Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕7.009

Na duben 1917 plánoval generál Nivelle, jenž vystřídal ve funkci vrchního velitele francouzské armády generála Joffrea, prolomení německých obranných postavení na výšinách u Chemin des Dames. Byl to lákavý cíl, protože v případě úspěchu by spojenecká vojska ovládala široký prostor všude kolem výšin. Bylo odtud vidět do celé champagneské roviny a dalo se tak zajistit předmostí řeky Aisny. Tento plán byl však od počátku odsouzen k neúspěchu. Německá postavení na Chemin des Dames byla považována za nedobytná. Němci přizpůsobili svůj systém obrany geologickému specifiku krajiny. Voda vyryla mezi vršky hluboká koryta, kde už při větších deštích hrozilo zaplavení bahnitými říčkami. V prudkých srázech vápencových vrchů kdysi vznikly krasové jeskyně nyní zarostlé křovím a schované v zakrslých lesících. Němci se tu dokonale zabydlili. Zavedli v jeskyních elektrické osvětlení, instalovali vodní pumpy, zřídili lazarety. Skalní masivy nemohla rozbít ani nejmohutnější francouzská děla. Centrum plánované ofenzívy leželo na řece Aisně u Remeše. Zde měla útočit pouze francouzská vojska. Britové měli zaútočit u Arrasu.

Útok zahájili 9. 4. 1917. Britská pěchota vyrazila v hustých provazcích deště. Dělostřelecká příprava jim usnadnila práci. Britští vojáci vnikli s nasazenými bodáky do německých postavení a hromadně dobíjeli německé pěšáky. Německé jednotky, otřesené dělostřeleckým ostřelováním se místy vůbec nezmohly na odpor a houfně utíkaly masakrované britskými kulomety.

Přidala se britská jízda. Koně nezvyklí cválat po tak rozbité zemi padali dřív, než je zasáhly střely z německých kulometů. Britská jízda se pro ně stala ideálním terčem. Ranění koně shazovali své jezdce a drtili je svými těly a kopyty. Pláň se okamžitě pokryla rozstřílenými těly zvířat a lidí. Ale pokračovali. Dva dny vydrželi britští vojáci krutý zápas, ale 14. dubna se nakonec jejich postup v rozstříleném a rozbahněném terénu zastavil.

Francouzi se připravovali na svoji část ofenzívy. Ráno 16. 4. se na 15 km dlouhém úseku fronty zvedly z francouzských zákopů útočné vlny pěchoty. Francouzský útok se okamžitě rozpadl v palbě kulometů. Francouzští vojáci zůstali trčet na nekrytém terénu, německá děla pálila před ně a za ně, kulomety a minomety pálily do nich. Francouzi, vraždění jako na jatkách, se pokoušeli zahrabat na místě do země, jinde v zoufalství dobyli první německé linie a schovali se v nich. Nivelle vrhl na bojiště 132 francouzských tanků. Bez valného účinku. 64 z nich uvízlo, 57 bylo zapáleno německými děly a shořelo i s posádkami. To vše před očima plačících francouzských pěšáků. Nivellova ofenzíva skončila neúspěchem. Všechny spojenecké útoky nakonec zastavilo kromě německého odporu i špatné počasí. Husté deště tak rozmáčely terén, že spojenecká vojska vůbec nemohla postupovat. 230 000 spojeneckých vojáků tak zemřelo pro nic.

Devátého dubna 1917 zahájila britská vojska mohutnou ofenzívu u Arrasu s cílem prolomit německou obranu. Následoval ji masivní francouzský útok v oblasti Champagne na řece Aisne. Šiky pěchoty se opět hroutily ve pekelné palbě kulometů. Ve vzduchu řádily stíhačky. Piloti obou znepřátelených stran znovu a znovu startovali, aby se navzájem zabíjeli. A Čápi samozřejmě nemohou stát mimo. Bojuje se v nebývalém tempu, jak na zemi, tak ve vzduchu. Každou minutu je v bitvě u Chemin des Dames zabito či zraněno 500 mužů.

Spojenečtí piloti byli nepříjemně překvapeni novou německou taktikou. Nepřítel soustředil celou svou leteckou sílu na jednom úseku fronty a získal tak v daném místě potřebnou převahu. I v těchto ztížených podmínkách pokračuje Capt. Guynemer v hromadění svých vítězství. Fenomenálního úspěchu dosáhl 25. května, když sestřelil čtyři německé letouny během tří bojových letů. První dva byly dvoumístné pozorovací letouny. Zlikvidoval je během jediné minuty. Prvnímu ustřelil křídlo a druhému zapálil nádrž. Při druhém letu poslal k zemi další dvousedadlovku. Při třetím se Guynemer a jeho dvojka Capt. Auger utkali se šesti stíhacími Albatrosy. Rozehnali je a Guynemer dosáhl svého čtvrtého sestřelu. Zavěsil se pár metrů za ocas jedné nepřátelské stíhačce. Shodou okolností jeho kulomet vypálil poslední kulku, která ještě zbývala v zásobníku. Německý pilot byl touto jedinou střelou zasažen a zabit. Střelecké štěstí nebo střelecké umění? Kdo ví. Ale faktem zůstává, že Guynemer jednou sestřelil dvě letadla pěti ranami.

Guynemerova radost z úspěchu byla však zkalena tragickou událostí. Jeho velký přítel René Dorme, klidný a skromný muž, třiadvacetinásobný vítěz, jenž nikdy neinkasoval zásah do svého letadla, téhož dne při souboji zachytil křídlem o vrcholek stromu a zahynul.

Příštího dne napadl Guynemer trojici pozorovacích Albatrosů řady C. Vypálil na jednoho z nich a první dávkou zasáhl pilota. Viděl jak jeho hlava bezvládně klesla na čelní sklo. Letoun se naklonil a začal padat, když tu se na Guynemerův S.VII sneslo krupobití střel a Georges jen zázrakem nebyl zraněn. Prudce strhl stroj stranou a hledal původce té palby. Ke svému úžasu spatřil, jak v trupu letadla řítícího se do propasti s mrtvým pilotem, letadla jež právě sestřelil, stojí pozorovatel na svém místě a pálí z kulometu dávku posledního vzdoru. Svému příteli o tom napsal: „Musím uznat, že to bylo velmi působivé gesto od toho muže, který věděl, že za několik okamžiků z něj bude jen roztříštěná hromada masa a škubajících se kostí, snažil se, aby do náruče smrti stáhl i toho, jenž ho do ní poslal.“

K 5.6. 1917 má už Georges Guynemer 45 sestřelů. Jedenáctého června je jmenován důstojníkem Čestné legie s tím, že slavnostní ceremonie vyznamenání se bude konat 5. července. Guynemer se ve svých třiadvaceti letech stal nejmladším vojákem francouzské armády oceněným tímto vyznamenáním.

Počátkem července, po dlouhém bombardování žádostmi, konečně dostává Guynemer k vyzkoušení první Spad S.XII. Bylo to na svou dobu revolučně řešené letadlo. Jeho motor byl zkonstruován tak, aby se mezi bloky jeho válců dal vestavět námořní kanón Puteaux ráže 37 mm, jehož hlaveň procházela dutou hřídelí vrtule. Kanón byl jednoranný a pilot jej nabíjel ze své kabiny. Aby mohl jeho palbu zaměřovat s jistotou, měl k dispozici ještě synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, nabíjený svítícím střelivem, jehož trasy mohl sledovat. Myšlenka rozhodně nebyla špatná. Za II. svět. války bylo toto konstrukční řešení běžné, ale u Spadu konstruktéři zvolili pro začátek příliš velkou ráži. Drak letounu velmi trpěl silným zpětným nárazem, do kabiny po výstřelu vnikal dým a celková obsluha kanónu byla velmi obtížná.

Guynemer byl však novým letadlem nadšen a chtěl ho vyzkoušet v boji. Na první bojový let vzal nový Spad 5. července, jen několik hodin před chystanou slavnostní parádou u příležitosti jeho vyznamenání. Guynemer narazil na tři průzkumné DFW (Deutsche Flugzeug Werke - Německé letecké závody). Pustil se za nimi, ale odvážil se moc blízko a právě když se chystal odpálit kanón, se na něj sesypala obranná palba pozorovatelů. Guynemer, jen zázrakem nezraněný, musel všeho nechat a s prostříleným letadlem nouzově přistát. Hodinu nato, za přítomnosti velkých es, vysokých důstojníků, tisku a Guynemerovy rodiny, se generál d’Esperey dotkl šavlí Guynemerových ramen. Guynemer byl právě povýšen na důstojníka Čestné legie.

Příštího dne se Georges Guynemer znovu vrhá do boje a hned sestřeluje nepřítele. O další den později posílá k zemi stíhací Albatros a pozorovací DFW. Na tato dvě vítězství spotřeboval 11 ran z kulometu. Tou dobou je už ale Guynemerovi velmi špatně. Jeho slabá tělesná konstituce už nemůže dál snášet obrovskou zátěž neustálých bojových letů. I jeho psychika je těžce poznamenána fyzickým vyčerpáním, smrtí přítele Dormeho a nepřetržitým ohrožením života. Osmého července jej lékař jednotky odesílá do nemocnice.

Ve stejné době se zastavila i ofenzíva u Chemin des Dames. Ztráty na obou stranách dosáhly desítek tisíc mrtvých. Morálka ve spojeneckém vojsku je pod bodem mrazu. Začínají se hromadit dezerce a propukat vzpoury. Spojenecké velení situaci zvládá jen za pomoci nejbrutálnějších prostředků.

20. července se Guynemer vrátil k jednotce. Počátkem července zahájili Britové další ofenzívu. Tentokrát ve Flandrech a jejím cílem bylo probít se k německým ponorkovým základnám na flanderském pobřeží. Ofenzíva skončila tak jako ty předchozí. Utopená v krvi. Letecké boje ve Flandrech se vyznačovaly především do té doby nevídanými počty nasazených letadel. Psí souboje desítek letounů z obou stran nebyly vzácností, ale spíše pravidlem. Doba osamělých individualistů byla pryč, nastoupilo období bojů velkých a početných leteckých formací. Georges těmito změnami velmi trpěl. Nelíbilo se mu, že by se měl podřídit potřebám jednotky a nové taktice skupinového boje. On byl přece vlk samotář! Chtěl i nadále bojovat jako jednotlivec, byť proti přesile.

Proto odstartoval 27. července opět sám na svém S.XII. Narazil na tři zbrusu nové Albatrosy D.V s velmi silným motorem o výkonu 220 koňských sil, které se nad frontou začaly objevovat od května 1917. Nepřátelský roj vedl Theo Osterkamp, nositel Pour le Mérite, na konci války dvaatřicetinásobný vítěz ve vzdušném boji a nejúspěšnější německý námořní letec. Osterkamp nepřítele okamžitě poznává podle označení jeho letounu. Boj vypukne ve výšce přibližně 5800 metrů nad Roulersem. Guynemer se bleskově dostává za ocas jednoho Albatrosu. Ze vzdálenosti dvaceti metrů do něj vpálil osm střel z kulometu a jeden granát z kanónu. Albatros jde okamžitě v plamenech k zemi. Osterkamp to registruje a otáčí se za Spadem. Bojuje se ve velmi rychlém sestupu. V jednom okamžiku vidí Osterkamp přelétávat „Staříka Karla“ nad sebou. Chce střílet, ale už je pozdě. Guynemer se prudce jako šíp stočí vzhůru, přetočí se a už je za ním. Zasype ho kulometnou palbou, která Osterkampově Albatrosu zpřetrhá táhla řídící páky a roztříští přední ochranné sklo. Osterkamp cítí, že se Albatros kymácí a nebezpečně ztrácí stabilitu a ovladatelnost. Jedno křídlo začíná nebezpečně vibrovat, letoun rychle ztrácí výšku. Stíhačky se ženou už jen pouhých padesát metrů nad zemí. Osterkamp zavírá oči a čeká ránu z milosti. Ta však nepřichází, Guynemer odlétá. Osterkamp havaruje při zoufalém pokusu o nouzové přistání. Za několik okamžiků už Osterkamp stojí uprostřed pole vedle svého převráceného letadla, salutuje odlétajícímu Spadu a volá: „Danke, Hauptmann Guynemer!“

Je zajímavé, že Guynemer se o tomto rytířském činu, a stejně tak o souboji z 6. června 1917, kdy ušetřil život Ernsta Udeta (62 sestřelů, Pour le Mérite), nikomu nezmínil. Buď nechtěl být považován za změkčilce, nebo se mu možná v Udetově případě zasekl kulomet a Osterkampa ztratil v kouři ze země. Ať už je pravda jakákoli, faktem zůstává, že toto jednání mu v táboře protivníků vyneslo velké uznání a úctu.

O den později, ve středu 28. července 1917, dosáhl Guynemer svého jubilejního padesátého vítězství. Radost však byla zkalena ztrátami. Nedávno byl zraněn velký Guynemerův přítel Alfred Heurtaux, téhož dne, kdy Georges dosáhl svého padesátého sestřelu, byl těžce zraněn vynikající taktik Albert Deullin a zabit kapitán Auger, který často létal jako Guynemerova dvojka. To vše se podepsalo na Georgesově, už tak dost nalomené psychice. Deprese se začala velmi prohlubovat. Guynemer svému příteli v důvěrném rozhovoru řekl: „Zatím jsem měl pořád štěstí. Jednoho dne mě ale dostanou.“

Později, když šel navštívit Heurtauxe do nemocnice, se k němu naklonil a zašeptal: „Víš, kamaráde, příště to budu já.“

Guynemerovi je mizerně, ani dvoutýdenní přestávka vynucená poškozením jeho Spadu mu nepomohla. Guynemerův zdravotní stav se nezlepšil, ale přesto pokračuje v bojových letech. 17. srpna sestřeluje další dva pozorovací letouny, přičemž na ten druhý ani nepoužil kulomet, ale sestřelil jej jediným granátem z kanónu. Jeho S.XII byl znovu poškozen, na další bojové lety tedy startuje s novým S.XIII. Letoun měl silnější motor a díky tomu vynikal velkou rychlostí a stoupavostí. Vyzbrojen byl dvěma synchronizovanými kulomety.

Nový stroj Guynemer pokřtil 20. srpna, když s ním sestřelil jedno DFW. To byl jeho 53 sestřel. Jeho zdravotní stav se však stále zhoršoval. Krize vyvrcholila 10. září, kdy Guynemer startoval na třech různých strojích a třikrát musel nouzově přistát pro různé technické závady nebo poškození v boji.

Den nato startoval Guynemer na hlídku s podporučíkem Bozon - Verdurazem. Zhruba v půl desáté dopoledne narazili na německé dvoumístné letadlo, pravděpodobně Rumpler. Guynemer okamžitě zaútočil, ale při prvním útoku minul. Vracel se, aby útok zopakoval. Bozon - Verduraz mezitím zpozoroval osm blížících se německých stíhaček. Odlákal je od svého velitele, ale když se asi za dvacet minut vrátil, nenašel po něm ani stopy. Co se skutečně stalo, dnes už nikdo nezjistí. Všechno jsou jen spekulace.

Podle německé verze Guynemer napadl Rumpler, kterému velel pozorovatel Hptm. Wissemann (v německém letectvu byli veliteli pozorovacích letadel pozorovatelé. Ve spojeneckém letectvu naopak piloti). Ten měl při střelbě ze svého pohyblivého kulometu dobrou mušku a Guynemerův Spad se zřítil nedaleko polního hřbitova u Poelcapelle. Podle německé zprávy zaslané Francouzům, byl na místo havárie vyslán poddůstojník a dva zdravotníci. Vyprostili tělo nepřátelského pilota z vraku, přičemž zjistili, že letec má prostřelené čelo a utržený ukazovák na levé ruce. U letce nalezli pilotní průkaz se jménem Georges Guynemer. Podoba mrtvého pilota odpovídala fotografii v průkazu, jehož fotokopie byla uveřejněna v německém časopise. Guynemer se však zřítil právě do míst, která drtilo palbou britské dělostřelectvo, nemohl být proto pohřben. Po několika dnech nepřetržitého ostřelování už nebylo objeveno ani pilotovo tělo, ani jeho letadlo. Oni tři němečtí vojáci nebyli už nikdy nalezeni. Pravděpodobně padli v boji.

Legenda praví, že Wissemanna zasáhla ruleta osudu o dva týdny později, když jeho Rumpler byl sestřelen Guynemerovým nástupcem - Fonckem. Ale tady narážíme na problém. Dnes už víme, že Lt. (nikoliv Hptm.) Kurt Wissemann byl příslušníkem Jasta 3, létal na stíhacím Albatrosu a nikdy nesloužil u průzkumné jednotky. Wissemann si však skutečně nárokoval sestřel Spadu u Poelcapelle, avšak o den dříve. Kdo tedy skutečně sestřelil největšího francouzského hrdinu zůstane navždy zahaleno tajemstvím. Nic to však nemění na skutečnosti, že Francie právě ztratila svého nejúspěšnějšího stíhače.

Smuteční slavnost k poctě kapitána G. Guynemera se konala na letišti, ze kterého vzlétl ke svému poslednímu letu, v Saint-Pol-sur-Mer. Pamětní projev pronesl generál Anthoine:
„Shromáždil jsem vás, abychom vzdali posmrtnou poctu Guynemerovi. Nestojíme zde ani před jeho katafalkem, ani nad jeho hrobem. U Poelcapelle nebylo z jeho pozůstatků pranic nalezeno, tak jako by nebe, žárlící na svého hrdinu, nechtělo připustiti, aby na zemi zůstalo po něm to, nač ono samo si činí nároky. Guynemer zmizel nám navždy a úplně, tak jako by zázračnými silami byl unesen do nebes, do říše slávy...

Lidé hynou, Francie zůstává.

Každý, kdo za ni padl, přidal jeden paprsek k záři její slávy. Šťasten každý, kdo rozmnožuje toto národní bohatství, bohatství záležející v hrdinných vlastnostech národních...“

Poslanecká sněmovna se na svém slavnostním zasedání dne 19. října 1917 jednomyslně usnesla, aby jméno kapitána Georgese Guynemera bylo vyryto na mramorovou desku v Pantheonu.

V kryptě Pantheonu, určené k pohřbívání velkých mužů Francie, byla tedy zasazena mramorová deska s Guynemerovým jménem vedle jmen nejslavnějších francouzských vojevůdců. Na desce je vyryta poslední armádní citace:

„Zemřel na poli cti 11. září 1917. Legendární hrdina, který padl po tříletém urputném boji v plném lesku své slávy. Zůstane navždy nejčistším symbolem národních ctností: nezdolné neústupnosti, výbušné energie a vznešené odvahy. Prodchnut vírou ve vítězství, zanechal francouzskému vojáku nehynoucí vzor, který v něm vždy probudí ducha obětavosti a ušlechtilého soutěžení o palmu vítězství.“

Když si tento nápis přečetl jeden mladý aspirant, obdivně poznamenal:

„Kdybych si zasloužil takovou poctu, pak bych rád zemřel!“

Kapitán Georges Guynemer nastoupil vojenskou službu jako dobrovolník dne 21. listopadu 1914. Během své služby u letectva absolvoval celkem 607 bojových letů, při nichž nalétal 665 hodin 55 sekund (údaje z posledního letu v zápisníku chybí). Sestřelil 53 nepřátelských letadel. Sám byl údajně sestřelen osmkrát (já sám jsem našel jen pět případů: 13. března 1916 u Verdunu, 23. září 1916 vlastním dělostřelectvem, 6. června 1917 pod palbou pozorovatele, jehož pilot byl již mrtev, 5. července 1917, v den kdy byl povýšen na důstojníka Čestné legie a 11. září, když byl zabit. Je ovšem možné, že do oněch osmi případů byla zahrnuta některá nouzová přistání, jako např. ona tři přistání 10. září, nebo když si Guynemer 28. července 1916 ustřelil vrtuli poté, co selhal synchronizátor). Byl vyznamenán Řádem Čestné legie s hodností důstojníka (Officier de Légion d’Honneur), Válečným křížem (Croix de Guerre) s více než dvaceti palmami, Válečnou medailí (Médaille Militaire), britským Distinguished Service Order, ruským Křížem Svatého Jiří, belgickým Řádem Leopolda I., rumunským Řádem Michala Statečného, srbským Řádem Karadžordževiče a černohorským Řádem Danila I. Svůj poslední let podnikl 11. září 1917.

Tečku za jeho bojovou kariérou udělala poznámka v polní účetní knize Escadrille SPA.3, u data 12. září 1917, v posledním pravém sloupci, drobným písmem:
„1 kapitán ztracen.“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔21.04.2003 📕7.009

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře