Stíhací esa

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕8.792

Počátky

Mezi nejstatečnějšími byli letci vždy první.
Maršál Foch

První letecký souboj za použití zbraní se odehrál v listopadu 1913 nad Mexikem během občanské války. Několik výstřelů z pistole si vyměnil Philip Rader ve službách generála Huerty s Deanem Ivanem Lambem bojujícím na straně Venustiana Carranzy. To však byla pouze předehra k událostem, k nimž mělo dojít v příštím roce.

Situace v Evropě byla v roce 1914 neudržitelná. Imperiální výboje Trojspolku (Německo, Rakousko - Uhersko a Itálie) se křížily se zájmy Trojdohody (Velká Británie, Francie a Rusko). Bylo více než zřejmé, že dříve či později dojde ke konfliktu.

Srpen 1914! Celý svět byl právě zatažen do války. Historikové ji později označí jako I. světovou. Zatím nikdo netuší, že v ní bude mobilizováno 70 156 000 mužů. Nikdo také nemá představu, jakým utrpením budou muset projít tito vojáci a s nimi celý svět. Na bojištích padne 9 442 000 mužů. Miliony dalších budou zraněny nebo zmrzačeny. Mnozí z nich budou zasaženi zbraněmi, jež si zatím nedokáží lidé představit ani v nejdivočejších snech. Tato válka se stane jednou z nejohavnějších v historii. Velké ofenzívy jejího počátku budou záhy vystřídány vyčerpávajícími pozičními boji v zákopech, kde bude jakýkoli úspěch stát neslýchané oběti. Desetitisíce mužů budou platit svými životy za dobytí a udržení několika metrů rozbitého terénu. Ve jménu efektivnějšího zabíjení se objeví pestrá škála nových zbraní, např. ponorka, bojové plyny, tank, plamenomet a také stíhací letoun.

Nad bitevním polem se budou stále častěji objevovat letadla. Nepočetné létající aparáty, jejichž posádky se budou pokoušet ničit nepřítele shazováním ocelových šipek, palbou z brokovnic, kosami připevněnými na podvozcích nebo spouštěním kotev z kabiny, brzy vystřídají letky letounů pozorovacích, bombardovacích a především stíhacích. K jejich vzniku však povede dlouhá a trnitá cesta.

Koncem srpna 1914 byla vybojována první velká bitva této války. Bylo to navíc první vítězství v pozemním boji, na němž měl nesporné zásluhy letecký průzkum. Stala se jím bitva ve Východním Prusku, ve které Němci porazili ruská vojska. Ta zahájila 17. srpna rozsáhlou ofenzívu. Němci plánovali bleskové vítězství nad Francií a počítali s tím, že ruská armáda nemůže mobilizovat příliš rychle, a že rakouská vojska Rusy zadrží. Ruská ofenzíva však přišla nečekaně brzy. Němci proto museli do Východního Pruska odvolat část svých sil, které později citelně chyběly ve Francii. I s nástupem jednotek a jejich soustředěním před útokem trvala bitva ve Východním Prusku od 23. září do 31. srpna 1914. Cílem ofenzívy bylo vniknout na území Východního Pruska, porazit německou armádu, odříznout a obsadit její ústupové cesty k dolní Visle.

Nic z toho se však nezdařilo. Rusové se dostali do obklíčení poblíž Tannenbergu a utrpěli zdrcující ztráty. Němci později udávali, že v bojích bylo ukořistěno 350 děl, zabito 50 000 Rusů a 92 000 jich padlo do zajetí. Tato čísla však budou nejspíš nadsazená, protože Rusové nasadili asi 100 000 mužů a z toho se asi 15 000 podařilo probít z obklíčení. Němci měli asi 12 000 mužů zabitých či zraněných.

Důsledky porážky spočívaly hlavně ve vynikajícím německém leteckém průzkumu. Vrchní velitel německých vojsk na východní frontě generál Paul von Hindenburg aviatikům jejich podíl na vítězství přiznal: „Bez pilotů bychom Tannenberg nezískali.“

Boje ve Východním Prusku se totiž odehrávaly v oblasti hustě protkané železnicí, což Němcům umožňovalo rychle přesouvat jednotky. Ruské velení navíc udělalo hrubou chybu, když nechalo svoje oddíly bojovat na příliš široké frontě, zatímco Němci koncentrovali síly pouze na určitých úsecích. Na ruské porážce se podepsalo také špatné velení a mizerná koordinace jednotek. Bitva u Tannenbergu se proslavila prvním a posledním obkličovacím manévrem I. svět. války.

Ruský útok na Vých. Prusko však Němce nepříjemně překvapil. Část svých sil připravených na ofenzívu proti Francii museli stáhnout na východ, což dalo čas francouzským vojskům, připravit se k obraně. 5. září 1914 byla zahájena mohutná ofenzíva proti Francii. Jejím cílem bylo napadnout Paříž, vlákat francouzskou armádu do generální bitvy a porazit ji.

Němci se však velmi obávali soustavy francouzských pohraničních opevnění. Rozhodli se ji raději obejít a postupovali proto neutrální Belgií. Belgičané však, třebaže s malou a hůře vyzbrojenou armádou, bojovali tvrdě a dobře. Ačkoli město Lutych bylo dobyto během dvou dnů, městská pevnost se houževnatě bránila až do 17. října. 20. srpna obsadili Němci Brusel, belgická armáda ustoupila k Antverpám a bránila se tu až do 9. října. Odhodlaně bojující Belgičané utvořili dobrovolnické partyzánské oddíly, které ze zálohy napadaly malé a izolované německé jednotky. Německá armáda táhnoucí Belgií projevila dosud neslýchanou brutalitu - vraždění civilního obyvatelstva, mužů, žen i dětí, vypalování kulturních památek, drancování, znásilňování, teror. Evropa byla zděšena. Francouzi však ne. Měli s Prušáky zkušenosti z války v roce 1871, nenáviděli je a tato nenávist posilovala francouzský odpor.

Německý postup se zatím nepříjemně zpomalil. Francouzská armáda zahájila útok v Argonách a v Ardenách, ten byl ale odražen. Britové prohráli u Monsu a jen taktak, že neuvízli v obklíčení. Spojenecké jednotky začaly pod mohutným tlakem ustupovat, činily tak ale v naprostém pořádku a disciplinovaně. Jejich desetidenní ústup se nakonec zastavil před Paříží na řece Marně. Zdálo se, že hlavní město Francie je ve vážném nebezpečí. Vojenským velitelem Paříže byl jmenován generál Galliéni, veterán koloniálních válek. Před Paříž byla navíc přisunuta francouzská 6. armáda generála Manouryho. Spojenecká vojska se zatím rozvinula na linii východ - západ, přičemž jejich pravé křídlo (východní) tvořené 3. fr. armádou generála Sarraila se opřelo o verdunskou opevněnou oblast a levé (západní) tvořené 6. armádou, krylo Paříž. Mezi nimi se v linii prohnuté směrem k jihu rozmístily (od východu k západu) 4. fr. armáda pod velením generála Langle de Carry, 9. fr. armáda generála Foche a 5. fr. armáda, jejímž velitelem byl generál Franchet ďEsperey. Mezi 5. a 6. armádou byl postaven britský expediční sbor pod velením polního maršála Frenche.

Ze severu proti nim postupovalo pět německých armád v paralelních proudech. Pravé křídlo německého uskupení tvořila I. něm. armáda generála von Klucka. Postupovala směrem na Paříž a zdálo se, že hlavní město Francie je ztraceno. Von Kluckova armáda se však stočila na jihovýchod, Paříž nechala po své pravé ruce a tlačila před sebou 5. fr. armádu. Von Kluck neměl ani tušení, že si tak v boku nechal 6. fr. armádu generála Manouryho. Posádka francouzského průzkumného letounu tuto skutečnost zjistila a okamžitě informovala příslušná místa. Stalo se tak 3. září a věci začaly dostávat rychlý spád. Pokořující ústup francouzských armád se zastavil a generální štáb začal připravovat ofenzívu. Armády začaly přeskupovat své síly a rozestavovat dělostřelecké baterie. Německá vojska zatím překročila řeku Marnu a dostala se na její jižní břeh. V noci ze 4. na 5. září řekl generál Joffre na poradě svým důstojníkům: „Nuže tedy pánové, budeme se bít na Marně.“

5. září zahájila francouzská vojska ofenzívu. Manouryho armáda vpadla do boku von Kluckovi. Ten začal otáčet mohutné těleso čtvrt miliónu vojáků nazpět k Paříži. 6. září propukají mezi oběma armádami těžké boje a Manoury brzy volá o pomoc. Joffre dává rozkaz generálu Sarrailovi u Verdunu, aby Manourymu poslal jednu ze svých divizí. Ráno 7. září byla 7. pěší divize, po celonočním přestupování z vlaku na vlak, v Paříži. Ještě ale zbývalo více než 7000 mužů dostat na bojiště, které bylo vzdálené od Paříže 70 km. Galliéni na návrh plukovníka Clergerieho shromáždil na 600 pařížských taxíků a autobusů a s jejich pomocí nasadil divizi včas do bitvy. Do ní se brzy zapojuje i 5. fr. armáda a von Kluck má těžké ztráty.

Zcela jinak vypadá situace u generála Foche. Na jeho 9. armádu, která tvoří střed francouzské linie, prudce zaútočila III. něm. armáda generála von Hausena. Foch dobře věděl, že kdyby jej Němci porazili a prolomili zde francouzskou linii, hrozilo by obklíčení všech francouzských armád. Von Hausenova armáda narazila na Fochova postavení jako beran. Pod jejím náporem Francouzi couvají k jihu. Německý tlak sílí 8. září a o den později je už k nevydržení. Foch neustále opakuje: „Jestliže na nás útočí s takovou zuřivostí, je to jen proto, že se jim jinde vede špatně.“

Má pravdu. Od začátku bojů jeho vojáci pětkrát dobyli a zase ztratili městečko Saint Prix. Francouzská obrana se přímo rozpadá pod útoky pruské gardy, ale postup německých jednotek je už neuspořádaný a rozházený. Foch to vidí a 9. září vydává rozkaz: „Situace je skvělá. Nařizuji opět zahájit ofenzívu!“

Jeho vojáci napadají německé jednotky. Na zámeček Mondement, který je důležitou kótou, útočí Francouzi dvakrát a pokaždé je jejich útok odražen. Vyčerpané vojáky vede plukovník Lestoquoi do třetího útoku a volá: „Ještě naposledy zabrat a půjde to!“

A šlo to. Zakrátko leží v zámeckém stromořadí 3000 mrtvých Němců. Na pahorek jsou urychleně vytažena francouzská děla, která pálí na německou pěchotu rozloženou v údolí pod nimi. Von Hausen začíná ustupovat.

Nejhorší situace pro Francouze nastává na pravém křídle. Na armádu generála Sarraila rozmístěnou u Verdunu, útočí V. německá armáda korunního prince Viléma. Sarrailův levý bok chrání 4. fr. armáda Langle de Carryho proti níž útočí IV. německá armáda vévody Würtemberského. Oba němečtí velitelé vědí, že když tady prolomí francouzskou obranu, mohl by se jim povést obchvat. Největší nápor se proto soustřeďuje na pravý bok 4. fr. armády. Zde je situace nejkritičtější. Od 6. září, celé tři dny, bojují vojáci generála Langle de Carryho o městečko Sermaize. Langle de Carry začíná pomýšlet na ústup, ale jeho vlastní vojáci jej nutí, aby to ještě zkusil. Čtvrtý den jsou na konci svých sil - ale vítězí. Vévoda Würtemberský má strach z obklíčení, a proto raději ustupuje. Na ústupu podpálili němečtí vojáci 17 vesnic. Stejně nelítostně zuří bitva nad Verdunem mezi Sarrailem a princem Vilémem. Korunní princ Vilém však dostává 10. září zprávu, že všechny německé armády ustupují a tak se také začíná stahovat.

Pět dní nepřetržitě duněla děla a když 11. září přestanou, hrobový klid se zdá francouzským i německým vojákům nesnesitelný. Zubožená německá armáda táhne zpět na sever. 10. září vydává generál Manoury svým vojákům denní rozkaz, který se rychle rozletěl po všech francouzských armádách: „Vojáci, vrchní velitel vás žádal jménem vlasti, abyste vykonali víc než svou povinnost. Vy jste vykonali víc, než bylo možné... Jestliže jsem kdy udělal něco dobrého, byl jsem odměněn nejvyšší ctí, které se mi dostalo za mé dlouhé služby v armádě. Mohl jsem velet mužům, jako jste byli vy...“

Hold odvaze francouzských vojáků vzdal i vrchní velitel německých armád na západní frontě, polní maršálek Moltke: „Je všeobecně známo, že v bitvě se muži nechají zabít na místě, kde stojí, s tím se počítá. Ale když vojáci, kteří se na ústupu bili celých deset dní a spali na zemi, polomrtví únavou vstali, jakmile zazněly polnice, vzali do rukou pušky a šli se znovu bít, to byla eventualita, s níž jsme nikdy nepočítali.“

Je pravda, že němečtí velitelé silně podcenili morálku francouzských vojáků, kteří bojovali proti „odvěkému“ nepříteli a toužili po odvetě, ale udělali i spoustu dalších chyb. Útočili podle deset let starých plánů, které nebraly v úvahu rozvoj komunikací a letectva. Neuvědomili si, že operace takového rozsahu si vyžádá obrovské zásoby, které bude nutné nějakým způsobem dopravit bojujícím jednotkám. Němci však nedokázali zvládnout plynulý provoz železnice, chaos na nádražích přecpaných soupravami způsobil, že k jednotkám se nedostalo nic z toho co potřebovaly. Trpěly zejména kritickým nedostatkem střeliva. Potřebné zálohy zase odčerpala východní fronta a zarputile bojující Belgičané.

Francouzští velitelé zase byli ve výhodě. Téměř všechna cvičení prováděli v tomto prostoru a proto dokonale znali terén. Díky tomu byl francouzský letecký průzkum velmi kvalitní a přispěl k vítězství velkou měrou. Naopak německá průzkumná letadla byla řídce rozptýlena v prostoru a nedokázala přinést žádné důležité informace.

Na severu, ve Flandrech, nejbohatším belgickém kraji, se ke spojeneckým vojskům připojila malá, ale statečná belgická armáda. Do konce roku 1914 bylo svedena ještě řada menších bitev, které se dnes označují jako „běh na sever“. Jedna strana se pokusila obejít bok nepřátelských jednotek, ty v odpověď vysunuly svoje křídlo více do strany. Tímto způsobem se obě armády předbíhaly, až se vytvořila souvislá linie od Severního moře k Alpám, přerušená pouze neutrálním Švýcarskem. Její délka činila téměř 700 km. Velení obou stran však bylo zaskočeno novou taktikou, již si vynutily nové zbraně poprvé použité ve velkém měřítku. Díky kulometům obrana silně převážila nad útokem, což obě armády přinutilo zakopat se, aby byli muži kryti před zničující palbou. Tak vznikla souvislá zákopová linie. Podobná soustava opevnění se, po protiútoku Centrálních mocností, ustálila i na východě, hluboko v ruském území.

Přes zimu se už nestalo nic. Všichni si museli odpočinout. Armády se v zákopech zotavovaly z krutého krveprolití, velitelé se rozmýšleli co dál. Zatím se rozhodli jen vysunout tykadla leteckého průzkumu.

Generálové však právě díky bitvám ve Východním Prusku a na Marně pochopili nebezpečí, které představovala letadla. Bylo jasné, že je nutno zabránit nepříteli v řízení dělostřelecké palby a leteckém průzkumu.

Až dosud se letadla znepřátelených stran nad frontou nevšímavě míjela nebo na sebe piloti sportovně zamávali. Domnívali se totiž, že opravdový boj není možný, (teoretické úvahy z roku 1910 např. říkaly, že: „při úžasné rychlosti současných letadel až 80km/h by nebylo možno mířit na stejně rychle letícího protivníka“) nebo, že něco takového se mezi ně nehodí, protože v případě poškození či zapálení jejich letadla, nemají bez padáků, které tehdy ještě nebyly k dispozici, prakticky žádnou šanci na záchranu. Přístup letců se ale rychle změnil a pozorovací letadla spolu začala docela vážně bojovat.

Zde je na místě vysvětlit, jak vlastně vypadaly tehdejší průzkumné letouny, které se proháněly nad frontou v roce 1914. Byly to v podstatě stroje dvou konstrukčních škol. V prvním případě šlo o dvoumístné dvojplošníky s tažnou vrtulí. Touto cestou šli například Britové se svými BE 2c a Němci s Albatrosy B.I a B.II. Druhou kategorií byly dvojplošníky s rámovým trupem a tlačnou vrtulí. Posádka byla u těchto letadel umístěna v gondole před křídly. Typickými představiteli této skupiny byli francouzské Voisiny a Farmany. Všechny tyto letouny byly dvoumístné. Na předním sedadle seděl pozorovatel a na zadním pilot.

Zpočátku se posádky průzkumných letadel pokoušely používat k boji s letouny protivníka osobní zbraně, které sebou vozily pro případ nouzového přistání za nepřátelskými liniemi. Jednalo se o automatické pistole, revolvery nebo pušky. Brzy se však ukázalo, že tyto zbraně mají příliš malou rychlost střelby a malý počet nábojů v zásobníku. Zasáhnout s nimi cíl bylo spíše dílem náhody a navíc jejich účinek nebyl nijak velký. Letci se tedy snažili řešit tuto situaci loveckými brokovnicemi. Rozptyl broků sice zaručoval větší pravděpodobnost zásahu, ale jejich účinek i dostřel byl mizivý. Jako nejvhodnější zbraň se jevil kulomet. Konstruktéři se však dosud jeho použití bránili, protože se právem obávali rapidního poklesu výkonů letadel. Tehdejší kulomety byly příliš těžké, střelivo právě tak, nehledě k zvětšenému odporu zbraně. Nicméně si posádky samy nouzově vyzbrojovaly letadla kulomety i za cenu poklesu rychlosti, stoupavosti a dostupu jejich letounů. Kulomety obsluhovali pozorovatelé, kterým tak přibyla další starost k jejich dosavadním povinnostem. Němečtí a zejména britští pozorovatelé měli s kulomety značné potíže, protože seděli prakticky mezi horním a spodním křídlem a měli díky vzpěrám a výztuhám velmi omezené pole výstřelu. Francouzi sedící na samé špici trupové gondoly mohli střílet nerušeně před sebe. To byla nesporná výhoda, které se později Francouzi naučili dokonale využívat.

Zpočátku však byly první vzdušné souboje více experimentem s něčím neznámým než pevným záměrem. Taktika byla velmi primitivní a často bylo překonání letových potíží při přiblížení k nepříteli obtížnější než samotný boj. Letadla byla ještě velmi pomalá s malou stoupavostí i dostupem. V pozdějších letech se mohli letci ve svých výkonných stíhačkách na nepřítele jednoduše vrhnout. V počátcích však bylo dostižení soupeře záležitostí řádově desítek minut. Pokud k němu ovšem došlo. Letadla byla rozptýlena po celé délce fronty a potkat ve vzduchu nepřátelský letoun bylo poměrně vzácné. Úměrně s tím, jak se projevovaly kvality leteckého průzkumu, zvětšovaly se počty letounů nasazených nad frontou. K leteckým střetnutím docházelo stále častěji a ve vzduchu se začínali prosazovat první mistři.

První letoun na světě, sestřelený a zničený jiným letounem, byl japonský armádní Farman. Jeho pilot poručík Šigemacu zaútočil na německý průzkumný Rumpler Taube pilotovaný poručíkem námořnictva (Leutnant zur See) Güntherem Plüschowem. Ten boj přijal a vypálil na japonský letoun 30 ran ze své automatické pistole Parabellum ráže 9 mm. Farman se zřítil ve vývrtce k zemi. Poručík Šigemacu byl mrtev už ve vzduchu po zásahu střelami. Boj se odehrál 28. září 1914 nad čínským Tsingtaem, což byl strategický přístav, který od Číny roku 1898 odkoupilo Německo na symbolických 99 let a od konce srpna 1914 ho obléhalo spojené anglo-japonské vojsko.

První letoun zničený ve vzdušném boji na evropském válčišti, byl německý Aviatik B.I, když byl 5. října 1914 napaden při průzkumném letu francouzským Voisinem. Ten náležel do stavu escadrilly VB.24 a jeho pilotem byl četař Joseph Frantz se střelcem - pozorovatelem desátníkem Louisem Quénaultem. Použitou zbraní byl pravděpodobně pěchotní kulomet Hotchkiss.

I nadále docházelo k soubojům, při nichž získávali letci nesmírně důležité, mnohdy však draze zaplacené zkušenosti. Velmi rychle všichni pochopili, že kulomet vpředu je ideální útočnou zbraní, ale letoun takto vyzbrojený je zezadu prakticky bezbranný. Němci jako první začali vyrábět nové výkonnější průzkumné letouny. Poučeni z dřívějška vyměnili místa obou letců, takže pilot nyní seděl vpředu a pozorovatel vzadu. Pozorovatel měl nyní navíc k dispozici kulomet opatřený malým technickým vylepšením, které je známé pod označením oběžný kruh. Toto zařízení umožňuje střelci pohybovat kulometem celokruhově o 360° a v kombinaci s kloubovým závěsem i střelbu dolů. Je pravda, že při střelbě dopředu poněkud překáželo horní křídlo a vrtule, ale proti letadlům Dohody byly takto vyzbrojené německé letouny ve výhodě. Takovýto kulomet byl univerzálně použitelný pro útok i obranu a poskytoval tak německým letcům velkou výhodu. Byly jím vybaveny především nové Albatrosy C.I, Aviatiky C.I a Halberstadty C.I a C.II.

Zde by bylo vhodné vysvětlit značení německých letadel té doby. Velké písmeno před označením typu (např. Albatros C.I) označovalo řadu letadel stejného určení. Označení A nesly neozbrojené jednoplošníky, B neozbrojené dvojplošníky, C ozbrojené dvojplošníky, D původně stíhací dvojplošníky (Doppeldecker), později vůbec stíhací letouny, E stíhací jednoplošníky (Eindecker), Dr stíhací trojplošníky (Dreidecker), G dvoumotorová letadla, R vícemotorová velká letadla, W vodní stroje, CL bitevní letouny, J pěchotní letouny.

Zkušenosti získané v prvních vzdušných bojích však jasně ukázaly, že použití vlastních průzkumných strojů k zachycení a zničení průzkumných letounů protivníka je nedostačující. Začínala se rýsovat potřeba letounu určeného výhradně k ničení nepřátelských letadel ve vzduchu.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕8.792

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře