Nejtvrdší z nejtvrdších

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕11.832

Kromě dlouhého ležení v nepohodlných venkovských skrýších při pozorování skladišť zbraní či podezřelých osob se SAS účastní také akcí v ulicích Belfastu nebo Londonderry, kde se angažuje v různých přepadech doupat IRA nebo léčkách na ozbrojené teroristy. Vojáci SAS v Ulsteru nosí občanský oděv nebo vojenské stejnokroje, ale vždy bez pískových baretů nebo dalších označení, které by mohly prozradit jejich příslušnost k pluku. To má jednak zabránit identifikaci jednotlivých příslušníků pluku ze strany tisku a teroristických skupin, a také zvýšit tajemnost SAS.

Činnost SAS v Severním Irsku představuje smrtelnou hru na kočku a na myš s dokonale vycvičenými, dobře vybavenými a všeho schopnými teroristy. Tato práce je bez půvabu a nebezpečná, ale nesmírně důležitá, a provádí se na nejvyšším stupni profesionality.

Vojákům SAS ani nic jiného nezbývá. Terorismus je, hned po válce, nejvýznamnějším, neohavnějším a nejúčinnějším druhem politického boje. Irský terorismus je navíc jedinečným fenoménem.

Moderní Velká Británie, tedy Spojené království Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska (Ulsteru), nemusela sice nikdy snášet na svém území přítomnost cizích vojsk, ale zase málokterý stát zažil tak dlouhé a krvavé vnitřní násilí. Irská nechuť vůči Británii je motivována bojem o nezávislost, spojeným s odporem proti ekonomickému kolonialismu, jehož je Irsko obětí a jehož kořeny sahají až do 16. století, kdy byla v katolickém Irsku násilně prosazována anglikánská protestantská církev.

Vlastenectví obyvatelstva bylo nezměrné a vzdor vůči útlaku byl úplný a solidární. Irská vzpoura mohla být sice potlačena, nikdy však nemohla být udušena. Na „Krvavé Velikonoce“ v roce 1916, když byla britská armáda angažována v I. světové válce, organizace Irish Republican Brotherhood (Irské republikánské bratrstvo), založená, aby požadovala nezávislost ostrova, bojovala šest dní v ulicích Dublinu s britskými vojáky. A už tehdy se ukázal jasně charakter irského odporu. Akce vůbec nebyly individuální, nýbrž kolektivní a vždy velmi dobře řízené. Třebaže organizace byla tajná, byla jí prostoupena celá irská společnost. Řadové obyvatelstvo ji podporovalo s nadšením. Za těch několik málo dní padlo 52 bojovníků za nezávislost a více než 100 britských vojáků, současně však bylo zabito 450 nevinných obyvatel a na 200 jich bylo zraněno.

Ani nelítostná represe, jež následovala, však hnutí nedostala na kolena. Irský odpor naopak ještě zesílil. Organizace se přeměnila v nacionalistickou stranu Sinn Féin, která pak zvítězila ve volbách roku 1918. Vůdci Sinn Féin pak byla zorganizována Irish Republican Army (Irská republikánská armáda), jíž připadla úloha dovést jižní Irsko během tří let k úplné samostatnosti a nezávislosti na Velké Británii. Byly to roky nebývalého násilí.

Podobně jako ve válce se obě strany uchylovaly k přímé střelbě, k léčkám, ke zradě, k špionáži a kontrašpionáži apod. Tisícovka irských teroristů a více než 600 příslušníků britských ozbrojených složek v těch letech zahynuli. Například jen za jedinou noc v předvečer Velikonoc 1920 bylo současně přepadeno 315 policejních stanic.

6. prosince 1921 získalo Irsko autonomní statut. Vítězství nevzešlo ani tak z úspěšných bojových střetnutí, ale v důsledku rozhodnutí IRA přenést teror na anglickou půdu. Veřejné mínění v Británii ale i ve světě, už dále nemohlo podporovat vládu koruny. Historie irského terorismu a IRA však zdaleka neskončila.

Po krizi, která přinesla jižnímu Irsku nezávislost, se dost dlouho zdálo, že ostrov dosáhl více méně uspokojivého uspořádání. Je pravda, že několikrát došlo k pokusům o povstání, s cílem sjednotit celý ostrov pod nezávislou vládou. Situace však zůstávala pod kontrolou, zejména v důsledku nedostatku jakékoli rozumné strategické linie ze strany stoupenců nezávislosti Severního Irska (které vlažně podporovala vláda v Irsku, jež zásadně odmítala nechat se vtáhnout do čehokoli, co by mohlo ohrozit vztahy s Velkou Británií).

K naprostému obratu však došlo v šedesátých letech, pro jejichž obecného ducha byl charakteristický náhlý a intenzivní rebelantský zápal. Hnutí za nezávislost se tak obrátilo k mohutné ideologizaci. Navíc se začalo vyostřovat náboženské napětí mezi katolickou dělnickou menšinou a blahobytnou protestantskou většinou (v šesti irských provinciích Spojeného království žije asi milion protestantů a půl milionu katolíků). V roce 1969 začalo docházet k násilným střetům, a to i přesto, že IRA se pokoušela koordinovat vnitřní potenciály obou proti sobě stojících linií, aby je využila v boji za nezávislost. Ve stejném roce došlo k dalšímu zvratu, když se IRA rozdělila na dvě části. „Oficiální“ linie, ortodoxně stojící na marxistických pozicích, zásadně odmítala jiné než masové a tudíž revoluční formy násilného boje. „Prozatímní“ linie pak byla inspirována jihoirským modelem z dvacátých let.

V roce 1970 byly zahájeny první násilné akce IRA, jež od té doby bojovala na dvou frontách - proti anglickým ozbrojeným silám a irským protestantům, protože IRA mezi svými úkoly spatřovala nejen boj za nezávislost, ale i proti nadvládě protestantských „okupantů“. Jen v červenci 1971 došlo k 91 výbuchům a atentátům. Objevila se jakási pochybná tradice každoroční „letní ofenzívy“, která započala „Krvavým pátkem“ 21. července 1972, když mezi druhou a třetí hodinou odpoledne IRA odpálila 19 náloží, které zabily 19 osob a více než 100 jich zranily. Do povědomí vstoupilo i městečko Londonderry, které neslavně proslavila „Krvavá neděle“ 30. ledna 1972, kdy ve střetnutí mezi britskými výsadkáři a IRA zahynulo 13 osob, vesměs teroristů. Brzy na to byla britská vláda přinucena převzít přímou správu nad Ulsterem a odebrat ji místním úřadům. Od té doby pokračovala střetnutí prakticky bez možnosti řešení. Bombové útoky se střídaly s atentáty a údery proti britským ozbrojeným silám. Důvody, cíle a smysl akcí však postupně zmizely v mlze. Násilí narůstalo až do konce sedmdesátých let a potom se zvolna ustálilo.

Od té doby se každého léta oheň znovu rozhoří a irský terorismus nadále plní přední stránky novin. Je jedinečný především očividností svého vítězství. Jižní Irsko (Eire) získalo svoji nezávislost v roce 1921 po intenzívní teroristické kampani. Severním Irskem pak dodnes otřásají výbuchy, jejichž cílem je získat svobodu i pro tuto část ostrova. Ačkoliv se již nějakou dobu hovoří o možné politické dohodě mezi Irskem, Velkou Británií a Sinn Féin o sebeurčení Ulsteru, řešení se zdá stále být velmi vzdáleno.

Možná se však přece jen začíná blýskat na časy. Od Velkopáteční dohody z roku 1998 jsou teroristické útoky spíše výjimkou. Lidé v Belfastu náhle s úžasem a rozkoší ochutnávají procházky po ulicích bez nebezpečí střelby nebo výbuchů. Protestanti i katolíci jsou ochotni k dohodě. Důkazem je vytvoření společné vlády, jež by měla vládnout jejich malé zemičce. I tady však musejí, a také chtějí, přijmout značné kompromisy. Ministrem školství v současné vládě Severního Irska je kupříkladu Marty McGillis, jeden z největších zabijáků IRA. Je alarmující, má-li být za vzdělání a výchovu irských dětí zodpovědný člověk, jemuž se přisuzuje několik desítek vražd a atentátů. Všichni už však mají války dost a jsou ochotni přijmout tuto cenu za mír.

Nicméně poslední zprávy ze Severního Irska hovoří o tom, že dospět k dohodě je přece jen nadlidský výkon a že Ulster opět přejde pod přímou správu Velké Británie.

IRA však přesto přislíbila odzbrojení. Po 11. září 2001 USA vyhlásily celosvětový boj proti terorismu. To byla pro IRA bezpochyby velmi špatná zpráva. Až dosud si desítky let hrála na svém vlastním písečku, prováděla si své soukromé atentáty a výbuchy a ze strany USA jí to bylo trpěno a mlčky přehlíženo. Jenže nyní už má celý civilizovaný svět terorismu dost a IRA zkrátka doplácí na čin jakéhosi islámského teroristy, s nímž nejenom neměla nic společného, ale nejspíš s ním ani nesouhlasila a nesympatizovala.

Přesto byli Irové spolu se všemi ostatními teroristy hozeni do jednoho pytle. A být vystaveni přímé nevoli Spojených států by pro severoirské teroristy bylo jednoznačně sebevražedné.

Proto jejich prohlášení o odzbrojení a míru musíme chápat jako naprosto nezbytný krok pudu sebezáchovy, nikoliv jen jako projev dobré vůle. Někdy však přesto lidi ukážou, že jsou lepší, než byste čekali. Uvidíme.

IRA je opravdovým i když ilegálním vojskem. Má velice centralizovanou vertikální strukturu, dělí se na brigády a prapory. Příslušníky těchto oddílů jsou dobrovolníci, což znamená, že nemohou být metodicky cvičeni a specializováni. Mnozí z nich jsou logicky pouze podpůrnými silami bojovníků, stejně jako mnoho sympatizantů (integrace IRA do společnosti je velmi široká a její napojení na obyvatelstvo je velmi rozsáhlé), kteří fungují jako přechovávači nebo informátoři. Jde však o velmi důležitou činnost, protože na efektivnosti informatiky mnohdy záleží úspěšnost jednotlivých operací. Přestože je velmi obtížné zhodnotit jakoukoli činnost a strukturu IRA, všeobecně se má za to, že počet bojovníků nikdy nepřesáhl množství 200 mužů a žen. Zajímavým bodem je financování IRA, která má sice zdroje pocházející od sympatizantů, cena utajení a výzbroje je však příliš vysoká, aby na to mohly stačit pouze tyto peníze. IRA se pokouší o samofinancování pomocí únosů, vydírání a výkupného. V letech 1971-1987 vykazovaly tyto akce zisk téměř 99 milionů dolarů. Některé údaje také ukazují na fakt, že IRA byla zásobována zbraněmi z některých států, většinou komunistických, které sympatizovaly s marxistickou ideologií IRA a jejím bojem proti imperialistické britské vládě. Například na podzim roku 1971 byly do Irska odeslány čtyři tuny zbraní z Československa. IRA také spolupracovala s palestinskými teroristickými skupinami, když Palestinci nabízeli zbraně výměnou za výcvik, který jim Irové umožňovali ve svých táborech. Z hlediska Palestinců to nebyla špatná volba - irští teroristé patří mezi nejlepší na světě, jsou mimořádně nebezpeční a všeho schopní - neobávají se operovat na území „znepřáteleného“ státu, tedy Velké Británie, a jen v letech 1971-87 zabili 2 558 lidí a 19 488 jich zranili.

Jakkoliv ušlechtilé a pochopitelné mohou být důvody, které vedou IRA k vražedných útokům, forma provedení těchto akcí je odporná. Nejčastěji na ni doplácejí nevinní občané a tak musejí být britské ozbrojené síly stále ve střehu. A konec této války je stále v nedohlednu.

SAS je považována za nejúčinnější světovou jednotku pro záchranu rukojmích. Při záchranné akci se SAS spoléhá na rychlost a moment překvapení. Samotný základní scénář útočné operace je následující: před proniknutím do objektu je přerušen přívod plynu a elektřiny. Útočné týmy se shromáždí u míst vytipovaných pro vniknutí do budovy.

Příslušníci SAS jsou při takovéto akci oblečeni do černých nehořlavých kombinéz (včetně nehořlavých rukavic), protože v objektu mohou být hořlavé materiály, které by mohly vznítit při použití zásahových výbušek. Na nich jsou navlečeny ochranné vesty GPV 25. Mají měkký kevlarový pancíř kolem trupu, zasahující zvlášť vysoko v podpaždí. Tloušťka vesty činí 18 mm včetně keramického ochranného štítu. Ochranný štít se nosí pod měkkým pancířem a je určen k rozptýlení účinku zásahu na větší plochu. Slouží k ochraně proti tzv. tupému zranění při zásahu střely. I když kevlarová vlákna zachytí střelu, ta stále ještě může způsobit promáčknutí měkkého pancíře a přenést tak na tělo značnou část dopadové energie. To může způsobit vážné zranění a v horším případě i smrt. Voják zasažený z malé vzdálenosti však bude i při použití štítu sražen k zemi a na krátkou dobu otřesen. Přes vestu lze nosit tvrdý pancíř tvořený pláty z keramického kompozitu, který nositeli poskytuje proti všem vysokorychlostním a průbojným střelám NATO i SSSR. Platit se za to ale musí vysokou hmotností. Každý keramický plát firmy Dowty váží 4 kg.

Hlavu obvykle chrání přilba AC 100/1, přes niž je natažená kapuce nehořlavé kombinézy. Přilba je určena k nošení přes sluchátka a ochrannou masku a je vyrobena z vícevrstvých odolných kompozitů. Je vybavena integrální balistickou vložkou k rozložení energie při zásahu.

Vzhledem k tomu, že tým SAS v průběhu akce na záchranu rukojmích téměř vždy používá zásahové výbušky, dýmovnice a granáty se slzným plynem, je nezbytné, aby byli příslušníci útočného týmu proti těmto prostředkům chráněni. Pluk v současné době používá ochrannou masku SF 10. Poskytuje nositeli plnou ochranu proti plynům, aerosolům a dýmu a malý objem výdechové komory brání hromadění a vyšších koncentrací oxidu uhličitého. Maska zaručuje nízký odpor jak při nádechu, tak při výdechu, a tak snižuje celkovou námahu uživatele, což je při zátěži v záchranné akci významný faktor. Lícnice masky směrují vdechovaný vzduch po obou stranách obličeje nad zorníky, aby nedošlo k jejich zamlžení. Filtr lze našroubovat na pravou nebo levou tvář lícnice podle toho, ke kterému rameni voják přikládá pažbu. Zorníky jsou vyrobeny z polykarbonátu a jsou odolné proti poškrábání, chemikáliím a rozpouštědlům, snášejí náraz a jsou netříštivé. Na masku lze nasadit zbarvené zorníky na ochranu před zábleskem, což je neocenitelné při použití zásahových výbušek. Maska má dobrou průzvučnost na krátkou vzdálenost a komunikaci na větší vzdálenosti zajišťuje zabudovaný mikrofon. Do spojovací soupravy patří také speciální ochranná sluchátka CT 100E, jež sice netlumí mluvenou řeč, ale umožňují elektronicky omezit hluk střelby a výbuchů. Celková hmotnost masky je pouhých 800 g.

V okamžiku zahájení akce tým SAS vytvoří průchody. Okna jsou proražena velkými kladivy, závěsy dveří bývají obvykle odstřeleny brokovnicí s jemnými broky a následně vyraženy palicí nebo beranidlem. K vytvoření průchodů je možné použít také speciální výbušnou pěnu ve spreji. Jmenuje se Lexfoam a podobá se pěně na holení, umožňuje rychle a účinně vyrazit okna i dveře. Výjimečně (jako třeba v Princess Gate) je nutno vytvořit také průchody ve zdivu, k čemuž se používají plastické trhaviny, často v podobě samolepicích výbušných pásek.

Jakmile jsou vytvořeny průchody, příslušníci SAS dovnitř vhodí zásahové výbušky, granáty CS a dýmovničky. Jejich úkolem je teroristy dezorientovat a částečně ochromit. Zásahové výbušky jsou původně vynálezem SAS, i když dnes je používá většina elitních jednotek světa. Je to v podstatě prostředek k odpoutání pozornosti, který způsobí oslepující záblesk a ohlušující třesk. Minimálně zmatou pachatele, v lepším případě jej donutí zalehnout a chránit si hlavu. SAS používá mimo jiné i výrobky skotské firmy Brocks Pyrotechnics jako např. výbušky MX 5 (pět současných záblesků a ran), MX 7 (směs záblesků, ran a dýmu) a MX 8 (osm postupných ran) či německé výbušky PPT Typ A (intenzívní bílé světlo po dobu 15 sekund) nebo Typ B (vícečetný ohlušovací granát, který způsobí osm rychle po sobě jdoucích explozí). Granáty CS se velmi osvědčily v Princess Gate. Slzný plyn CS způsobuje prudké pálení v očích se slzením, kašlem a dýchacími potížemi s pocitem dušnosti. Oči se samovolně zavírají, teče z nosu a zasažená pokožka pálí.

Útočné týmy začnou vnikat do objektu okamžitě po vhození prostředků na odvedení pozornosti, a to z několika různých stran. Protože příslušníci SAS mají ochranné masky s tmavými zorníky, nevadí jim ani dým, slzný plyn či ostré světlo. Jsou tak ve zjevné výhodě, protože k boji ve zhoršených podmínkách viditelnosti jsou cvičeni a jejich zbraně obvykle mají prostředky pro rychlé rozeznání a identifikaci cíle. Jedná se především o výrobky americké firmy Laser Products, jež vyrábí řadu svítilen Sure-Fire Tactical Lights. Jsou to malé a výkonné světelné zdroje, které se montují pod hlaveň zbraně. Jsou mnohem výkonnější než běžné svítilny a přitom také mnohem menší, takže je možné je použít i na pistolích. Tyto svítilny zároveň fungují podobně jako laserový zaměřovač, protože jejich úzký paprsek světla vytvoří v místě dopadu světelnou skvrnu, která označuje místo, na něž právě míří hlaveň zbraně.

Po vniknutí do objektu příslušníci SAS začnou pročesávat a zajišťovat všechny místnosti, ačkoliv hlavní směr úderu je pochopitelně veden do místnosti, kde se očekává, že budou soustředěni rukojmí i teroristé (jedná-li se kupříkladu o obytný dům, pak cílem útoku bude obývací pokoj). SAS se před akcí vždy snaží získat plány objektu, do nějž budou vnikat. Všichni příslušníci zásahového týmu se musí seznámit s prostředím, v němž budou bojovat. Únosci musejí být zneškodněni dříve, než se stihnou vzpamatovat natolik, aby byli schopni provést protiakci. Rukojmí musejí být, s ohledem na použití plynu CS, okamžitě evakuováni. Celý zásah obvykle netrvá déle než několik desítek sekund. Po jeho skončení provede fotodokumentační skupina záznam o akci a jednotka se vrátí do kasáren k debriefingu (rozboru po skončení operace).

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕11.832

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře