Čeljabinský incident

Autor : ing. Vilém Vácha 🕔01.03.2003 📕34.089

spoluator M. Sviták

Dne 14. května 1918 došlo v ruském městě Čeljabinsk k incidentu, který změnil chod našich i světových dějin.

 Po bitvě u Bachmače směřoval Čs. armádní sbor směrem na východ do Vladivostoku, kde se chtěl nalodit a odplout do Francie. Ve městě Penza však museli Čechoslováci odevzdat bolševikům své zbraně a teprve potom byly jejich vlaky propouštěny dále na Vladivostok. Odzbrojování Čs. armádního sboru se však našim vojákům nelíbilo, a to proto, že cesta po transsibiřské magistrále byla dlouhá a nebezpečí tu číhalo jak od bolševických, tak od jiných band, které zde v tomto popřevratovém bolševickém marasmu nacházely živnou půdu. Čechoslováky dále trápilo to, že zatímco byly jejich vlaky na každé stanici úmyslně zadržovány, tak vlaky s bývalými zajatci Centrálních mocností měly cestu na západ otevřenou. Po Brestlitevském míru, uzavřeném mezi bolševickým Ruskem a Ústředními mocnostmi 3. března 1918, se totiž němečtí, rakousko-uherští, bulharští a turečtí váleční zajatci navraceli zpět domů, kde byli, dychtivě očekáváni, opět oblečeni do vojenských uniforem, vyzbrojeni a posíláni na západní frontu proti Francii a jižní proti Itálii a Řecku. To vyvolávalo u Čechoslováků, jejichž vlaky nechtěli bolševici pouštět dále na východ, obrovskou nervozitu, která se ještě stupňovala provokacemi ze strany bolševiků a z Ruska odjíždějících zajatců. Pak stačila už jen jiskra a požár mohl vypuknout.

Touto jiskrou byl incident, který se stal 14. května 1918 v Čeljabinsku. Tehdy někdo ze skupiny rakousko-uherských zajatců, odjíždějících ve vlaku na západ, úmyslně hodil z vlaku mezi čs. legionáře kus železa a jednoho z nich zranil. Rozzuření kamarádi zraněného legionáře vlak se zajatci dostihli a domnělého pachatele na místě utloukli k smrti. Bolševické stráže, které přišly udělat pořádek, místo toho, aby vše vyšetřily a zatkly skutečné viníky, uvěznily tuto skupinu legionářů. To ostatní Čechoslováky ještě více pobouřilo a v reakci na to své kamarády osvobodili a bolševiky zajali. Moskva tímto incidentem našla co hledala - záminku k likvidaci Čs. armádního sboru. Její verdikt zněl jasně - každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce zastřelit.

Čechoslováci se dostali do situace, kdy se mohli buď nechat postřílet, nebo zlikvidovat v sebeobraně bolševiky ve svém okolí. A proto se stalo to, co Moskva ani nikdo jiný neočekával. V průběhu léta a podzimu 1918 kolem 45.000 příslušníků Československého armádního sboru (většinu tvořili Češi, nepatrnou minoritu pak Slováci) obsadilo v Rusku střední Povolží, jih Sibiře, sever Kazachstánu a severovýchod Číny, vše o celkové územní rozloze 1 500 000 km2 (pro porovnání současná Česká republika má rozlohu 78 864 km2). Bylo to území, které se rozkládalo kolem transsibiřské magistrály.

Tím, že Čechoslováci obsadili magistrálu, pomohli bílým na dalších 16 000 000 km2 zbytku Sibiře, Střední Asie, ruského Dálného východu a území Předuralska k svržení moci rudých. Vzhledem k tomu, že bělogvardějci uznali v druhé polovině roku 1918 za své protibolševické vůdce Čechoslováky, kteří měli z magistrály možnost ovládat a kontrolovat celý východ Ruska, bylo tak pod přímou a nepřímou mocí Čechoslováků celkem 17 500 000 km2. O T. G. Masarykovi se tehdy v USA a ostatních státech psalo jako o vládci Sibiře.

O síle Čechoslováků svědčí toto pořekadlo ruských bolševiků: „Lépe bojovat s čertem nežli s Čechem“. Ruské obyvatelstvo ve své většině Čechoslováky vítalo, protože způsobovali stabilizaci situace, umožňovali odstraňování zločinnosti, podporovali pořádek, svobodu projevu a tisku. Zásada Čechoslováků by se dala vyjádřit slovy „nikomu nevěř, nepros, neboj se“, neboť nevěřili nikomu jen sobě, o nic neprosili, co potřebovali, to si dokázali sami obstarat či vyrobit a nikoho se nebáli. Museli se postarat sami o sebe, a to jim umožnilo přežít všechny útoky bolševiků či dalších nepřátel, ale i drsné přírody.

Nezměnitelným, málo známým a nedoceněným faktem je, že Československý armádní sbor v létě 1918 ovládl transsibiřskou magistrálu a znemožnil tak transport zajatců vojsk Centrálních mocností (Německa, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka) na západ. Čechoslováci, vojáci doposud neexistujícího státu, tak pomohli vyhrát Dohodě 1. světovou válku. V létě 1918 byly totiž síly Centrálních mocností a Dohody téměř vyrovnané a nebýt obsazení magistrály Čechoslováky, válka by trvala mnohem déle a stála by daleko více obětí. Připomeňme si, že od konce března 1918 prováděli Němci úspěšnou ofenzívu na západě, při níž se dostali stejně jako v roce 1914 téměř před Paříž. V květnu 1918 slavily Centrální mocnosti vítězství, ale to jim záhy zmařila hrstka „jakýchsi“ neznámých Čechoslováků v Rusku, kteří jim znemožnili přísun dalšího živého materiálu a surovin ze Sibiře.

Akce Čechoslováků v Rusku daly do té doby málo známým politickým vůdcům T. G. Masarykovi a E. Benešovi politickou moc, kterou doposud neměli a kterou získali jen díky úspěchům našich dobrovolníků v Rusku, Francii a Itálii. Jen díky tomu mohli udělat svůj nejlepší diplomatický směnný obchod. Za udržení magistrály čs. vojskem v Rusku si vymohli uznání samostatného Československa ze strany Dohody (USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska, atd.).

Příslušníci čs. armády v Rusku, Francii a Itálii byli ve své době označováni jako zrádci, pomatenci, utopisti, moderně by byli zřejmě označeni i jako extrémisti. Představitelé Rakousko-Uherska shodně s bolševiky a tehdejšími některými západními tzv. humanisty je obviňovali a odsuzovali z nacionalizmu a z touhy po vlastním pořádkumilovném národním státu. Rakousko-Uhersko, bolševické státy a dokonce i některé humanistické západní ideje se zhroutily, ale český stát existuje právě díky takovým lidem, jako byli legionáři.

Autor : ing. Vilém Vácha 🕔01.03.2003 📕34.089

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře