Irák a jeho vůdce – konec Toho, kdo vzdoruje?

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔11.04.2003 📕12.754

Ačkoliv byl tento článek napsán už před 8 měsíci, zprávy z 13-14. prosince o dopadení Saddáma Husajna ho činí opět aktuálním. Odmyslete si jen uvod a závěr o tom, že se Saddám ještě skryvá :)
Admin

Saddám znamená Ten, kdo vzdoruje. Nyní zatím pořád vzdoruje (pokud je tedy ještě naživu), ale Bagdád se ocitá ve stále pevnějším sevření americké armády. Je nepochybné, že konec jedné éry se blíží. Jaký to tedy byl režim?

Ten, kdo vzdoruje

Saddám Husajn se narodil 28. dubna 1937. Nikdy nepoznal svého otce. Odmalička byl vychováván svým otčímem, který ho týral, ponižoval a bil. Proto v deseti letech utekl ke svému strýci Chajralláhovi do Tikrítu. Tento vysloužilý důstojník zřejmě sehrál v Saddámově životě zásadní roli, protože se při jeho výchově neváhal podělit s mladou a dychtivou duší o svoji životní filozofii. Podle jeho přesvědčení učinil Alláh pouze jednu chybu a to, když stvořil Židy, Peršany a mouchy. A když už tu chybu udělal, je nezbytné tuto havěť hubit, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost. Mladý Husajn si jeho učení zřejmě vzal důkladně k srdci, neboť se ho během celého svého dalšího života pevně držel.

Neúspěšně se pokusil dostat na vojenskou akademii v Bagdádu. V roce 1957, ve svých dvaceti letech, se Saddám Husajn stal členem strany Baas (Socialistická strana arabské obrody). O rok později se zapletl do vraždy státního úředníka v rodném Tikrítu, zakrátko však byl pro nedostatek důkazů propuštěn.

Touto akcí zřejmě udělal dojem na aparátčíky strany Baas, kteří jej zapojili do plánovaného atentátu na tehdejšího vládce Iráku ministerského předsedu generála Abd-al Kárima Kásima. Ten se dostal k moci po převratu, k němuž došlo 14. července 1958. Byla svržena monarchie a vyhlášena republika (po rozpadu Osmanské říše roku 1918, pod jejíž nadvládu Irák spadal, získala na tento stát od Společnosti národů mandát Velká Británie. Roku 1921 byl prohlášen konstituční monarchií, v roce 1932 byl formálně prohlášen za nezávislý, ale fakticky zůstal závislým na Velké Británii. V roce 1941 došlo k neúspěšnému protibritskému povstání, jehož se účastnil i Saddámův strýc Chajralláh). Kásim nyní uchvátil moc a stal vládcem Iráku, což se samozřejmě nelíbilo konkurenčním frakcím.

K útoku došlo 7. října 1959. Saddám byl členem čtyřčleného vražedného komanda, které mělo zaútočit na diktátorův automobil. Saddám neměl být přímým útočníkem, měl pouze své druhy podporovat palbou z pistole a v případě potřeby na sebe upoutat pozornost, aby jeho kolegové mohli uprchnout. Saddám však nevydržel napětí a zahájil na Kásimův vůz předčasně palbu. Zbytek komanda se přidal, na velkou vzdálenost se jim však nepodařilo Kásima zabít. Ten, ač raněn, opětoval palbu a zranil Saddáma do nohy. Další člen komanda byl v divoké a zbrklé palbě zastřelen vlastními druhy. Atentát skončil fiaskem a Saddám musel prchat. Údajně si nožem vyřízl kulku z rány a na koni uprchl do pouště. Podařilo se mu vyhnout všem vojenským i policejním hlídkám a uprchl nejprve do Sýrie a pak do Egypta.

V Káhiře Saddám studoval na právnické fakultě. V roce 1963 se po Kásimově pádu vrátil zpět do vlasti. Ihned se opět zapojil do konspirativní stranické práce proti novému režimu. Byl však zatčen a uvržen do vězení. Právě během svého pobytu za mřížemi se mu stal životní inspirací J. V. Stalin. Začal na sobě tvrdě pracovat a pečlivě studoval Stalinovy mocenské metody.

V roce 1966 se mu podařilo z vězení uprchnout a o dva roky později se účastní dalšího převratu, který přivedl stranu Baas k moci. Jeho hvězda prudce stoupá. Střídá několik vysokých funkcí jak ve straně Baas, tak ve státním aparátu. Brzy se stává druhým nejmocnějším mužem v zemi, hned po prezidentu al-Bakrovi. V roce 1979 se pak sám stává hlavou státu.

Ihned po jeho nástupu do prezidentského úřadu dokazuje, že se od svého velkého vzoru s ocelovým jménem hodně naučil. Přesně podle jeho příkladu učinil ze strany Baas mocenský nástroj, s jehož pomocí nastolil v zemi totalitní režim. Svých politických protivníků se zbavil vlnou poprav.

V té době už se na veřejnosti ukazuje prakticky jen v uniformě. Od roku 1976 (se zpětnou platností k roku 1973) nosí, třebaže nikdy předtím nesloužil v armádě, hodnost tříhvězdičkového generála. V roce uchopení moci se pak nechává jmenovat polním maršálem.

Irácko-íránská válka

Do mezinárodní politiky vstoupil Saddám Husajn v roce 1980. Tehdy totiž rozpoutal válku proti sousednímu Íránu. Jednalo se o nejkrvavější konflikt na Středním východě od konce druhé světové války, který navíc trval osm let. Válka měla několik příčin. Především chtěl Irák získat plnou kontrolu nad řekou Šatt al-Arab, která spojuje důležitý irácký přístav Basra s Perským zálivem. Saddám se navíc cítil ohrožen íránskými fundamentalisty. Obával se vlivu íránských šíitů na irácké šíity, kteří tvoří 60 % obyvatel Iráku a následné náboženské revoluce. Jeho obavy nebyly zbytečné, cílem teheránské vlády skutečně bylo svržení Husajna, a proto také mobilizovala irácké šíity proti bagdádské vládě. Poslední kapkou byly Teheránem iniciované atentáty proti vysokým představitelům irácké vládnoucí strany Baas a šarvátky na irácko-íránské hranici.

Saddám se tedy rozhodl pro napadení Íránu a jeho vojska vyrazila do útoku. Peršany ostatně nikdy neměl rád a tak se sám prohlásil za „Meč Alláhův“ a svým vojákům sliboval, že se za čtyři dny vrátí ověnčení slávou vítězů. Nejprve zničil íránské letectvo a jeho pozemní vojska obsadila povodí řeky Šatt al-Arab a část Chúzistánu. Saddám však z politických důvodů utlumil svůj úder a ofenzíva se postupně zastavila. Íránci však odmítli mírová jednání a využili možnosti přeskupit své síly a zahájit protiútok. Teheránské vládě válka vyhovovala, protože v ní viděla příležitost k sjednocení íránské společnosti.

Boje se přenesly na irácké území a ohrožovaly Basru. Svět měl strach z fanatické rozpínavosti íránského ajatolláha Chomejního (ajatolláh je titul muslimského náboženského vůdce. Je ztotožňován s Ruholláhem Musawim (1900?-1989) známějším pod přijatým příjmením Chomejní, které roku 1930 odvodil od jména svého rodného města Chomejnu. Počátkem šedesátých let se stal velkým ajatolláhem. V únoru 1979 se stal duchovním vůdcem íránské náboženské revoluce) a Irák byl proto mezinárodně podporován. Sovětský svaz rád dodával Iráku zbraně, protože potřeboval valuty. Dodávky zahrnovaly tanky T-72, bitevní vrtulníky Mi-24, stíhačky MiG-29, bombardéry Su-24 a Tu-22, protiletadlové raketové komplexy S-75, S-125 a 2K12, dále raketové střely SCUD apod. Činili se i Francouzi (60 stíhaček Mirage F-1), Britové a Američané, kteří Husajnovi poskytovali důležité informace o pohybu íránských vojsk. Značnou materiální pomoc potom Iráku poskytl Egypt – v irácké armádě sloužilo 30 000 egyptských „dobrovolníků“ a přes milion egyptských dělníků pracovalo v přetíženém iráckém hospodářství. Iráckou armádu z větší části financovaly Saúdská Arábie a Kuvajt, bohaté státy Perského zálivu, od nichž pocházely půjčky v hodnotě asi 60 miliard dolarů.

Díky veškeré této pomoci se stal irácká armáda nejsilnější v oblasti a čtvrtou nejsilnější na světě. Ani to však na fanatické Íránce nestačilo. Válka se protahovala a nakonec skončila po osmi letech nerozhodně, vyžádala si milion lidských životů a značné materiální ztráty.

Strach z diktátora a diktátorův strach

V roce 1990 uprchl z Iráku jeden z členů Saddámovy osobní stráže. Díky jeho výpovědím získal západ poměrně přesnou představu o Saddámově životě. Zmíněný osobní strážce řekl v rozhovoru pro německý Quick: „Začal jsem o něm pochybovat v roce 1986, když se vypracovával plán protiofenzívy na znovudobytí poloostrova Fao. Generál Salláh el-Kádi před tímto plánem varoval, podle jeho názoru takto založená protiofenzíva mohla skončit jedině porážkou. Saddám vyzval generála, aby vstal a vykřikl: ,Změkl jsi a jsi zrádce!’ Načež vytáhl svou pistoli a vypálil z ní sedmkrát do generálovy hrudi. Ve válce jsme si zvykli na ledacos, ale tento výjev nás přece jenom ohromil. Stáli jsme jako přikovaní. Generálova krev tekla kolem našich nohou… Saddám zastrčil pistoli a jenom pokynul, aby generálovo tělo odnesli. Pokračoval dál v půlhodinovém hodnocení situace.

Dobýt poloostrov se nepodařilo a Husajn prohlásil zavražděného generála za národního hrdinu…

Na jaře roku 1988 navštívil Husajn vesničku Beji, kde ho osmdesátiletá stařena obvinila z vraždy svého syna. Saddám ji nechal na místě ubít k smrti pažbami pušek své stráže.

Jindy mu zase přinesli nahrávku odposlechu, na niž se jeden jeho krajan z Tikrítu, z něhož udělal generála, chlubí své přítelkyni, že se jednou vyspal se Saddámovou matkou. Saddám prý propukl v pláč a nebyl k utišení, mezi vzlyky vykřikoval: „No řekněte, co mám s takovými lidmi dělat?“ Nicméně posléze se vzpamatoval, dotyčného generála a jeho syna, důstojníka prezidentské gardy, nechal popravit, jejich domy srovnat se zemí a generálovu milenku oběsit.

Všude ho obchází strach, ale bojí se i diktátor sám. Jeho bunkr má dvoumetrové stěny ze speciálního betonu, odolné jako patnáctimetrová vrstva betonu obyčejného. Bunkr postavila německá firma Boswau und Knauer někdy v roce 1980. má plochu 1800 m2. uvnitř se nachází velitelské stanoviště, obytné místnosti i podzemní bazén.

Tvrdí se, že Saddám nikdy nespává dvě noci po sobě na stejném místě. Neustále se pohybuje po svém paláci, který zabírá podstatnou část jedné bagdádské čtvrti. Aby se dostal do jiných prostor, používá podzemních chodeb, do nichž nikdo jiný nemá přístup.

Jeho pracovní den začíná v pět hodin ráno, kdy se probouzí, pak se v beduínském oděvu hodinu prochází po zahradách svého paláce. Pak přilétá vrtulník se snídaní, tvořenou velbloudím mlékem získávaným ze stáda dvou set bílých velbloudů, jež mu kdysi daroval saúdský král Fahd. Nejpozději v 655 si navléká neprůstřelnou vestu a odchází do některé ze svých pracoven. Pracuje deset hodin a nepřeje si být nikým rušen. Po obědě, jenž zpravidla tvoří ryba, si zaplave několik kol v bazéně nebo se vydává na procházku ulicemi Bagdádu. Někdy kontroluje kvalitu a ceny zboží. Od 22. hodiny pobývá v kruhu svých důvěrníků.

Jídlo před večeří musí být samozřejmě ochutnáno jako ostatně vždy. K bezpečnostním opatřením patří též co nejčastější mytí rukou. Saddám se velmi obává bakterií a dotykových jedů. Dvakrát týdně se nechává vyšetřovat osobním lékařem, jenž současně zodpovídá i za ideální teplotu prezidentských místností.

V roce 1979 Saddám řekl: „Vím, že existují spousty lidí, kteří intrikují, aby mě zabili a není těžké to pochopit. Koneckonců, cožpak jsme se my sami nedostali k moci spiknutím proti našim předchůdcům? Ale já jsem mnohem chytřejší než oni. Vím, že kují pikle, aby mě zabili, dlouho předtím než začnou plánovat samotný úder. To mi umožní polapit je ještě předtím, než mají možnost úderu proti mně.

Válka v Perském zálivu

Je všeobecně málo známou skutečností, že těsně před vypuknutím krize v Perském zálivu na summitu Rady arabské spolupráce v Ammánu požádal Husajn Husního Múbaraka, aby informoval arabské státy v Perském zálivu, že Irák potřebuje zhruba 30 miliard dolarů. Přímo mu řekl: „Dejte režimům v Perském zálivu na vědomí, že pokud mi ty peníze nedají, já už přijdu na to, jak si je opatřit.

Vzdor tomu, že vztahy Husajna a Múbaraka byly až dosud velmi dobré, nyní si egyptský vůdce vyložil Saddámova slova jako hrozbu, o které vzápětí informoval Saúdskou Arábii. Toto byl zřejmě jeden z důvodů, které posunuly Egypt a Saúdskou Arábii do protiirácké koalice.

S něčím podobným pravděpodobně Saddám nepočítal, protože Múbarak mu měl být za co zavázaný. Kořeny tohoto vztahu sahaly poměrně hluboko do minulosti. V roce 1973 zahájil tehdejší egyptský prezident Anvar Sadat vojenský útok proti Izraeli. I když válku prohrál, zvýšila mu renomé v arabském světě. V roce 1977 však jako první arabský státník navštívil Izrael a od této historické návštěvy se datovala jednání mezi Egyptem a Izraelem, která vyvrcholila podepsáním izraelsko-egyptské mírové dohody. Tato politika však vedla k izolaci Egypta v arabském světě. V roce 1981 byl Sadat zavražděn muslimskými fundamentalistickými extremisty a na jeho místo nastoupil Husní Múbarak. Za jeho nezanedbatelnou pomoc během války s Íránem se Saddám Múbarakovi odvděčil tím, že se zasadil o přijetí Egypta do Arabské ligy. Jeho zásluhou také členské státy Arabské ligy znovu navázaly diplomatické styky s Egyptem, aniž se Káhira musela zřeknout míru s Tel Avivem. Saddám řekl o Múbarakovi doslova: „… Múbarak není Sadat. Je to úctyhodný člověk, jenž přispěl arabské věci daleko víc než mnoho Arabů…

Avšak ani vlády Egypta a Saúdské Arábie nečekaly to, k čemu mělo dojít v nejbližší době. Druhého srpna 1990, kolem druhé hodiny ranní, zaútočila tři irácká armádní uskupení na Kuvajt. Nemilosrdně likvidovaly veškerý odpor a význačné Kuvajťany masakrovaly v hromadných popravách. Saddám tak rázem ovládnul nesmírně bohatá ropná pole.

O den později Rada bezpečnosti OSN přikázala Iráku, aby vyklidil Kuvajt; 6. srpna uvalila Rada bezpečnosti na Irák obchodní embargo.

Protože se iráckou invazí cítila ohrožena také Saúdská Arábie, požádal její vláda o pomoc USA. Spojené státy a západoevropští spojenci se rozhodli poslat do Saúdské Arábie vojenské jednotky a tak Irák odradit od případného vpádu.

Byla tedy zahájena operace Desert Shield (Pouštní štít) a v jejím rámci došlo k přepravě spojeneckých vojsk největším leteckým mostem v dějinách. Spojenecké úsilí ve snaze ochránit Saúdskou Arábii vedlo k soustředění vojsk, které započalo pouhých 18 hodin po vydání rozkazu leteckým přemístěním 2300 parašutistů 82. americké výsadkové divize „All American“ 7. srpna 1990 na letiště v Saúdské Arábii.

Během následujících 22 dní absolvovalo 265 letounů C-141 Starlifter a 85 strojů C-5 Galaxy, doplněných letadly civilní zálohy USA 7, 48 bilionu tunokilometrů, přičemž dopravní letouny přistávaly v počátečních fázích na letiště Dahrán každých 7 minut. Zatímco spojenecké letouny přepravovaly zásoby a výzbroj, sovětské An-124 byly údajně najaty k přepravě britských vrtulníků. Od srpna 1990 do dubna 1991 absolvovala spojenecká dopravní a tankovací letadla více operačních letů než bojové stroje (např. jen C-130 jich uskutečnily 48 600).

K protiirácké koalici se přidal Egypt a několik dalších arabských států. 29. listopadu Rada bezpečnosti OSN autorizovala použití síly proti Iráku, jestliže jeho ozbrojené síly nevyklidí kuvajtské území do 15. ledna 1991. V lednu už kontingenty vojsk protiirácké koalice, která se skládala z celkem 33 států (včetně tehdejšího Československa), dosáhly počtu 700 000 mužů, z čehož 540 000 tvořili Američané. Ale Saddám Husajn tvrdohlavě odmítal opustit Kuvajt, který už 8. srpna připojil k Iráku.

V noci ze 16. na 17. ledna 1991 byla proto zahájena operace Desert Storm (Pouštní bouře). V jejím průběhu došlo k těžkým náletům na Irák. Byla letecky zasažena a zničena většina vojenské a komunikační infrastruktury, většinu elektráren, letišť, systémů protivzdušné obrany, továren na chemické a biologické zbraně a ústavů pro jaderný výzkum. Miliony diváků po celém světě mohly poprvé v dějinách sledovat válku v přímém přenosu v televizi. K vidění byla předvedena ohromující přehlídka technické převahy Západu, koncentraci a nasazení bojové techniky v takovém měřítku, jaké dosud nemělo obdoby. Pouštní bouře v celé své ponuré nádheře…

Dosud přecházeným aspektem Války v Zálivu byl fakt, že tato působivá a efektní podívaná byla určená především Sovětům. Sovětský svaz tehdy ještě existoval a ve středovýchodní Evropě to vřelo. Poselství sovětským vojenským špičkám bylo zřetelné – dělejte problémy a tohle čeká i vás…

Pouštní bouře splnila ještě jeden významný úkol: vyzkoušení nové techniky v boji. Poprvé zde byly otestovány bombardéry B-1B, neviditelné letouny F-117 Stealth a také nová, dosud přísně utajovaná psychotronická zbraň. Zvláštní mikrovlnné aparatury této zbraně pracující s nízkofrekvenčním polem byly umístěny ve vrtulnících přelétávajících irácké pozice. Údajně právě tyto zbraně způsobily, že se vzdávaly celé irácké divize…

V polovině února začali Spojenci bombardovat vojenské jednotky v Kuvajtu a jižním Iráku, přičemž ničili opevnění, bunkry, zásoby, tanky a jinou bojovou techniku. Mezi 17. lednem a 28. únorem 1991 provedly spojenecké letecké síly ohromujících 110 000 bojových vzletů.

Bohužel 13. února americké pumy zničily bunkr považovaný za velící a řídící centrum, kde se ovšem ukryli (nebo byli ukryti) iráčtí civilisté a 300 jich zahynulo. Moskva ihned vyslala do Bagdádu Jevgenije Primakova jako zvláštního vyslance, aby prozkoumal možnost uzavření příměří.

24. února zahájila spojenecká vojska operaci Desert Sabre (Pouštní šavle), což byl masivní pozemní útok směrem na sever ze severovýchodní Saúdské Arábie. Spojencům se během tří dnů podařilo zlomit irácký odpor a osvobodit Kuvajt.

Pětadvacátého února, asi 40 hodin po zahájení pozemních operací, zatelefonoval tehdejší představitel SSSR Michail Gorbačov, na Západě požívající značné autority, Georgi Bushovi (otci dnešního amerického prezidenta, v iráckém tisku přezdívaném „Ďábel Bush), aby ho informoval, že Saddám již nežádá zrušení všech rezolucí OSN jako podmínku stažení svých vojsk z Kuvajtu a že je připraven vydat rozkaz k jejich odchodu. Sovětská mírová aktivita byla jistě vznešená a záslužná, avšak jejich pokus o Saddámovu záchranu byl zřejmě motivován tím, že Rusové po léta vyzbrojovali jeho režim a pokud by se jeho záchrana podařila, Saddám by to jistě ocenil a zůstal silnou figurou na šachovnici sovětské geopolitiky, značně otřesené převratnými změnami v Evropě.

27. února byla zničena většina elitních divizí Revolučních gard, které se pokusily o odpor na jih od Basry. Irácká armáda se naprosto zhroutila a 28. února vstoupilo v platnost ukončení válečných operací.

Po porážce Iráku došlo na jihu a na severu země ke dvěma velkým postáním proti Saddámově režimu, obě však byla krvavě potlačena. Nezávislost Kuvajtu byla obnovena, ale obchodní embargo uvalené na Irák zůstalo nadále v platnosti.

Poměr ztrát na obou stranách je patrně nejnerovnější, ke kterému kdy v jaké válce došlo. Ze zhruba 550 000 iráckých vojáků nasazených v jižním Iráku a Kuvajtu bylo 50 000 – 100 000 zabito, 150 000 zraněno, 60 000 zajato a 150 000 dezertovalo.

Spojenci ztratili celkem 230 vojáků, z čehož 130 padlo v boji a 100 zahynulo nepřímo, v důsledku nehod apod.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔11.04.2003 📕12.754

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře