Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕7.613

Už několikrát vzpomínaná mohutná německá jarní ofenzíva na západní frontě v roce 1918 byla umožněna zejména událostmi, které se odehrály na podzim roku předchozího v Rusku. Válečné operace na východní frontě vyžadovaly jiný přístup ve všech ohledech, i ve vzdušném boji. Hromadné letecké bitvy nad západní frontou zcela zastínily letecké souboje odehrávající se na východě. Přesto tu na obou stranách fronty sloužila řada vynikajících es. A nejúspěšnějším ruským stíhačem byl Alexandr Alexandrovič Kazakov.

Kazakov začal, stejně jako mnoho jiných vynikajících es, svou vojenskou kariéru u jezdectva. V roce 1906, když mu bylo 17 let, vstoupil do Voroněžského kadetního sboru. O rok později byl zařazen do školy kavalerie a v roce 1908 je přidělen k 12. hulánskému pluku.

Kazakovovi zřejmě učarovala letadla, protože v roce 1913 si zažádal o přeložení do důstojnické letecké školy a v listopadu zahájil letecký výcvik. Podle mínění velitele školy létal Kazakov výborně. 1. 4. 1914 úspěšně ukončil pilotní zkoušky a v září je ze školy vyřazen jako vojenský letec a vyznamenán Řádem svaté Anny 3. stupně.

Po vstupu Ruska do světové války nebyl ale zařazen k žádnému leteckému útvaru, jednoduše proto, že Rusko nemělo dost letadel (ruské letectvo, vstupující do konfliktu s 244 stroji, z nichž většina byla v náročných frontových podmínkách brzy zničena, bylo závislé především na dodávkách letadel z Francie). První válečné měsíce tedy Kazakov opět slouží u kavalerie a čeká na své převelení k letectvu. Brzy se tak sice stane, ale Kazakov stejně nemá na čem létat a tak musí čekat až do konce listopadu 1914, kdy obdržel z moskevského leteckého závodu letoun Morane-Saulnier typ G.

K prvnímu bojovému letu odstartoval 6. 1. 1915. Následujícího dne se poprvé setkal s nepřátelským letounem a pronásledoval jej až nad frontovou linii. Jeho stroj však nebyl vyzbrojen a tak nepřítel hladce unikl. Do konce ledna provedl Kazakov celkem sedm bojových vzletů, k vzdušným soubojům však nedošlo, protože letouny obou stran létaly dosud bez výzbroje.

Někteří ruští letci, snažící se zabránit pronikání nepřátelských letadel nad vlastní území, často řešili situaci způsobem, který většinou končil smrtí obou posádek. Jednoduše narazili do nepřátelského letounu svým strojem, v lepším případě se pokoušeli zasáhnout podvozkem nebo vrtulí jeho kormidla či narušit strukturální pevnost horní pevné plochy. Tato metoda byla ruskými letci nazývána „taran“ a svědčila o obrovském sebeobětování a pověstné odvaze ruských letců. První taran v dějinách provedl 8. 9. 1914 štábní kapitán Petr Nikolajevič Něstěrov, když nasměroval svůj neozbrojený jednoplošník Morane M na vedoucí letoun trojice rakouských Aviatiků B.I, které právě bombardovaly ruské polní letiště. Něstěrov nepřátelský bombardér zničil za cenu vlastního života a navždy se tak zapsal do dějin ruského válečného letectva jako jeho první hrdina.

Kazakov samozřejmě chápal, že tento způsob ničení nepřátelských letadel není právě nejvhodnější. Proto přemýšlel, jak svůj letoun vyzbrojit. Nebylo to nic jednoduchého, protože v Rusku tehdy nebyl k dispozici žádný lehký kulomet a těžký Maxim mohl být instalován pouze do větších a výkonnějších letadel. Kazakov přišel s myšlenkou poněkud netradiční. Jeho nápad spočíval v použití lana s malou námořnickou kotvičkou, která po spuštění z letounu a předpokládaném zaseknutí do libovolné části nepřátelského stroje uvedla do činnosti ke kotvě uchycenou trhací nálož. Praktickou využitelnost svého nápadu si Kazakov ověřil za pomoci lana, jež napnul mezi dva stromy, a za něž se pokoušel zaklesnout kotvu. Výsledky těchto pokusů nejsou známy.

Avšak 18. 3. 1915 se mu naskytla příležitost ověřit si činnost svého vynálezu v praxi. Při letu podél řeky Visly zpozoroval Kazakov německý průzkumný letoun typu Albatros. Kazakov ihned vmanévroval svůj Morane nad nepřátelské letadlo. Co se potom odehrálo, popsal A. A. Kazakov ve svém bojovém hlášení: „Ta zatracená kotva se zamotala a zůstala nakrátko viset pod mým strojem. Abych zachránil situaci, rozhodl jsem se vrážet koly svého podvozku do horního křídla německého letounu. Bez dlouhého přemýšlení jsem potlačil..., něco prasklo. Z křídla mého Morana se cosi oddělilo a prudce mne udeřilo do lokte. Albatros se naklonil na stranu, jeho křídla se doslova sklapla a on se zřítil dolů. Já jsem byl nucen okamžitě vypnout motor, protože mé vrtuli chyběl jeden list. Klouzavým letem jsem se snášel k zemi a přitom ztratil orientaci. Jen podle výbuchů šrapnelů jsem odhadoval, kde se nachází fronta.“

Za tento čin byl Kazakov vyznamenán Georgievským zlaceným mečem a osobním uznáním samotného cara. Kazakov si však uvědomoval, že kotva se ukázala neúčinnou a Albatros se zřítil jen díky poškozením vzniklým při srážce. Jiné možnosti výzbroje však zatím Kazakov neměl.

A tak v následujících měsících pokračoval Kazakov v pozorovacích letech, výjimečně pak prováděl i lety bombardovací. Za svůj postoj k službě byl 10. 4. 1915 Kazakov dekorován Řádem sv. Anny 4. stupně a 18. 8. 1915 Řádem sv. Stanislava 3. stupně s meči a stuhou. 19. 9. 1915 je A. A. Kazakov jakožto zkušený válečný letec jmenován velitelem 19. leteckého oddílu.

Po dodání francouzských letadel typu Nieuport X se mohl Kazakov dále zabývat otázkou výzbroje vlastního letadla. Na jeho žádost byla jedna tato původně dvousedadlovka přestavěna na jednomístnou stíhačku. Protože Rusové neměli k dispozici synchronizátor, byl kulomet instalován do předního kokpitu, takže mířil pod úhlem asi 24° vzhůru. Dostatek prostoru a rezerva nosnosti stroje umožnily nést až 700 kusů munice, avšak účinně napadnout a zničit nepřátelské letadlo nebylo zdaleka tak prosté...

Přesto dokázal Kazakov dobýt prvních úspěchů. 14. 6. 1916 sestřelil prvního nepřítele v blízkosti jezera Drisvjaty. 16. 7. 1916 se v okolí města Dvinsk odehrál v té době na Rusi nevídaný letecký boj, při němž na obou stranách bojovalo asi 12 letounů. Kazakov na svém Nieuportu pronásledoval jeden nepřátelský letoun, identifikovaný údajně jako pozorovací Albatros, opět až k jezeru Drisjvaty, kde jej po delším souboji sestřelil.

Jeden z tehdejších nepřátel, rakouský polní pilot Franz Zuzmann, k tomu později řekl: „Z počátku probíhalo vše klidně, my a Rusové jsme neměli v letadlech žádné zbraně. Při našich letech jsme často vídávali ruská letadla Farman, Morane a Voisin. S ruskými piloty jsme se vzájemně zdravili a salutovali si. Jediné, co nás trápilo, byla nepřátelská protiletadlová dělostřelba. Jednoho dne se k nám zezadu přiblížilo ruské letadlo a letělo za námi. My jsme se tím nijak nevzrušovali a pokračovali v letu klidně dál. Teprve když jsme přistáli, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Konec trupu byl prostřelen na dvaceti místech! Okamžitě byla svolána válečná porada, na níž se o naší příhodě mnoho diskutovalo. Naší důstojníci rozhodli, že počínaje dnešním dnem budeme s sebou vozit v letadlech palné zbraně. Pozorovatelé dostali kulovnice a my piloti pistole Mauser... Můj neschopnější pozorovatel, Maďar a velmi energický muž -Oberleutnant Georg Madarasz, si s sebou brával vždy více nabitých kulovnic. Stoje vždy zpříma ve svém pozorovatelském stanovišti, obyčejně všechny vystřílel. Většina našich průzkumných letů začínala nad městem Vladimír Volinski, další naší činností byly lety rádiové, občas jsme se spouštěli k detailnímu průzkumu. Ruská protiletadlová obrana se tak pro nás stávala mnohem nepříjemnější než samotný střet s ruskými letci, kteří nebyli tak nebezpeční. Mezi nimi však existovala jedna výjimka. Byl jí ruský kapitán Alexandr A. Kazakov, který občas létal v našem úseku. Byl to neobvykle rázný člověk a jeho Nieuport se vždy objevil v momentě nejméně očekávaném a ztěžoval nám život. Jinak jsme se Rusů moc nebáli. Byli to sice odvážní piloti, ale bylo jich moc málo, aby nás ohrozili. Jen za frontou byli nebezpeční, obzvláště, když se vyskytli v přesile...“

V polovině roku 1916 se vzdušné boje nad východní frontou v souvislosti s Brusilovovou ofenzívou zostřily. Ojediněle se objevily i první stíhací stroje. Brzy nato došlo i ke vzniku prvních nevelkých skupin, soustředěných ze stíhacích letounů. Ty však byly rozptýleny po celé frontě a jejich koncentrace byla proto velmi řídká. Z hlediska Rusů bylo proto jediným logickým vyústěním v dané situaci vytvoření 1. bojové stíhací skupiny, složené ze tří leteckých oddílů (2., 4. a 19.). Skupina vznikla 9. 8. 1916 stažením těchto tří oddílů za frontu, kde po obdržení francouzských stíhaček Nieuport XI a dvoumístných Spadů A.2 cvičili vybraní letci všech tří oddílů vyšší pilotáž a taktiku vzdušného boje. Tady se s nimi Kazakov mohl podělit o své cenné zkušenosti.

Okolo 20. 8. 1916 je 1. boj. skupina odeslána do prostoru města Luck, kde se nacházel důležitý železniční uzel v blízkosti fronty. V této oblasti ovládala rakouská letadla celý vzdušný prostor, což působilo ruským vojskům nemalé starosti. Úkolem skupiny bylo nesnesitelnou situaci co nejdříve vyřešit.

Skupina se brzy aktivně začala zapojovat do bojů. Sám Kazakov se např. 26. 8. 1916 utkal se 7 nepřátelskými stroji. Jeden z nich se mu podařilo zasáhnout a rakouský letoun byl naposledy spatřen jak klesá směrem na západ se stuhou kouře. Vítězství však Kazakovovi nebylo uznáno. Do konce října se skupině podařilo vybojovat nadvládu ve vzdušném prostoru této oblasti. Velení jihozápadního úseku fronty o činnosti skupiny podalo hlášení: „Systém leteckých bojů letecké skupiny přináší vynikající výsledky. Žádné z nepřátelských letadel nemohlo vniknout do vzdušného prostoru nad námi. Také průzkumné lety byly úspěšné...“

V září Kazakov obdržel za svou dosavadní službu Řád sv. Vladimíra 4. stupně se stuhou a meči. Na podzim, s příchodem deštivého a mlhavého počasí, se snížila bojová aktivita na obou stranách fronty. Průzkumné lety nepřítel obnovil až s nástupem mrazivých, jasných dní.

21. 12. 1916 se v okolí této strategicky významné tepny objevila trojice rakouských průzkumných letounů, které ovšem neunikly pozornosti štábního kapitána Kazakova, jenž tu byl na hlídce. Napadl nepřátelskou formaci a jeden stroj sestřelil. Bylo to jeho čtvrté potvrzené vítězství, za něž byl vyznamenán Řádem sv. Georgie 4. stupně.

Kazakov byl díky svým nevšedním schopnostem 19. 3. 1917 jmenován velitelem celé 1. bojové skupiny. Dobré výsledky této jednotky daly v průběhu roku 1917 podnět k vytvoření dalších tří podobných útvarů.

Už koncem ledna se měla 1. boj. skupina přesunout na rumunskou frontu, ale kvůli špatnému počasí sem dorazila až koncem března. V dubnu už v jejím leteckém parku sloužily i novější Nieuporty XVII, jež posílily stávající výzbroj.

Od poloviny dubna se Kazakov opět aktivně účastnil bojů. 23. 4. vedl formaci, která sestřelila nepřátelský letoun a o čtyři dny později stejná sestava přinutila další nepřátelský stroj k nouzovému přistání.

4. 5. 1917 Kazakov sestřelil dvoumístný stroj, jenž musel nouzově přistát a jeho posádka padla do zajetí. 15. 5. Kazakov zasáhl motor průzkumného letounu Oeffag C.II. Posádka vyvázla z nouzového přistání bez zranění, ale jejich stroj byl zakrátko zničen nepřátelskou dělostřeleckou palbou. 26. 5. donutil Kazakov k nouzovému přistání na ruské straně fronty rakouský Hansa-Brandenburg C.I. Než upadli do zajetí, stihli oba nepřátelští letci svůj stroj zapálit.

V červnu se Rusové připravovali na další velkou ofenzívu. Touto ofenzívou chtěla Kerenského vláda dokázat svým západním spojencům, že Rusko stále stojí po jejich boku. Nebyla to však tak úplně pravda. Od února to v Rusku vřelo. Bída ruského lidu, už tak značná, se válkou ještě zhoršila. Vojáci se často vraceli z dovolenek bez výstroje, protože nouze jejich rodin je donutila prodat zejména boty a uniformy. Množily se dezerce. Ofenzíva začala 30. 6. 1917, ale už v polovině července se zastavila, protože ruští vojáci už prostě nechtěli dál prolévat svou krev. Mohutný německý protiúder náhle zatlačil ruská vojska o 120 km.

Během ofenzívy pochopitelně nemohla tehdy už velmi známá 1. bojová skupina stát mimo. Velkou posilou ruským vzdušným silám se stali francouzští a angličtí piloti v kokpitech prvotřídní bojové techniky odeslané ze západní fronty na pomoc východnímu spojenci. Kazakov v červnu sestřelil další dva nepřátelské stroje. Nejprve 7. 6. sestřelil jeden ze dvou německých průzkumných Rumplerů C.I. Pozdější prohlídka v něm odhalila více než 50 zásahů. O týden později absolvoval Kazakov dva vzlety. Při prvním zničil další nepřátelský letoun, avšak při druhém byl lehce zraněn na paži. Za své vynikající výkony byl A. A. Kazakov koncem června navržen na velitele stíhací letecké školy. Mohl přestat riskovat svůj život, zastávat klidné místo v zázemí a vychutnávat slávu. Odmítl však s tím, že chce nadále zůstat ve skupině.

Počty vzdušných střetnutí začaly v průběhu ofenzívy dramaticky narůstat. Ztráty rakousko-uherských i německých leteckých jednotek byly stále těžší. Například německá Fl. Abt. 220 utrpěla tenkrát takové ztráty, že s ní sousedící rakouská Flik 11 musela převzít její operační oblast.

Kazakov stále pokračoval v hromadění svých vítězství, třebaže v Rusku se schylovalo k revoluci, vojenská aktivita stále klesala a fronta se začínala zvolna rozpadat. Dne 11. 9. 1917 získal Alexandr Kazakov svoje 17. a poslední potvrzené vítězství. Donutil tehdy k přistání za ruskými liniemi rakousko-uherský Hansa-Brandenburg C.I, jehož posádku tvořili polní pilot Fritz Weber a pozorovatel Oberleutnant Theodor Fischer. Weber podal o svém posledním letu tuto zprávu: „Při průzkumném letu jsme se střetli s ruským stíhačem a došlo k boji. Protivník po nás střílel z lehkého kulometu. Najednou jsem nemohl naše letadlo udržet. Pravděpodobně bylo rozstříleno řízení a my jsme začali padat. S vynaložením veškerých sil jsem získal částečnou vládu nad strojem a dařilo se mi náš pád kontrolovat. Jen šťastnou náhodou jsme při nárazu na zem vyvázli bez zranění. Bohužel, čekali na nás už Rusové, kteří náš pád pozorovali. Ani letadlo jsme nestačili zničit, jelikož nás Rusové okamžitě zajali. Po krátkém pochodu nás odvedli do opevněné kamenné budovy. Brzy nato nás vyhledal carský důstojník letectva. Všichni přítomní vojáci ho zdravili s velkou úctou. Byl to náš přemožitel, štábní kapitán Alexandr Kazakov. Odvezl nás svým autem na letiště, kde jsme dostali najíst v důstojnické jídelně a pak nám byl přidělen nocleh.

Ruská pohostinnost byla prostě příkladná. Příští den nám Kazakov předvedl své stíhací letadlo, jednomístný Nieuport, na němž nás sestřelil. Ruští letci se neustále překonávali ve své laskavosti k nám. Stále nás hostili a chovali se velice přátelsky. Nazítří se Kazakov postaral o náš další přesun k nejbližší železniční stanici. Cesta trvala tři dny a tři noci. Vlakem jsme jeli do Kyjeva, kde jsme přestoupili a pokračovali v cestě dál do Tarnice, kde se nacházel zajatecký tábor...“

V říjnu a listopadu 1917 uskutečnil Kazakov ještě 10 bojových vzletů, ale do svého hlášení uvedl už jen: „Nepotkal jsem již žádné nepřátelské letadlo.“ Svůj poslední let vykonal 20. 11. 1917.

7. listopadu došlo v Rusku k revoluci. Hesla bolševiků „Za dělnickorolnickou vládu“ a „Pryč s kapitalisty“ byla zbídačenému lidu zcela srozumitelná a přijatelná. Nikdo z prostých Rusů netušil, jak lze idealismus mas zneužít ve prospěch malé hrstky.

Sovětské Rusko nyní zoufale potřebovalo mír, aby se upevnila moc sovětů i kdyby to mělo vést k roztržce s Dohodou. Ruští proletáři už nehodlali pokračovat v „imperialistické a buržoazní válce“. Rusko až dosud mobilizovalo 16 miliónů vojáků, z nichž dva milióny už padly. Během několika dní byla na východní frontě zastavena veškerá bojová činnost. Nová ruská vláda s Německem a Rakousko-Uherskem usilovně jednala o uzavření separátního míru. Státy Dohody začaly ihned na sovětskou vládu vyvíjet nátlak, aby pokračovala ve válce, přičemž argumentovaly tím, že změna vlády přece nezprošťuje státy mezinárodních závazků. Pro Francii i Velkou Británii byla představa, že Rusko přestane bojovat a vázat tak značné síly Centrálních mocností přímo nesnesitelná. Německo předložilo sovětské vládě takřka neúnosné mírové podmínky. Rusko mělo přijít o Polsko a Litvu, dále pak o část Lotyšska, Estonska, Ukrajiny a Bílé Rusi, celkem asi o 150 000 km2 svého území. Rusko se při jednáních pokusilo před těmito neslýchanými podmínkami kličkovat a německou odpovědí byla široká ofenzíva zahájená na celé délce fronty 18. 2. 1918. Sovětská vláda odpověděla zformováním Rudé armády, jejíž mladé oddíly porazily 23. 2. 1918 německé jednotky v bitvách u Narvy a Pskova. Před vyčerpaným Německem a Rakouskem se náhle otevřela neradostná vyhlídka vleklé manévrové války v obrovských prostorách Rusi s novým neznámým nepřítelem, jehož vojáci náhle bojovali za své ideály a nikoliv z donucení. Ruská vláda nicméně podepsala 3. 3. 1918 v Brestu Litevském mírovou smlouvu. Pro Rusko tak skončila I. svět. válka, ale čekala je ještě válka občanská.

Kazakov byl v listopadu 1917 povýšen na plukovníka a jeho 1. bojová skupina přerušila veškerou bojovou činnost. 21. 11. 1917 byl plukovník Kazakov na krátký čas jmenován velitelem 7. letecké divize a z této pozice vydal podle pokynů revoluční vlády rozkaz k zastavení všech letů na frontě. Tím oficiálně skončila letecká válka na východní frontě. Poté Kazakov požádal, aby byl uvolněn z funkce velitele divize. Chtěl se vrátit ke své 1. letecké bojové skupině a 4. 12. tak učinil.

Všechny hodnosti a vyznamenání byly mezitím zrušeny a po dlouhém rokování a tajném hlasování letci 1. bojové skupiny zvolili svým novým velitelem bývalého poddůstojníka Ivana Pavlova. 12. 12. mu Kazakov oficiálně předal svou funkci. Letci 19. oddílu jednohlasně Kazakova zvolili svým velitelem. Tento hanebný konec války, všeobecný úpadek a chaos však těžce podlomily jeho zdraví a tak byl Kazakov 20. 12. převezen do Kyjeva.

Noví revoluční vládci se brzy pokusili získat Kazakova, aby s nimi spolupracoval na vytvoření „Rudého dělnicko-rolnického letectva“. Avšak neúspěšně.

Od března 1918 se sovětské Rusko, zmítané občanskou válkou, začíná bránit intervenčním vojskům Dohody, bývalých ruských spojenců. Ty mají za úkol podporovat domácí kontrarevoluční síly a svrhnout bolševickou vládu. V červnu 1918 vojska západních států dobyla Murmansk a tehdy se tam sešla celá řada bývalých carských vojáků, kteří se chtěli zapojit po boku spojenců do boje proti bolševikům. Někteří proto, že přísahali věrnost carskému dvoru a nehodlali se této přísaze zpronevěřit, jiní proto, že se jim nezamlouvaly nové pořádky.

Celkem 34 ruských pilotů bylo spolu s britskými letci soustředěno do v tzv. 1. Slavo-British Squadron (Slovansko - Britská peruť). Mimo to byla další část britských expedičních sil nasazených v severním Rusku dislokována v Archangelsku, další pak v egejské zóně a podél černomořského pobřeží.

19. 7. 1918 byl A. A. Kazakov povýšen do hodnosti majora RAF a zároveň jmenován velitelem zmíněné smíšené jednotky, vybavené zpočátku zejména letouny Nieuport XVII a Sopwith 11/2 Strutter a později převážně stroji Sopwith Camel a DH 9. Kazakov stál v čele této jednotky po celý rok a vedl si stejně znamenitě, jako když dříve velel 19. oddílu a 1. bojové skupině. V průběhu občanské války dokonce sestřelil několik letadel, ale bližší údaje nejsou známy. Proti revolučním vojskům ale neměli unavení spojenečtí vojáci, nezvyklí na novou taktiku, již si boje v rozsáhlých prostorách Rusi vyžádaly, mnoho chuti bojovat, ani šancí zvítězit. Mnozí příslušníci pozemních jednotek, rekrutovaní často z nejnižších vrstev, navíc sympatizovali s ideou státu dělníků. Když v polovině roku 1919 opustili spojenci Murmansk, byla 1. Slavo-British Squadron rozpuštěna. Kazakov obdržel návrh, aby dál sloužil v řadách RAF v Anglii. Návrh však zdvořile odmítl...

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕7.613

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře