Historie arabsko-izraelského konfliktu

Autor: Petr Karas / Petr Karas1 🕔︎︎ 👁︎ 40.311

Od války za nezávislost po důsledky šestidenní války


Poměrně dlouhá doba, která uplynula od války v letech 1948-1949 do další velké konfrontace v roce 1967(16), byla dána složitým vnitřním vývojem zúčastněných států. Izrael se potýkal s řadou hospodářských problémů a teprve velké dotace ze zahraničí (hlavně západoněmecké reparace, "odškodné", dle smlouvy z roku 1952, ale také podpora od bohatých Židů v diaspoře - především v USA) pozitivně zapůsobily na ekonomický vzestup Izraele. Židovský stát, v němž až do 70. let vládla levicová strana MAPAJ (D.B. Gurion, M. Šarett, L. Eškol, G. Meierová), se musel také starat o vojenské zabezpečení, které bylo z velké části realizováno dovozem francouzských, v menší míře amerických (přes SRN), zbraní.


Reklama

Přes oficiální příměří pokračovaly oboustranné teroristické a sabotážní akce, arabské státy zároveň zavedly přísný hospodářský bojkot Izraele a popíraly jeho existenci. Avšak ani v nich nevládl pokoj. Jordánsko muselo řešit situaci velmi početné skupiny Palestinců na Západním břehu Jordánu, který okupovalo, král Abdulláh byl v roce 1951 zavražděn palestinským fanatikem a o rok později se vlády ujal jeho osmnáctiletý vnuk - Husajn II. (dnešní vládce Jordánska).


K významnějším změnám došlo na straně hlavního nepřítele Izraele - v Egyptě. Roku 1952 zde byl proveden převrat, po svrhnutém králi Farúkovi I. převzal moc generál M. Nagíb, byla vyhlášena republika a roku 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Ten podporován nacionalisticky smýšlejícím důstojnickým sborem se snažil odčinit porážku z roku 1949 a "zahnat Židy do moře". K tomu mu mělo dopomoci sblížení s "východním blokem", od něhož získal moderní zbraně (ČSR, SSSR), a uzavření dohody o společné obraně se Sýrií. Izrael si uvědomoval sílící nebezpečí, ale podnět k válce přišel nakonec z úplně jiné strany. Ve snaze získat peníze pro labilní egyptskou ekonomiku znárodnil Násir v červenci 1956 Společnost Suezského průplavu, kterou ovládal převážně britský kapitál. Toho chtěly využít vlády Británie a Francie, pro které byl Násirův režim krajně nepohodlný(17), a tak bylo zinscenováno "velké divadlo".


24. října 1956 uzavřela Francie s Izraelem tajnou dohodu o protiegyptské akci, na konci téhož měsíce začal útok izraelské armády na Sinajský poloostrov, který byl bleskově obsazen. Následovalo britsko-francouzské ultimátum vyzývající obě strany k ukončení bojů, stažení se od Suezského průplavu a souhlas s jeho okupací "neutrálními vojsky". Egypt pochopitelně odmítl a tak začal britsko-francouzský výsadek u Port Saidu prezentovaný jako akce zajišťující oddělení bojujících stran. Pro velký odpor OSN, hlavně obou supervelmocí (USA, SSSR), a nedostatečné finanční krytí skončila akce neúspěchem, vojska agresorů se stáhla a podél egyptsko-izraelských hranic byla rozmístěna vojska OSN.


I v dalších letech byly hranice Izraele často narušovány akcemi letectva i pozemních sil a právě v duchu pohraničních šarvátek mezi Izraelem a Sýrií (vodní zdroje v blízkosti Genezaretského jezera) se postupně zvyšuje napětí v oblasti vrcholící konfliktem v roce 1967. Egypt a Sýrie(18) získávají zbraně od SSSR a jeho "spojenců" v množství překonávajícím izraelský vojenský potenciál, podporují ozbrojené skupiny (fedaijíny) provádějící útoky přes hranice a dochází také k aktivizaci Palestinců - roku 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejímž programu se hovoří o vzniku Palestinského státu, návratu uprchlíků i likvidaci Státu Izrael.


Na začátku roku 1967 dokončil izraelský generální štáb (Jicchak Rabin) plán vojenského útoku na sousední arabské země. Předpokladem k vítězství byl moment překvapení, tzn. chtěl-li Izrael uspět, musel se smířit s nevděčnou rolí agresora. Do konfliktu vstupoval s moderní, perfektně vycvičenou armádou podpořenou dokonalou znalostí protivníka (špionáž). Arabské armády disponující značnými zdroji "živé síly" a početnou sovětskou technikou hřešily na nejednotnost velení, podcenění protivníka i neúplné zvládnutí poměrně složité techniky.


V květnu 1967 dostaly události rychlý spád. Izraelský parlament (Kneset) dal vládě plnou moc k zahájení operací, došlo k soustřeďování vojsk u hranic, Egypt uzavřel dohody o společné obraně se Sýrií, Jordánskem a Irákem(19), vyhlásil výjimečný stav a uzavřel Tiranskou úžinu (blokáda izraelského přístavu Ejlat). 4. června učinila nově vytvořená izraelská vláda "národní jednoty"(20) rozhodnutí o neprodleném zahájení vojenských operací.


Reklama

5. června v ranních hodinách začala leteckým úderem namířeným proti egyptským letištím další z arabsko-izraelských válek. Postupně se podařilo Izraelcům zdecimovat letectva arabských států a tím ulehčit boje pozemním vojskům. Tažení na egyptské frontě skončilo 9.6. dosažením Suezského průplavu, již 8.6. byl dobyt celý Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma(21) a boje byly ukončeny 10.6. obsazením syrských Golanských výšin - šest dní trvající válka na Středním východě skončila.


Ve válce získal Izrael celý Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny (viz mapa č. 4).  Za cenu 700 mrtvých ovládl území o rozloze přes 60 000 km2 (tj. 3x více než byla rozloha samotného Izraele), zabezpečil své hranice, ale také vzbudil v Izraeli klamný pocit, že se jejich stát může kdykoliv bez problémů ubránit arabskému útoku, tj. chyba, která byla dosud vlastní jejich protivníkům. Izrael však také "získal" spolu s územím přes 90 % Palestinců usazených v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Velice špatná ekonomická situace na okupovaných územích i řada diskriminačních opatření celkem logicky zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových (teroristických) skupin v čele s OOP(22). Velký počet Arabů (cca 1/3 populace Izraele v roce 1968) a jejich odpor vůči izraelské správě zapříčinily určitou destabilizaci státu a do dnešních dnů způsobují četné potíže při mírových jednáních.


Válka měla dohru i na poli mezinárodním. OSN rezolucí č. 242 vyzvala Izrael ke stažení z okupovaných území, řada států přerušila s Izraelem diplomatické styky (včetně Československa) a Francie, do té doby hlavní dodavatel vojenské techniky, vyhlásila na Izrael zbrojní embargo(23). To byla samozřejmě rána pro izraelskou armádu, ale po určité době improvizace byla armáda (hlavně letectvo) přezbrojena vojenskou technikou z USA i z rozbíhajícího se domácího průmyslu.


Celkově šestidenní válka znamenala posílení Izraele a porážku arabských armád(24), ale na druhé straně způsobila další růst protiizraelské hysterie v arabském táboře(25), vyvolala dodnes živý problém okupovaných území a především neodstranila prakticky žádnou z příčin, které šestidenní válku vyvolaly. Proto je tento konflikt nutno vidět i jako cestu k nové válce.


 

Předchozí stránka          Následující stránka

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více