Komando z lidojedských ostrovů

Autor : Scotty 🕔05.04.2003 📕12.935

Když požár druhé světové války zasáhl také oblast Tichomoří, zdálo se jen velmi málo pravděpodobné, že by se ke spojeneckému úsilí vyčistit obsazené ostrovy od Japonců hodlaly připojit také domorodé kmeny ze vzdáleného souostroví Fidži. Tato oblast, ležící přibližně 2500 kilometrů na západ od Austrálie, byla od roku 1874 britskou kolonií a její obyvatelstvo melanésko-polynéského původu bylo po celé Oceánii neblaze proslulé svou minulostí obávaných válečníků a kanibalů. Na počátku války byl i na těchto ostrovech vyhlášen zákaz hlásit se do vojenské služby v zámoří vzhledem k místní potřebě pracovních sil. Přesto se několika usedlíkům euroaustralského původu, jakož i hrstce Fidžijců, podařilo ostrovy opustit a vstoupit do řad britské, australské či novozélandské armády. Někteří z nich nalezli svůj hrob v libyjské poušti, v džungli Nové Guineje nebo u indických břehů. Třicet mladých mužů bylo odesláno do Velké Británie k leteckému výcviku. Jeden z nich jako pilot vedl svůj Handley Page Halifax při bombardování Berlína, další se v řadách Western Desert Air Force zůčastnili bitvy u El-Alameinu, jiní jejich kolegové pomáhali odrážet japonské císařské letectvo nad Cejlonem. Někteří Fidžijci vstoupili také do posádek obchodního loďstva a na vlastní kůži prožili dramatické plavby konvojů ve Středomoří. Jeden z námořníků, zraněný na Kypru střepinou italské letecké pumy, měl tu smutnou čest vrátit se na svůj ostrov jako první fidžijský válečný invalida. 

Ke svému zklamání však dosud neměli dobrovolníci z Fidži příležitost k přímému kontaktu s nepřítelem ve větším měřítku. Teprve rostoucí hrozba japonské invaze i do těchto končin rozhýbala místní armádní velení k aktivitě. V polovině roku 1942 proběhlo na velitelství v hlavním městě Suva několik porad s cílem dohodnout způsob obrany především největších z obydlených ostrovů, Vanua Levu, Viti Levu a Rotumy. Dva z nejvyšších důstojníků suvské posádky, major Ratu Sukuna, bývalý příslušník francouzské cizinecké legie, spolu s britským majorem Nixie Caldwellem přišli též na nápad vytvořit z domorodců údernou přepadovou jednotku podle vzoru britských Commandos.

Velitelství projevilo o tento plán až nebývalý zájem, proto záhy započalo plánování všech záležitostí kolem výcviku a budoucího nasazení jednotky. Jejich úkol měl být zpočátku čistě obranný – znepokojovat japonské invazní oddíly a čelit jejich taktice filtračního pronikání. Novozélandští instruktoři velmi brzy poznali, že jejich svěřenci jsou nejen velmi učenliví, ale že v mnoha dovednostech předčí i jejich samotné velitele, kupříkladu v umění kamufláže a nehlučného pohybu. Během jednoho cvičení měli Fidžijci podniknout noční útok na novozélandský tábor. Nesměli použít jakýchkoli zbraní, každý z vojáků však dostal do ruky malý kousek bílé křídy, aby křížkem označil předmět, k němuž se během akce dostane a který mu tak bude připsán jako „zničený“. Novozélanďané pečlivě rozmístili hlídky, avšak s přibývající nocí nebylo po domorodcích nikde ani stopy. Posádka si libovala, jak je dobře chráněná a domnívala se, že se Fidžijci o útok ani nepokusí. O to větší bylo jejich ranní překvapení. Celý tábor byl bílými křížky doslova pokryt – vozidla, náhradní díly, dveře muničního skladu, bedny se zásobami i vědra u studny. A když si velitel tábora oblékal svou uniformu, nalezl křížek i na zadní části kalhot… Fidžijci svůj úkol splnili na výtečnou.

Novozélanďanům se podařilo připravit z těchto vojáků skutečně kvalitní a plnohodnotnou jednotku pro nasazení proti Japoncům. Přesto byli v době své vojenské přísahy snad nejméně připravenými dobrovolníky, kteří kdy oblékli britskou uniformu. Nepřišli z pravidelných jednotek, ale přímo ze svých kmenových vesnic. Neuměli zpočátku ani slovo anglicky, takže jim bylo nutno velet pomocí tlumočníků. Mnozí z novopečených „commandos“ nikdy předtím nepoužili jinou zbraň než sekyru nebo nůž, nicméně s nimi dovedli mistrně zacházet. Kulka z palné zbraně jim naháněla hrůzu nikoli pro svůj zraňující či smrtící účinek, nýbrž proto, že její let byl neviditelný. Tyto počáteční obavy však brzy zmizely a byly bohatě vyváženy skutečností, že domorodci oplývali vlastnostmi, jež z nich učinily obávaného protivníka. Byli fyzicky velmi zdatní a snášeli trpělivě mnohé útrapy spojené s výcvikem. Jejich zvláštním znakem byla téměř nepolevující dobrá nálada a radost, s níž překonávali vyčerpávající pochody na zalesněných skalách ostrova Viti Levu.

Ve svých vesnicích byli po přijímacím rituálu mezi dospělé muže vedeni k prokazování bezmezné úcty svému náčelníkovi a k plnění příkazů od starších ve společenství. Díky tomuto postoji se ochotně přizpůsobovali strohému a náročnému životu v armádě. Velitelé se však shodovali v tom, že patrně nejvýznamnější vlastností fidžijských vojáků byla jejich neomezená horlivost. Vojenský výcvik jejich mysl natolik zaměstnával, že vojáci nejevili ani nejmenší známky stesku po domově dokonce i v prostředí, v němž se nalézali poprvé v životě. Jednotka byla jejich novým domovem a všichni se snažili, aby s nimi byli novozélandští instruktoři spokojeni. Domorodci celé hodiny pilně cvičili držení pušky, míření i střelbu a večer místo odpočinku svlékali své uniformy a se svými druhy prováděli mekes – obřadní tance, jimiž veselou formou jakéhosi divadelního představení předváděli svůj budoucí boj proti nepříteli.

19.dubna 1943 přistála na pobřeží Guadalcanalu americká výsadková loď, z níž na pevninu vystoupil 1.prapor fidžijské pěchoty spolu se dvěma sty příslušníky fidžijských commandos. Byli ubytováni v táboře Aola a zde započal jejich pokračovací výcvik pro „zvláštní poslání“. Jejich velitelem byl jmenován Novozélanďan kapitán Charles Tripp. K Fidžijcům byla přičleněna také skupina třiceti domorodců z Tongy a stejný počet vojáků ze Šalamounových ostrovů pod velením Kena Crasse a Lena Barrowa.

Tongánci patřili k jedné z nejmenších armád světa. Několik měsíců po japonském útoku na Pearl Harbor měl britský protektorát Tonga narychlo vycvičenou a sestavenou armádu v počtu 4.000 mužů na největším ostrově Tongatapu. Z obavy před japonskou invazí bylo evakuováno celé hlavní město Nukualofa a jeho obyvatelé nalezli útočiště na mnoha maličkých ostrůvcích na sever od Tongatapu, jež bylo nyní oploceno pletenci ostnatého drátu a z klidných pláží se stala minová pole s mnoha protiinvazními nástrahami. Tongánci měli svůj ostrov podle rozkazu bránit do posledního muže…

Když přímé nebezpečí invaze pominulo a iniciativu v tichomořské válce převzali Američané, jednotky z Tongatapu se toužily připojit ke Spojencům v jejich boji proti Japoncům. Jelikož jejich ostrov byl většinou rovinatý a pokrytý ovocnými sady, putovali Tongánci na Fidži k výcviku pro boj v džungli. Jednotka měla dva velitele, novozélandského poručíka Bena Masefielda a tongánského domorodce podporučíka Henryho Taliai. Henry, syn metodistického pastora, byl přesvědčen, že se Tongánci v boji osvědčí, přičemž poukazoval na bohatou válečnickou minulost svých druhů.

Měl-li podporučík Taliai důvěru ve své Tongánce, měl kapitán Tripp důvěru ve všechny své „commandos“. Přislíbil americkému velení vysokou kázeň a kvalitní službu svých mužů. Mluvil o jejich obdivuhodně vyvinutém zraku a sluchu i o jejich velké síle, jež jim dovolovala rychlý pohyb s nákladem v těžkém terénu. Američané byli Trippovou řečí přesvědčeni a rozhodli o přidělení fidžijsko-tongánské jednotky ke 43.divizi na Nové Georgii, jednom ze Šalamounových ostrovů.

Členité severní pobřeží Nové Georgie, tvořené řadou hlubokých modrých lagun se stalo místem, kde Fidžijci poprvé vstoupili na území jejich brzkého bojového nasazení. Vojáci zde bohatě zúročili svůj výcvik pro život v prostředí ostnatých popínavých rostlin, jejichž ostré bodliny probodly bez nejmenších obtíží kůži a způsobovaly bolestivé záněty. Vyhýbali se místům výskytu deseticentimetrových stonožek, jež svým kousnutím vyřadily bojeschopnost vojáka pro několikadenní horečnatou agónii. Poznali, že po setmění se klid džungle, jen občas prořezávaný skřekem zoborožců, změní v ďábelský chór tisíců žab, cvrčků a ještěrek. Vytrvalé hlasité běsnění těchto tvorů však poskytovalo výbornou zvukovou clonu, kterou dokázaly mistrně využít japonské přepadové skupiny.

Cílem fidžijské jednotky byl bod zvaný Munda na jihozápadním cípu Nové Georgie, držené japonskou pěchotou. Ačkoli toto místo leželo jen pár kilometrů od místa vylodění, postup džunglí byl podle očekávání plný nástrah a střetů s menšími japonskými skupinami. Fidžijci velmi brzy utrpěli bolestivé ztráty. Díky přesnému zásahu japonského snipera padl oblíbený poručík Masefield. Týden před svou smrtí vedl průzkumné družstvo na nepřátelské území, zabil nejméně sedm Japonců a jeho muži ukořistili čtyři kulomety. Jeho odvaha a bojovnost ohromovala i samotné fidžijské bojovníky. Patřil mezi nejlepší střelce v komandu a když jeho oddíl narazil na japonské kulometné hnízdo, byl vždy mezi prvními, kteří pronikli do protivníkova zákopu. Jen pár dní po jeho smrti zahynul také Henry Taliai, skosen palbou japonského kulometu. Tongánci byli od Mundy vzdáleni již jen několik kilometrů a postupovali po pláži, když jim cestu zkřížil větší počet japonských vojáků. Odpor byl tak silný, že kapitán Tripp vydal rozkaz ke stažení se zpět do džungle. Zde vojákům přikázal, aby se každý dostal na vlastní pěst ke spojeneckým liniím. Mnoha mužům se tak podařilo snadněji uniknout japonským hlídkám, ukrývat se mezi stromy a nepozorovaně projít stezkami v džungli. Sám kapitán Tripp při úniku před svými pronásledovateli vběhl přímo na okraj dobře zamaskovaného japonského tábořiště. Podařilo se mu ukrýt se v křoví a zde vyčkával na příhodný okamžik k úniku. Když se strážný tábora otočil, kapitán vyrazil z úkrytu a podle svých slov „překonal světový rekord v běhu na 100 yardů“. Nicméně ve chvíli, kdy se zdálo, že je zachráněn, srazil jej jeden z Japonců a čísi ruce ho stáhly do okopu. Po krátkém boji se Trippovi podařilo dotyčného vojáka zastřelit a po vyběhnutí z okopu se obrátil proti strážnému. Ten vystřelil z bezprostřední blízkosti, avšak kulka z pušky Arisaka zasáhla jen Trippův zapalovač v kapse. Tripp strážného několika výstřely zneškodnil a tentokrát „překonal světový rekord v běhu na čtvrt míle“. Než se japonští vojáci vzpamatovali, zmizel v džungli a pozdě v noci dosáhl spojenecké linie, kam většina Fidžijců i Tongánců dorazila již nějaký čas před ním.

Američané hodlali na japonskou základnu a letiště v Mundě zaútočit ze dvou směrů. Jejich fidžijský spojenec byl také zde požádán o spolupráci, proto 75 mužů, kteří tvořili zálohu v táboře v Aole, bylo vysláno k posílení americké 43.pěší divize na předmostí u Zanany východně od Mundy. Jednotka pod velením seržanta Davida Williamse dorazila právě včas. Japonci vyslali skupinu asi dvou set mužů k širokému obchvatnému manévru, jenž zůstal nezpozorován až do jednoho večera, kdy do amerického velitelského stanu dorazila hlídka se zprávou, že nepřítel zaujal pozici asi míli od přední spojenecké linie. Nazítří ráno byl každý schopný muž poslán na pomoc americkým praporům, které se tvrdě probojovávaly k letišti v Mundě. Třicet amerických vojáků od různých služeb, především spojaři, písaři a kuchaři, zůstali jako obrana velitelství. Právě v tomto nebezpečném okamžiku dorazil Williams s fidžijskou zálohou. Americký velitel jej okamžitě pověřil rozšířením obrany velitelství. Fidžijci ihned zaujali spolu s Američany postavení po obvodě tábora a vyhloubili své okopy doslova jen několik set metrů od nepřítele.

Japonci zaútočili v 19:30 a boj o tábor trval téměř do dvou hodin ráno. Ani jediný Japonec nepronikl za fidžijsko-americkou linii, ačkoliv se po rozednění ukázalo, že několik japonských mrtvol leželo v okopech nebo viselo přes jejich okraje. Dopoledne bylo po obvodě tábora napočítáno přes třicet zabitých Japonců, jelikož však nepřítel odtáhl tolik svých mrtvých a raněných, kolik mohl díky husté palbě odnést, jeho celkové ztráty musely být značné. Spojenci byli dobře kryti a zakopáni, proto jejich ztráty představoval jeden mrtvý americký seržant a zraněný plukovník, fidžijské komando mělo jen několik lehce raněných mužů. Po boji poslal Williams Trippovi, nedávno povýšenému do hodnosti majora, radostnou zprávu o skvělém boji a dobré formě svých mužů.

Po Benu Masefieldovi zaujal místo velitele průzkumu seržant Bill Collins, taktéž Novozélanďan. Se svou skupinkou fidžijských a tongánských domorodců zlikvidoval osm kulometných hnízd nepřítele. Jednoho dne odešel z tábora pro nějaké zásoby k americké jednotce, vzdálené jen několik set metrů. Nikdo ho však již nikdy nespatřil živého. Byl označen jako nezvěstný a každý si myslel, že se stal obětí osamělého japonského vojáka, který měl to štěstí, že Billa uviděl dříve. Pravda však byla docela jiná. Collins nebyl zákeřně zabit, ale Fidžijci nalezli později jeho tělo ve zničeném japonském okopu spolu se třemi mrtvými Američany. Podle několika stop byla rekonstruována možná verze o Billově smrti. Když dorazil k Američanům, cestou ke skladišti potravin zahlédl svým cvičeným okem Japonce, kteří se plížili k táboru. Vzal si k pomoci tři americké vojáky a společně vyrazili proti Japoncům, ti se však stáhli do svého kulometného hnízda. Bill je s Američany pronásledoval a podařilo se mu odvrátit nebezpečí přepadu tábora, avšak protivníkova přesila byla proti jeho skupince příliš velká a všichni čtyři byli u hnízda zabiti. Japonci se poté stáhli do džungle. Téhož dne byl Ken Crass zraněn střepinou z granátu a evakuován na Novou Kaledonii. Velení fidžijské přepadové skupiny se ujal Ir Len Barrow, jenž zůstal ve velení až do ukončení bojů.

Bojové zásluhy fidžijsko-tongánských válečníků nezůstaly skryty ani americkým válečným dopisovatelům. Muži z komanda však neměli pocit, že by jejich činy měly být nějakým způsobem oslavovány. Zdálo se jim, že jejich účast v bojích byla tak bezvýznamná, že jejich jedinou zásluhou bylo, že „tam byli“. Po dobytí Mundy odeslal velitel XIV.sboru generálmajor Oscar W.Griswold siru Phillipu Mitchellovi, guvernérovi na Fidži, dopis v tomto znění:

Vzhledem k Vašemu zájmu a zásluhám o vytvoření speciální jednotky z jižního Tichomoří bych Vás rád upozornil na její bravurní výkony. Služby, které prokázali novozélandští důstojníci, poddůstojníci a domorodí vojáci byly natolik cenné a v mnoha případech hrdinské, že zcela opravňují tuto zvláštní zprávu o jejich činnosti. Díky nim jsme získali skvělý průzkumný útvar, jenž pronikal hluboko do území ovládaného nepřítelem, často za velmi drsných podmínek. Získali jsme v nich též průvodce, kteří dokázali naše jednotky provést džunglí k přímému útoku na nepřátelská postavení. Velký počet domorodých mužů zde osvědčil své vynikající služby, vyznačující se oddaností k  povinnosti, odvahou a ctí. Mým přáním je též projevit nejupřímnější soustrast příbuzným důstojníků a vojáků padlých v boji a vyslovit své uznání každému členu této jednotky, která se zasloužila o dobytí Nové Georgie.

Autor : Scotty 🕔05.04.2003 📕12.935

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře