Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕6.390

V době, kdy Collishaw trávil svou dovolenou ve Vancouveru, se doma v Kanadě nacházel i jiný vynikající britský stíhač. Byl jím William Avery Bishop, známý po celé Francii, Británii, Kanadě a Spojených státech jako „ten neuvěřitelný Billy Bishop“ - eso se 47 sestřely na kontě.

Válku začal podobně jako mnoho jiných velkých es u jezdectva. Po ukončení střední školy v rodném Ontariu sice vstoupil na Královskou vojenskou kolej, se záměrem stát se armádním důstojníkem, avšak válka jeho plány překazila. Rozhodl se totiž opustit kolej a přihlásit se jako dobrovolník k jezdectvu. Učinil tak, byl zde vycvičen a v červnu 1915 odeslán do Anglie. Bishop ve skutečnosti koně ani moc neměl rád a když jednou spatřil přistát malé stříbrné letadélko nedaleko jezdeckého tábora, rozhodl se, že jeho válka musí být válkou ve vzduchu. Požádal tedy o přeřazení k letectvu a v červenci 1915 mu bylo vyhověno.

Měl štěstí, že nebyl odeslán ihned k nějaké letce, nýbrž byl zařazen do dlouhého a důkladného pozorovatelského kurzu. V lednu 1916 byl Bishop odeslán na frontu jako pozorovatel k 21. squadroně. Brzy byl ale sestřelen a při havárii si poranil koleno do té míry, že se musel několik měsíců léčit. Během uzdravování však dospěl k zásadnímu rozhodnutí. Příště už nechtěl být obětí, chtěl se stát lovcem! Ihned po uzdravení byl tedy odeslán do pilotního kurzu.

Bishop nebyl příliš dobrý pilotní žák. Neměl pro létání potřebný cit a nadání. Ačkoli mu tedy pilotáž nešla sama od sebe, vydřel nakonec dobré výsledky a kurz absolvoval. Několik týdnů byl potom nasazen na stíhání německých vzducholodí bombardujících v noci Anglii, ale nezaznamenal žádný úspěch. Potom prošel pokročilým kurzem letecké taktiky a vzdušné střelby. Po jeho ukončení byl Bishop odeslán do Francie.

Dne 7. března 1917 se hlásil u 60. squadrony, vyzbrojené francouzskými Nieuporty 17 s kulomety Lewis na horní nosné ploše. „Šedesátá“ měla v té době skvostnou pověst, zejména díky Albertu Ballovi, který byl ale nedávno převelen k 56. squadroně. Nikoho z přítomných důstojníků by však nenapadlo, že o nováčku Bishopovi budou zakrátko říkat, že „zdědil plášť velikého Balla“.

25. 3. 1917 prožil Bishop svůj první boj. Letěl tehdy jako člen čtyřčlenné hlídky. Její piloti brzy spatřili tři německé stíhačky manévrující tak, aby mohli britský roj napadnout zezadu. Vedoucí Bishopovy hlídky byl ale zkušený stíhač. Nechal Němce, aby se přiblížili a pak náhle dal signál k útoku. Nieuporty se prudce otočily a vrhly se na překvapené nepřátelské piloty. Roztočil se divoký kolotoč leteckého boje. Bishop spatřil německou stíhačku, která se zavěsila za ocas jednoho z jeho kamarádů a ihned ji sestřelil. Zkušenější piloti ale předtím Bishopa varovali, že Němci často pád jenom předstírají. Bishop tedy pro jistotu klesal za padajícím letounem a ten skutečně nízko nad zemí svůj pád vyrovnal. Bishop jej okamžitě dorazil další dávkou, po níž už nepřátelský stroj opravdu narazil do země. Bishop si ale teprve teď uvědomil obtížnost vlastní situace. Při honičce totiž ztratil orientaci a nevěděl, na které straně zákopů se nachází. Navíc se mu zastavil motor, zahlcený olejem z dlouhého klesání. Rychle tedy vybral plochu na nouzové přistání. Po dosednutí spatřil, jak k němu přibíhají nepřátelští vojáci a tak skočil s pistolí v ruce do příkopu, aby se mohl bránit. Naštěstí se ukázalo, že to jsou Britové a tak Bishop nepadl hned při prvním letu do zajetí.

V následujících dnech absolvoval Bishop ještě několik vzdušných bojů, avšak jen při jediném z nich získal vítězství. Jeho poctivě psaná bojová hlášení se v té době hemžila formulacemi typu „vypálil jsem dlouhou dávku, avšak ta zřejmě nezasáhla“. Bishop si uvědomil, že není příliš dobrým střelcem a začal bez ustání cvičit střelbu. Ostřeloval všechny pozemní cíle, které spatřil, jen aby se naučil odhadovat vzdálenosti, úhly a rychlosti. Výsledkem bylo, že z něj zakrátko vyrostl smrtící střelec. I když zůstal spíše pilotem s jednoduchými, omezenými schopnostmi než odborníkem na akrobacii, zvládl létání z čistě praktického hlediska. Vždycky dokázal manévrovat se svým letadlem tak, aby se dostal do střelecké pozice. A střelbu Bishop stavěl jednoznačně na první místo: „Chce-li pilot úspěšně bojovat, musí absolutně ovládat své letadlo. Musí si vyvinout cit pro to, kde se letadlo nachází, v jaké poloze a jak letí, takže umí rychle manévrovat, aniž ztratí svého nebo své protivníky z dohledu. Musí umět provést přemet, položit letadlo na záda a ovládat celou řadu dalších akrobatických prvků - ne že by tyto věci skutečně vážně potřeboval v leteckém boji - ale samotná skutečnost, že to všechno již mnohokrát udělal, mu dává absolutní sebedůvěru a dojde-li k boji nemusí mít obavy, jak bude reagovat jeho stroj. Může soustředit veškerou svou pozornost na přemožení soupeře, protože leteckou část pak provádí zcela instinktivně. Tato pilotní část je tedy - ačkoliv nejobtížněji zvládnutelná ve výcviku - v boji nejméně důležitá.

Člověk může být perfektním pilotem. Může ovládat letadlo jako nikdo jiný na světě, když se ale pustí do leteckého boje a vždy znovu riskuje svůj život, aby nalétl do správné střelecké pozice a pak nezasáhne, je to všechno k ničemu. Neschopný sestřelit svého soupeře, musí vždy znovu vsadit do hry svůj život, aby se zbavil protivníka. Proto tedy vidím dobrou střelbu na vzdušný cíl jako nejdůležitější faktor v leteckém boji.“

Tento názor s ním sdílelo mnoho velkých es a řada z nich pokládala ostrou zatáčku za nejexotičtější bojový manévr. Richthofen kupříkladu tvrdil, že fungující kulomety jsou v boji důležitější než fungující motor, a že by nikdy neprovedl přemet. Mannock zase prohlásil, že samotným létáním ještě nikdo nikoho nesestřelil. Mínění Bishopa, Richthofena a Mannocka získává na váze skutečností, že tito tři muži sestřelili dohromady 225 letadel.

Avšak nyní na počátku dubna 1917 ještě Bishop nebyl tím nebezpečným válečníkem. Získal už ale nějaké zkušenosti a tak mohl létat sám. Britské armáda se připravovala na ofenzívu u Arrasu a součástí těchto příprav bylo i oslepení nepřátelského průzkumu.

Dne 7. dubna byl i Bishop vyslán, aby přispěl k tomuto úsilí sestřelením německého pozorovacího balónu. Opomenul ale jedno ze základních pravidel, říkající, že těsně před útokem je třeba podívat se za sebe. Právě když se chystal zaútočit na balón, objevily se náhle v křídle jeho Nieuportu díry a kolem začaly létat svítící střely. Bishop okamžitě prudce přitáhl knipl, postavil svůj Nieuport na ocas a pak ihned zase řídící páku potlačil a zjistil, že nepřátelský stíhač stržený rychlostí jej předletěl. Měl jej přímo v zaměřovači a tak stačilo jen stisknout spoušť kulometu...

Zatímco se k zemi řítila jeho třetí potvrzená oběť, hledal Bishop balón, kvůli kterému sem přiletěl. Uviděl ho těsně nad zemí, kam ho stihla stáhnout varovaná obsluha navijáku. Vrhl se na něj dlouhým střemhlavým letem, vpálil do jeho obalu dlouhou dávku a pak mu vysadil motor. Protože se právě nacházel 8 km za frontovou linií, byla to dost zoufalá situace. Naštěstí těsně před nouzovým přistáním v německém zázemí motor znovu naskočil a Bishop se dostal domů.

Druhého dne, byla to Velikonoční neděle 8. 4. 1917, se během hlídky nechtěně oddělil od ostatních letadel své formace. Nicméně nezahálel, celou hodinu létal úplně sám nad nepřátelským územím, vybojoval nerozhodný souboj s německou stíhačkou, pronásledoval německý balón stahovaný k zemi a utkal se s další stíhačkou, kterou naposledy spatřil v neřízeném pádu. Sestřel mu ale nebyl uznán. Krátce na to však uviděl další dva nepřátelské stroje. Opatrně celou situaci obhlédl a zjistil, že je to léčka. Ty dva letouny byly dvoumístné a měly doprovod tří stíhaček, které letěly více vzadu a výše. Přesto se rozhodl zkusit štěstí a do pasti vlézt. Zaútočil na bližší z obou dvousedadlovek, ale druhá se mu dostala do týla a uštědřila mu „několik nejtrapnějších chvil v celé mé válečné kariéře“. Bishop se bleskově otočil a sestřelil ji, načež se ihned musel postavit čelem ke třem stíhačkám doprovodu, které se na něj právě spouštěly střemhlav se štěkajícími kulomety. Svedl s nimi dlouhý souboj, naštěstí se po několika minutách Němci znechuceně otočili a zmizeli právě ve chvíli, kdy Bishopovi došly náboje. Tento skutek poprvé rozkřikl Bishopovo jméno po jídelnách squadron RFC, protože nebylo právě normální, aby někdo dobrovolně vletěl do tak jasné pasti, napadl formaci pěti letadel a rozprášil ji.

Na páté vítězství, díky kterému byl pak Bishop uznáván jako eso, si musel počkat až do 20. dubna. Jeho obětí se stala dvousedadlovka, kterou poslal v plamenech k zemi. Později řekl, že chvíli myslel na osádku hořícího stroje, která právě umírala tou nejstrašnější smrtí. Ale válka je krutá a muži, kteří v ní bojovali si brzy zvykli pohledu na krev a smrt. Zanedlouho už Bishop spokojeně přemítal o tom, že když nepřátelské letadlo tak pěkně hoří, je už vlastně zničeno a není třeba na ně plýtvat dalšími náboji. Po tomto souboji byl uznán za eso i u své squadrony, což zjistil, když přišel do hangáru a našel mechaniky, jak mu na vrtuli upevňují malý modrý kryt, o němž mu řekli, že je to znak esa. Okamžitě nazval svůj Nieuport „Modrý nos“ a zaletěl s ním na několik okolních letišť, aby se pochlubil přátelům.

25. dubna, měsíc po svém prvním souboji, byl povýšen do hodnosti kapitána a byl vyznamenán Military Cross. Bishopovi stoupla celá ta sláva do hlavy. Dělala mu dobře a rozhodl se zvyšovat své skóre tak rychle, jak jen to půjde. Některé dny si do zápisníku letů zaznamenával i 8 hodin strávených ve vzduchu. Posledního dubnového dne se například zúčastnil rovných deseti vzdušných utkání. Celkově se ale v dubnu situace pro RFC nevyvíjela nejlépe, i když Britové po těžkých ztrátách pokračovali ve vzdušné ofenzívě.

2. května absolvoval Bishop dvanáct bojových vzletů a celkem se toho dne utkal s 23 letadly nepřítele. Při jednom z těchto letů Bishop zahlédl pět německých pozorovacích letadel, jež létala podél fronty a řídila dělostřeleckou palbu. Ukryl se v mracích a počkal si, až se nepřátelské letouny přiblíží co nejvíce k britským liniím, potom se na ně střemhlav vrhl, dvě sestřelil a ostatní zahnal. Za tento souboj byl vyznamenán DSO, který byl obvykle udělován vyšším důstojníkům (od majora výše). Pokud jím byl vyznamenán nižší důstojník, považovalo se to obecně za velkou poctu.

4. května sestřelil dvousedadlovku a o tři dny později Albatros, který zničil palbou zespodu, po vyklopení svého Lewise vzhůru. Vynálezce této metody, Albert Ball, však sám toho dne padl. Bishop pak odešel za několik dní na dovolenou jako nejúspěšnější britský stíhač. Během pouhých šesti týdnů strávených na frontě sestřelil 17 německých letadel.

Vrátil se z dovolené koncem května a okamžitě pokračoval v hromadění sestřelů. Nieuport s modře natřenou přídí brzy vzbuzoval mezi německými letci hrůzu, kterou Bishop neúnavně posiloval. Právě tehdy uskutečnil svůj nejslavnější hrdinský čin.

Ráno 2. června se nechal vzbudit už ve tři hodiny, aby uskutečnil plán, o kterém jeho kamarádi řekli, že je vyloženou sebevraždou. Chtěl prostě zaútočit za úsvitu úplně sám na nepřátelské letiště. Brzy skutečně přelétal chladnou tmou nad ztichlými zákopy. Když přiletěl k letišti, jež si pro svůj útok vybral, zjistil, že nejeví známky života a že bylo asi opuštěno. Zklamán se chtěl tedy poohlédnout po jiném pozemním cíli a po několika minutách bezcílného poletování se náhle ocitl nad jiným letištěm. A to právě ožívalo.

Bishop na jeho okraji zpozoroval sedm letadel, přičemž u několika z nich se otáčely vrtule. Mezi nimi pobíhali mechanici, aby je co nejdříve připravili k letu. Bishop zaregistroval, že jedno z letadel je dvoumístné a zaútočil na ně, protože nechtěl, aby se ta dvousedadlovka dostala do vzduchu, neboť ji při startu mohl krýt palbou zadní střelec. Zahájil palbu a viděl, jak svítící střely dopadají na letadla a kolem nich. Zahlédl jak jeden muž padl a ostatní se k němu sběhli, aby ho odnesli. Bishop nad nimi přeletěl a převedl svůj Nieuport do zatáčky, během které zpozoroval, jak jedna stíhačka právě vzlétá. Dokončil zatáčku, dostal se tak Albatrosu za ocas a vypálil dávku patnácti střel. Německé letadlo se zřítilo a po havárii začalo hořet.

V tu dobu už na Bishopa pálily všechny protiletadlové kulomety na letišti a on viděl, jak se mu objevují v potahu křídel díry. Začal proto zuřivě manévrovat a zatím zjistil, že na zemi se rozjíždí druhé letadlo. Okamžitě jej napadl a německá stíhačka se roztříštila o stromy na okraji letiště. Bishop se mezitím ohlédl a spatřil další dvě startující stíhačky. Vzlétaly různými směry, a protože nevál téměř žádný vítr, mohli si jejich piloti něco takového dovolit - odstartovat v postatě libovolným směrem. Bishop se dal ihned na ústup a zamířil k britským liniím, ale jeden z Albatrosů jež právě vzlétly, usilovně stoupal a rychle ho doháněl. Bishop se k němu tedy otočil čelem a pustil se s ním do souboje. Druhý Albatros se zřejmě zatím nejdříve snažil nabrat výšku a naštěstí se při stoupání vzdaloval, takže Bishop se nemusel utkat se dvěma protivníky současně. Během souboje v kroužení Bishop využil větší obratnosti Nieuportu a svého soka sestřelil pouhých pár set metrů od jeho letiště. Nyní se ale vrátil poslední Němec a zaútočil na Bishopa. Ten zuřivě manévroval a snažil se šetřit docházející munici. Naštěstí, právě ve chvíli, kdy Bishopovi došly náboje, Němec souboj vzdal a odpoutal se. Bishop toho využil, rychle unikl na britskou stranu zákopů a zamířil domů.

Během několika příštích dnů se telegramy a blahopřání doslova sypaly na Bishopovu hlavu. Byl dokonce zavolán k telefonu, kde s ním chtěl mluvit osobně generál Trenchard, vrchní velitel RFC. Sdělil Bishopovi, že byl za svůj útok na německé letiště navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem. Zároveň se pozastavil nad skutečností, že k tomuto hrdinskému činu došlo pouhých deset týdnů po Bishopově prvním vzdušném boji.

Bishop se zatím změnil ve „stroj na sestřely“. Hromadil je se železnou pravidelností a zakrátko překonal Ballův rekord a stal se tak absolutně nejúspěšnějším britským stíhačem.

Koncem července se 60. squadrona stala druhou jednotkou RFC vyzbrojenou vynikajícími SE 5. Dostala je od 56. squadrony, která jimi byla vyzbrojena jako první, ale nyní se přezbrojovala na nové SE 5a. Bishop si opět nechal příď svého nového stroje ozdobit modrou barvou a letoun se brzy stal u Němců velmi známým.

V srpnu jeho skóre dosáhlo 47 potvrzených vítězství a v září odejel na dovolenou do Anglie a Kanady. Nejdříve byl povolán do Buckinghamského paláce, kde mu Jeho Veličenstvo král Jiří V. na hruď připjal Válečný kříž, Řád za vynikající službu a Viktoriin kříž. Král mu také řekl, že měl poprvé možnost předat všechna tři vyznamenání najednou témuž muži.

Po přijetí králem se Bishop vrátil do Kanady, ale na rozdíl od Collishawa jako velmi známá osobnost. Oslavovali jej, kdekoli se ukázal. Vezli jej triumfálně ulicemi Toronta, oslovil davy lidí na mnoha shromážděních. Stal se objektem stejné davové hysterie, jako jsou dnes populární filmové a hudební hvězdy. Když pak přijel do Spojených států, byl téměř umačkán svými obdivovateli, protože USA vstoupily teprve nedávno do války a váleční hrdinové tam byli velmi v módě.

Během své dovolené se Bishop oženil s Margaretou Burdenovou, pocházející z Toronta, jejíž bratr, kapitán Harry Burden, byl rovněž stíhacím esem, neboť do konce války sestřelil 22 nepřátelských letadel. Bishop se i s manželkou vrátil do Anglie, kde byl pověřen nebojovými úkoly, mimo jiné i náborem dobrovolníků a posléze byl jmenován velitelem školy pokročilé letecké střelby. V Anglii byl znovu přijat králem, který ho povýšil na majora a dekoroval ho sponou k DSO za Bishopův 45. sestřel. Byl tehdy zavalen slávou. Piloti v jeho škole ho uctívali téměř jako boha. Královské princezny docházely na čaj k jeho manželce a on sám byl denně zván na večeři do domů londýnské smetánky. Ale Bishop ještě neměl definitivně odpočívat.

Jaro roku 1918 přineslo náhlou válečnou krizi. Němci v březnu zahájili svoji mohutnou jarní ofenzívu a začali ošklivě tísnit britská vojska. Britské letectvo zahájilo nepřetržitou sérii hloubkových útoků s cílem ofenzívu zpomalit až zastavit. V této těžké situaci se Bishop vrátil na frontu jako velitel 85. squadrony vyzbrojené letouny SE 5a. Zakrátko ale zjistil, že administrativní úkoly spojené s funkcí velitele squadrony mu nedovolují operačně létat.

Na frontu Bishop dorazil 22. května 1918 a celé tři týdny se zabýval papírováním. Potom ale dostal zprávu, že bude brzy převelen zpátky do Anglie, aby vykonával čistě administrativně práci. Jakmile se to Bishop dozvěděl, nechal „papírovou válku“ být a vrhl se do znovu do boje. Během posledních dvanácti dní svého bojového nasazení, mezi 16. a 27. červnem, dosáhl Bishop fenomenálního úspěchu a ustanovil zcela ojedinělý rekord. V prvních jedenácti dnech zmíněného období Bishop sestřelil 20 německých letadel. 27. června potom důstojně zakončil svoji válečnou kariéru. Ve svém posledním souboji během několika minut sestřelil pět německých letadel. Celkem tedy ve dvanácti dnech dosáhl 25 vítězství! Vzápětí byl odvolán do Anglie a k operačnímu létání se již nevrátil.

Navzdory nesporným osobním kvalitám nebyl ale Bishop dobrým velitelem. Byl to výrazný individualista, který stále odmítal nést odpovědnost za životy svých podřízených a proto vždy trval na tom, že poletí sám. Na jeho piloty to mělo samozřejmě demoralizující vliv i když je pravda, že když už se s Bishopem boje zúčastnil některý z jeho spolubojovníků, udělal Bishop všechno pro to, aby nikdo z kamarádů nebyl sestřelen. Jedno z hesel, které svým pilotům vtloukal do hlavy, znělo: „Je věcí cti pomoci kamarádovi, který má potíže a vůbec přitom nezáleží, jaké to pro tebe může mít následky. Je jen jedna věc, kterou musíš udělat - jít tomu vstříc a poskytnout kamarádovi morální podporu.“

Nicméně Bishop stále znovu létal sám a na rozdíl od drtivé většiny podobně samotářsky založených es válku přežil, čímž vytvořil brilantní výjimku z pravidla. Během devíti měsíců svého frontového nasazení absolvoval více než 200 soubojů a sestřelil 72 německých letadel. Některé jeho taktické poučky se dostaly do výcvikových osnov RAF.

Za svoje výkony během posledních dnů svého bojového nasazení byl 2. července vyznamenán DFC. Když mu král připevňoval toto vyznamenání, pronesl s typickým suchým anglických humorem: „Vy nyní vlastníte Viktoriin kříž, Řád za vynikající službu, Válečný kříž, Záslužný letecký kříž a jejich zkratky za svým jménem. Pokud se opět vyznamenáte, budeme vám muset dát něco, co by se dalo přidat před vaše jméno. Ale snad bychom vás potom mohli jmenovat arcibiskupem!“ (Bishop je anglicky biskup).

Bishopa jeho sláva nikdy neopustila. Hodně cestoval a všude jej přijímali jako slavnou osobnost. Po válce se věnoval spolu s Barkerem civilnímu letectví a patřil také k představenstvu jedné petrolejářské společnosti.

Za II. světové války zastával Bishop funkci leteckého maršála Royal Canadian Air Force (Královských kanadských vzdušných sil) a staral se především o nábor dobrovolníků k letectvu. Zemřel na Floridě v USA v září 1956.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕6.390

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře