Stíhací esa - První esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕10.524

Ti, kteří svou slávou zakrývali válečné hrůzy,
jako když květinami zasypáváme hroby,
neměli by umírati, neboť bez jejich činů
objeví se válka v hrůzné nahotě...

Henry Bordeaux

Morane s deflektory lze považovat za první stíhací letoun světa. Deflektory sice byly velmi primitivní, avšak, jak ukázala praxe, také velmi účinné. Údajně již v lednu 1915 sestřelil na takto upraveném Moranu Eugen Gilbert německý Aviatik B.I. Většina historiků však připisuje první vítězství na stíhacím letounu Rolandu Garrosovi nad pozorovacím Albatrosem. Zde však opět prameny rozcházejí v dataci této události. Někde se uvádí 1. května, někde 1. dubna 1915. Garros zakrátko dobyl další dvě vítězství a to 15. a 18. dubna. Měl tedy na kontě už tři sestřely a stal se postrachem německého letectva (v literatuře bývá uváděn jako první stíhací eso světa. Je sice pravda, že nedosáhl potřebných pěti sestřelů, ale tehdy taková kriteria ještě neplatila a navíc v tehdejší době vůbec objevení a dostižení nepřátelského letadla byl pozoruhodný výkon. Rozhodně mu tedy nelze upírat právo na tento titul. Navíc sám pojem „eso“ pochází z Paříže, kde je to výraz pro cokoliv špičkového a Garros byl takto označován i tehdejšími pařížskými novináři). Bohužel však sám dne 18. dubna 1915 musel nouzově přistát za německými liniemi poté, co byl motor jeho Moranu zasažen poblíž Ingelmunsteru palbou ze země. Ihned, jakmile nezraněný Garros opustil svůj letoun, padl do zajetí. Zde však jeho osudy zdaleka nekončí, neboť ony tři roky, které v zajetí prožívá, vyplňuje takřka pravidelně dramatickými pokusy o útěk. Ten poslední se mu konečně daří dotáhnout do konce 15. dubna 1918. Po návratu do Francie je povýšen na poručíka a stává se důstojníkem Čestné legie. Poté se vrací na frontu k escadrille SPA.26, v jejíchž barvách si 2. října připisuje další vítězství. Mnohonásobný vítěz předválečných aviatických závodů a první stíhací eso světa umírá v boji 5. října 1918, měsíc před podepsáním příměří. Na jeho počest je dodnes pojmenován slavný grandslamový turnaj.

Zajetí Rolanda Garrose mělo pro Spojence dalekosáhlé důsledky. Garrosův Morane totiž padl Němcům do rukou téměř nepoškozený a byl důkladně prozkoumán německými techniky. Němce překvapila jednoduchost francouzských deflektorů a německý generální štáb vydal rozkaz k jejich okopírování. Tehdy však Anthony Fokker, který byl jako jeden z leteckých výrobců vyzván k výrobě deflektoru, prohlásil, že se mu toto primitivní zařízení nelíbí a během 48 hodin zkonstruoval zařízení známé jako synchronizátor. Někdy se v literatuře uvádí, že právě pohled na kořistní Garrosův Morane přivedl A. Fokkera na tuto geniální myšlenku. Dá se o tom však pochybovat, neboť jednak zkonstruovat takto přesné zařízení během dvou dnů je téměř nemožné a jednak je všeobecně známo, že Fokkerovy konstrukční výsledky byly téměř nulové. K této práci obvykle využíval schopnosti někoho jiného. Je pravděpodobné, že synchronizátor vznikl v konstrukčním týmu, který vedl Fokkerův spolupracovník Heinrich Luebbe. Inspirací se mu stal nejspíše nám už známý Schneiderův patent (DRP 376.396), který byl publikován dne 30. září 1914 (takže v tomto případě by práce na synchronizátoru trvaly půl roku, což je mnohem pravděpodobnější) v německém aeronautickém čtrnáctidenníku Flugsport. Systém byl však opačný. Posunovač neblokoval závěr, ale naopak ho uvolnil v okamžiku, kdy listy vrtule nebyly v poli výstřelu. Byl to tedy již skutečný synchronizátor a nikoliv pouze přerušovač.

Fokker však kromě synchronizátoru mohl předvést také letoun, na nějž se dalo toto zařízení instalovat. Jednalo se o Fokker M 5 K, který se tak stal prototypem slavné řady Fokkerů E (byly to verze E I, E II, E III, E IV). Šlo o jednomístné středoplošníky poháněné rotačním motorem Oberursel. Je zajímavé, že pro svůj letoun získal Fokker inspiraci při pohledu na francouzský jednoplošník Morane H, který byl v roce 1913 předváděn v Johannistalu. Oberursel byl pro změnu kopie francouzského motoru Gnôme. V letounu M 5 K byl instalován synchronizátor spolu s kulometem Parabellum LMG 14 (u sériových strojů se později používal zejména kulomet Spandau 08/15). Letoun byl předveden 23. května vládním činitelům a nejvyšším vojenským hodnostářům. Poté se osobně A. Fokker vydal na frontu seznámit německé vojenské letce s novým strojem a výzbrojí. Úspěch se dostavil okamžitě a následovala objednávka prvních strojů.

Ve chvíli kdy se nové Fokkery objevily na obloze, museli Spojenci čelit okamžité německé převaze ve vzduchu. Výkonné Fokkery snadno deklasovaly nejběžnější spojenecké pozorovací letouny, kterými byly v té době francouzské Morane-Saulnier type L a britské RAF BE 2 (Royal Aircraft Factory - British Experimental). Zejména ten druhý, se střelcem v přední kabině mezi křídly, byl prakticky bezbranný, protože střelec, ač ozbrojen kulometem, měl přes spleť vzpěr a výztuh velmi omezené pole výstřelu. Ztráty, které utrpěl britský RFC (Royal Flying Corps = Královský Letecký Sbor), se staly předmětem bouřlivé parlamentní diskuse, během které dokonce jeden z řečníků označil letouny BE 2 termínem „Fokker fodder“ (což by se dalo přeložit jako „Ptačí zob pro Fokkery). Fokkery dosáhly velkých úspěchů, třebaže jejich počty na frontě byly poměrně malé. V říjnu 1915 jich sloužilo na celé západní frontě pouhých 26. Britové se svojí pověstnou buldočí zarputilostí pokračovali v leteckých operacích nad frontou. Vydali však rozkaz, podle kterého měly letouny létat ve formacích tak, aby průzkumný letoun byl chráněn alespoň třemi bojovými stroji. Toto opatření způsobilo, že Fokkery se začaly seskupovat. Až dosud byly rozmístěny po jednom u různých jednotek. Dne 11. ledna 1916 byla ve Vaux založena první německá stíhací jednotka označená jako KEK (Kampfeinsitzer Kommando - komando bojových jednosedadlovek).

Ještě předtím v oné hektické době léta 1915, tak nelehké pro britské letce, zazářila hvězda prvního britského (a pravděpodobně i světového) „pětisestřelového“ esa. Stal se jím major Lanoe George Hawker, VC, DSO 2). Svou cestu do klubu stíhacích es započal v říjnu 1914 u 6.squadrony RFC, která létala na letounech BE 2. Úkolem RFC byl tehdy pouze průzkum. Hawker se tak stal svědkem těžkých ztrát Britského expedičního sboru u Ypres. Po několika takových průzkumných letech, kdy nemohl svým kamarádům na zemi nikterak pomoci, to už bojovný Hawker dále nevydržel a dělal vše pro to, aby se mohl boje aktivně zúčastnit. Tato touha po boji bez ohledu na vlastní ohrožení byla typická pro celou jeho další bojovou kariéru.

Už 31. října 1914 zaútočil revolverem neúspěšně na německé letadlo. Během zimy 1914-15 nebylo mnoho příležitostí potkat nepřátelský letoun. K dalšímu vzdušnému střetu došlo až v březnu 1915. Hawker tentokrát použil místo revolveru vojenskou karabinu, nicméně souboj skončil opět nerozhodně. O tomto utkání se zmínil v dopise své snoubence Beatrice a názorně popsal limitující faktor spojeneckých letců nad frontou - silný západní vítr: „...nepotřeboval jsem ani 10 minut na cestu tam, zato hodinu a půl, abych se dostal zpět!

18. dubna vzlétl Lt. (Lieutenant - poručík) Hawker se svým BE 2c se třemi dvacetilibrovými pumami na palubě. Na podlaze se ještě povalovala brašna s ručními granáty. Cílem útoku byl nově hlášený hangár vzducholodě Zeppelin v Gontrode. Když se Hawker přiblížil k základně,svrhl granáty na osádku hlídkujícího upoutaného balónu. Během útoku mu pak balón posloužil jako štít proti kulometné palbě. Angličan se pak snesl nad hangár a odhodil bomby přičemž zaznamenal dva zásahy. Nemohl však tušit, že v hangáru ubytovaný Zeppelin LZ 35 havaroval již před pěti dny a hala je prázdná... Heroický nálet trval tři hodiny a byl vykoupen 38 inkasovanými zásahy. Lanoe G. Hawker byl po náletu vyznamenán DSO a povýšen do hodnosti Captain (kapitán).

24. dubna letěl Hawker na průzkumný let. Jako obvykle ignoroval nebezpečí a schválně létal nízko, aby vyprovokoval nepřítele k palbě a mohl tak důkladně zmapovat jeho postavení. Jedna kulka z pušky jej však zasáhla do kotníku levé nohy:
...schytal jsem padesát ran do svého letadla... jedna prorazila vrtuli, jedna vzpěru, další prošla skrze výfuk motoru, jiná ostruhou a jedna mou nohou. Vypadla, když jsem si sundával ponožku, a tak jsem ji poslal domů jako suvenýr.“ I přesto, navzdory silné bolesti, dokončil Hawker misi a až potom se nechal ošetřit.

Druhý den byl už opět v kabině, třebaže do ní musel být vyzdvižen, a sestřelil svého prvního nepřítele. Střelbou z karabiny poslal k zemi dvoumístný pozorovací letoun.

U 6. sqn. sloužil také Capt. Louis A. Strange. Byl to nesmírně zkušený letec, který si jako první pilot RFC vyzbrojil své letadlo Farman kulometem. Zbraň ale zatěžovala letoun natolik, že měl ve srovnání s německými protějšky menší rychlost i dostup a velitel proto nařídil Strangemu kulomet demontovat. Ten se však nevzdal a zakrátko se kulomet ocitl na dalších jeho letadlech...

Hawker povzbuzený jeho úspěchem si také upravil jednomístný Bristol Scout, určený původně k rychlým výzvědným letům, na stíhačku. Vyzbrojil jej lehkým kulometem Lewis, který byl upevněn na levém boku trupu, na úrovni kokpitu. Zbraň mířila asi 30° od podélné osy letounu, aby střely nezasáhly otáčející se vrtuli. K cíli bylo tedy nutné přibližovat se jakýmsi „krabím“ způsobem. S takto vybaveným letounem absolvoval Hawker celou řadu soubojů. Některé skončily jeho vítězstvím, některé nerozhodně.

Jeho nejúspěšnějším dnem se stal 25. červenec 1915. Tehdy napadl během jediného odpoledne tři německá letadla. Všechna zasáhl palbou, ale jen druhé a třetí mu bylo uznáno za sestřelené. Přesto se jednalo o pozoruhodný výkon, za který byl po zásluze vyznamenán Viktoriiným křížem - nejvyšším britským vyznamenáním za statečnost v boji. Capt. Hawker byl třetím britským letcem oceněným tímto vyznamenáním, avšak prvním, který jej získal za odvahu a úspěchy ve vzdušném boji.

Stíhacím esem se stal 2. 8. 1915, když dosáhl svého pátého vítězství nad Aviatikem C, kterého přinutil k přistání ve vlastních liniích. Hawker měl prý vyvinut na svou dobu velmi moderní systém navádění. Vojáci v zákopech mu telefonem hlásili počet, přibližnou výšku a směr letu nepřátelských letadel. Hawker tak získal přehled o protivníkově vzdušné činnosti.

1. září 1915 se zformovala v Hounslow 24. squadrona RFC. Jako první jednotka RFC měla plnit pouze úkoly vzdušného boje. To bylo dosud v RFC něco nevídaného. Tak se zrodilo britské stíhací letectvo. Velitelem squadrony byl jmenován na slovo vzatý odborník - L. G. Hawker. Jeho úkolem bylo po všech stránkách připravit squadronu k boji ve vzduchu.

V té době potřebovali Spojenci zoufale letouny, se kterými by se mohli postavit německým stíhacím Fokkerům. Jejich pokusy se synchronizačním zařízením však dosud nevedly k úspěchu a letci na frontě už nemohli dále čekat. Francouzi zpočátku nasadili do boje Morany N - rychlé, jednomístné jednoplošníky vyzbrojené kulometem s deflektorem. Převaha synchronizovaného kulometu však byla až příliš zřetelná. Proto se na podzim 1915 objevily nad bojištěm Nieuporty 11. Byly to malé a nesmírně mrštné dvouplošníčky, u nichž byla výzbroj řešena pomocí britského kulometu Lewis umístěného nad horním křídlem letounu tak, že přestřeloval vrtuli. Nevýhodou tohoto uspořádání byla nepřístupnost kulometu a následně velmi obtížná manipulace při nabíjení nebo poruše. Kulomet Lewis ráže 7,7 mm, původně pěchotní zbraň, měl bubnový zásobník na 47 nábojů. Vystřílet je nebylo nijak těžké, celá dávka trvala asi 10 sekund. Potom pilot musel sklopit kulomet k sobě dolů, vyměnit zásobník, natáhnout závěr a vyklopit zbraň zpátky nahoru do vodorovné polohy. Během celé této operace byl pilot prakticky bezbranný. Němci měli v tomto ohledu obrovskou výhodu, protože v nábojovém pásu synchronizovaného kulometu Spandau, kterými byly vyzbrojeny Fokkery, bylo 150 nábojů. Britové museli ze zoufalství dokonce udělat konstrukční krok zpět a vrátit se k rámovému trupu a tlačnému motoru. Rozhodli se raději obětovat výkony letounu a získat volné pole výstřelu. Jednomístné dvouplošníky rámové konstrukce Airco De Havilland DH 2 byly do akcí nasazeny poprvé v zimě 1915-16. Letoun byl vyzbrojen výkyvným kulometem Lewis před pilotem.

První jednotkou, které byly svěřeny nové DH 2 byla právě 24. squadrona. V únoru 1916 se zapojila do bojů a v téže době byl Hawker povýšen na majora. Významným způsobem se jeho jednotka v létě 1916 podílela na vybojování vzdušné převahy při britské ofenzívě na Sommě. Např. 20. července čtyři DH 2 od 24. sqn. napadly formaci pěti dvoumístných LVG C, doprovázenou třemi Rolandy C. II a třemi jednomístnými Fokkery. Pět německých letadel bylo sestřeleno a zbytek rozprášen. 15. září dokonce pouhé tři DH 2 Hawkerovy jednotky zaútočily na 17 německých letounů, jejich formaci rozehnaly a sestřelily dva z nich. Squadrona dosáhla vynikajících úspěchů, zejména díky skvělému velení a dokonalému výcviku, což bylo dílo zkušeného majora Hawkera.

Nicméně válečný osud je nemilosrdný. Odpoledne 23. listopadu 1916 se čtyři DH 2 vedené Maj. Hawkerem střetly se třemi Albatrosy D.II. Hawker se dostal do souboje s jedním z nich. Oba soupeři kolem sebe kroužili dlouhých 35 minut. Na podzimním nebi se právě odehrával jeden z nejdelších a nejvyrovnanějších soubojů této velké války. Vítr snesl oba bojovníky hluboko do německých linií. Angličanovi začalo docházet palivo a pokusil se odpoutat několika přemety. Němec jej však pronásledoval téměř až nad frontovou linii. Major Hawker se zřítil k zemi nedaleko Bapaume s prostřelenou hlavou. Jeho přemožitelem se stal Lt. Manfred von Richthofen, tehdy eso s deseti sestřely. Major Hawker byl německou jednotkou, která držela v tomto úseku postavení, pohřben vedle svého letounu se všemi vojenskými poctami.

Oficiální skóre Maj. Hawkera se zastavilo na čísle 9 ověřených sestřelů. Neoficiální někteří historikové odhadují na 21-27 vítězství (bývají uváděny i neuvěřitelné počty 49-55!), přičemž argumentují tím, že některé sestřely z roku 1915 upadly v zapomnění, protože tehdy ještě nebylo v módě soutěžit v počtech sestřelů a Hawker tudíž mnohé z nich nenárokoval. Další skutečností je, že Hawker měl v době svého působení u 24. squadrony zákaz vzletů (RFC se ho pokoušela stůj co stůj udržet naživu) a tak sestřely dosažené u této jednotky nemohl uvádět do hlášení. Faktem zůstává, že v jeho osobě ztratila Anglie národního hrdinu a vynikajícího stíhače, vojáka a velitele.

Poznámka

2) Angličané píší zkratky vyznamenání ihned za jménem nositele. VC je Victoria Cross a DSO Distinghuished Service Order. Viz přílohy

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕10.524

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře