Bitva u Karansebes 1788

Autor : Germanicus 🕔01.03.2003 📕15.021

Rakouský reformní císař Josef II, který žil a panoval příliš dlouho ve stínu svého severního rivala, geniálního vojevůdce pruského krále Fridricha II.Velikého (1712 - 1786, pruský král od 1740) pocítil, že mu v jeho úspěšné životní dráze chybí ještě jeden důležitý cíl - stát se úspěšným a uznávaným válečným vůdcem svého lidu.

Jelikož, vládnoucí dynastie Habsburků spatřovala v armádě jeden z nejpevnějších pilířů své moci a přetrvání dynastie v následných letech, Marie Terezie už roku 1765 svěřila Josefovi II. rakouskou armádu, aby z ní učinil obávaný nástroj. Josef II. reformními zásahy zdokonalil organizační strukturu armády, výzbroj a výstroj vojsk.

Základním druhem vojska v té době zůstala pořád pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo, přičemž pěchota byla nejpočetnější složkou armády té doby. Početní stav rakouských vojsk na počátku roku 1787 byl cca 220 000 - 245 000 mužů, 898 děl a 36 000 koní, byla to armáda jakou do té doby Rakousko ještě nikdy nepostavilo. S touto početnou silou si Josef II. byl jist úspěchem a hodlal si brzy vyřídit staré účty s Osmanskou říší, která Rakousko ohrožovala svou expanzí už po dvě století.

Za vlády Josefa II. se těžiště rakouské politiky a její vojenská orientace přenesly ze střední Evropy  na Balkánský poloostrov. Za spojence si Habsburkové tentokrát vybrali Rusko. Jejich společným cílem bylo zničení a rozdělení Turecké říše. Rakousko chtělo znovu obsadit Srbsko, jehož se roku 1739 muselo vzdát (Rakousko - turecká válka 1737 až 1739), a další oblasti, aby mohlo pevně ovládat Jadran. Toto první spojenectví přineslo ovoce jen Rusku, (Rusko - turecká válka 1736 až 1739), které v první fázi získalo Krym, ale Rakousko z tohoto konfliktu nevytěžilo nic, protože Anglie zorganizovala koalici na podporu Osmanské říše, do niž vstoupilo i Holandsko a Prusko.

Sultán Selim III., podněcovaný a podporovaný těmito koaličními mocnostmi, vypověděl roku 1787 Rusku novou válku.

Stárnoucímu Josefovi II. jakožto spojenci ruské carevny Kateřiny II. se konečně naskytla vhodná příležitost, aby světu ukázal své velitelské schopnosti na bitevním poli. Habsburská monarchie na základě tajné aliance s Ruskem 2. února 1788 vypověděla Turecku válku. Císař se osobně postavil do čela armády, avšak vrchní velení svěřil do rukou nemocného a starého polního maršála Lascyho, což se za krátko ukázalo jako zásadní chyba. Maršál Lascy místo toho, aby sestavil mohutné armády, které by podnikly útok na klíčové pozice tureckých armád a postupovaly kupředu, vytvořil 6 armád, které zaujaly postavení na rozsáhlé frontě mezi Bělehradem a Bukovinou. Armády měly operovat nezávisle na sobě a dokonce byli tak od sebe vzdáleny, že si ani nemohly vypomáhat v bojové činnosti. Liknavé velení vojska propáslo příležitost překročit Dunaj a Sávu v době, kdy turecké vojsko nebylo ještě připraveno k bojovým akcím. Došlo k dalším nepodařeným a bezvýznamným akcím, které si vyžádaly přiliž mnoho cenného času. Navíc se nejvyšší velení rozhodlo utábořit v močálové krajině u Zemunu nedaleko Bělehradu, kde v důsledku parného podnebí, špatného vzduchu a nedostatku pitné vody vznikla v táboře obrovská epidemie, která si vyžádala tisíce obětí - cca 70 % vojáků onemocnělo a 33 000 jich následně zemřelo. Přitom organizace zdravotní služby náležela v rakouské armádě k největším přínosům reformní činnosti Josefa II a byla na tu dobu ve světě nevídaná. Josef II., který byl nad míru ohnivé povahy, který konal vše spěšně bez dostatečného promyšlení, který chtěje co nejdříve spatřit ovoce své činnosti a mocnářství své obohatit o nové dobité území, nazýval sám sebe spasitelem lidstva a prohlásil o sobě, že očistí svět od barbarů.

Turci, kteří díky neprofesionálnímu velení rakouské armády v Sedmihradsku dostali dostatek času, aby se přeskupili a mobilizovali své síly, přešli do protiútoku.

Jakmile se císař, v té době vážně nemocen (nedokázal udržet potravu a pil jen velmi málo vody a postupně se s něho stávala živá mrtvola), dozvěděl cca v druhé polovině září 1788, že se od jihu blíží Turkům na pomoc "vysvoboditelská" turecká armáda v počtu cca 200 000 mužů vedená samotným velkovezírem, rozhodl se rychle jednat a vytáhl s celou svou armádou do bitvy. Postupoval údolím řeky Tomáš (Timisul) na Lugoj a Caransebes.

Poblíž města Karansebes (Caransebes) se jeho přání splnilo - ovšem vše dopadlo jinak, než by si přál.

Turecká armáda byla ještě v určité vzdálenosti od pěkně seřazené kolony pochodujících rakouských vojáků na křídlech chráněných husarskými pluky. V noci armáda sledována několika cestujícími valašskými rolníky začala překračovat most poblíž Karansebes. Skupinka husarů se při vyčerpávajícím pochodu zřejmě zastavila, aby si od podomního obchodníka dokoupila kořalku - "lék" proti úplavici. Když to spatřili vojáci z pěšího pluku, kteří pochodovali okolo a byli utrmácení celodenním pochodováním, také opustili svá místa v koloně, aby si také doplnili zásobu kořalky, nebo si koupili něco dobrého. Husaři je ale odháněli pryč, a proto se strhla prudká hádka. Pěšáci, rozzlobení na arogantní husary, chtěli jezdce zastrašit, a tak vypálili opodál pár ran do vzduchu. S pokřikem: "Turci! Turci!" předstírali, že se schyluje k útoku. Vypadalo to jako legrace, a tak se připojili i opilí husaři co byli opodál s voláním: "Turci!" také párkrát vystřelili. Výsledek byl hrozný. Jakmile vojáci v týlových řadách, kteří stále ještě pochodovali směrem k mostu, uslyšeli střelbu a křik, propadli totální panice a začali střílet naslepo do tmy a do vlastních vzdálenějších jednotek, které díky tmě nemohli okamžitě rozeznat. Důstojníci, kteří chtěli přestřelku zastavit, pojali nešťastný nápad a zběsile pobíhali v kolonách a křičeli: "Halt!" Což zpanikařeným uším vojáků, kteří prošli těžkým vojenským drilem znělo jako válečný pokřik Turků: "Allah! Allah!" (podle jiných pramenů rozuměli "do toho!"). Rakouským dezorientovaným vojákům najednou připadalo, jako by je ze zálohy napadla celá turecká armáda. Nosiči výstroje a dopravní dělníci na konci kolony dostali strach, že jako snadný cíl budou Turky zmasakrováni a proto se za každou cenu snažili protlačit s vozy (někteří jen na tažných koních s přesekanými postraňky) masami vojáku vpřed k mostu a na druhý břeh, kde si mysleli, že budou v bezpečí, přitom křičeli: "Turci!" Při zběsilé tlačenici odhazovali vojáky na všechny strany a některé přitom strhli do vody. Tisíce Rakouských vojáků se s hlasitým křikem v panickém strachu rozbíhali do tmy, přitom stříleli do tmy do domnělých Turků. Nemocný a duševně zlomený císař jedoucí v otevřeném voze pochopil, co se děje, až když dav mužů a koní strhl jeho kočár ze silnice a smetl ho do řeky. Statečně znovu nasedl na koně a pokoušel se bláhově dát prchající vojsko znovu dohromady, leč marně. Naopak se situace ještě dále vyhrotila, nejdramatičtější situace nastala na obou stranách mostu a v bezprostřední blízkosti tohoto "hrdla láhve", kterým se chtěl každý voják protáhnout. Na obou stranách mostu propukaly těžké boje a v zadních řadách zůstaly převržené vozy, poztrácená výzbroj, proviant a desítky opuštěných kanónů. Odevšad se rozléhal křik: "Turci jsou tady, všechno je ztraceno, zachraň se kdo můžeš!" Až svítání ukázalo, jakou pohromu Rakušané způsobili. Ztratili cca přes 10 000 mužů, kteří byli zabiti nebo zraněni svými vlastními spolubojovníky. Císařská armáda zaplatila draho - tolik kolik by jí stálo, kdyby svedla velkou bitvu.

Josef II. přišel o poslední iluze, že vstoupí do dějin jako veliký vojevůdce, snad dokonce po boku Fridricha II. Nerezignoval však na svůj plán dobýt území, jež na osmanské říši získal princ Evžen Savojský roku 1718 a která byla zase ztracena o dvacet let později. 

V polovině listopadu 1788 opustil Josef II. smrtelně nemocen (z dunajských močálu si Josef odnesl žlutou zimnici a onemocnění plic) armádu a s ním odjel do Vídně i nešťastný Lascy, který svou nemoc předstíral, aby mohl odjet spolu s císařem. Císařovým nástupcem a vrchním velitelem se na čas stal Andrej Hadik, který také po čase pro nemoc musel odstoupit. Vrchním velitelem se stal polní maršálGideon E. von Laudon. Tím napravil Josef II. svůj dřívější velký omyl. Změna ve velení odčinila dosavadní neúspěchy a ztráty. Laudon se ukázal jako "mužem na správném místě". V červenci 1789 vybojoval Laudon na Turcích Gradisku a Hadik. Po porážce u Oršovy 28. srpna 1789 museli Turci ustoupit za Dunaj a nyní se mohl Laudon soustředit na osvobození Bělehradu, který v polovině září obklíčil, aby Turci nemohli být zásobováni po Dunaji najal jednoduché lodice, vyzbrojené dokonce i děly. Po těžkém ostřelování dnem i nocí Turecký velitel Bělehradu požádal o kapitulaci - 7. října 1789.

Na východním křídle fronty se habsburské vojsko spojilo s ruským a společně vybojovali dne 1. srpna 1789 velkou bitvu u Fokšan a 22. listopadu 1789 u Martinezie. Válka se schylovala ke konci.

Dne 20. února 1790 podlehl císař Josef II. těžké nemoci. V mírových jednáních se pokračovalo za jeho nástupce Leopolda II. Podle mírové smlouvy z 2. srpna 1790 připadl habsburské monarchii nevelký kus Chorvatska podél řeky Uny a území Staré Ršavy. Ostatní hranice nebyly změněny.

Autor : Germanicus 🕔01.03.2003 📕15.021

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře