Operace Nimrod

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕18.140

Není nic sladšího než úspěch. A vy, chlapci, jste úspěšní byli.

Margaret Thatcherová

Slova „Železné lady“, která byla známá spíše svojí buldočí tvrdostí než chválou a uznáním, patřila mužům Special Air Service, když svým brilantním zásahem v Princess Gate, ukázali demokratickému světu jeho šance v boji s terorismem, jenž měl až dosud na své straně všechny výhody.

Dne 30. dubna 1980 v 11.30 hod obsadila šestice perských teroristů vyzbrojená třemi československými samopaly Škorpion, jedním revolverem, dalšími dvěma samopaly a několika ručními granáty íránské velvyslanectví v Princess Gate v Londýně. Zde uvěznili 26 rukojmí, mezi nimiž byli i dva Britové. Jedním z nich byl policejní konstábl Trevor Lock, který sloužil před budovou ambasády, a fotoreportér, který měl prostě smůlu, neboť se nacházel v nesprávný čas na nesprávném místě. V Lockově případě měli ale teroristé smůlu, protože Trevor Lock se ukázal být velmi zdatným profesionálem a statečným mužem bez nervů. Ještě předtím, než byl dočasně zneškodněn, totiž dokázal informovat své nadřízené o počtu teroristů i o tom, že zadržují necelou třicítku rukojmích. Jak vyšlo později najevo, jednalo se o mudžahedínskou skupinu Al Nasira Demokratické revoluční fronty za osvobození Arabistánu, nacházejícího se na území Íránu, který vcelku nelítostně ovládal ajatolláh Chomejní.

Únosci vzápětí formulovali své požadavky. Ty, jak už to u teroristů bývá, spočívaly v propuštění 91 íránských vězňů a uznání autonomie Arabistánu. V opačném případě budou zabita veškerá rukojmí a budova bude vyhozena do vzduchu. Teroristé stanovili termín splnění svých požadavků na 1. května 1980 ve 12.00 hod.

Vzápětí po Lockově telefonátu se na místo činu dostavili tři speciální londýnské jednotky - D 11, D 13 a C 7. V případě prvních dvou šlo o protiteroristické jednotky, které se ovšem specializují spíše na boj proti teroru kriminálního charakteru, když prosluli zejména při útocích na banky. Specialisté z C 7 jsou zase považováni za špičkové odborníky v oblasti instalace a provádění odposlechů. Po několika minutách však museli šéfové všech tří skupin uznat, že tato akce se rozsahem vymyká jejich schopnostem. Mimo jiné také proto, že se jednalo o zásah na území suverénního státu. Proto bylo rozhodnuto o povolání těch nejlepších z nejlepších - speciálního křídla protiteroristického boje Zvláštní letecké služby.

Jednotka, pod vedením velícího důstojníka Michaela Rosse, zaujala postavení v Regents Parku. Po detailním seznámení se s budovou tu byla vyrobena její maketa a příslušníci SAS zahájili tvrdý výcvik. Zatím se do akce zapojili vyjednávači a jejich první jednání byla velmi úspěšná, protože ambasádu zakrátko opustilo několik rukojmích včetně nemocné íránské ženy.

Ross a jeho muži se však mezitím museli vyrovnávat s celou řadou problémů. Tím největším byly velké prostory ambasády. V budově se totiž nacházelo na 50 místností (!), přičemž základním předpokladem úspěchu bylo určit místnosti, v nichž se nacházejí rukojmí. Ke slovu se tak dostali specialisté z C 7, kteří začali v budově umisťovat mikrofony. Naštěstí byla střecha doslova poseta komíny, jimiž byla odposlouchávací zařízení spouštěna. Po jistém čase se pak odborníkům z C 7 podařilo lokalizovat 15 rukojmí v místnosti s dálnopisem. Ihned tak ale vyvstal další problém, a to s umístěním dalších rukojmí. Ukázalo se, že teroristé jsou zřejmě velmi zkušení, neboť neustále přemisťovali rukojmí z místnosti do místnosti.

V této fázi však už bylo dosaženo dalšího pokroku. Jako všichni teroristé totiž i Arabové zatoužili po publicitě, a to do takové míry, že vyměnili další dva rukojmí za vysílací čas v rozhlase, kde pak informovali svět o svých požadavcích. Zřejmě uneseni svým prohlášením pak únosci propouštějí další rukojmí.

Zatímco SAS připravovala útok a vyjednavači zkoušeli jednat o dalších ústupcích ze strany teroristů, vstoupila do hry i britská vláda, která se snažila osvobodit rukojmí prostřednictvím jednání s velvyslanci některých arabských zemí. Bohužel zcela neúspěšně.

Situace v budově ambasády se však zatím ještě více zdramatizovala. Do značné míry to způsobil i časový faktor, když si únosci velmi dobře uvědomovali, že čas hraje proti nim. Zvláště pak, když celá akce byla z jejich strany naplánována na 48 hodin, které nyní, 5. května, dávno uběhly. Kromě toho si teroristé dokázali spočítat, že zpočátku byl velký prostor ambasády výhodou, neboť v něm mohli libovolně přemisťovat rukojmí. Na druhé straně se však prostor velvyslanectví stal velkou nevýhodou v případě nutnosti obrany celého objektu. A to ještě teroristé netušili, že se SAS podařilo sehnat bývalého důstojníka policie, který se svého času podílel na vybudování bezpečnostního systému ambasády.

Vůdce teroristů (literatura udává jména Salim a Oan) začal celkem pochopitelně ztrácet nervy. Proto se rozhodl ke kroku, který vedl k prudké a okamžité eskalaci situace. Rozhodl se totiž zastřelit pracovníka ambasády, íránského tiskového atašé Abbase Lavasaniho. V 1912 h bylo slyšet v budově střelbu, kterou původně považovala policie za bluf ze strany únosců. Vzápětí však bylo na ulici vyhozeno Lavasaniho mrtvé tělo. Ihned po vraždě upouštějí teroristé od všech svých požadavků a požadují pouze bezpečný odlet ze země. Britové vyjednávají o letadle a trase letu, ale z jejich strany je to jen zastírací manévr. Je jim jasné, že nastal okamžik útoku.

Velitel policejního zásahu okamžitě informoval o drastické změně situace COBRA (Cabinet Office Briefing Room), krizové centrum tvořené politiky, vojáky a dalšími experty. Odtud dostaly týmy SAS z úst ministra vnitra rozkaz k zásahu, jako výsledek porady a rozhodnutí ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové. Již od počátku akce byla zvolena varianta, počítající s útokem po zavraždění dvou rukojmí. Ztráty se odhadovaly dokonce na 90 %! Po smrti Lavasaniho bylo však zřejmé, že je zbytečné dále čekat. K provedení útoku byly vytvořeny dva hlavní týmy. Červený tým měl pracovat na horních patrech budovy, zatímco Modrý tým měl vyčistit přízemí. Úderné týmy se připravují ve výchozích postaveních a po okolních střechách se rozmisťují odstřelovači SAS.

Útok na budovu byl zahájen v 19.18 h. Televizní diváci, kteří mohli na svých obrazovkách sledovat akci v přímém přenosu, náhle spatřili muže oděné v černých kombinézách a plynových maskách slaňovat na balkóny budovy. Muži z SAS pracují v párech, zatímco jeden umisťuje nálože, druhý je připevňuje. Pak vybuchly první nálože, které uvolnily okna pro vniknutí do budovy. Průčelí objektu je okamžitě zahaleno kouřem. Další tým SAS odpálil nálože, jež probouraly stěnu oddělující velvyslanectví od sousedního domu. Po vytvoření průchodu pronikl jeden úderný tým tudy, další vnikl z balkónů přes okna fasády, ze zahrady zadní brankou a další skupiny slanily ze střechy, vhodily dovnitř oslepující granáty a okny v 1. a 2. patře se dostaly dovnitř. Tady vznikl problém, když se jednomu z vojáků zasekla karabina lana a on zůstal viset u okna, z něhož šlehají plameny od výbuchů. Jeho kamarádi naštěstí nepropadají panice, rozbíjejí okno, odřezávají mu lano a vtahují jej dovnitř. Voják byl jen lehce popálen. Další skupina SAS zatím vstřeluje do oken granáty se slzným plynem. Budova je po několika minutách od výbuchů náloží celá v plamenech. Bez ohledu na oheň, dým a slzný plyn bleskově pročesávají příslušníci SAS každý kout velvyslanectví.

Mezitím měl úspěšný okamžik jeden z odstřelovačů SAS. Ten ze střechy, kde měl střelecké stanoviště, spatřil v okně velvyslanectví jednoho z teroristů ozbrojeného samopalem. Třebaže měl na výstřel jen zlomek vteřiny, opět potvrdil, že milión liber šterlinků, což je suma odpovídající ceně výcviku jednoho vojáka z SAS, nejsou vyhozené peníze, a že odstřelovači SAS nemají ve zvyku chybovat...

Vojáci zatím narážejí na další problém. Pokoj vytipovaný jako místo zadržování rukojmích je prázdný. Navíc byl zamčený a tak vojáci ztrácejí několik drahocenných sekund při vyrážení dveří.

Zatím se daří Modrému týmu, jehož část útočí na první patro přes fasádu budovy. Nejprve jeho členové rozbíjejí okno, kterým pak na balkón vyvedou Sima Harrise, jednoho z rukojmích. Hned nato jeden z vojáků vtrhne do vedlejší místnosti. Narazí zde na vůdce teroristů a Locka. Terorista reaguje dříve, ale Lock se na něj vrhne a zachrání vojákovi život. Ten se okamžitě vzpamatovává a vůdce teroristů je v příštím okamžiku zastřelen. Mezitím zbytek Modrého týmu vybíhá do prvního patra po schodech z přízemí, zajišťuje schodiště nezbytné k evakuaci rukojmích a pročesává zbytek prvního patra. Nalezne pouze mrtvého teroristu, zastřeleného odstřelovačem a ležícího v kanceláři velvyslance u velkého okna vedoucího do zahrady.

O patro výš narazil Červený tým vnikající do druhého patra zezadu na teroristu, který okamžitě běžel varovat své kolegy do dálnopisné místnosti, kde bylo patnáct rukojmí. Čas hraje proti nim, protože po prvním momentu překvapení se už teroristé vzpamatovali. V místnosti s rukojmími jsou i zbývající tři teroristé, kteří nyní zahájili do rukojmích palbu. Jedno rukojmí umírá a několik dalších je těžce zraněno. Do místnosti vbíhá čtvrtý terorista těsně následovaný vojáky SAS a ihned je zkosen jejich palbou. Ostatní teroristé volali v perštině „Vzdáváme se!“ a schovali se za rukojmí. Když byli zajatci urychleně evakuováni, začali se pohybovat s nimi. Hned jak skupina opustila místnost s dálnopisem, zpozorovali vojáci SAS, jak jeden z teroristů sahá po ručním granátu a okamžitě ho přesným výstřelem zneškodnili navzdory tomu, že se pohyboval mezi rukojmími. Když skupina dorazila do přízemí, hned u schodiště byl za podobných okolností zlikvidován pátý terorista.

V té chvíli vstupuje do hry tzv. Stockholmský syndrom. V praxi se jedná o situaci, kdy v důsledku dlouhodobého společného pobytu přecházejí sympatie rukojmí na stranu zločinců. Tak také skupina sekretářek odmítla identifikovat posledního únosce. Ten však byl, spolu se všemi rukojmími vystrčen zadními dveřmi velvyslanectví na zahradu, kde je převzal jiný tým SAS, ležící na zemi je prohledal a teroristu zajal. Po 11 minutách opustili příslušníci SAS budovu, předtím však jejich vlastní fotodokumentační skupina pořídila záznam o prostorových podmínkách a průběhu boje. Policie potom převzala likvidaci následků akce, zabezpečení důkazů, odvoz rukojmích i přeživšího pachatele a sesbírání mrtvých. Specialisté SAS zatím v klidu a tichosti sbalili svou výstroj a výzbroj a opustili prostor.

Velitel zásahové jednotky Michael Ross pak prohlásil, že velet jednotkám zvláštního určení je to nejjednodušší, co lze dělat, protože když jejím příslušníkům dáte rozkaz, můžete se spolehnout, že každý z nich ví, co dělat. Zároveň však uznal, že k usmrcení rukojmí mohlo dojít v důsledku pozdního útoku, který vznikl špatným odhadem a časovou ztrátou při rozbíjení oken.

Vojáci SAS však rozhodně splnili všechna očekávání. Stříleli ze svých samopalů Heckler & Koch MP 5 přesně mířenými krátkými dávkami po dvou až třech ranách a osvědčili tak svoji vysokou profesionalitu, když se ani v největším nervovém vypětí nenechali strhnout k bezhlavé palbě. Dva teroristé, třebaže se vmísili mezi rukojmí, byli zlikvidováni naprosto přesnými chirurgickými výstřely.

V důsledku Operace Nimrod, jak znělo krycí jméno akce, se objevily v tisku články týkající se faktu, že pět ze šesti teroristů bylo zastřeleno, zatímco poslední přežil jen díky tomu, že nebyl okamžitě odhalen. Uskutečnilo se také soudní vyšetřování, při němž mělo být objasněno, proč byli dva teroristé zastřeleni, ačkoliv se podle výpovědi rukojmích chtěli vzdát. Příslušný vyšetřovací soud však přiznal vojákům z SAS, že jednali přiměřeně v rámci zákony stanovené „oprávněné nouzové situace“, protože oba teroristé se přes své volání „vzdáváme se“ dále pohybovali, vmísili se mezi rukojmí a podle zdání se snažili sáhnout po ručních granátech. Média pak nastolila otázku, je-li i terorista člověkem, na něhož se vztahují úmluvy o lidských právech. Není se však co divit, že vojáky z SAS práva teroristů nikdy příliš nezajímala.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕18.140

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře