Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕8.475

Rytíři nebes

Vzdušné boje ve výši několika tisíc metrů nad zemí, kde dva osamělí nepřátelé se spolu utkávají v boji na život a na smrt, sami v pustých výšinách, od země sotva viděni, kde každá vteřina, každá kulka může přivoditi pád - a jaký pád, v ohni, v plamenech a kouři pád do propasti - kde se tito bojovníci ocitají se svými letadly mnohdy tak blízko u sebe, že mohou na sebe naraziti a roztříštiti se navzájem, kdy z nich létají třísky tak, jako vyškubané peří při boji dvou dravých ptáků, kteří se klovou zuřivě zobák proti zobáku, tyto boje, při kterých je nutno současně obstarávati řídící páky letadla i kulomet, jak by tyto úžasné boje nezměnily ony odvážné mladé hochy v polobohy.

Ze soudobého tisku

Koncem léta 1916 budila německé válečné piloty ze spaní noční můra v podobě francouzského dvouplošníku Spad S.VII, se slovy „Vieux Charles“3) napsanými na trupu, řítícího se střemhlav k zádi jejich letounu. Málokomu z nich se však opravdu poštěstilo jej spatřit. Jeho pilot sázel na rychlý, překvapivý útok a jedinou smrtelnou dávku. Ti, kdo setkání s ním ve vzduchu přece jen přežili, vyprávěli, že existuje jediný způsob jak si zachránit život - včas se svým hořícím letounem nouzově přistát. Při vyslovení jeho jména se nezkušení mladí letci chvěli hrůzou a ostříleným mazákům vysychalo v hrdle. Jeho jméno skutečně vyvolávalo na německé straně fronty děs. Znělo Georges Guynemer.

Zdá se téměř neuvěřitelné, že tento legendární stíhač, jenž se stal francouzským národním hrdinou a z podnětu ministra školství vzorem všech francouzských školáků, nebyl, pro špatný zdravotní stav, dvakrát (!) odveden. Georges Marie Ludovic Jules Guynemer se tedy musel na frontu vydat oklikou. Přihlásil se jako dobrovolník u velitele letiště v Pau. Byl zařazen zprvu jako pomocný mechanik, ale díky svým technickým znalostem je v lednu 1915 přijat do pilotního výcviku. Zde nic nesvědčí o skutečnosti, že v jeho osobě získá později francouzské válečné letectvo svého největšího stíhače. Zatím pouze rozbíjí při špatných přistáních několik cvičných letadel. V červnu je v hodnosti caporal (desátník) zařazen k průzkumné escadrille M.S.3 ve Vausciennes (později podle používaných letounů přejmenované na N.3, respektive SPA.3) operující s letouny Morane - Saulnier L Parasol.

Guynemer létal na pozorovací lety s Parasolem, jenž za pomoci svého mechanika Charlese Guerdera vyzbrojil kulometem Lewis. Kulomet byl umístěn na důmyslné otočné lafetě v prostoru pozorovatele. Guynemer s Guerderem, který létal s Guynemerem jako pozorovatel, sestřelili 19. července 1915 německého Aviatika. Za tento čin byli 4. srpna Guynemer i Guerder vyznamenáni Válečnou medailí (Médaille Militaire). Předal jim ji ve Vausciennes, před zraky nastoupených příslušníků escadrilly M.S.3, sám velitel VI. armády generál Dubois. Vyznamenání byl přítomen i Georgesův otec.

V září se Guynemer přeškoluje na nový Nieuport a na přelomu září a října dvakrát přistává v týlu fronty s tajným posláním. To mu vyneslo povýšení na seržanta (sergent - četař). Escadrilla M.S.3 byla první jednotkou zformovanou jako Escadrille de Chasse - stíhací eskadra, určená k útokům na letadla protivníka. Velel jí Capitane (kapitán) Brocard, jenž také 3. července 1915 otevřel její skóre, když sestřelil dvojmístný Albatros C.I, vybavený kulometem na oběžném kruhu, ozbrojen pouze opakovačkou Winchester a automatickou pistolí Mauser! Jednotka sice prováděla také průzkum, ale rozkazem velitele VI. armády č. 4893 ze dne 17. listopadu byli někteří letci (mezi nimi Guynemer) staženi z průzkumných letů a specializovali se na lov nepřátelských letadel uvnitř vlastních linií. To byl počátek francouzského stíhacího letectva.

Guynemer se nenechá pobízet a při každém letu vyhledává boj. 29. září narazil u Saint-Quentinu na Fokker Eindecker. Ten se za ním bez zaváhání pustil. Guynemer nemohl bojovat, protože jeho kulomet se zasekl. Stalo se mu to poprvé, ale zdaleka ne naposledy. Potíže s kulometem ho budou pronásledovat až do konce jeho bojové kariéry. Zatímco se Guynemer pokoušel uvolnit zaseknutý závěr kulometu, ozvala se příšerná palba, která provrtala celý Nieuport a rozstřílela jedno kolo podvozku. Guynemer začal zběsile kličkovat a nakonec, stále ostřelován svým pronásledovatelem, se mu podařilo uniknout v mracích.

V neděli 5. prosince spatřil Guynemer při patrole nedaleko Compiegne dvojici nepřátelských letadel. Byly to Aviatiky a Guynemer velmi obratně vmanévroval svůj stroj mezi ně a slunce. Pak se na ně z výšky vrhl a jednoho z nich sestřelil. Při pronásledování druhého ztratil jeho trosky z dohledu, a tak přistál na poli nedaleko domu svých rodičů. Počkal si na otce, když v poledne vycházel z kostela, a požádal ho, aby mu sestřelené letadlo vyhledal. Později se našlo, ale protože Guynemer neměl přímé svědky, nechtěla mu kontrolní komise sestřel uznat. Guynemer si to ovšem nenechal líbit, začal nevybíravě hulákat, zkrátka ztropil scénu a komise mu raději vítězství ponechala, i když se jí to moc nelíbilo. Guynemer se cítil uražen a teď už skoro neopouštěl kabinu svého letounu. Neustále brázdil oblohou a slídil po svých obětech.

Osmého prosince, už při návratu z hlídky, Guynemer uviděl průzkumný LVG. Zaútočil opět se sluncem v zádech a ze vzdálenosti 20 metrů německé letadlo sestřelil. Potom ihned přistál vedle jeho trosek na poli, aby tentokrát jeho nárok nemohl nikdo zpochybnit. To byl jeho třetí ověřený sestřel.

O šest dnů později, v úterý 14. prosince, zaútočil společně s nováčkem Bucquetem na průzkumnou dvousedadlovku doprovázenou Eindeckerem. Průzkumný letoun je sestřelen při prvním útoku, ale stíhací Fokker se s Guynemerem střetává v ostrém souboji. Během patnácti sekund je po všem. Oba soupeři po sobě pálí na vzdálenost snad jen deseti metrů. Bojuje se v závratném tempu, v jednom okamžiku se oba letouny téměř srážejí. Guynemerovo kolo podvozku míjí hlavu německého pilota o necelého půl metru. To oba stíhače znechutilo, jakoby vystřízlivěli, a zamířili každý ke své linii. Jako dva dravci, kteří se uchylují do bezpečí lízat si své rány. Oba byli v boji zasaženi, Guynemerův Nieuport má proražené sací čerpadlo, vyrvané vahadlo ventilu, prostřílený kryt motoru, dvakrát naštípnutou vrtuli a třikrát prostřelené pravé kolo.

Teď už má Georges na kontě čtyři potvrzené sestřely a 24. prosince, v den svých jednadvacátých narozenin, je pasován na rytíře Čestné legie.

Na další sestřel si musel měsíc počkat. Třetího února dosáhl svého prvního dvojitého vítězství, když během 40 minut zaútočil na tři LVG. První dva sestřelil, třetímu se podařilo zachránit v mracích. Druhého sestřelu údajně dosáhl pistolí Parabellum, když se mu zasekl kulomet. Toho dne se stal prvním francouzským stíhacím esem.

A když dva dny nato sestřelil svého sedmého nepřítele, dostal se 6. 2. 1916 do hlášení generálnímu štábu. Tak se o něm dozvěděla Francie a pak celý svět. 4. března je povýšen do hodnosti Sous-lieutenant (podporučík).

V únoru 1916 propukla u Verdunu nejkrvavější bitva I. světové války známá jako „Verdunský mlýnek na maso“. Verdunskou opevněnou oblast tvořil dvojitý pás pevností obtáčejících ve dvojitém kruhu město Verdun. Systém opevnění se nacházel pouhých 40 km od francouzsko - německých hranic a měl být ochranou před případným německým útokem. Vnější linii opevnění tvořilo 22 pevností a pevnůstek sestavených do kruhu o poloměru 7 km, jejichž úkolem bylo se navzájem podporovat a křížovou palbou znemožnit průchod oblastí. Vnitřní linie o poloměru 2, 5 km sestávala ze 7 pevností. V průběhu války se francouzský generální štáb začal domnívat, že verdunský pevnostní systém nevyhovuje potřebám moderní války a pevnosti začaly být pomalu odzbrojovány a jejich děla a kulomety byly odesílány na frontu. Francouzi vybudovali před Verdunem systém předsunutých opevnění. V tomto místě vznikala v linii fronty vypouklina směrem do německého území a bylo jen otázkou času, kdy Němci zkusí Verdun dobýt. Podle strategického plánu generála Falkenhayna, který vystřídal ve funkci vrchního velitele německých vojsk na západní frontě Moltkeho, měla francouzská armáda, o níž se Falkenhayn domníval, že je na konci svých sil, při obraně Verdunu vykrvácet.

Dne 21. února 1916 ve 4 hodiny ráno, kdy vzduch byl ještě ostrý silným mrazem, vybuchl vedle verdunské katedrály první německý granát. Samotná německá dělostřelecká příprava začala v 7. 14 hodin. Na frontě široké 40 km zahřmělo naráz 1500 německých děl vesměs nejtěžších ráží. Hustota německé palby, která trvala nepřetržitě celých 9 hodin, byla strašlivá. Francouzské zákopy, palebná postavení, zátarasy, drátěné překážky, dělostřelecké baterie, kulometná hnízda a pozorovatelny, byly drceny ohromnou silou. Do vzduchu byly vymršťovány gejzíry hlíny, dřevěné trámy a kusy lidských těl. Haumontský a Caureský les se změnily v plochu pokrytou roztříštěnými pahýly stromů, roztrhaných až k zemi. Zákopy, ráno ještě dva metry hluboké, se proměnily v plochá oraniště. Zdálo se vyloučené, aby někdo ve francouzských zákopech přežil. Ve čtyři hodiny odpoledne dělostřelecká příprava náhle skončila. Rozstřílená francouzská postavení nejevila známky života.

Němečtí vojáci vyrazili. Kráčeli pomalu, neboť dostali instrukce, že francouzské zákopy mohou obsadit s puškami na ramenou. Hovořili mezi sebou a kouřili. Dostali se už na pár desítek metrů od francouzských zákopů, když se stalo to, co nikdo nečekal. Ozval se frenetický štěkot kulometů a první řady německých vojáků byly skoseny. Padali k zemi, křičeli, sténali a v křečích rvali zakrvácenými prsty zmrzlou půdu. Byli to jedni z prvních mrtvých u Verdunu, ale zdaleka neměli být posledními...

Když zaskočení němečtí vojáci překonali brutální překvapení, vrhli se do útoku. 18. německý armádní sbor zaútočil na francouzská postavení ve zničeném Haumontském lese bojovými plyny a po pěti hodinách za cenu hrozných ztrát dobyl polovinu lesa. Dva francouzské prapory bránící to, co před několika hodinami bylo Caureským lesem, prodávaly svou kůži draho. Po deseti hodinách zuřivého boje o každý metr půdy se Němcům podařilo získat jen několik desítek metrů francouzských zákopů. Došlo k zběsilému boji muže proti muži. Vojáci si jako šílení vráželi bodáky do žaludků, drtili si obličeje okovanými pažbami pušek, prosekávali si krky naostřenými polními lopatkami. Na hořící, rozstřílenou a zakrvácenou krajinu se náhle snesla milosrdná tma, aby přikryla a přerušila lidské vraždění. Ti, kdo přežili, byli příliš otřeseni, než aby mohli usnout. Chvěli se zimou a šokem z přestálé hrůzy. Mučil je nářek raněných, kteří zůstali ležet mezi oběma stranami v zemi nikoho. Volali kamarády nebo matku a byli odsouzeni k strašlivé a pomalé smrti.

Víra v boha a dojemné chlapské přátelství bylo to jediné, co vojákům masakrovaným po tisících zbývalo. Už první noc byly polní lazarety na obou stranách fronty přeplněné. Následující den měl být ještě horší. Mezi zákopy šlehají plamenomety, postavení v Haumontském a Caureském lese se plní mrtvými a raněnými. Na obou stranách fronty se množí hlášení, že některé pluky přestaly úplně existovat. Ztráty byly obrovské. 51. a 72. francouzská divize měly na začátku bitvy dohromady 26 000 mužů a 533 důstojníků. Během prvních čtyř dnů bojů ztratily tyto divize 16 264 mužů. 37. fr. pěší divize z celkového počtu 12 560 mužů ztratila 5000 mužů za pouhé dva dny.

25. února Němci dobyli pevnost Douaumont, což ohromně povzbudilo německé zázemí a naopak otřáslo sebedůvěrou Francouzů. Situace však pro ně nebyla zdaleka tak špatná. Německé útoky slábly a nedokázaly proniknout do francouzské obrany. Jejich dosavadní úspěchy byly nepatrné. 27. února vydal generál Petain, velitel opevněné verdunské oblasti, rozkaz k opětovnému obsazení ztraceného území.

Od počátku března se zuřivě bojovalo o pevnost Vaux a její okolí. Na ubohém kousku země, měřícím necelé 3 km2, hynuly tisíce mužů. Z obou stran se střídaly neúspěšné zteče, jejichž jediným výsledkem byly další mrtví. 27. března zaútočili tři německé brigády na vesnici Malancourt. Dva dny Němcům trvalo, než se probili na okraj vesnice a obsadili dva domy!

Počátkem dubna se znovu rozhořely prudké boje o pevnost Vaux. Němcům se podařilo dobýt stejnojmennou vesnici. Francouzi 6. dubna provedli útok mezi pevností Douaumont a vesnicí Vaux. Celý den a noc se tu bojovalo o kousek půdy o rozměrech 500×200 m! Zbytek dubna pokračovaly těžké boje o pevnost Vaux. V tomto měsíci se také ukázalo, že největší problém francouzské armády, totiž zásobování, je konečně vyřešen. Už v prvních dnech bitvy bylo zapotřebí přisunout na bojiště denně kolem 2000 tun munice, potraviny a léky pro 15 - 20 divizí a transportovat na frontu a zpět 15 000 - 20 000 lidí včetně raněných. Francouzské komunikace u Verdunu, především železnice, byly však beznadějně zastaralé. Zásobování tedy musely převzít nákladní automobily a klíčovou spojnicí se ukázala být cesta, která vedla z Bar-le-Duc do Verdunu. Tato silnice, dlouhá 75 km, široká pouhých 7 m, s nezpevněnými krajnicemi a rozbitým povrchem, měla zachránit Verdun a získat přezdívku „Svatá cesta“. Denně po ní nepřetržitě projíždělo 3000 - 3500 nákladních automobilů a žádný z nich nesměl zastavit. Pokud mělo nějaké auto poruchu, bylo okamžitě svrženo do příkopu, kdy se ho ujali mechanici. Řidiči trávili za volantem až 20 hodin denně a dostávali křeče do prstů, v nichž svírali volant. Silnice byla neustále zpevňována a pracovalo na ní až 8200 mužů, kteří bez přestání lámali štěrk, jenž se sypal přímo pod kola jedoucích náklaďáků. Ale díky těmto nadlidským výkonům byl nakonec Verdun zachráněn. Vždyť jen mezi 26. únorem a 6. březnem, tedy za pouhých 8 dní, bylo po „Svaté cestě“ přepraveno 190 000 mužů, 3000 tun munice a 2500 tun ostatního válečného materiálu.

V květnu se Francouzi pokoušeli dobýt zpět pevnost Douaumont. V noci ze 7. na 8. května vybuchlo v pevnosti skladiště střeliva a v jediném okamžiku tak zahynuly stovky německých vojáků. 22. května začalo trosky pevnosti ostřelovat 300 francouzských děl. Téhož dne vtrhli do pevnosti francouzští vojáci a v hořících rozvalinách docházelo k zoufalým bodákovým soubojům. Po dva dny byla pevnost střídavě v rukou Francouzů a Němců. 24. května byla 5. francouzská divize odvolána, když její větší část padla. Pevnost zůstala v rukou Němců.

Začátkem června Němci znovu zaútočili na pevnost Vaux. Situace v pevnosti, poničené dlouhodobým dělostřeleckým ostřelováním, byla kritická. V pevnosti se nacházelo pouze 150 bojeschopných obránců, dalších 450 těžce zraněných a umírajících mužů se tísnilo v pevnostních kasematech. Francouzi trpěli strašnou žízní, neboť byli odkázáni jen na vodní nádrž, v níž se nacházel pouze zbytek staré a zkažené vody. Přesto byli odhodláni ubránit pevnost za každou cenu. Němcům se podařilo proniknout do pevnostních kasemat, ale Francouzi postavili v chodbách barikády a bránili je s neuvěřitelnou zavilostí. Němci tedy použili plamenomety a pevnost se naplnila dýmem a šíleným vedrem. Obránci dýchali jen s největšími obtížemi. 5. června se Němci probili do centra pevnosti a o den později už z francouzských vojáků zbývala jen hrstka. Někteří byli na konci svých fyzických i duševních sil. Strašná žízeň je hnala k tomu, že pili vlastní moč, další seděli na zemi a škemrali o kulku z milosti. Večer 6. června, po tříměsíčním obléhání, ti obránci Vaux, kteří se ještě drželi na nohou, kapitulovali, když předtím překonali všechny válečné legendy o vojenské statečnosti.

Koncem června jsou obě strany vyčerpány do krajnosti. Německé zálohy odčerpává Brusilovova ofenzíva na východní frontě. Přesto se Němci pokoušejí 21. června o další útok. Po mohutné dělostřelecké přípravě útočí na ploše několika čtverečních kilometrů 19 německých divizí. Podařilo se jim dobýt vesnici Fleury a pevnůstku Thiaumont. Vyčerpaná francouzská armáda už není schopna odrážet německé útoky a Němci pronikají až do hloubky 3 km. 25. června už dokonce ostřelují Verdun z kulometů a generál Joffre hrozí polním soudem každému důstojníkovi, který by se svou jednotkou ustoupil. O den později zahajují Britové ofenzívu na Sommě. Ta odčerpává od Verdunu poslední zbytky německých záloh. Verdun je zachráněn.

30. června Francouzi dobyli zpět pevnůstku Thiaumont. Tato oblast se stala prostorem zdlouhavých těžkých bojů, které se protáhly až do srpna. Během této doby byl Thiaumont dobyt a ztracen 34 krát a vesnice Fleury 13 krát!

V říjnu Francouzi u Verdunu naplánovali generální ofenzívu, jejímž cílem bylo obsadit zpět pozice, ve kterých stála francouzská vojska na počátku bitvy, především pak znovu získat pevnosti Vaux a Douaumont. 23. října byla zahájena francouzská dělostřelecká příprava. Těžké moždíře ráže 400 mm začaly bombardovat pevnost Douaumont. Jedna ze střel zasáhla skladiště, kde bylo uloženo 7000 ručních granátů. Obrovský výbuch přežilo pouze 28 německých vojáků. 2. listopadu Němci bez boje vyklidili pevnost Vaux. Bitva u Verdunu spěla zvolna ke konci. 13. prosince zahájili Francouzi poslední útok. Po jeho provedení Francouzi konečně obsadili postavení, která drželi 21. února. Sněžilo a čerstvý sníh pomalu zakrýval ten zakrvácený...

„Verdunský mlýnek na maso“ semlel téměř milion lidských životů. Zprávy o ztrátách se značně rozcházejí, zejména proto, že oběti nedokázal nikdy nikdo spočítat. Němci ztratili pravděpodobně 436 000 mužů, Francouzi pak 535 000. Desetiměsíční zápas, který se proměnil v jednu z největších „materiálových bitev“ války, byl ukončen s výsledkem rovnajícím se nule. Pojmu „materiálová bitva“ se v této souvislosti začalo používat pro ty bitvy, kdy na bojiště bylo vrženo co nejvíce lidí a bojové techniky s cílem nepřítele nikoli porazit, ale „opotřebovat“ a kdy územní zisk ani v nejmenším neodpovídal masovému nasazení sil.

V bitvě o Verdun dopadlo do těsného prostoru fronty, která byla místy široká pouze 15-30 km a hluboká asi 10 km, přibližně 1 350 000 tun dělostřeleckých granátů, což odpovídalo 135 000 plně naložených železničních vagónů. Na každý hektar tohoto území o celkové rozloze zhruba 260 km2 dopadlo asi 50 tun nábojů.

V jednom z rozstřílených francouzských zákopů kdosi našel neodeslaný, krví a blátem potřísněný dopis:

„Drahá matko,překročili jsme les Vaux Chapitre. Je to hrůza, jeden trychtýř vedle druhého, v každém z nich leží tři nebo čtyři mrtví, Francouzi i Němci, jeden přes druhého. Jsou tady mrtví z října, pod nimi ti, kteří zemřeli v červnu, a pak už jen holé kostry těch březnových. Někteří ještě vypadají jako by spali, modré a šedé uniformy jsou dnes nazelenalé. Nacházíme kusy těl, jsou téměř jako stromy, které tady nemají ani koruny, ani větve. Střely je roztrhaly až ke kořenům. Je tady pusto a ticho. Obrovský hřbitov lidství. Přeskakujeme mrtvé, bojíme se jich. Zítra jdeme do útoku. Modli se za mne.“


3) Vieux Charles znamená francouzsky Stařík Karel. Takto pojmenovaný Nieuport X používal Charles Bonnard. Poté co Bonnerd odešel od letky N.3, převzal jeho letoun Guynemer, jenž byl přesvědčen, že přezdívka mu nosí štěstí. Proto ji nejen na letadle ponechal, ale dokonce potom takto označil všechny své pozdější letouny. Pro pověrčivé budiž zdůrazněno, že letoun, na němž byl Guynemer zabit, tuto přezdívku nenesl.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕8.475

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře