Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕8.125

Protože Itálie nedostala na počátku války od Trojspolku záruky o územním zisku, vyhlásila, i přes německý nátlak, 3. srpna 1914 svou neutralitu. To byla pro Trojspolek těžká rána. Francii to však velmi pomohlo, protože jí to umožnilo rozpustit obranu v jižních Alpách a soustředit se na boj s Němci. Itálie vedla tajná jednání s oběma stranami. Trojdohoda jí přislíbila území na úkor Rakousko - Uherska. Proto 28. května 1915 vyhlásila Itálie Rakousko - Uhersku válku. Německu ji pak vyhlásila až 28. srpna 1916.

Válka na takto nově vzniklé jižní frontě se nikterak nelišila od bojů na frontě východní či západní. I tady vznikla linie opevnění a došlo tak k poziční válce. Itálie provedla bez úspěchu 11 ofenzív na řece Soči. Fronta však vázala 800 000 rakouských vojáků a zdokonalila blokádu Německa, protože nyní už nemohli Němci používat italské dopravní uzly. A i tady se samozřejmě bojovalo ve vzduchu.

Prvním velkým italským stíhacím esem byl Francesco Baracca. Již coby mladík se rozhodl pro vojenskou kariéru a v roce 1910 ve věku 22 let sloužil u 2. jízdního pluku. V roce 1912 zcela propadl novému odvětví bouřlivého vývoje techniky - aviatice. Byl přijat do letecké školy ve francouzském Riems. Již jako kvalifikovaný pilot se vrátil do Itálie a 8. 12. 1912 obdržel italský vojenský pilotní diplom. Později Baracca prováděl pilotní instruktáž, během níž absolvoval mnoho cvičných letů, čímž prohloubil své pilotní zkušenosti.

Po vyhlášení války Rakousku - Uhersku v květnu 1915 byl Baracca zařazen k 5a Squadriglia. V průběhu léta byl Baracca převelen k 8a Squadriglia v severní části Itálie. Létal tu na dvoumístných Nieuporty 10 vyráběných v licenci Italy. Tyto stroje byly používány nejen jako dvoumístné, ale mnohdy nahrazovaly stále nedostatkové stíhací jednosedadlovky.

Dne 7. 9. 1915 letěl Baracca na hlídkový let s Nieuportem 10 ve výšce 1200 m nad historickým městem Udine. Zde byl upozorněn zuřivou italskou protiletadlovou palbou na rakouský dvoumístný pozorovací stroj. Bylo to první Baraccovo setkání s nepřítelem. Stoupavým letem se pokusil o dostižení protivníka, avšak byl ostřelován nepřátelským pozorovatelem. Nicméně se nevzdává a sám zahajuje útok. Jeho palba se však míjí účinkem a naopak inkasuje několik zásahů do svého letounu. Překvapen průběhem střetnutí se raději odpoutává a souboj opouští. Ač neslavně zaskočen, je tento duel evidován jako první vzdušný boj italského letectva.

Na jaře 1916 je 8a Squadriglia přeznačena na 70a Squadriglia a přezbrojena novými stíhacími Nieuporty 11. Baracca si na ně rychle zvykl a již 7. 4. 1916 se navždy zapsal do dějin italského letectva prvním potvrzeným vzdušným vítězstvím. Napadl tehdy rakousko - uherský stroj Hansa - Brandenburg C.I, jenž bombardoval italské letiště. Při pokusu o únik je rakouský střelec těžce zraněn a pilot, sám zraněn lehce, vědom si bezvýchodné situace, nouzově přistává na italském území. Podle rytířské tradice počátku vzdušných bojů přistává Baracca vedle pokořeného soupeře, aby mu vzdal čest. Rakouský pozorovatel zemřel na následky svých zranění a pilot byl odveden do zajateckého tábora.

Druhý potvrzený sestřel Baracca získal 16. 5. 1916. Toho dne kolem čtvrté hodiny ranní napadla skupina 14 rakouských bombardérů italské pozice. Když spadly první pumy, byl Baracca ještě v posteli, ale za okamžik již startovaly italské Nieuporty proti nepříteli. V následné vzdušné bitvě se italským letcům podařilo sestřelit tři rakouské stroje a jeden z nich šel právě na Baraccovo konto.

23. 8. dosáhl Baracca třetího a 16. 9. čtvrtého vítězství. 25. 11. se Baracca stal esem s pěti potvrzenými sestřely a právě to byl pravděpodobně okamžik, kdy se rozhodl opatřit boky trupu svého letounu emblémem vzpínajícího se koně. Záhy se stal díky tomuto označení známým na obou stranách fronty.

Na Nový rok sestřelil Baracca svého šestého soupeře a během téhož operačního letu došlo k dalšímu boji, který se však všem dosavadním zcela vymykal. Baracca se poprvé utkal se stíhačkou, nikoliv s dvoumístným průzkumným či bombardovacím strojem. Jednalo se o létající člun typu Hansa - Brandenburg CC A. 12, za jehož řízením navíc seděl nejúspěšnější rakousko - uherský námořní letec Gottfried Freiherr von Banfield, jemuž je připisováno celkem 18 sestřelů. On sám popsal události z 1. 1. 1917 následovně: „Prvního ledna 1917 byl krásný den a já se rozhodl prolétnout pro potěšení ve svém létajícím člunu A. 12. Po 30 minutách spokojeného poletování jsem byl náhle napaden italskou stíhačkou Nieuport. Byl jsem opravdu rozzlobený, že mi její pilot chce ničit mé krásné potěšení z letu. Odvrátil jsem se od protivníka s myšlenkou, že pochopí, že ničí moje šťastné chvíle. Ten však samozřejmě obratně využil situace. Téměř hodinu jsme se honili stále v kruhu a nikdo z nás nedosáhl nějaké výhody. Nakonec jsme se oba se vzájemným uznáním vzdali boje. Ital se pustil střemhlav na západ a já na jihovýchod. Předtím však jsme k sobě přilétali na těsnou vzdálenost a já si všiml dvou černých koní namalovaných na letounu a skutečnosti, že mi italský pilot pokynutím ruky vzdával čest! Já jsem mu toto gesto rád vrátil a pocítil k němu i jisté sympatie. Pilotem byl F. Baracca!“

Za zmínku stojí skutečnost, že G. von Banfield byl soubojem natolik vyčerpán, že po přistání v zátoce Trieste a zakotvení u mola upadl při vystupování z letounu tak nešťastně na kulomet vlastního stroje, že, ač je to neuvěřitelné, náhodný výstřel ošklivě zranil jeho bércový sval a tak následující dva měsíce Banfield strávil v nemocnici.

11. 2. 1917 byl Baracca vyrušen od oběda poplachovou sirénou. Nad Udine se objevila dvojice Albatrosů. Baracca bleskově odstartoval a jeden z nich sestřelil. Jeho sedmé vítězství viděl král Victor Emanuel III., který následujícího dne navštívil letiště v Santa Caterina, aby osobně Baraccovi blahopřál. Téhož dne byl poručík Francesco Baracca povýšen do hodnosti kapitána a dekorován již potřetí Medaglia al Valore Militare. Zároveň s tím obdržel úctyhodnou finanční odměnu, kterou však obratem věnoval pro potřeby Červeného kříže.

1. 5. 1917 dosáhl Baracca devátého sestřelu a 10. 5. se stal dvojnásobným esem. Toto Baracovo desáté vítězství bylo zároveň posledním, dosaženým na strojích typu Nieuport, neboť krátce po přistání byl jmenován velitelem 91a Squadriglia v Santa Caterina vybavené kromě Nieuportů i zcela novými Spady S.VII.

Již 13. 5. 1917 zaznamenává Baracca na svém novém Spadu první sestřel a 11. celkové vítězství. Dále pokračuje v hromadění svých vítězství a koncem května je jmenován velitelem Xa Gruppo (10. stíhací skupiny), do níž mimo jeho 91a Squadriglia, jež se pod jeho velením přesunula na letiště v Istrana, náležely i 70a, 78a a 82a Squadriglia. Přes léto 1917 pak Baracca zvýšil počet svých vítězství na 19.

Na podzim roku 1917 intenzita vzdušných bojů v severní Itálii prudce vzrostla. 21. 10. 1917 například Baracca dosáhl dvojnásobného vítězství, když napadl dvojici průzkumných strojů doprovázených pěticí stíhacích Albatrosů. Baracca prokázal, že je nejen skvělý letec, ale i vynikající taktik. Naoko se vzdálil z dohledu nepřátel, ale v momentě dosažení potřebné výšky se vrhl do útoku. Střemhlavým letem pronikl stíhacím doprovodem a jedinou dlouhou dávkou doslova „smázl“ z oblohy oba průzkumné stroje.

Rozsáhlý vzdušný průzkum byl přípravou pro společnou rakousko - německou ofenzívu, jež započala 24. 10. 1917. Piloti obou stran sváděli ve vzduchu těžké boje. 26. 10. sestřelila Baraccova Squadriglia šest nepřátelských letadel a zaplatila za to ztrátou dvou pilotů. Baracca toho dne získal již 22. sestřel. Následujícího dne se Baracca střetl s dvojicí rakouských průzkumných letounů pravděpodobně typu Aviatik C.I. Zatímco Baracca jednoho z nich sestřelil, vystavil se palbě pozorovatele druhého stroje. I ten se sice zakrátko zřítil po zásazích z Baraccova kulometu, avšak Baracca sám měl nyní vážné problémy. Musel rychle na nouzové přistání a po přistání se ukázalo, že jsou prostřílená křídla, vrtulové listy, palivová nádrž (!) a motor. Nicméně počet Baraccových vítězství vzrostl na 24.

Na zemi se zatím odehrávalo peklo. Rakousko - německá ofenzíva zamýšlela prorazit italské linie u Caporetta a tak Italy definitivně porazit. Italská obrana se zhroutila a zanechala tak široký prostor pro rozvinutí rakouských jednotek. 10. 11. 1917 dosáhly rakouské oddíly postupem na západ břehů řeky Piavy. Tady se však jejich postup vlivem zuřivého italského odporu, nedostatečného materiálního vybavení a nedostatku záloh zastavil. Mezitím byla 91a Squadriglia přesunuta do Pordenone a přezbrojena výkonnějšími Spady S.XIII. Nadšení mezi piloty neznalo mezí - konečně vyrovnali převahu rakouských Albatrosů.

7. 12. 1917 dosáhl F. Baracca 30. sestřelu a posledního vítězství v tomto roce. Po tomto vítězství byl Baracca odvelen na „pracovní dovolenou“ k firmě Ansaldo na testování nových letadel. 6. 2. 1918 byl Baracca dekorován vysokým vyznamenáním, které mu při slavnostním ceremoniálu udělil a osobně předal belgický král Albert. V březnu se Baracca vrátil ke své jednotce. Předtím byl však ještě vyznamenán nejvyšším italským řádem „Medaglia d Oro al Valor Militare“, při slavnostním ceremoniálu v opeře La Scala v Miláně a povýšení do hodnosti majora.

Mezi 3. květnem a 15. červnem získal Baracca další čtyři sestřely. 16. 6. 1918 obdržela 91a Squadriglia naléhavou žádost o pomoc od 48. pěší divize, jež držela postavení na tomto úseku fronty. Útok na pozemní cíle není pro stíhače právě lákavou činností, letci však neváhají a spěchají svým kamarádům na pomoc. Do vzduchu odstartovala tříčlenná formace, kterou vedl F. Baracca. Letouny se přízemním letem přihnaly nad rakouské pozice a zasypaly je palbou z kulometů. Když však útok opakovaly, rakouská vojska se už vzpamatovala a všechny hlavně nyní mířily vstříc vzdušným nájezdníkům. Všechny tři Spady byly mnohokrát zasaženy a Baracca dal svým letcům znamení k rozchodu. Všechny tři stroje se rozletěly do různých směrů. To byl okamžik, kdy byl Baracca spatřen naposled. Až po dlouhém pátrání, které nabylo na intenzitě po ústupu rakouských jednotek ze sektoru, byly nalezeny ohořelé trosky Baraccova Spadu S.XIII. Pilotovo tělo leželo opodál, nedotčeno plameny, avšak s prostřeleným čelem.

O smrti tak slavného letce, jakým byl Francesco Baracca, se objevilo mnoho teorií. Dnes se obvykle uvádí jako nejpravděpodobnější ta, jež byla krátce po Baraccově smrti zveřejněna v rakouském zpravodajství. Bylo v ní uvedeno, že Baracca zaútočil na rakouský dvoumístný pozorovací letoun Phönix C.I od Flik 28D (Fliegerkompanie - letecká jednotka), za jehož řízením seděl Max Kauer a velel mu pozorovatel Oberleutnant Arnold Barwig, jenž se proti Baraccově útoku bránil palbou ze svého pohyblivého kulometu. Měl tentokrát v boji větší štěstí a lepší mušku. Oba rakouští letci po přistání shodně vypověděli, že se střetli s italským Spadem a nahlášené místo boje bylo později shledáno identickým s nálezem vraku Baraccova letounu.

Major Francesco Baracca byl pohřben 30. 6. 1918 v Lugo di Romagna s veškerými vojenskými poctami. Jako hold nejlepšímu z italských letců přelétly nad smutečním průvodem vojenské letouny doprovázející jej na poslední cestě...

Třebaže mizerná morálka i organizace v rakousko-uherské armádě je všeobecně známá, v rakouských stíhačích měli italští vzdušní bojovníci důstojné soupeře. Jedním ze skvělých rakouských es byl i Julius Arigi. Pocházel z Čech, neboť se 3. října 1895 narodil v Děčíně a dětství strávil v Mariánských lázních. V sedmnácti letech odešel do Vídně, aby se zde přihlásil jako dobrovolník k letectvu. V listopadu 1914, po základním a následně pokročilém výcviku, byl jmenován pilotem a desátníkem zároveň.

Po vypuknutí války byl Arigi přidělen k Fliegerkompanie 6, se základnou u Kotoru. Už tady se Arigi proslavil přesným náletem na nepřátelskou loď a byl poprvé vyznamenán. Prvního října 1915, dva dny před svými dvacátými narozeninami, však musel se svým letounem Lohner nouzově přistát na nepřátelském území Černé Hory. Stačil ještě letadlo zničit, ale padl do zajetí. S několika dalšími zajatci se dostal na práci jako automechanik do garáží v Podgorici, kde se mu podařilo nejprve opravit a později odcizit limuzínu Fiat z majetku černohorského prince Mikuláše. Po mnoha dobrodružstvích se s pěti dalšími uprchlíky dostal přes frontu k rakouské armádě. Dne 23. ledna 1916, dvě hodiny po návratu k Fliku 6, už znovu startoval k bombardovacímu letu. Krátce nato byl Flik přemístěn na jih.

22. srpna 1916 přišlo hlášení, že šest italských Farmanů útočí na přístav Durazzo a Arigi se dobrovolně hlásil, že sestavu nepřítele napadne. Byl však odmítnut s odůvodněním, že není k dispozici volný důstojník, který by letěl s ním jako pozorovatel a velitel letounu zároveň. V krátkých časových intervalech opakoval Arigi neúspěšně svoji žádost, ale když se italské bombardéry přiblížily na doslech, bez rozkazu odstartoval v posádce s poddůstojníkem Johannem Lasim. Osamělý dvojmístný Brandenburg C.I, ozbrojený jedním pevným a jedním pohyblivým kulometem, odvážně zaútočil proti formaci nepřítele. Během půl hodiny se Arigimu podařilo neuvěřitelné. Tři Farmany pro poškození v boji nouzově přistály na pobřeží a dva se zřítily do ústí řeky Skumbi. Italské letce zachránilo vlastní loďstvo. Všech pět sestřelů potvrdily pozemní jednotky a z Arigiho se rázem stal nejpopulárnější muž v rakouském letectvu. Všechny sestřely byly neprodleně hlášeny do Vídně na velitelství letectva, odkud se především zajímali, proč se akce nezúčastnil žádný důstojník. Odpověď, že všichni důstojníci byli indisponováni, rozhodně nesloužila Fliku ke cti.

Koncem roku 1916 odešel Arigi k Fluggeschwader 1, kde létal již na stíhacích Hansa-Brandenburg D. I. Angažoval se v těžkých bojích na řece Isonzo a dobyl řadu vzdušných vítězství. V létě téhož roku byl převelen k Fliku 41 J, který ale zakrátko opustil pro těžké osobní neshody s jeho velitelem Godwinem Brumowskim (35 sestřelů).

Godwin Brumowski byl se svými 35 sestřely nejúspěšnějším rakousko-uherským stíhačem. Jeho otec, původem z Polska, byl voják a tak tradice rozhodla o tom, že Brumowski v roce 1910 absolvoval na vojenské akademii ve Vídni. Na počátku války sloužil u dělostřelectva na východní frontě. Později byl odeslán k výcviku jako dělostřelecký letecký pozorovatel. Nastoupil u Flik 1, kde sloužil pod Čechem Otto Jindrou. 12. 4. 1916 letěl jako Jindrův pozorovatel a společně bombami napadli vojenskou přehlídku cara Mikuláše II. Vzápětí Brumowski získal první dvě vítězství, když svým kulometem sestřelil dva ze čtyř ruských Morane Parasol, které se je pokoušely odehnat. Během roku 1916 Brumowski prošel pilotním kurzem a byl převelen ke stíhací jednotce Flik 12 na italské frontě, kde létal na stíhačkách Hansa-Brandenburg D.I. V únoru 1917 již velel Fliku 41J. V srpnu 1917 sestřelil 12 nepřátelských letadel během 19 dní. Nějaký čas také létal na rakouských Albatrosech D.III (Oeffag), vyráběných v Rakousku v licenci. V únoru 1918 téměř nepřežil zuřivý souboj s osmi nepřátelskými letadly a musel nouzově přistát s hořícím letounem. Byl také na stáži u JG I Manfred von Richthofena. V říjnu 1918 byl jmenován velitelem všech leteckých eskader rakousko-uherské armády v Isonzu. Z jeho 35 sestřelů byla většina italských letadel, ale zničil i britský Camel. Třebaže byl vynikajícím stíhačem a statečným vojákem, měl složitou povahu. Vždy muselo být po jeho. Proto se z jeho Fliku nechalo odvelet několik letců, když mu například jeho nadřízení doporučili, aby požádal o udělení Rytířského kříže Marie Terezie, odpověděl jim: „Pokud jsem si toto vyznamenání zasloužil svou službou, měl by to být dostatečný důvod, aby mi jej vrchní velitel předal. Není mou povinností o něj žádat nebo prosit.“ Měl sice pravdu, ale na druhou stranu v rakousko-uherské armádě to už tak prostě chodilo, a tak toto vyznamenání Brumowski nikdy neobdržel. Když skončila válka, byl Brumowski propuštěn z armády. Znuděný rutinním civilním životem zakrátko opustil ženu a dceru a vrátil se do Vídně, kde založil leteckou školu. Zahynul leteckou smrtí v roce 1936 v Holandsku.

Od srpna 1917 proto Arigi sloužil severozápadně od Benátek u proslulého Fliku 55 J, který byl pro vynikající výsledky přezdíván Kaiserstaffel, tedy císařská letka. Arigi zde létal v roji mimo jiné i s nejúspěšnějším stíhačem maďarské národnosti Josefem Kissem (19 sestřelů).

V dubnu 1918 byl znovu přeložen k Fliku 6 na albánskou frontu, kde jako stíhač bránil Kotor proti anglickým bombardérům. Traduje se, že císař Karel poslal Arigimu na frontu dva letouny Berg D. I, rozložené v bednách, na kterých bylo napsáno Arigiho jméno a tak vznikla přezdívka pro celou jednotku - Arigistaffel. V červnu 1918 přešel Arigi s ostatními do Jagdfliegerkompanie 1 J, v jejíchž řadách se dočkal konce války v hodnosti Offiziersstellvertreter (důstojnický čekatel), protože strohé rakouské předpisy nedovolovaly jeho povýšení na důstojníka.

Julius Arigi však dosáhl celkem 32 vítězství, čímž se stal druhým nejúspěšnějším rakouským stíhačem a nejvíce vyznamenávaným poddůstojníkem rakouského letectva.

Po skončení světové války se Arigi vrátil do Československa a věnoval se podnikání v letecké dopravě. Měl velký podíl na vybudování letišť v Praze a Karlových Varech. Na sklonku dvacátých let odešel do Vídně, kde se stal spoluzakladatelem a zároveň šéfpilotem letecké továrny ve Wiener Neustadt. V té době začal projevovat politické sympatie k nacistickému hnutí, v Rakousku tehdy zakázanému. Po vypuknutí druhé světové války se Arigi, v hodnosti kapitána Luftwaffe, stal instruktorem ve stíhací škole Schwechat u Vídně. Mezi jeho žáky patřila taková stíhací esa jako H. J. Marseille a W. Nowotny.

Po ukončení II. světové války odešel Julius Arigi do ústraní a žil v rakouské obci Seerwalchen, kde také 1. srpna 1981 zemřel.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕8.125

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře