Operace Weserübung - přepad Dánska a Norska

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔15.02.2003 📕21.878

Úvod

Švédská železná ruda byla velmi důležitá pro německý průmysl. Německo dováželo ročně 15 milionů tun železné rudy ze Švédska, z čehož asi 11 mil. tun pocházelo z nalezišť u Kiruny a Güllivare. Železná ruda byla nakládána ve švédském přístavu Lulea. Ten však od listopadu do května zamrzal. V tomto období byla železná ruda převážena železnicí do norského Narviku a odtud německými loděmi pod ochranou norských výsostných vod do Německa. Udržení tohoto spojení bylo životně důležité pro německý průmysl. Norsko bylo zároveň výbornou základnou pro ponorky, lodě i letectvo. To si uvědomovala i britská admiralita, která alespoň chtěla zabránit dovozu švédské rudy přes Narvik. První návrh předložil v říjnu 1939 první lord admirality Winston Churchill. Měla být zaminována námořní cesta v norských výsostných vodách. Návrh však byl zamítnut, protože Norsko bylo neutrální. Zhruba ve stejné době velitel Námořní skupiny východ admirál Rolf Carls navrhl, aby byly v Norsku zřízenců námořní základny. 27. ledna 1940 vydal Hitler rozkaz k vytvoření tajného štábu v OKW pro rychlé vypracování plánu na invazi do Norska. Do čela tohoto štábu byl jmenován námořní kapitán Theodor Krancke. Štáb zpracoval základní koncepci plánu, který se opíral o námořní výsadek ze všech dostupných plavidel Kriegsmarine v opěrných bodech po celém pobřeží Norska, zejména šlo o Oslo, Kristiansand, Arendal, Stavanger, Bergen, Trondheim, Narvik. Přípravy urychlil i incident, kdy britský torpédoborec Cossack přepadl německý tanker Altmark, jenž převážel do Německa zajatce z lodí potopených admirálem Graf Spee. 21. února pověřil Hitler generála Nikolause von Falkenhorsta, velitele 21. armádního sboru, aby připravil plán útoku na Dánsko a Norsko. Již 29. února předložil plán Weserübung (cvičení na Weseře), který byl podepsán 1. března. Churchill se znovu pokusil o zaminování norských vod. S podporou Paula Reynauda, nového francouzského premiéra, získal svolení britského kabinetu. Operace dostala jméno Wilfred. Zároveň byl vypracován plán R-4. Pro případ německé invaze plán R-4 počítal s umístěním 18 000 britských a francouzských vojáků v Norsku. Velkoadmirál Raeder naléhal na Hitlera, aby byla invaze provedena co nejdříve. Navrhl, aby začala 7. dubna. Hitler nakonec stanovil začátek operace Weserübung na 5:15 9. dubna 1940. Operace se mělo účastnit téměř celé německé loďstvo, které bylo schopno splnit úkoly, a obchodní lodě o celkové tonáži 1,2 mil brt, 1300 letadel 5. letecké armády, XXI. armádní sbor o síle 5 pěších a 2 horských divizí určených pro útok na Norsko a XXXI. armádní sbor o síle 2 pěších a 1. motorizované brigádě pro útok na Dánsko. Celkem šlo asi o 140 000 vojáků.

Německé námořní síly byly rozděleny takto:

1, Svaz dopravních lodí (Ausfuhrstaffel) - 7 obchodních lodí střední velikosti pro převoz výzbroje a munice do norských přístavů ještě před zahájením invaze.

2, Svaz cisternových lodí (Tankerstaffel) - 4 velké lodě, které měly plnit podobnou úlohu „trojských koní“ a dopravovat do norských přístavů palivo pro válečné lodě.

3, Jedenáct invazních skupin válečných a pomocných lodí k dopravě vojáků s lehkou výzbrojí pro první úder.

4, Eskadra bitevních křižníků pro krytí nejsevernějších invazních skupin.

5, Dva svazy transportních lodí (Seetransportstaffeln) - celkem 26 lodí přepravující vojsko, těžké zbraně, zásoby i munici do již dobytých přístavů.

6, Zvláštní minový svaz - jehož úkolem bylo již před zahájením akce položit velkou minovou přehradu západně od Skagerraku pro ochranu konvojů před útoky britských lodí.

7, Skupina šesti dopravních ponorek - měla po dobytí Trondheimu zásobovat tamní údernou skupinu.

8, Eskadry letectva pro operace nad mořem k provádění průzkumu Severního moře a Skagerraku a k napadání nepřátelských ponorek, které by mohly proniknout do Kattegatu.

Od 6. dubna začaly z německých přístavů vyplouvat válečné lodě invazních skupin, které měly na svých palubách přepravit do norských a dánských přístavů vojáky úderných jednotek prvního sledu. Organizace těchto invazních skupin byla tato:

Skupina I pro Narvik: (10 torpédoborců 3. a 4. flotily pod velením komodora Friedricha Bonteho) WILHELM HEIDKAMP, DIETHER VON ROEDER, HANS LÜDEMANN, HERMANN KÜNNE, ANTON SCHMIDT, GEORG THIELE, BERND VON ARNIM, WOLFGANG ZENKER, ERICH GIESE, ERICH KELLNER, dopravujících 2000 vojáků 3. horské divize.

Skupina II pro Trondheim (nám. kapitán Hellmuth Heye): těžký křižník ADMIRÁL HIPPER a 4 torpédoborce PAUL JAKOBI, THEODOR RIEDEL, BRUNO HEINEMANN, FRIEDRICH ECKOLDT s 1700 vojáky 181. pěší divize.
Tyto dvě skupiny vypluly současně a jejich krytí zajišťovaly bitevní křižníky GNEISENAU a SCHARNHORST pod velením viceadmirála Günthera Lütjense, zastupujícího nemocného velitele loďstva admirála W. Marschalla.

Skupina III pro Bergen (kontraadmirál Hubert Schmundt): lehké křižníky KÖLN a KÖNIGSBERG, dělostřelecká školní loď BREMSE, torpédovky LEOPARD a WOLF, 1. flotila rychlých člunů s doprovodnou lodí CARL PETERS a tři transportní lodě s 1900 vojáky 69. pěší divize.

Skupina IV pro Kristiansand a Arendal (nám. kapitán Rieve): lehký křižník KARLSRUHE, torpédovky LUCHS, SEEADLER a GREIF, 2. flotila rychlých člunů s doprovodnou lodí TSINGTAU a 4 transportní lodě se 1400 vojáky 196. pěší divize.

Skupina V pro Oslo (kontraadmirál Oskar Kummetz) : těžký křižník BLÜCHER a kapesní bitevní loď LÜTZOW, lehký křižník EMDEN, torpédovky MÖWE, KONDOR a ALBATROS, 1. flotila malých minolovek (8 člunů typu R-17) a 2 pomocné minolovky s 2000 vojáky 163. pěší divize na palubách.

Skupina VI pro kabelovou stanici Egersund (korvetní kapitán Thoma) : 2. minolovná flotila se 4 loděmi a 150 vojáky cyklistického praporu 196. divize.

Skupina VII pro Nyborg a Korsor (nám. kapitán Kleikamp) : školní řadová loď SCHLESWIG-HOLSTEIN, 3 staré minolovky, 6 pomocných minolovek, 2 remorkéry a 2 transportní lodě se 2000 vojáky III. praporu 308. pěšího pluku 198. pěší divize.

Skupina VIII pro Kodaň (korvetní kapitán Schroeder) . Minonoska HANSESSTADT DANZIG a ledoborec STETTIN s 1000 vojáky l. praporu 308. pěšího pluku 198. pěší divize.

Skupina IX pro Middeldart a Malý Belt (nám. kapitán Leissner): doprovodná loď RUGARD, 3 minolovky, 2 strážní čluny, 2 malé minonosky typu R, stíhač ponorek a 2 remorkéry s vojáky I. praporu 399. pěšího pluku 170. pěší divize.

Skupina X pro Esbjerg a Nordby (nám. kapitán a komodor Fr. Ruge) : eskortér F 6 KÖNIGIN LUISE, 5 minolovek, 8 malých minolovek typu R a 8 pomocných minolovek (býv. rybářských parníčků).

Skupina XI pro Tyboron na Limfjordu (korvetní kapitán Berger): 6 minolovek, 2 malé minolovky typu R a doprovodní loď VON DER GROEBEN.

Položením širokého minového pole západně od Skagerraku s cílem ochránit přepravu do Norska byl pověřen svaz minonosek pod velením námořního kapitána Böhmera, skládající se z lodí ROLAND, COBRA, PREUSSEN a KÖNIGIN LUISE II a 4 malých minolovek typu R.

Všechny tyto lodě opustily ve dnech 6. až 8. dubna 1940 německé přístavy a zamířily ke svým cílům. Již před nimi vypluly zásobovací a cisternové lodě, jež měly dopravit do norských přístavů válečný materiál a palivo ještě před zahájením invaze.

5. dubna předložila Velká Británie a Francie protest proti dodávkám železné rudy Německu. Byla to příprava pro minovou operaci „Wilfred“. Krytím operace byl pověřen viceadmirál William Whitworth na bitevním křižníku Renown s eskortou 4 torpédoborců. Ráno se k eskadře připojily 4 minové torpédoborce 20. flotily. Mezitím se v britských přístavech naloďovali vojáci určení k realizaci plánu R-4. V noci ze 7. na 8. dubna byly lodě skupin I a II na úrovni Stadlandetu, všechny ostatní skupiny již opustily přístavy, admirál Whitworth křižoval s Renowem a torpédoborci před ústím Vestfjordu. Západně od Trondheimu plul torpédoborec Glowworm, který se v noci opozdil za Renowem, když hledal muže, kterého smetla bouře přes palubu. Krátce po svítání 8. dubna zpozorovala hlídka na Glowwormu obrys torpédoborce – byl to Bernd von Arnim, který se pokoušel vydávat za švédský křižník Gotland. Britové však správně poznali německou loď a v 8:20 dal kapitán Glowwormu Gerard Roope povel k palbě. Obě lodě se na rozbouřeném moři kymácely, německý torpédoborec přeplněný vojáky určeními pro Narvik přivolal těžký křižník Admirál Hipper. Glowworm, který neměl šanci proti těžkým dělům křižníku, se obrátil na útěk, aby mohl podat zprávu o objevení německých lodí. Krátce po odeslání zprávy byl Glowworm zasažen. Kapitán Roope nechal vypustit kouřovou clonu, v níž se ukryl. Po chvíli z ní vyrazil a pokusil se o torpédový útok ze vzdálenosti 5000 metrů. Torpéda cíl minula a Glowworm se opět vrátil do kouřové clony. Útok jej přišel draho – Hipper vyřadil jeho přední dělo, rozbil dálkoměr a zničil stožár. Glowworm se pokusil o další torpédový útok, tentokrát ze vzdálenosti 2500 metrů. Torpéda zase cíl minula, rozstřílený Glowworm se vrátil do kouřové clony. Jediné, co nyní na Glowwormu fungovalo, byly stroje. Proto se kapitán Roope rozhodl německý křižník tarantovat. Glowworm vyrazil z kouřové clony a přídí narazil do boku křižníku a vyrval asi 5 metrů pancéřové obšívky. To byl poslední čin torpédoborce; zanedlouho se obrátil kýlem vzhůru a potopil se. Z posádky se zachránilo 38 mužů, které vylovil Hipper. Až po válce vyšlo najevo, jaký byl osud Glowwormu, a kapitán Gepard Roope byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem. Admiral Hipper, i když byl poškozen, neztratil svoji bojeschopnost a ve 12 hodin 8. dubna se oddělil od skupiny I a zamířil k Trondheimu. 8. dubna polská ponorka Orzel hlídkující ve Skagerraku zastavila velkou nákladní loď plující na sever. Byla to německá transportní loď Rio de Janeiro, která převážela vojáky 69. pěší divize do Bergenu. Polský kapitán Jan Grudziński nechal všechny nastoupit do záchranných člunů a loď potopil. Odpoledne obdržel admirál Forbes zprávu o zrušení plánu R-4. 1. křižníková eskadra vysadila vojáky na břeh a ve 14:10 vyplula k severu. Odvolání plánu R-4 byla obrovská chyba, neboť důležité přístavy na severu mohly být obsazeny před připlutím německých výsadků. Britské síly mohly zejména obsadit přístav Stavanger a letiště Sola, které se u něho nacházelo a které velmi dobře posloužilo německé Luftwaffe a zajistilo její totální nadvládu ve vzduchu. Z Velké Británie vypluly další lodě, které mířily k Norsku. Na podporu admirála Whitwortha poslal Repulse, lehký křižník Penelope a torpédoborce. Uprostřed Norského moře dostala rozkaz hlídkovat 1. křižníková eskadra spolu s francouzský křižníkem Emile Bertin. Do stejné oblasti také mířila 2. a 18. křižníková eskadra. Večer 8. dubna se norská vláda rozhodla provést mobilizaci. Povolávací rozkazy ale měly být rozeslány 9. dubna ráno poštou. Nic už nemohlo zabránit německým jednotkám na palubách lodí za svítání zaútočit. Norská obrana byla velmi slabá, měla jen 16 000 mužů v činné službě, pozemní vojsko bylo členěno do šesti pěších divizí a tří pevnostních oblastí. Válečné námořnictvo mělo k dispozici 4 staré obrněné lodě pobřežní obrany, 30 torpédovek (pouze 4 z nich byly moderní).

 

Pokus o průnik k Oslu

O průnik k Oslu se pokusil svaz kontraadmirála Kummetze. Měl podpořit ultimátum německého velvyslance v Oslu, který požadoval norskou kapitulaci. Krátce po 23. hodině 8. dubna zahlédl hlídkový člun POL III, jak do Oslofjordu vplouvají neznámé lodě bez rozsvícených světel. Pol III vypálil varovný výstřel, na oplátku jej zasypaly německé granáty. Pol III byl těžce poškozen, stroje ale pracovaly dál, a tak se kapitán Olsen rozhodl tarantovat torpédovku Albatros. Pol III poškodil Albatros, kapitán Olsen při útoku přišel o život. Po tomto střetnutí pokračoval svaz dál do hloubi Oslofjordu. V čele plul těžký křižník Blücher, za ním kapesní bitevní loď Lützow a lehký křižník Emden. Svaz musel proplouvat fjordem za tmy, protože majáky byly na rozkaz z Osla zhasnuty. Ale pobřežní obrana nebyla uvedena do pohotovosti, proto proplula eskadra mezi bateriemi na ostrovech Rauöy a Bolearne bez problémů. 4 minolovky převezly asi 80 mužů, aby dobyli baterie z nechráněné strany. Posádka na ostrově Bolearne ale zahnala Němce na útěk, ti dobyli ostrov až příští den s posilami. Kolem 3:00 vyslal Kummetz torpédovky Albatros a Kondor a dvě malé minolovky, aby dobyli základnu norského válečného námořnictva Horten. V něm kotvila minonoska Olav Tryggvason, která, jakmile zahlédla nepřítele, zahájila palbu. Potopila minonosku R-16 a těžce poškodila Albatros. Německý výsadek ale Nory překvapil a ti pod hrozbou bombardování kapitulovali. Kapitán Olava Tryggvasona nechal minonosku raději potopit, než aby padla do německých rukou. Hlavní část svazu pokračovala rychlostí pouhých 9 uzlů k úžině Dröbak široké pouhých 600 metrů. Byla zde umístěna pevnost Oscarsborg, která byla vyzbrojena dvěma děly ráže 280 mm. Na protější straně úžiny byla baterie dvou děl ráže 150 mm. Na ostrově Kaholm byly ve skále umístěny dva torpédomety. Do úžiny vplul první Blücher, za ním Lützow a Emden. V 5:18 osvětlily světlomety na Kaholmu Blücher. Norové zahájili palbu. Již první salva děl ráže 280 mm zasáhla Blücher, jeden granát zničil řídící středisko protiletadlové palby a druhý zničil hangár a zapálil obě letadla. Spolu s děly z Oscarsborgu začala pálit také děla ráže 150 mm z Dröbaku. Během několika minut zasáhlo Blücher asi 20 granátů. Německé lodě se snažily palbu opětovat, ale neviděly, kde jsou norská stanoviště, a tak jim nemohly způsobit žádné škody. Po pár minutách se Blücher dostal mimo palebný úhel děl, které přenesly palbu na Lützow. Jeden z granátů, který zasáhl Blücher, poškodil kormidlo a křižník zabočil nalevo ke Kaholmu. Aby se tomu zabránilo, dal kapitán rozkaz ke zpětnému chodu stroje na pravoboku. To zapříčinilo, že Blücher se téměř zastavil. Nyní proplouval velmi pomalu kolem torpédometů na Kaholmu, nezasáhnout Blücher nešlo. Torpéda poškodila hlavní stroje,jeden z granátů zasáhl oddělení v němž se němečtí vojáci připravovali k vylodění nic z nich nezbylo, Blücher dostával náklon až 20 stupňů a požáry se šířily ke skladům munice na palubě vybuchovala pohotovostní munice, v hořícím hangáru letecké bomby, uhasit požáry se stalo nemožným. V 6:30 vybuchlo skladiště protiletadlové munice a v 7:00 dal kapitán Woldag rozkaz k opuštění lodi. V 7:32 se Blücher převrátil a potopil. Dohromady zahynulo asi 200 mužů během boje a 1000 se utopilo ve vodách Oslofjordu. Z vysokých důstojníků na palubě se zachránil kontraadmirál Kummetz, kapitán Woldag a generál Engelbrecht - velitel 163. pěší divize určené k okupaci Osla. Většina ostatních důstojníků armády se utopila. Když velitel Lützowa námořní kapitán Thiele viděl, jak dopadl Blücher, dal rozkaz k obratu. Při obratu zasáhly Lützow 3 granáty ráže 280 mm. Jeden z nich vyřadil přední dělovou věž. Lützow a Emden pluly zpátky Oslofjordem, aby vysadily jednotky na jeho východním břehu. Část z nich se vydala pěšky k Oslu a druhá část měla dobýt norská opevnění u Dröbaku. To, že se německá eskadra nedostala k Oslu, mělo vážné následky. Německý velvyslanec v Oslo marně čekal na připlutí válečných lodí i na přílet německého výsadku, který měl obsadit letiště ve u Osla. Ten se musel vrátit kvůli mlze. Německý velvyslanec předložil ve 4:45 norské vládě ultimátum. Ta je ale okamžitě odmítla. Vláda vyhlásila mobilizaci, ale bylo jí jasné, že Oslo nelze ubránit. Proto opustila celá vláda a královská rodina v 7:30 vlakem hlavní město. Teprve v 9:23 přistála 1. část 1. praporu 1. parašutistického pluku v Oslo.

 

Obsazení Kristiansandu

K obsazení Kristiansandu byla určena IV. skupina, které velel námořní kapitán Rieve na lehkém křižníku Karlsruhe. V 3:45 ráno se IV. skupina dostala před fjord, ale až v 6:00 dovolilo počasí přiblížit se k ústí fjordu. Jakmile se lodě dostaly mezi majáky Oksö a Grönningen, zahájila děla z pevnosti Odderöy palbu, která byla velmi přesná. Kapitán Rieve musel své lodě otočit, odplout na moře a povolat na pomoc Luftwaffe. Pevnost Odderöy ovládala fjord vedoucí ke Kristiansandu čtyřmi houfnicemi ráže 254 mm, dvěma děly ráže 228 mm a šesti děly ráže 152 mm. V 7:00 hodin zaútočila Luftwaffe na Oderöy, ale z boje jej nevyřadila. Karlsruhe se pokusil podruhé proniknout do přístavu, ale opět byl zasypán granáty z pevnosti. Kapitán Rieve nyní chtěl poslat vojáky na torpédovkách ke břehu a krýt je palbou z křižníků. Během tohoto pokusu ale padla hustá mlha a torpédovky se musely vrátit. Rieve už nechtěl ztrácet čas, a proto se pokusil vplout do fjordu naslepo. Jen včasný výkřik hlídky na přídi zabránil tomu, aby křižník skončil na skalisku. Až v 11 hodin se mlha rozplynula. Rieve se nyní pokusil o lest, signalizoval v norském kódu: „Britské a francouzské torpédoborce připlouvají na pomoc, nestřílejte.“ Pak vyslal torpédovky Luchs a Sceadler, za nimi rychlé čluny 2. flotily, za nimi Karlsruhe a loď Tsingtau, která měla na palubě vojáky. Než se Norové vzpamatovali, byly lodě v bezpečí přístavu. Tam se vylodily jednotky 196. pěší divize a obsadily město. Zároveň obsadil oddíl z torpédovky Grief přístav Arendal.V Kristiansandu se Němci zmocnili torpédovek Gyller a Odin a ponorek B-2 a B-5, zároveň zde osvobodili internovanou U-21.

 

Obsazení Stavangeru

Krátce po zachycení varovného signálu z Polu III spatřila torpédovka Sleipner loď vplouvající do přístavu. Bylo divné, proč loď, která, jak tvrdila, plula do Murmansku vplouvá do Stavanger. Tak ji nechal kapitán Sleipner na vlastní odpovědnost potopit. Jak se později ukázalo, byla to Roda, jeden z trojských koní dovážejících pro německé výsadkáře děla. Ti zanedlouho seskočili na Stavangerské letiště Sola. Už dopoledne tu přistávaly letouny s vojáky na palubě, střemhlavé bombardéry a stíhačky.

 

Obsazení Bergenu

Ve tmě a mlze vplula III. skupina ve 2 hodiny ráno do fjordu, který vede k Bergenu. Tady narazila na hlídkový člun, ten ji vyzval k určení své totožnosti. Köln se ohlásil jako britský křižník Cairo a mohl pokračovat dál. Němci pokračovali dál a v 4:30 potkali norskou torpédovku, situace se opakovala a Němci pluli dál. Když začalo svítat, byl si admirál Schmundt vědom toho, že mu již nemůže procházet vydávat se za britskou loď. Proto se z křižníku Köln a z torpédovek Leopard a Wolf vylodila část vojáků 69. pěší divize. Ti zaútočili na baterii u Kvarvenu u ústí Byfjordu. Admirál Schmundt původně chtěl počkat, až vojáci dobijí baterii, ale to by jej příliš zdrželo, a proto se rozhodl proplout. Zprvu byli Norové zaskočeni, takže Köln a torpédovky v pořádku propluly. Pak se ale Norové vzpamatovali a poškodili Bremse a Königsberg. V 9:00 byl Bergen v rukou Němců. Britské letectvo se pokusilo napadnout lodě kotvící v Bergenu, ale neúspěšně.

 

Obsazení Trondheimu

Trondheim byl chráněn těžkým dělostřelectvem umístěným u ústí přístupového fjordu. Kdyby byly posádky dobře vycvičeny a v pohotovosti, mohly poškodit Hipper a jeho čtyři torpédoborce. Admirál Hipper plul fjordy rychlostí 25 uzlů a vyvolával zmatek neustálou světelnou signalizací. Něž mohly nevycvičené posádky děl zaměřit lodě, byl Hipper i jeho torpédoborce mimo dosah. V Trondheimu potopil Hipper minonosku Fröya a vysadil na břeh vojáky 181. pěší divize, kteří obsadili město. Do Trondheimu měly dorazit čtyři lodě, tři měly přivézt munici, zbraně a jiný materiál pro vyloděné vojáky, jedna byl tanker Skagerrak s palivem pro torpédoborce. Skagerrak se pro poruchu strojů opozdil a musel se skrýt ve fjordu nedaleko Bergenu. Tam jej 9. dubna objevil britský průzkum. 14. dubna jej po přiblížení britského křižníku potopila vlastní posádka. Jako jediná dorazila do Trondheimu Levante. Sao Paulo narazil u Bergenu na minu a potopil se, Mein byl zajat norskou torpédovkou Draug a byl potopen vlastním letectvem při cestě do Anglie.

 

Obsazení Narviku

8. dubna v 20 hodin se oddělilo deset torpédoborců komodora Bonteho od bitevní eskadry viceadmirála Lütjense a zamířilo k Narviku. Na svých palubách měly 2400 vojáků 3. horské divize generálmajora Eduarda Dietla. Ráno 9. dubna vplul Bonte do Ofotfjordu vedoucím k Narviku tři torpédoborce odbočili do Herjengsfjordu, aby obsadily město Elvegard, kde bylo skladiště norské armády. Další tři torpédoborce měly dobýt baterii u Ramnes, která však neexistovala. Bonte pokračoval k Narviku a přesně podle plánu se před příděmi jeho lodí objevil přístav plný lodí. U vjezdu kotvila norská pobřežní obrněná loď Eidsvold, jejíž kapitán nechal vypálit granát před příď Bonteho lodi. K Eidsvoldu byl vyslán člun s důstojníkem na palubě, aby požádal o norskou kapitulaci. Mezitím Bonte manévroval svojí lodí tak, aby jeho torpédomety neustále mířily na Eidsvold. Jakmile německý důstojník opustil Eidsvold, měl vypálit červenou světlici, pokud by jeho požadavky nebyly splněny. To se samozřejmě stalo, a jakmile se objevila světlice, vypálil Wilhelm Heidkamp ze vzdálenosti necelých 800 metrů dvě torpéda, která rozpůlila Eidsvold v půli a ten se téměř okamžitě potopil. Zachránilo se jen několik námořníků, zahynulo asi 270 mužů včetně kapitána. V Narviku kotvila sesterská loď Eidsvoldu Norge, která začala pálit po Němcích. Torpédoborec Bernd von Arnim palbu opětoval a zasáhl Norge dvěma torpédy, které ji potopily. Hrdinný boj Eidsvoldu a Norge však nic neznamenal, protože plukovník Sundlo, velitel narvické posádky, byl zrádce a nařídil nebránit město. Než přišel rozkaz zbavující ho velení, byl Narvik v rukou vojáků generála Dietla.

 

Okupace Dánska

Okupací Dánska získalo Německo kontrolu nad přístupy do Baltského moře. Dánská armáda kladla odpor pouze na hranici 9. dubna ráno, něž přišel rozkaz k jeho zastavení. Ztráty byly minimální, na dánské straně to bylo 13 mrtvých a 23 raněných, na straně Němců jen jeden mrtvý voják.

 

Závěr

Operací Weserübung získali Němci kontrolu nad Baltem a spoustou letišť, která v pozdějších letech umožňovala útoky na arktické konvoje dovážející do SSSR vojenský materiál. Dále využili obrovské množství fjordů jako přirozených kotvišť pro své námořnictvo. Německo však utrpělo těžké ztráty co se týče jeho hladinových plavidel. Muselo odepsat Blücher potopený v Oslofjordu, dále deset torpédoborců, které byly potopeny během tzv. 1. a 2. narvické bitvy, Königsberg, který byl potopen v Bergenu po zásahu třemi bombami při britském náletu, Karlsruhe vracející se do Německa poslala ke dnu britská ponorka Truant. Těžce byl poškozen i Lützow, při návratu do Kielu ho torpédovala ponorka, torpédo zničilo lodní šrouby a způsobilo rozsáhlé zaplavení na zádi. Lützow se málem potopil, nakonec ale byl odvlečen do Kielu, kde byl 12 měsíců mimo službu. Poškozen byl Admirál Hipper, Scharnhorst i Gneisenau. Dobytí Norska byla velká rána pro Francii a Velkou Británii, ale daleko větší porážka je čekala zanedlouho ve Francii.

Autor : Tomáš Hasoň / cyki 🕔15.02.2003 📕21.878

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře