské tradice byly zatraceny jedinou větou - „tři sta let jsme trpěli“ a tak ti, co věrně a dobře bojovali „za císaře pána a jeho rodinu“ do obrazu utlačovaného národa příliš nezapadali. Dnes, s velkým časovým odstupem, je možno podívat se na tehdejší události objektivně. Nehodlám ovšem obhajovat ten či onen postoj. Jako příklad mohu použít příběh jednoho otce a jeho syna. Zatímco otec řídil protihabsburský odboj v Paříži, syn ve stejné době jako důstojník rakousko-uherské armády bojoval na italské frontě a dokonce si vedl tak zdatně, že byl za svoji činnost vyznamenán. Přitom ani o jednom rozhodně nelze prohlásit, že by nebyl českým patriotem. Tím prvním nebyl nikdo menší než budoucí první československý prezident, profesor Tomáš Garrique Masaryk, tím druhým jeho syn a pozdější budoucí československý ministr zahraničí Jan Masaryk.

I Otto Jindra hodlal dostát své vojenské přísaze (ve vojenské přísaze rakousko-uherské monarchie se ostatně o rakouském císaři hovořilo také jako o králi českém), kterou složil již v roce 1905, když po ukončení gymnázia ve svých 19 letech vstoupil do armády. Protože jej od mládí přitahovaly rychle se rozvíjející technické obory, začal studovat v kadetní škole pro dělostřelectvo ve Vídni. Po úspěšném absolvování zkoušek byl v hodnosti poručíka přidělen k dělostřeleckému pluku. Později ještě prošel vyšším kurzem pro horské dělostřelectvo a byl přeložen k horskému dělostřeleckému pluku.

V roce 1908 byl za dosavadní vynikající službu vyznamenán Jubilejním vojenským křížem a o čtyři roky později povýšen na nadporučíka. V té době představoval Jindra prototyp profesionálního důstojníka monarchie: katolík, mluvící stejně plynně jak česky, tak i německy, ale i obstojně italsky, polsky a francouzsky, skvěle ovládající svou zbraň a sportovně založený. Ve svém volném čase se zabýval jezdectvím, plaváním, lyžováním, cyklistikou a motorismem. Zajímal se i o fotografování (což se mu později za války hodilo) a mnoho volného času mu zabírala ještě jedna jeho poněkud výstřední záliba, totiž řízení lokomotiv.

Když vypukla I. svět. válka velel O. Jindra baterii, zakrátko se stal pobočníkem velitele 14. horského dělostřeleckého pluku, s nímž také odešel na ruskou frontu. Účastnil se tažení v Haliči, včetně dvou bitev o Lvov a byl zde vyznamenán bronzovou Vojenskou záslužnou medailí, známou jako bronzové Signum Laudis.

Nicméně si velmi brzy podal žádost o převelení k letectvu, možná pro svou zálibu v moderní technice, možná pro svou nechuť k dalšímu vláčení těžkých děl haličským blátem. A tak již 10. 9. 1914 byl Oberleutnant Jindra přeložen k 1. letecké rotě (Fliegerkompanie 1 neboli Flik 1). Zastával zde funkci leteckého pozorovatele. Flik 1 zpočátku operoval především s dvoumístnými pozorovacími letouny Albatros B. I, dodávanými zpočátku z Německa, později vyráběnými v rakouské licenci. V roce 1916 výzbroj doplnily známé rakouské Hansa-Brandenburg B. I a C. I.

Třebaže k vzdušným soubojům docházelo zpočátku velmi zřídka, velmi nepříjemnou se stávala ruská protiletadlová palba. To poznal i Jindra, neboť 14. 11. 1914 byl jeho Albatros B. I, za jehož řízením seděl Leutnant Max Hesse, sestřelen kulometnou palbou jedné ruské jezdecké jednotky. Pilotovi se těžce poškozený stroj podařilo dovést až k nouzovému přistání, z něhož naštěstí oba rakouští letci vyvázli jen s několika lehkými šrámy. Po prohlídce letounu zjistili, že oprava a opětovný vzlet jejich stroje je zcela vyloučen, protože v Albatrosu napočítali na 180 průstřelů. Demontovali tedy důležité přístroje a letoun zapálili. Po několika dnech vyčerpávajícího útěku se jim podařilo překročit frontovou linii a dostat se k vlastním jednotkám.

Dne 21. 1. 1915 se z bojového letu nevrátil dosavadní velitel Fliku 1, Oberleutnant Josef Smetana (později se ukázalo, že byl sestřelen, zraněn a zajat). Jeho nadřízení v podstatě okamžitě jmenovali jeho nástupcem nadporučíka Otto Jindru. Bylo to poněkud překvapivé rozhodnutí, také proto, že Jindra byl pouze pozorovatel, avšak velitelem Fliku býval zpravidla také pilot.

Jindra si však důvěru plně zasloužil. Nejenže v prudké ruské palbě pořizoval kvalitní letecké snímky bojiště, ale především si získal značný věhlas na obou stranách fronty při rádiovém řízení dělostřelecké palby. Jeho prostřednictvím bylo navádění děl velmi přesné, bezpochyby díky jeho dlouholeté službě u dělostřelectva a také skutečnosti, že technickým důstojníkem Fliku byl tehdy ještě nepříliš známý poručík v záloze Benno Fiala (budoucí třetí nejúspěšnější rakouský stíhač s 28 sestřely), jeden z nejzapálenějších průkopníků rádiového řízení dělostřelecké palby.

Rusové si brzy uvědomili, jaké nebezpečí pro ně představuje onen na obloze bzučící letoun, po jehož objevení začaly vždy zanedlouho dělostřelecké granáty trhat jejich postavení. Záhy proto začalo docházet k prvním, sice improvizovaným, avšak nelítostným leteckým střetnutím. Výzbroj tvořily zpočátku jen osobní zbraně posádky. Na počátku války totiž rakousko-uherské letectvo rozhodně nepatřilo mezi největší v Evropě. Disponovalo pouze 39 bojeschopnými letouny, 85 piloty a 12 pozorovateli. Stávající letecká výzbroj byla tvořena 36 kulomety Schwarzlose, rozdělených mezi čtrnáct Fliků. Do ledna 1915 však jen šest těchto zbraní bylo namontováno do letadel. Na vyzbrojování tehdy nebyl žádný tlak, ruský protivník sice do války vstupoval s 244 letadly, jen zlomek z nich však byl bojeschopný a vydržel náročný polní provoz. Rusko mělo navíc pouhých 150 pilotů rozmístěných po celé délce fronty. Nepřátelské letectvo tedy zatím nepředstavovalo vážnou hrozbu a rozměrné a těžké kulomety tak zbytečně zatěžovaly letoun a překážely osádce. Piloti tak dávali raději přednost samonabíjecím pistolím Mauser C/96 ráže 7, 63 mm a pozorovatelé opakovacím vojenským puškám Mannlicher 95 ráže 8 mm.

Právě takto ozbrojena vzlétla 13. 6. 1915 osádka Albatrosu B. I ve složení pilot četař Max Libano, pozorovatel nadporučík Otto Jindra k rutinnímu průzkumnému letu. Rutina však byla náhle tatam, když byli nad frontou napadeni dvojicí ruských dvoumístných Morane-Saulnier Parasol. Jindra ihned zahájil palbu z pušky a jeho pilot střílel z pistole. Výsledek nerovného boje byl takřka neuvěřitelný. Jeden ruský pilot nouzově přistál za ruskými liniemi nezraněn s jen lehce poškozeným letounem, avšak se zastřeleným pozorovatelem na palubě. Druhý ruský aeroplán těžce havaroval při pokusu o nouzové přistání v lese taktéž v ruském zázemí a oba ruští letci byli vážně zraněni. Podle tehdejších regulí si Jindra i Libano připsali po dvou sestřelech. Rozhodnutí to bylo vcelku logické, protože pilot i pozorovatel během vzdušného souboje musejí spolupracovat a jeden bez druhého by zvítězit nedokázal.

Stále častější výskyt protivníkových letounů si vynutil vyzbrojování letounů palubními kulomety. Improvizovanou montáž brzy vystřídala instalace na oběžném kruhu. Později dostal kulomet i pilot. Zprvu nesynchronizovaný nad horní křídlo, pak i synchronizovaný pro střelbu okruhem vrtule.

Deset týdnů po svém dvojitém vítězství, 27. srpna 1915, se Jindra zapletl do dalšího vzdušného souboje. Jeho Albatros B. I tentokrát pilotoval Johann Mattl a opět byli napadeni dvojicí ruských Parasolů. Není známo, jestli měl Jindra stále pouze ruční zbraně, či zda již disponoval palubním kulometem. Prvního Rusa brzy znechutila Jindrova přesná palba, takže boj zanedlouho vzdal a odletěl ke svým liniím. Druhý ruský letoun s ošklivě postřeleným pilotem havaroval při pokusu o nouzové přistání.

Po těchto třech sestřelech následovala i řada uznání. Jindra byl vyznamenán Vojenským záslužným křížem 3. třídy s meči a válečnou dekorací, pruským Železným křížem II. třídy a 1. září 1915 byl Otto Jindra povýšen do hodnosti kapitána.

Na podzim roku 1915 započal Hauptmann Jindra pilotní výcvik a to přímo u své jednotky na letounech Albatros B. I a Brandenburg B. I s dvojitým řízením. Po splnění předepsané osnovy byl dne 11. 12. 1915 Jindra jmenován polním pilotem a o třináct dnů později si mohl na prsa připnout i Pilotní odznak. To nebylo zcela obvyklé a svědčilo to o zcela mimořádných pilotních a bojových kvalitách Otto Jindry. Pilotní odznak se totiž neuděloval ihned po ukončení výcviku, nýbrž byl vyhrazen jen skutečně bojově nasazeným letcům po odlétání určitého počtu bojových akcí.

Hauptmann Jindra už v té době patřil mezi nejlepší a nejuznávanější velitele Fliků a byl dáván za vzor pro výkon této funkce. Navíc to byl člověk s přirozenou autoritou, vzbuzující respekt, přesto však poměrně laskavý na své podřízené a obdařený velkým smyslem pro humor. Flik 1 pod jeho velením získával stále větší reputaci a brzy byl považován za vůbec nejlepší rakousko-uherskou leteckou jednotku na ruské frontě. V té době ještě nebyly vytvářeny specializované stíhací, bombardovací a průzkumné Fliky. Každý Flik měl charakter univerzální jednotky a tak i Flik 1 prováděl průzkum, dělostřelecké pozorování, stíhání a bombardování, vše s různými typy dvoumístných letounů.

Dva týdny poté, co získal pilotní odznak, tedy 5. 1. 1916, se Jindra opět zapletl do leteckého souboje. Jako novopečený pilot letěl tehdy na dvouplošníku Brandenburg B.I, když na něj zaútočil nepřátelský letoun a Jindra byl po druhé v kariéře sestřelen. Jedna nepřátelská kulka ho lehce zranila, druhá mu prostřelila nádrž. Jindra však dokázal úspěšně nouzově přistát.

29. 3. 1916 se Jindra na Albatrosu B.I znovu utkal s ruským Parasolem. Rakouský pilot i pozorovatel si připsali po sestřelu, protože ruský stroj poškozený jejich palbou havaroval při pokusu o nouzové přistání. To byl Jindrův čtvrtý potvrzený sestřel.

Stíhacím esem se podle západních kritérií stal o jedenáct dní později, 9. dubna 1916. Po souboji s s ruským dvouplošníkem pravděpodobně typu Lebeď oba rakouští letci zpozorovali, jak se zasažený stroj rozbil při pokusu o nouzové přistání.

O tři dny později, 12. dubna 1916, vykonal Jindra čin, jenž jeho jméno rozkřikl po obou stranách fronty. Od zpravodajské služby se totiž dozvěděl, že do Chotina má přijet sám ruský car Nikolaj II., aby zde vykonal slavnostní přehlídku. Přehlídka byla v plném proudu, když nad scénu přilétl Albatros B.I, jehož řídící páku svíral Otto Jindra a na sedačce pozorovatele seděl tehdy ještě neznámý nadporučík Godwin Brumowski. V příštích několika vteřinách se na zemi rozpoutalo peklo. Jindra s Brumowskim svrhli mezi vojáky sedm malých bomb a jejich exploze vyvolaly ohromné pozdvižení a zmatek. Pochodující tvary se zcela rozpadly a vojáci se rozprchli na všechny strany. K drzému nájezdníkovi však ihned zamířily čtyři Parasoly, určené k ochraně carova osoby. Jindra tedy začal zuřivě manévrovat a Brumowski pálil z kulometu na útočníky. Zakrátko se dva Parasoly roztříštily při pokusu o nouzové přistání poblíž Chotina a rakouskému Albatrosu se podařilo zmizet!

Car Nikolaj II. zuřil, ale přítomný ruský armádní velitel, proslulý generál Alexej A. Brusilov, jako profesionální voják vyslovil nepříteli uznání, když jejich útok označil jako „mimořádně smělý a statečný čin austrijáckých ljotčiků“.

Dalšího úspěchu Jindra dosáhl až 26. září 1916. Letěl tehdy na novém Brandenburgu C.I a byl náhle napaden dvojicí ruských stíhacích Nieuportů. Jedna nepřátelská stíhačka musela nouzově přistát a Jindra tak získal své osmé potvrzené vítězství. Později jeden ruský zajatý letec tento sestřel potvrdil a dále vypověděl, že rakouská kulka tehdy onomu ruskému pilotovi prostřelila krk a třebaže dovedl svůj Nieuport k hladkému nouzovému přistání, krátce na to vykrvácel.

Svého posledního vítězství dosáhl Jindra 18. prosince 1916. Zaútočil se svým Hansa-Brandenburg C.I na ruský pozorovací balón. Jindrův pozorovatel na balón vypálil 500 ran ze svého kulometu, přičemž pravděpodobně zasáhl i pozorovatele. Ten našel v koši balónu, jenž se zřítil, smrt.

Tímto devátým uznaným vítězstvím se Otto Jindra stal tehdejším nejúspěšnějším letcem rakousko-uherského letectva. Zároveň se stal i nejúspěšnějším letcem na východní frontě. Během následujících dvou let, jež bude ještě trvat válka, překoná Jindrových devět sestřelů jen 15 jiných letců rakousko-uherského letectva. Až na jednoho budou ale všichni létat na jednomístných stíhačkách, v nichž však Jindra nikdy nebojoval, a většinu svých vítězství získají na italské frontě, kde jim přece jen větší koncentrace letadel dávala více šancí ke skórování. Pouze jeden z nich, Adolf Heyrowsky, získá svých 12 sestřelů na dvousedadlovce, ale mnohem později. Avšak nyní, na konci roku 1916, s momentální výzbrojí a stávajícími letadly, byl Otto Jindra absolutní hvězdou rakousko-uherského letectva. To bylo oceněno i celou řadou vyznamenání. Ke svým stávajícím vyznamenáním obdržel ještě dvakrát stříbrnou Vojenskou záslužnou medaili s meči na válečné stuze, Řád Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči, Karlův vojenský kříž a Kříž Mariánů. V roce 1918 byl ještě jednou vyznamenán Vojenským záslužným křížem 3. třídy s meči a válečnou dekorací a stal se tak jedním z pouhých 18 důstojníků rakousko-uherského letectva, kteří toto vyznamenání obdrželi dvakrát.

V následujícím roce už Jindra prakticky neměl žádnou příležitost ke vzdušnému boji a tudíž nějakému vítězství. Naopak byl sám 13. září 1917 potřetí sestřelen. Stalo se tak při jeho 220. bojovém letu, ale Jindra naštěstí svůj Brandenburg C.I, těžce poškozený protiletadlovou palbou, dovedl k hladkému nouzovému přistání a sám vyvázl bez zranění.

Krátce nato boje na východní frontě téměř utichly. Bolševický převrat způsobil, že Rusko vyjednávalo o příměří a ukončilo bojové akce. To umožnilo Centrálním mocnostem odeslat velkou část svých jednotek na jiná bojiště. Tak byl i Otto Jindra přeložen na italskou frontu, kde byl pro své velitelské kvality, bojové zkušenosti a praxi z bombardovacích akcí ustanoven do vysoké funkce velitele bombardovací skupiny nazvané Fliegergruppe G. Jednotka sestávala z pěti leteckých rot Flik 101G - 105G a její výzbroj tvořily kromě klasických dvoumístných jednomotorových letounů řady C i dvoumotorová velkoletadla, např. Gotha G.IV. Jindra funkci převzal 12. dubna 1918, avšak již 4. 5. utrpěl těžké zranění při havárii v průběhu nočního bojového letu. Bližší podrobnosti nejsou známy, ale zranění byla natolik závažná, že Jindru vyřadila z bojové činnosti až do konce války. Dočkal se ho, spolu s pádem monarchie, vznikem samostatné Československé republiky a abdikací císaře, v sanatoriu v Praze-Podolí.

V listopadu 1918 se Jindra přihlásil k vznikajícímu československému vojenskému letectvu, kde sloužil v hodnosti kapitána. V roce 1919 velel výpravě téměř stovky leteckých specialistů (pilotů i příslušníků pozemního personálu, většinou z řad bývalého rakousko-uherského letectva) do Francie, kde prošli výcvikem na moderní letecké technice. Konkrétně Jindra prošel stíhacím kurzem na letounech Spad.

V té době byl Jindra znám jako jeden z nejzapálenějších budovatelů a organizátorů mladého československého letectva. Jeho další vojenskou kariéru však ukončily zdravotní potíže, vyplývající z válečných útrap a zranění. Dnem 1. 3. 1921 byl ze zdravotních důvodů propuštěn ze služby. I v civilu byl jedním z nejdůležitějších leteckých funkcionářů v Československé republice. Provozoval soukromou leteckou společnost, byl jednou z předních postav československého sportovního letectví, organizoval první aerosalóny a letecké soutěže v ČSR. Velkou měrou se zasloužil o budování vlastního, nezávislého československého leteckého průmyslu.

Dělal vše pro to, aby světu představil Československo jako leteckou velmoc. Jeho neúnavná práce pro rozkvět československého letectví však náhle skončila. Na následky válečných útrap a zranění Otto Jindra 2. května 1932 v Praze zemřel. Bylo mu pouhých 46 let.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕8.495

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře