Nejtvrdší z nejtvrdších

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕33.106

Říká-li někdo, že nemá v boji pod palbou strach, nevěřím mu. Vždycky jsem při tom měl strach - jako kdokoli jiný. Pravda, SAS mají vynikající pověst, ale nedisponují nadlidmi; jejich příslušníci se možná vyznačují mimořádnou odvahou, jako všichni ostatní však nejsou imunní vůči strachu. Síla našeho pluku je v tom, že má lidi s vypěstovanou schopností strach ovládnout a aktivně reagovat na každé nebezpečí, před kterým se octnou.

Desátník Chris Ryan, MM*, příslušník hlídky Bravo Two Zero 22. pluku SAS v Iráku, leden 1991.

Jsou tiší a rychlí. Provází je pověst strašlivých bojovníků. Nejtvrdších na světě. Jejich fyzická zdatnost a odolnost je legendární. Avšak jejich nejcharakterističtějším rysem je dokonalé ovládání zbraní. Jsou to Britové a tvoří nejlepší elitní jednotku světa. Poznáte je podle pískově šedých baretů a nášivky s písmeny SAS - Special Air Service Regiment - Pluk zvláštní letecké služby.

Síly SAS byly vytvořeny již na podzim 1941 a od té doby jsou takřka nepřetržitě v bojovém nasazení. SAS byla původně sestavena jako záškodnická jednotka, jejíž čtyřčlenné týmy měly být padáky vysazovány k provádění sabotážních operací v týlu nepřítele. Tento nápad se zrodil v hlavě Davida Stirlinga, poručíka Skotské Gardy, odveleného ke Commandos. Stirling tvrdil, že jednotka se musí umět k cíli dostat vzduchem, po zemi i po vodě. Kromě výsadkářů tak u SAS vznikla i jednotka hloubkového průzkumu LRDG (Long Range Desert Group) a obojživelná skupina s čluny SBS (Special Boat Section). Zejména první z nich si během nasazení v severoafrické poušti získala nehynoucí slávu. Jednotka operovala se svými silně ozbrojenými džípy v týlu Afrika Korpsu a působila Němcům obrovské starosti a ztráty. Nesmírně pohyblivé a rychlé útočné týmy vyhazovaly do vzduchu sklady pohonných hmot a podnikaly nájezdy na německá letiště, kde obvykle vtrhly se svými džípy na letištní plochu, řítily se stojánkami odstavených německých letadel, střílejíce do nich ze svých kulometů, a vůbec řádily tak, že Hitler vydal rozkaz příslušníky zvláštních jednotek do zajetí nebrat.

Při jedné z těchto operací zaútočilo 26. července 1942 18 džípů s 50 vojáky SAS na německé letiště v Sidi Hanejš. Vozy se v útočné formaci vřítily na letiště, hnaly se podél řad letounů na stojánkách a kropily je kulometnou palbou. Noční nebe bylo brzy ozářeno plameny z hořících letadel. Sporadická a nepřesná nepřátelská palba nedokázala útočníky odrazit, džípy kroužily po obvodu letiště jako můry přitahované plameny. Pak náhle zběsilá palba skončila a džípy zmizely v temnotě. Jako jediná připomínka děsivého inferna zůstalo na letišti stát 40 hořících německých letadel. Útočníci za to zaplatili ztrátou jednoho muže a dvou vozů.

Činnost LRDG se ukázala jako mimořádně úspěšná a dodnes ovlivňuje metody operací SAS. Jednotka se postupně rozrostla - z původních 66 mužů na 400. Pluk se zúčastnil bojů v Egejském moři, Itálii, Francii, Nizozemsku, Norsku i Německu. Po skončení II. světové války se SAS angažovala v 50. letech v Malajsii, kde se naučila umění protipartyzánského boje v džungli, v 60. letech na Borneu, v 70. letech v Ománu, v 80. letech na Falklandech a v 90. letech v Perském zálivu.

Dne 19. července 1972 v Dhofaru v sultanátu Omán došlo k pokusu o komunistický převrat. 250 komunistických partyzánů, ozbrojených samopaly Kalašnikov AK 47 a pancéřovkami RPG 7, zaútočilo na městská kasárna. Na odpor se jim postavilo 25 místních četníků, 20 domorodců a devítičlenné družstvo SAS, jež mělo ve výzbroji mimo jiné i dva kulomety (z toho jeden velkorážní), minomet ráže 81 mm a pětadvacetiliberní polní dělo. Díky obrovské odvaze příslušníků SAS, kteří převzali velení a organizovali obranu, jejich vysoké bojové morálce a vynikajícímu výcviku se podařilo nemožné. Útok byl odražen a partyzáni zanechali na bojišti 30 mrtvých a desítky dalších byly zraněny. Tento neuvěřitelný čin je možné připsat zejména vysokému bojovému mistrovství příslušníků SAS a jejich umění ovládat své zbraně.

Všechna bojová nasazení prokázala nevšední kvality SAS a její schopnost přizpůsobit se novému klimatu, nepříteli i podmínkám. SAS stála vždy v první linii, ale jen malá část operací se dostala na veřejnost, místa zásahů a ztráty se přísně utajovaly. Od skončení II. svět. války vyvíjela SAS činnost minimálně v 35 zemích - včetně států východního bloku.

Po prvním pluku SAS následovaly v roce 1943 další. 2. pluk byl britský, 3. a 4. francouzské a 5. belgický. Z těchto pluků byla v lednu 1944 zformována brigáda. Po skončení války v roce 1945 byla brigáda rozpuštěna. 3. a 4. pluk byly začleněny do francouzské armády, 5. pluk se stal základem belgických výsadkových sil. V Anglii byla teprve v roce 1947 opět postavena jednotka SAS jako 21. pluk SAS, záložní pluk s posádkou v Londýně. V roce 1952 byl v době nepokojů v Malajsii zformován první pravidelný útvar SAS, 22. pluk, jenž v roce 1960 obsadil kasárna Bradbury Lines v Herefordu. V roce 1959 byl vytvořen druhý záložní pluk, označený jako 23. pluk SAS. Oba záložní pluky jsou určeny k nasazení v Evropě v rámci sil NATO a účastní se příslušných cvičení. Jsou však svolávány jen příležitostně, tvoří je vojáci v záloze a jsou tedy limitovány omezenými možnostmi. Pokud se však někdy hovoří o SAS, je téměř vždy míněn onen 22. pluk zvláštní letecké služby, jehož příslušníci, na rozdíl od obou záložních pluků SAS, jsou nasazováni ve všech částech světa a jsou také považováni za nejlepší vojáky na světě.

Pluk SAS se svojí podstatou tak zásadně odlišuje od všech tradicemi poznamenaných britských útvarů, že udivuje, jak vůbec může v rámci britských ozbrojených sil existovat. Hodnosti nemají v SAS význam, důležité jsou znalosti a zkušenosti. Příslušníci pluku se navzájem běžně oslovují křestními jmény a důstojníkům se obvykle říká šéfe. V SAS neznají běžný kasárenský dril, železnou kázeň a slepé plnění rozkazů. O rozkazech a pokynech se zde diskutuje, v nekonvenčním výcviku není místo pro cviky se zbraní a inspekce čistoty. Příslušníci pluku žijí trvale ve stínu, vyhýbají se novinářům a nechtějí být fotografováni. Jako v každé malé jednotce jsou její příslušníci spjati více než kamarádstvím, jejich vztahy by se daly nazvat takřka rodinnými. Takové nezištné přátelství existuje pouze mezi muži, kteří jsou zvyklí si navzájem svěřovat své životy. Soudržnost, láska k vlasti a velké chlapské přátelství je zde nade všechno. Příslušnost k této jednotce je velkým privilegiem, jež je nutno si zasloužit.

Výběrové řízení pro pluk SAS zajišťuje, aby pískový baret mohli nosit jen ti nejlepší z nejlepších. V britské armádě koluje okřídlené úsloví, že ze sta uchazečů je deset přijato k výsadkářům, ale pouze jediný k SAS. Přijímací test probíhá dvakrát ročně a jsou k němu připuštěni pouze vojáci, kteří už za sebou mají několikaletou bezúhonnou službu u svých kmenových útvarů. SAS nedává přednost žádnému druhu zbraně. Velení tvrdí, že přijme všechny schopné muže a začne je vychovávat. Ke službě v tomto pluku se tak hlásí gardisté, výsadkáři, dělostřelci, pěšáci, tankisté i námořníci. Úvodní přijímací kurz je velmi jednoduchý a vychází z prostého pravidla: „V tomto kurzu se vás nepokusíme vycvičit, pokusíme se vás zabít.

Kurz trvá šest týdnů, zpočátku se věnuje osvěžení navigačních znalostí a zvyšování kondice, což představuje pouhé běhání s kládou na rameni nahoru a dolů z kopce. Vlastní výběrovou fázi charakterizuje řada usilovných vytrvalostních pochodů v horském terénu v Brecon Beacons ve Walesu. V Brecons se neustále prohání mrazivý vítr, prší a v noci obvykle mrzne. Muži spí na holé zemi, v mokru a bez ohně. I zatraceně tvrdí a silní chlapi tady padají vyčerpáním nebo podchlazením jako mouchy - a není to žádná hanba. Samotné pochody jsou nesmírně náročné. Vzdálenosti se stále prodlužují a tempo se zvyšuje, přidávají se problémy s navigací, zkracují se dávky spánku a samotný terén je zdrojem neustálých obtíží. Pochody se konají s celou výstrojí a výzbrojí o celkové hmotnosti 50 kg. Nic z toho však není to nejhorší. Zdaleka nejobtížnější je skutečnost, že uchazeč je odkázán sám na sebe, pochoduje bez kamarádů, kteří by mu mohli pomoci překonat ztrátu motivace, bez vnějších tlaků, bez důstojníka stojícího mu za zády. Tyto pochody testují nejen fyzickou výdrž, ale především psychickou odolnost a sílu vůle. V závěru kurzu je už třeba překonat vzdálenost 40 mil (64 km!), se zátěží 50 kg, za méně než 20 hodin! A to vše v mrznoucím dešti a ještě s malou zkouškou, zda bude uchazeč ochoten sáhnout až za hranici svých sil. Po třiceti mílích (48 km) čeká na rekruta náklaďák. Jakmile se však rekrut dostane až na dosah korby, auto popojede, ale ne o pár stovek metrů, nýbrž o rovných 10 mil. To je okamžik, kdy vyčerpaný a promrzlý voják dosáhne bodu, kdy mu je již všechno jedno a chce se vzdát. A o tom to celé je - zda se zhroutí nebo se dokáže vzchopit a pokračovat. Tímto úvodním kurzem SAS projde jen 10% uchazečů. Je to značná úspora času pro pozdější dobu.

Následuje 11 týdnů základního výcviku. Během nich se rekruti věnují tři týdny střeleckému výcviku; seznamují se zde s obrovskou škálou ručních zbraní nejrůznějších druhů a původu. Na konci střeleckého kurzu dobrovolníky očekávají náročné bojové střelby. I zde jsou někteří nevyhovující uchazeči vyřazeni. Potom se rekruti měsíc věnují bojovému výcviku v džungli v Belize. Další čtyři týdny trvá výcvik ve schopnosti vydržet výslech. To znamená pokusit se nepromluvit, zatímco jsou používány nejrůznější nepříjemné prostředky fyzického i psychického nátlaku, jako např. dlouhé hodiny stání s rukama za hlavou, nedostatek spánku, cela neustále osvětlená velmi ostrým světlem, bití, potápění do ledové řeky, přetápění cely až na 120°C, apod. Tady odpadnou další. Navazuje třítýdenní výcvik v přežití. Zde se rekruti dozvědí jak získat potravu, vodu, které rostliny sbírat a které ne, jak si vybudovat přístřeší apod. Těchto 14 týdnů slouží k prosívání uchazečů. Je ovšem velmi výhodné, že během celého výběrového řízení má jak pluk, tak uchazeč právo kdykoli trvat na návratu ke své původní jednotce.

Ti, kdo vydrželi dosavadní týrání, absolvují ještě před závěrečným testem běžný výsadkářský kurz. Potom následuje poslední přezkoušení. Jde o test proniknutí z týlu nepřítele. Tady budou muset ještě jednou vojáci sáhnout až na dno svých fyzických i psychických sil. Rekruti jsou po jednom vysazeni v neznámém terénu s minimem vody a potravin. Jejich úkolem je dorazit v určeném čase (obvykle několik dní) na shromaždiště vzdálené desítky mil. Po celou dobu se musí snažit nezanechat po sobě stopy, nezemřít hladem nebo žízní a nenechat se spatřit jednotkami, které kraj pročesávají. Pokud se jim to nepodaří, budou pronásledováni a mohou upadnout do zajetí. Jestliže k tomu dojde, budou vyslýcháni a nesmějí se nechat zlomit. Ještě i tady se někteří vzdají a jsou odesláni ke svým kmenovým útvarům. Ta malá hrstka, která vydržela všechny útrapy, konečně dostane svůj vytoužený pískový baret. Teď teprve, jak říká velení SAS, začíná vlastní výcvik.


* MM - Military Medal (Vojenská medaile). Angličané píší zkratky vyznamenání ihned za jménem nositele. Chris Ryan byl touto medailí vyznamenán za svůj heroický čin, když v lednu 1991 unikl z iráckého území poté, co padla jeho skupina Bravo Two Zero do zajetí. Během osmi dní a sedmi nocí, nedostatečně oblečen, bez jídla a téměř bez vody, překonal pěšky vzdálenost neuvěřitelných 300 km z Iráku do Sýrie. Cestou zničil dvě irácká vozidla s posádkou a zabil dva irácké vojáky v boji zblízka. Medaili převzal z rukou královny v Buckinghamském paláci. Poznámka autora.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔20.04.2003 📕33.106

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře