Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔09.02.2003 📕13.666

Seriál

  1. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  2. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  3. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  4. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  5. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  6. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  7. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  8. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  9. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  10. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století

Podobné články

Další články autora

4. Dragouni a jejich úloha

4.1. Původ dragounů a vznik názvu

Ottův slovník naučný vykládá heslo Dragoni takto : „Zvláštní původně druh jízdní pěchoty, která užívala dlouhých ručnic, ba i s bodáky, a bubnů, a též měla setniny granátnické. Z těchto povstali později granátníci jízdní. Nejprvnější stopy dragounů nalézáme již u dobyvatelů amerických, z nichž Pizarro mladší poprvé počal jich užívati, neboť konaje často rychlé pochody posadil obyčejně za každého jezdce svého vojska na koně jednoho pěšího. Novější d. vzali původ ze šp. a fr. arkebuzníků čili arkebuzírů a jméno prý měli odtud, že ve Francii na praporech jejich vyobrazeni draci (dragoni) , ač ostatně i jinak se vykládá název. Ve 2. polovině XVIII. století pozbyli však určení svého bojovati střídavě dle potřeby na koni a pěšky a stali se jakýmsi středním druhem mezi jízdou lehkou a těžkou.“ O dragounech jakožto typicky české záležitosti v císařské armádě hovoří fakt, že „v roce 1893 měla habsburská armáda 15 dragounských pluků, z toho 9 českoslovanských, 2 polsko – ruské a 1 částečně slovinský“.[10]

Velmi výstižnou charakteristiku dragounů podává Petr Klučina v díle Třicetiletá válka : „Zakladatelem dragounů byl údajně francouzský maršál hrabě Charles Brissac de Cossé, který za italských válek v druhé polovině 16. století posadil své mušketýry a pikenýry na koně, aby tak docílil rychlých přesunů po rozlehlém válčišti. Koně považoval za pouhý dopravní prostředek umožňující pěchotě neočekávaně napadnout nepřítele. Dragouni po příjezdu na bojiště sesedli z koní a bojovali jako řadová pěchota, a rovněž jejich výzbroj a výstroj byla stejná. Koncem 16. století se dragouni z Francie rozšířili také do jiných evropských armád. Název vznikl buď z francouzského termínu dragon, který označoval krátkou mušketu, nebo z latinského draco – drak. Ten byl často zobrazen na praporcích prvních francouzských dragounských pluků.[11]

4.2. Dragouni ve světle Wallhausenova díla Kriegskunst zu Pferde

4.2.1. Obecný úvod

S masovým nástupem palných zbraní, zvětšováním se a profesionalizací armád a v neposlední řadě vznikem nových bojových složek (mj. dragounů) vyvstala na počátku 17. století řada problémů, které bylo nutno řešit. Proto se objevuje řada teoretických děl objasňujících např. výcvik či organizaci jednotlivých armádních složek. Jedním z největších a nejznámějších teoretiků té doby byl i Johann Jacob von Wallhausen, jehož rozsáhlá díla se stala po dlouhý čas učebnicemi nejen pro protestantská vojska. Jednalo se především o Kriegskunst zu Fuss (1620), Kriegskunst zu Pferde (1616) a Kriegskunst zu Schiff. Na tato i další jeho díla se odvolávala a i nadále odvolává řada historiků, mnoho kreseb z jeho knih se stalo notoricky známými.

Samozřejmě ani já nemohu Wallhausena opomenout a centrem mého zájmu se celkem pochopitelně stala kniha popisující výcvik a nasazení jízdy.

4.2.2. Členění jízdy a její úkoly

Wallhausen dělí jízdu na 4 velké složky – na kopiníky (lanciery), kyrysníky, arkebuzíry a dragouny. Zajímavé je dělení dle „ jakosti nebo kvality zbroje“ na defenzivní (kyrysníci), ofenzivní (arkebuzíři a dragouni) a defenzivně- ofenzivní (kopiníci). Dále je jízda členěna na těžkou (kyrysníci a kopiníci) a lehkou (arkebuzíři a dragouni).[12]

Kopiníci – elitní jízda složená především z vyšší šlechty. Typickým znakem bylo kopí (připomínající turnajový dřevec), takže jezdec přímo evokoval středověké rytíře, přičemž tento dojem byl ještě umocněn nákladnou tříčtvrteční plátovou zbrojí . Velmi zajímavým prvkem lišícím se od jinak podobně opancéřovaných kyrysníků byl návěsný prsní plát zvyšující odolnost zbroje vůči střelným zbraním. Velké nároky byly kladeny též na koně, který musel být mj. „vysoký, silný a nebojácný“ i na sedlo a postroj – např. uzda měla být „co nejpohodlnější a co nejlehčí[13]. Výzbroj se skládala kromě již zmiňovaného kopí též z páru kolečkových pistolí a jezdeckého meče. Jejich úkolem bylo narušování nepřátelského tvaru[14], k čemuž se šikovali do linií[15]. Wallhausen doporučuje nasadit proti nepříteli malé skupiny nepřesahující počet 25. Setninu tvořilo 64 jezdců.[16] Protože byl tento druh jezdectva velmi drahý a relativně málo efektivní, mizí již na počátku třicetileté války.

Kyrysníci – podobně jako kopiníci verbováni z řad šlechty, což zaručovalo nejen dobré základy v ovládání koně, které byly výcvikem dále rozvíjeny, ale též relativně dobré finanční zázemí, které by pokrylo např. pořízení si zbroje. Výzbroj i zbroj byla shodná s kopiníky, chybělo jen kopí. Taktickými jednotkami byly eskadrony. Setninu tvořilo 100 jezdců.

Arkebuzíři – nebo též karabiníci či „bandalírovaní jezdci[17] dostali svůj název podle zbraně, která se pro ně stala typickou, tedy podle arkebuzy. Jednalo se o kratší a lehčí zbraň než mušketa. Díky kolečkovému zámku umožňovala též pohodlnější střelbu z koně. Tato zbraň byly zavěšena na koženém řemeni zvaném bandalír (odtud další název), který usnadňoval manipulaci s arkebuzou, v některých oblastech nazývanou karabina (později se tento název vžil pro dlouhé jezdecké zbraně, či kratší verze pěchotních pušek přizpůsobených potřebám jezdectva). Výzbroj se dále skládala s páru pistolí umístěných v holstrách a z jezdeckého meče. Zbroj v podobě kyrysu chránila již jen trup, přílba byla otevřená , zpravidla typu morion, sturmhaub či birnhelm. Jako lehká jízda nepotřebovali arkebuzíři ani „tak těžké koně[18] jako výše zmíněné složky. Přestože Wallhausen používá termínu „lehká jízda“, bylo by vhodnější, zvláště během třicetileté války používat pojmu „polotěžká jízda“, neboť lehká jízda v podobě Chorvatů neměla žádnou zbroj a jejich taktika byla založena především na rychlosti a okamžiku překvapení. Setnina arkebuzírů byla stejně velká jako u kopiníků, tzn. 64 jezdců.

4.2.3. Dragouni

Dragouni jsou čtvrtým typem jezdectva. Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, bojovali jako řadová pěchota, na místo bitvy se však dopravovali na koních, taktéž během pochodu jsou přiřazeni k jízdě. Koně však mají ještě horší kvality než arkebuzíři. Přestože je tedy primární úlohou boj pěší, Wallhausen nabádá čtenáře, tedy i potencionální dragouny , aby „se učili střílet z koně jako arkebuzíři“.[19] Důraz byl tedy kladen i na jezdecký výcvik, čímž vzrůstala bojová hodnota dragouna, který se postupně stává plnohodnotnou složkou kavalerie – jako jezdectvo již útočí dragouni Gustava Adolfa.

4.2.3.1. Zbroj, výzbroj a výstroj

Dragouni byli nejen mušketýři, ale též pikenýři.[20] Přestože se dá obecně říci, že dragouni používali stejnou výzbroj, zbroj a výstroj jako pěšáci, najdeme zde několik důležitých odchylek. Nejmarkantnějším prvkem dragouna je mušketa zavěšená pomocí řemene během jízdy na jeho zádech. Řemen je k mušketě připevněn šrouby, ale ani názorný obrázek neukazuje, jak přesně. Postupně se mušketa odlehčuje a dragoun tak pozbývá (o něco dříve než pěšáci) furkety. Vzhledem k možnému střetu s nepřátelskou jízdou navíc na rozdíl od pěšáka, který byl přímo chráněn pikenýrem, může mít přílbu (Wallhausen zobrazuje dragouny s kloboukem i přilbou). Ve skutečnosti měl-li voják i přilbu, pak ji používal v boji. Jinak nosil klobouk a přilbu měl zavěšenou třeba na opasku.

Upravená byla i píka. Především byla kvůli manipulaci na koni kratší než pěchotní (ale i ty se postupně zkracovaly) a zhruba uprostřed byla vybavena řemínkem, který se navlékl na zápěstí a sloužil k lepšímu uchopení zbraně (zabraňoval jejímu vypadnutí z ruky).

Zatímco mušketýr je mnohdy bez jakékoli zbroje (až na zmiňované přilby), pikenýr byl chráněn otevřenou přílbou, plechovým nákrčníkem, předním (příp. i zadním) plátem kyrysu a stehenními pláty. Kromě píky či muškety měli dragouni samozřejmě i poboční zbraň, Wallhausenovy kresby znázorňují s největší pravděpodobností kord.

Nepostradatelnou součástí výstroje střelce byl kožený bandalír zavěšený přes prsa. Na něm byly umístěny měrky s přesně odměřenou dávkou prachu do hlavně. Protože se jejich počet pohyboval kolem 12, bývají někdy nazývány též jako „apoštolové“. Dále zde byla malá prachovnice s jemným prachem na pánvičku, kapsička na střely a ucpávky a mohl kolem něj být omotán i doutnák. Hořící doutnák pak držel dragoun v levé ruce (jeden konec mezi ukazováčkem a prostředníkem, druhý konec mezi prsteníkem a malíčkem) spolu s uzdou (samozřejmě ne při střelbě). Pokud se dragoun nechystal ke střelbě, měl hořící konec doutnáku zasunut v perforované kovové trubičce umístěné na bandalíru.[21]

4.2.3.2. Organizace, pochodové a bojové tvary

Setnina dragounů je největší v rámci jízdy a dle Wallhausena ji tvoří 100 pikenýrů a 100 mušketýrů. Wallhausen uvádí 2 základní pochodové tvary. Střed širokého pochodového tvaru (obdélníku 20 x 10 jezdců) tvoří pikenýři, po stranách jede 2 x 50 mušketýrů. Vpředu před pikenýry jede kapitán (s holí jakožto odznakem hodnosti), který je doprovázen sluhou (stolovníkem) s kopím, za ním jede další sluha (s partyzánou). Pak následuje seržant (poznáme jej podle halapartny) s bubeníkem. Těsně před pikenýry pak jede praporečník. Pravé křídlo 50 mušketýrů vede seržant s bubnem následován bubeníkem. Taktéž levé křídlo je vedeno seržantem (tentokrát bez bubnu) a bubeníkem. Útvar uzavírají 3 seržanti s halapartnami.[22]

Dlouhý pochodový tvar vypadá následovně: vpředu jede kapitán se sluhy a bubeníkem, následuje 50 mušketýrů (5 x 10), seržant (pravděpodobně s bubnem), 50 pikenýrů, seržant, bubeník, praporečník, 50 pikenýrů., seržant, bubeník, 50 mušketýrů a seržant.

Za bojovým seskupením se táhne trén složený z muničních vozů, spížních vozů a markytánek, manželek, dětí, atd. S trénem postupují jednotliví pěší vojáci.

Postavení před bojem je následující: dragouni již sesedli z koní, o jejichž hlídání během bitvy se stará několik dalších jezdců. Střed bojového seskupení tvoří čtverec pikenýrů s třemi bubeníky a praporečníkem. Poněkud vpředu jsou vysunuty levé a pravé křídlo, každé je složeno z pěti šachovnicově uspořádaných řad po deseti mušketýrech (nizozemská taktika).[23] Následující střetnutí pak probíhá dle „pravidel pěšího boje[24]

Wallhausen probírá celou řadu možností kombinací jednotlivých složek jízdy, útok i obranu – vše je nejen detailně popsáno ale i zobrazeno na velkých tabulích. Autor dokonce nezapomíná ani na táboření (v poli, opevněné, u řeky, ve městě).

4.3. Dragoun za třicetileté války

Nasazení dragounů za třicetileté války nebylo příliš odlišné od zmíněné Wallhausenovy teorie. Dokonce i císařská armády postupně opouští španělskou tercii a formuje pěší oddíly (a samozřejmě i dragouny) do efektivnějších linií (což jen potvrzuje správnost Wallhausenových myšlenek), které umožňují snadnější manévrování na bojišti a především upřednostňují střelce před pikenýry, jejichž počty se snižují a ustalují asi v poměru 1 : 2 ve prospěch mušketýrů .

V některých armádách již během tohoto konfliktu dokonce ani nemůžeme doložit užívání pík, což je jeden z důkazů svědčících o přeměně dragounů ve skutečnou jízdu. Dalším markantním prvkem je používání palaše, což je čistě jezdecká zbraň s větší účinností v jezdeckém střetnutí než dosavadní dragounský kord. Revolucí v nasazení dragounů provedl známý vojenský reformátor Gustav Adolf, který dragouny v řadě bitev použil přímo jako jezdectva, takže již nesesedávali z koní .

Do značné míry měl na toto nasazení i vliv používání nové taktiky švédské jízdy, která upustila od zdlouhavé a málo účinné karakoly. Jízda nyní podnikala frontální útok s palašem v napřažené ruce hrotem čepele kupředu. Protože tak byly palné zbraně používány až v jednotlivých soubojích, nebyl dragoun se svou těžkopádnou mušketou v první fázi útoku handicapován. Samozřejmě, že nasazení dragounů jako druhu jízdy (s jeho dosavadní výzbrojí – myslím tím s mušketou ne příliš vhodnou k jezdeckému střetnutí) záleželo vždy na konkrétní situaci, nicméně další vývoj skutečně pokračoval po této linii.

Dragouni se tak stali snad nejuniverzálnější složkou armády, která byla „na svém místě nepostradatelná a užitečná[25]. Mohli být totiž nasazeni jako pěšáci či jízda, ale pomáhali při ženijních pracích (budovali polní opevnění a cesty), vykonávali strážní službu a mohli pronásledovat nepřítele. Dalšími konkrétními úkoly byly nenadálé útoky na menší pevnosti či přepady nepřátelský táborů[26], přičemž díky rychlosti přesunu mohly posloužit jako posily pěchoty, čímž se z nich stali doslova „hasiči, kteří byli nasazováni všude tam, kde hořelo“.

Přesto byli kvůli své dosavadní nevyhraněnosti neoblíbeni u pěchoty i jezdectva a vysloužili si dokonce hanlivou přezdívku „napůl člověk, napůl dobytek“.[27]

Poznámky

[10] Ottův slovník naučný.7. díl.Praha, 1893. S. 907.

[11] Klučina, P. Třicetiletá válka. Praha : Paseka, 2000. 1. vyd. S. 85.

[12] Wallhausen,J. J. von.Kriegskunst zu Pferde. Frankfurt am Main, 1616. S. 1,2.

[13] Tamtéž, s. 5.

[14] Tamtéž, s. 31.

[15] Tamtéž, s. 31.

[16] Tamtéž, s. 59. Všechny údaje o počtech setnin se nalézají na této straně.

[17] Tamtéž, s. 35.

[18] Tamtéž, s. 35.

[19] Tamtéž, s. 41.

[20] Tzn. část dragounů byla vyzbrojena mušketou a část píkou.

[21] Wallhausen, s. 41. Fig. 11. Strany s obrázky nejsou číslovány, proto uvádím jen čísla obrázků pod zkratkou Fig. dle Wallhausena.

[22] Tamtéž, s.58. Fig 15 .

[23] Tamtéž, s. 83 – 85. Fig. 32.

[24] viz Wallhausen. Kriegskunst zu Fuss. Frankfurt am Main, 1620.

[25] Tamtéž, s. 39.

[26] Klučina, P. Třicetiletá válka. Praha : Paseka, 2000. 1. vyd. S. 87.

[27] Tamtéž, s. 87

Seriál

  1. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  2. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  3. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  4. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  5. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  6. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  7. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  8. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  9. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století
  10. Výzbroj a zbroj dragounů v rámci Moravské zemské hotovosti v 2. pol. 17. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Evžen Petřík / Oněgin 🕔09.02.2003 📕13.666

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře