Technický popis Hawker Hurricane

Hawker Hurricane byl jednomístný stíhací a stíhací bombardovací dolnoplošník s pístovým motorem.

Křídlo

lichoběžníkového půdorysu mělo u kořene modifikovaný profil Clark YH o tloušťce 19%, u konce profil Clark YH tloušťky 12,2%.Štíhlost křídla činila 6,2°, úhel vzepětí centroplánu byl nulový, vzepětí vnějších částí 3,5°, úhel nastavení 2°, úhel šípu náběžné hrany 5°6´.

Z konstrukčního hlediska se křídlo skládalo ze tří hlavních úseků: centroplánu a vnějších částí.

Centroplán byl tvořen kovovou kostrou z ocelových nosníků a duralových trubkových výztuh s potahem z plechu z hliníkových slitin.Vyjímku tvořil centroplán prvních letounů, který byl na horní straně od zadního nosníku k odtokové hraně potažen plátnem. Mezi nosníky centroplánu byly uloženy dvě palivové nádrže, v náběžné hraně jeho levé části se nacházela palivová nádrž.

Vnější části křídla prvních asi sedmiset letounů byly potaženy plátnem.Jejich příhradovou kostru tvořili dva nosníky, výztuhy a příhradová žebra z duralových trubek a náběžná hrana z duralového plechu.Přes celek včetně náběžné hrany bylo potaženo plátno.

Celokovové poloskořepinové vnější části křídla měli duralovou dvounosníkovou konstrukci.Hlavní nosníky doplňovaly dva pomocné nosníky, podélníky a žebra.Duralový potah byl ke kostře připevněn nýty s půlkulatou hlavou.Ve vnějších částech křídla se nacházely prostory pro zbraně a zásobníky.

K centroplánu byla každá vnější část připojena čtyřmi čepy v místě pásnic hlavních nosníků. Nejkratší rozjezd dosahoval letoun při výchylce 28°, obvykle se ale vzlétalo s klapkami úplně zasunutými. Pro přistání se užívala maximální výchylka klapky 80°.

Křidélka o ploše celkem 1,895 m2 tvořila jednonosníková duralová kostra potažená plátnem. Zavěšena byla na zadním nosníku křídla. Diferenciované výchylky činily maximálně 22° nahoru a 21° dolů. Pohyb řídící páky se přenášel hřídelem, lany a pákami.

Trup

byl příhradové konstrukce tvořené soustavou navzájem sešroubovaných a snýtovaných ocelových a duralových trubek vyztuženou ocelovými strunami. Příhradovina se dělila na čtyři části: motorové lože, střední část, zadní část a ocacní část. Motorové lože, střední a zadní část byly spojeny s centroplánem křídla.

Na začátku sřední části trupu za motorovým ložem se nacházela protipožární přepážka tvořená azbestovou deskou mezi duralovými plechy. Za ní ležela tzv. rezervní palivová nádrž.

Následoval úsek kabiny s překrytem složeným z pevného čelního štítku a dozadu odsouvané části. Nouzové opuštění letounu usnadňoval panel na pravém boku kabiny, který byl odhoditelný stejně jako pohyblivá část překrytu. Duralová sedačka, tvarovaná pro sedací padák, byla výškově stavitelná a vybavená čtyřbodovými pásy.

Za kabinou se nacházela sekce s radiostanicí a dalším vybavením, na její spodní straně byl zavěšen chladič.

Úsek motoru a boky střední části trupu kryly duralové panely, hřbet střední části tvořila překližka potažená plátnem. Zadní část trupu krylo plátno napnuté na kostře z dřevěných přepážek a podélníků.

Ocasní plochy

byly vyrobeny jako kovová kostra s ocelovými nosníky a duralovými žebry potažená plátnem.

Rozpětí vodorovné ocasní plochy činilo 3,353 m, plocha stabilizátoru 1,821 m2. Jeho výchylka se mohla pohybovat od 27° nahoru a do 26° dolů. Stabilizátor byl nestavitelný, dvounosníkové konstrukce, přišroubovaný k trupu. Jednonosníkové výškové kormidlo, sešroubované ze dvou polovin, bylo opatřeno dvěma za letu stavitelnými vyvažovacími ploškami.

Plocha kýlu činila 0,819m2, plocha směrovky u starších Hurricanů Mk.I 1,178 m2, u novějších letounů 1,213 m2, výchylka směrovky se pohybovala v rozmezí 28° na obě strany. Kostra kýlu byla dvounosníková, směrovky jednonosníková. Směrovka nesla za letu stavitelnou vyvažovací plošku. Pohyby řídidel se na kormidla přenášely, soustavou pák, lan a táhel.

Podvozek

ostruhového typu se skládal z hydraulicky zatahovaného hlavního podvozku a pevné ostruhy. U prototypu prvních sériových letounů byla hydraulicky zatahována i ostruha.

Nohy hlavního podvozku s olejopneumatickými tlumiči byly zavěšeny ve spodní části vnějších okrajů centroplánu. Zatahovaly se směrem dovnitř. Rozchod činil 2,338 m. Letmo uchycená kola byla vybavena pneumatickými brzdami, intenzita brždění se ovládala páčkou na řídící páce. Pneumatiky byly podle hmotnosti letounu huštěny na 276 až 372 kPa.

Pohonná jednotka

Motor Rolls-Royce Merlin byl zážehový vidlicový dvanáctiválac chlazený kapalinou. Řady válců svíraly úhel 60° . Vrtání činilo 137 mm, zdvih 152 mm, zdvihový objem 27 dm3, kompresní poměr 1:6. V každém válci se nacházely dva sací a výfukové ventily a svíčky.

Prototyp byl vybaven Merlinem C s jednostupňovým jednorychlostním kompresorem o maximálním výkonu 764 kW (1025 hp) při 3000 ot./min. ve výšce 3350 m. Používaly se na něm dřevěné dvoulisté vrtule Watts různých typů, při prvních letech Watts Z 33 o průměru 3,505 m. Do září 1939 byl na sériové Hurricany Mk.I instalován Merlin II s jednostupňovým jednorychlostním mechnickým kompresorem. Maximální plnící přetlak mohl dosáhnout 43 kPa při použití benzínu 87 oktanů nebo 83 kPa při ben. 100 oktanů. Vrtule byly nejdříve dvoulisté dřevěné Watts Z 38 o průměru 3,429 m, později třílisté kovové de Havilland o průměru 3,352 m a posléze třílisté kovové s konstantními otáčkami de Havilland 5/31. Poté se vyráběly další verze těchto motorů například Merlin III, Merlin XX.

Palivová soustava

Dvě hlavní palivové nádrže, každá o objemu 150 litrů, byly umístěny v centroplánu. Další nádrž s objemem 127 litrů, tzv. rezervní, ležela v trupu před přístrojovou deskou. Nádrže se vyráběly z hliníkového plechu. U většiny letounů byly chráněny samosvorným obalem.

Olejová soustava

využívala duralovou olejovou nádrž o využitelném objemu 34 litry (u starších letounů) nebo 41 litrovou umístěnou v náběžné hraně levé části centroplánu. Při nesení přídavných nádrží o objemu 409 litrů byla za sedačkou pilota instalována pomocná olejová nádrž o objemu 18 litrů.

Hydraulická soustava

Zdrojem energie bylo čerpadlo hnané motorem, v nouzi ruční čerpadlo. Hydraulická sous. zajišťovala pohyb vztlakových klapek a podvozku.

Pneumatická soustava

Vzduch dodával motorem hnaný kompresor a tlaková láhev umístěná za sedačkou. Pneumaticky byly ovládány brzdy na kolech, odpal kulometů, nabíjení a odpal kanónů, fotokulomet G.22 a spoušť fotokulometu G.24 B.

Kyslíková soustava dodávala kyslík z láhve umístěné pod sedačkou, na dalších letounech přibyla další láhev.

Výzbroj

Hlavňovou výzbroj Hurricanu Mk.I a Mk.IIA tvořilo osm kulometů Browning ráže 7,7 mm (.303) umístěných po po čtyřech se zásobníky v každé polovině křídla.

U Hurricanu Mk.IIB přibyly do vnějších částí každé poloviny křídla další dva kulomety Browning ráže 7,7 mm, každý se zásobníkem na 328 nábojů.

Hurricane Mk.IIC byl vyzbrojen čtyřmi kanóny Hispano Mk.I nebo Mk.II ráže 20 mm, každý s 91 nábojem.

Hurricane Mk.IID nesl v gondolách pod křídlem dva kanóny Vickers S ráže 40 mm, každý s 15 náboji. V křídle dva kulomety Browning 7,7 mm.

Hurricane Mk.IV mohl nést pumy do hmotnosti 227 kg. Zavěsit šlo u zařízení na kouřové clony SCI.

Pod křídlem verzí Mk.II a Mk. IV mohly být neseny na každé straně čtyři neřízené rakety s plnou průbojnou hlavicí o hmotnosti 11,3 kg nebo s trhavou o 27,2 kg či se zápalnou hlavicí o hmotnosti 13,6 kg. Fotokulomet G.24B nebo, později, G.45 ležel v náběžné hraně pravé poloviny křídla. Filmování probíhalo automaticky se střelbou nebo šlo spouštět samostatně. Nejstarší letouny mohly používat fotokulomet G.22A nebo G.22B.

Zaměřovač byl zpočátku tvořen mechanickými mířidly – kruhovým hledím a muškou, později byl používán reflexní G.M.2.

Pancéřování

Pancéřová ochrana se postupně zaváděla v průběhu výroby. V definitivní podobě se skládala z devítimilimetrové desky za sedačkou a hlavou pilota, pancíře na zadní straně protipožární přepážky, pancíře na čelní straně nádrže chladící kapaliny a pancéřového skla v čelním štítku. U letounů s kanóny ráže 20 mm byly pancéřovány i čelní strany prostorů se zásobníky střeliva. Všechny palivové nádrže i olejovou chránily samosvorné obaly.

Letouny určené k útokům na pozemní cíle mohly mít další pancéřové desky chránící chladiče, spodek a boky motoru.

Přístrojové a další vybavení

Letoun byl vybaven všemi tehdy dostupnými přístroji, standartně se montoval i umělý horizont. Některé letouny nosily od roku 1941 radionavigační soupravu pro přístrojové přiblížení na přistání, která využívala radiostanice T.R.1133.

Krátkovlnná radiostanice byla typu T.R.9B nebo D, anténu tvořil drát napnutý mezi sloupkem a směrovkou. V trupu za radiostanicí mohly být v trubicích neseny osvětlovací padákové pumy průměru 102 mm, dvě u prvních Mk.I, později jedna. Během roku 1941 se zařízením letouny přestaly vybavovat.

Kromě polohových světel byly letouny vybaveny přistávacími světlomety v náběžných hranách křídel, žlutými identifikačními světly na spodní i horní straně trupu a světly pro let ve formaci na bocích trupu.

Tropické verze

obvykle označované značkou Trop., např. Mk.IIC se vyznačovaly především protiprachovým filtrem Vokes Multi V na vstupu vzduchu do karburátoru. Při provozu v opuštěných pouštních oblastech nosily letouny v trupu za radiostanicí pouzdro s nouzovým vybavením: dávkou potravin, pitnou vodou, základním nářadím, signálními plachtami, signálním zrcátkem a signální pistolí s náboji.

Námořní verze

Námořní letouny měly přidány čtyři závěsy pro standartní vozík britských katapultů, dva na zadním nosníku křídla a dva na trupu. Na horní stranu každé poloviny křídla byla přidána dvě oka pro znažší uchycení na jeřáb, dvě oka přidaná na spodní straně usnadňovala připoutání k palubě. S letouny byly dodávány robustní přípravky pro pevné blokování všech kormidel. Stroje určené pro palubní službu (Sea Hurricane Mk.IB, IC, IIB, IIC) byly vybaveny záchytným hákem.

Pozn.: V textu používané označení jednotky výkonu hp znamená dřívější britská jednotka koňská síla rovna 745,7 W.

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře