SUBSUNK !

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔15.02.2003 📕12.302

Thresher byla nejmodernější ponorka amerického námořnictva vycházejících z předchozích plavidel Skipjack a Tullibee, jednalo se o torpédovou ponorku tzv. třetí generace, podle níž mělo být postaveno dalších 25 kusů. Ráno 9. dubna 1963 vyplul Thresher z Portsmouthu ve státě New Hampshire ke zkouškám v hloubce maximálního ponoření. Na své palubě měl 108 mužů posádky, kterým velel komandér John Harvey, dále bylo na palubě 21 štábních důstojníků a  expertů z výzkumných ústavů a loděnic. Na  moři se Thresher setkal se záchrannou lodí Skylark a spolu odpluly na místo zkoušek asi 220 mil na východ od mysu Cod. Ráno 10. dubna 1963 oznámil Thresher na Skylark, že sestoupí do maximální hloubky. Kolik to je však neřekl, protože tato informace je přísně tajná a určuje bojovou hodnotu ponorky.Úkolem Skylarku bylo udržovat radiový kontakt se základnou a hydrotelefonní spojení s Tresherem po dobu jeho sestupu a výstupu. Hydrotelefonní spojení mělo být prověřováno každých pět minut. Thresher měl sdělovat informace o hloubce, kursu a rychlost.

V 7:47 Thresher ohlásil, že začíná sestupovat.

7:52 – Thresher hlásí hydrotelefonem, vysílajícím zvukové vlny do vody, že se nachází v hloubce 120 metrů a kontroluje vodotěsnost trupu.

7:54 – Thresher oznamuje Skylarku, že všechny následující údaje o hloubce ponoření budou kódovány, protože hydrotelefonní spojení může odposlouchávat kterákoliv loď plující kolem.

8:09 – Thresher oznamuje, že se nachází v polovině přípustné hloubky.

8:35 -  Skylark dostává hlášení, že ponorka sestoupila do hloubky „minus 90 metrů“ .

8:53 - Thresher oznamuje, že klesá na maximální přípustnou hloubku.

9:02 - Thresher žádá opakování údajů o svém kursu. Slyšitelnost je dobrá.

9:12 – Kontrola spojení. Slyšitelnost uspokojivá.

9:13 – Navigátor Skylarku, podporučík James Watson, slyší v reproduktoru hlas z Thresheru: Have positive up angle… Attempting to blow up.“ Máme rostoucí pozitivní sklon…Pokoušíme se profouknout (zátěžové nádrže). Zapisuje tato slova do palubního deníku.

(Další lidé, kteří slyšeli toto hlášení, budou později vypovídat rozdílně). Kapitán Skylarku slyšel: „Experiencing minor problem…Have positive angle…Attempting to blow.“ Máme menší problém…Máme pozitivní sklon…Snažíme se profouknout. - Kormidelník slyšel ještě víc: Experiencing minor difficulty…Have positive up angle…Attempting to blow…Will keep you informed.“ ( Tedy navíc: budeme vás informovat.) Krátce nato se ozval v reproduktoru zvuk vydávaný stlačeným vzduchem při vyhánění vody ze zátěžových nádrží.

9:14 – Skylark volá ponorku, ale ta neodpovídá. Kapitán znovu a znovu opakuje do mikrofonu: „Jste v pořádku?“ Žádná odpověď.

9:17 – Kapitán slyší v telefonu něco nesrozumitelného, navigátor je přesvědčen, že zřetelně rozeznává slova „maximální hloubka“. O několik vteřin později slyší „praskot drcené lodi“. Následovalo dlouhé, mrtvé ticho. Thresher neodpovídal na opakované výzvy, ani na exploze signálních patron. Bylo zřejmé, že nejde o běžnou poruchu hydrotelefonního spojení, k jaké často dochází, když zvukové vlny musejí pronikat vrstvami vody různé hustoty a teploty.

V 10:58 vyslal Skylark depeši do štábu v New Londonu: „Nemůžeme navázat spojení s Tresherem od 9:17. Poslední spojení s ponorkou bylo špatné, ale naznačuje, že se ponořila do maximální hloubky. Naše poloha 41  43´severní šířky, 64 57´západní délky. Pokračujeme v pátrání.“ Nastal poplach.

V několika následujících hodinách zmobilizovalo velení námořnictva všechna plavidla, která mohla nějak pomoci při pátrání po Thresheru. O pomoc byla požádána i kanadská vláda. V Kanadě nedbali tolik na utajení, a tak celá věc pronikla na veřejnost. Druhý den jí byly plné noviny. Nejmodernější americká ponorka na dně! 129 mužů a 57 miliónů dolarů ztraceno!

To už na místě neštěstí křižovala celá flotila lodí – torpédoborce, fregaty, záchranné lodi, ponorky. Vzduchem kroužily průzkumné letouny. Stovky očí pozorně zkoumaly každý čtvereční metr hladiny ve snaze najít alespoň stopy oleje či úlomky. Sonary pátraly po nápadných „boulích“ na dně, které by mohly být Thresherem. Akustici bděle naslouchali každému zvuku.

Jednu chvíli vzplanula naděje. Atomová ponorka Seawolf zachytila jakési kovové klepání. Neuvěřitelné. Možná, že posádka Thresheru ještě žije a dává znamení. Kapitán Frank Andrews, velící pátrací skupině, okamžitě vykázal z prostoru všechny lodi, aby nerušily: zůstal jen Seawolf, který jako by se změnil v jediné velké ucho. Naděje však brzo pohasla, klepání se víc neozvalo.

Thresheru už nebylo pomoci, šlo o to najít trosky a vyjasnit příčinu katastrofy. Práce se ujala zvláštní poradní skupina, složená z předních námořních odborníků a civilních vědců, vedená dr. Arturem Maxwellem. Všechny oceánografické instituce vyslaly na místo neštěstí své nejlepší lidi, plavidla a zařízení. Připluly lodi speciálně vybavené pro výzkum mořských hlubin – Atlantis II, Conrad, Gillis, Mizer. Na lanech a kabelech klesala ke dnu nejrůznější tykadla - televizní a fotografické kamery, magnetometry, Geigerovy měřiče radioaktivity, elektrody schopné zachytit i slabé elektrické proudy, vytvářené ve vodě různými kovy.

Po dvou týdnech únavného pátrání s použitím nejnovějších navigačních a detekčních metod se podařilo získat asi sto „kontaktů“. Náznaků, které mohly být troskami ponorky, ale také nemusely. Okruh pátrání se postupně zúžil na čtverec o straně deseti mil, který byl důkladně pročesáván. Je zajímavé, že každé z tykadel zachytilo nějakou stopu, pouze Geigerovy počítače žádnou – radioaktivita téměř nulová. I když se konečně podařilo zhruba vymezit místo katastrofy a ustálit nad ním pátrací loď, potíže teprve začínaly. Mořské proudy vždycky odtáhly kameru visící na dlouhém lanu někam stranou, dříve než dosáhla dna. Pokaždé bylo nanejvýš pravděpodobné, že je někde docela jinde než pod lodí.

Přes všechna tato omezení stala se hloubková fotografická kamera, zkonstruovaná dr. Heroldem Edgertonem z Massachusettského technického institutu hlavním nástrojem pátrání. S její pomocí se podařilo shromáždit snímky tisíců zkroucených a rozervaných kusů kovu a jiného materiálu, svědčících neklamně o tom, že tu ponorka implodovala neúprosným tlakem vody. Jednou se na laně dokonce zachytil kus desky z akumulátoru, používaného v Thresheru. Nebylo pochyb – tam dole v hloubce 2550 metrů leží zbytky nešťastné ponorky a její tajemství.

Americké námořnictvo mělo k dispozici jediný prostředek, který umožňoval lidem sestoupit k troskám Thresheru – slavný Piccardův batyskaf Trieste. Nyní byl na základně v kalifornském San Diegu. Neprodleně jej naložili do speciálního plavidla LSD (Landiny Ship Dock) a odvezli přes Panamský průplav do Bostonu, odkud ho na místo katastrofy odtáhla vlečná loď. To všechno trvalo řadu týdnů a teprve v červnu byl Trieste připraven k sestupu ve dvoumílovém čtverci, který zatím vymezily pátrací lodi. První dva sestupy nepřinesly výsledky. Trieste sice dosáhl dna, ale nic nenašel. Teprve třetí sestup přinesl úspěch. Nedaleko batyskafu ležel kus boty používané v reaktorovém bloku ponorky. Bylo na ní napsáno SSN-5, číslo Thresheru bylo SSN-593. Při osmém sestupu se podařilo pomocí speciálně nainstalované mechanické ruky vynést některé části ponorky. V létě následujícího roku se pokračovalo v prozkoumávání místa katastrofy. Hloubková kamera pořídila 20 000 snímků, na nichž byl zvláště zřetelný kus zádi  a kus věže. Koncem října bylo pátrání uzavřeno.

Vyšetřovací komisi vedl viceadmirál Bernard Austin. Pravděpodobný zánik ponorky způsobilo zamrznutí trubek vhánějících vzduch do balastních nádrží  a s tím následující potíže. Ponorka poté implodovala. Po havárii Thresheru došlo k revizi rozestavěných i chystaných ponorek třídy Thresher. Inženýři vymysleli systém rychlého vytlačení vodní zátěže v případě havárie. Také se rozšířila strojovna, což  způsobilo prodloužení trupu o 3,5 až 4,2 metrů a výtlak se zvýšil o 200 tun.

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔15.02.2003 📕12.302

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře