Mýtus Jalty

Autor : František Novotný 🕔20.01.2003 📕12.021

Abychom pochopili, o čem se skutečně při setkání Velké trojky na Jaltě v únoru 1945 jednalo, či spíše nejednalo, je třeba se vrátit až na samý počátek historie USA. Američtí osadníci, kteří museli platit britské vojáky na severoamerickém kontinentu jako ochranu před Francouzi a Indiány, se bitvou u Monongahely přesvědčili, že jenom zbytečně vyhazovali peníze. Nakonec se stejně museli bránit sami pomoci domácích miličních jednotek, které si osvojily indiánskou taktiku boje. Za revoluční války pak přesvědčení, že stálé profesionální armády jsou nástrojem královských tyranií, se stalo přímo biblí první generace amerických politiků a myslitelů, a přesvědčení, že jediným vhodným obráncem demokracie je „občan ve zbrani“, vydrželo USA jako nezpochybnitelné krédo po celé 19. století.

Čeho se ale američtí národní vůdci báli jako čert kříže, byl politikařící generál. Uvědomme si, že během 19. století v nejbližším sousedství USA, v Jižní Americe, docházelo ke střídání generálských diktatur jako na běžícím pásu, když prezidenty dosazovaly armády (ve Venezuele to zafungovalo před pár týdny). Americké politické myšlení tak vypracovalo doktrínu naprostého oddělení politiky od vedení válek a zase naopak. Jestliže politici naznají, že je třeba vést válku, musejí vyklidit pole a přenechat je se vším všudy Martovi. A naopak, v době míru se nesmí žádný voják o politiku ani otřít.

Toto bylo prostředí v němž byl vychováván a jako politik vyrostl Roosevelt, toto bylo prostředí, které na West Pointu nasával plnými doušky i Eisenhower, původně farmářský chlapec z amerického Středozápadu, který o rafinovanosti evropské politiky nemohl mít ani tušení (proto si tak dobře rozuměli, proto Roosevelt na doporučení Marshalla vybral Eisenhowera, který nebyl žádná oslnivý polní velitel, ale vynikající administrátor, jako vrchního velitele pro Evropu).

V případech obou vůdců existují až úsměvné příběhy (kdyby to nebylo v důsledku tak tragické) o této ryze americké schizofrenické doktríně, že válka vylučuje politiku. Kupříkladu po Pearl Harboru Roosevelt vyloučil z válečné rady ministra zahraničí Cordella Hulla, který zpočátku s tímto rozhodnutím souhlasil, neboť i podle jeho názoru válkou zahraniční politika končila. Znamenalo to, že po vylodění činil Eisenhower prvořadá rozhodnutí, aniž měl možnost je konzultovat s ministerstvem zahraničí, aniž by vůbec tušil, že jsou politická, že ohrozí budoucnost USA, neboť mu připadala jako ryze vojenská (a už vůbec netušil, že o pár let později jemu, už jako prezidentu, budou působit bezesné noci).

Voják Eisenhower nebyl sto kupříkladu pochopit, jaký je rozdíl, jestli jeho vojenská správa dosadí v osvobozeném francouzském městečku za starostu komunistu nebo nekomumistu. Pochopitelně, že de Gaulle z této politické nekompetence šílel.

Ještě více ovšem šílel Churchill, rozený homo politicus, neboť Roosevelt odmítal jakoukoli politickou odpovědnost za Eisenhowerova rozhodnutí, u kterých také on odmítal vidět jakékoli politické pozadí. Napřed je třeba co nejrychleji vyhrát válku a pak se všichni sejdeme a společně se Stalinem dáme světu šťastnější podobu, tak nějak by se dalo shrnout jeho přesvědčení, s jakým přijel i na Jaltu.

Kromě sladění závěrečných vojenských operací Spojenců se zde v politické oblasti hlavně jednalo co s Německem. Zda rozdělit, a když ano, jak, Stalin pak měl především zájem o výši reparací. Třetí setkání bylo zasvěceno statutu budoucí Rady bezpečnosti OSN, čtvrté padlo na záležitosti Polska, páté na OSN, avšak nikde není zaznamenáno, že by Velká trojka jednala o pevných demarkačních liniích v Evropě.

Ani nemohla, neboť na Rooseveltův podnět, že to je ryze vojenský problém, byl tímto jednáním už dříve pověřen generál Eisenhower. Ten již v lednu 1945 poslal do Moskvy svého zástupce, britského leteckého maršála Teddera, aby se Stavkou projednal operační pásma jednotlivých spojeneckých armád. To bylo to pravé pro Stalina, který měl svoje maršály pevně v ruce, a pro něhož pojmy politika a válka splývaly. Sověti okamžitě přistoupili na čistě „vojenské“ nazírání problému, protože bylo pro ně neskonale výhodné. Předběžně byla jako hlavní dělící linie stanovena linie přírodních překážek - Labe, Krušnohoří, Dunaj. Je třeba znovu zdůraznit, že Eisenhower to chápal jako čistě vojenské vymezení operačního styku, asi takové, které probíhalo v Belgii a v severní Francii mezi Američany a Brity.

Podle mého názoru se vojenské plány mají sestavovat s jediným cílem: urychlit vítězství. Později je možno provést úpravy a vojska jednotlivých národů soustředit v jejich vlastních národních sektorech“, uvádí Eisenhower ve svých memoárech. Zde je s krystalickou průzračností vykreslen jeho základní strategický názor, z něhož vyplývá, proč odmítl Churchillem navrhované vylodění na Balkáně a proč na jaře 1945 dal přednost obsazení Porúří před dobytím Berlína. Proto také pokládal Churchilla za nekompetentního politického diletanta, který jenom „kazí“ jeho vytříbené vojenské plány. Jelikož ale britské jednotky bojovaly americkými zbraněmi, střílely americkou munici, jedly americké dávky a čokoládu a spalovaly americký benzin, musel se Churchill vždy podrobit.

Svědčí o tom jeho hořké dopisy: Trumanovi z 18. 4. 1945, kdy upozorňuje - okupační pásma v Německu byla ukvapeně stanovena v Quebecu v září 1944, kdy se ještě nedalo předvídat, že generál Eisenhower pronikne hluboko do německého vnitrozemí, Edenovi z 19. 4. 1945, kdy zachraňuje, co se dá, když píše - budeme ušetřeni mnoha pozdějších diskusí, vtáhneme-li do Lübecku před našimi ruskými přáteli, kteří sem míří od Štětína...nenahlížím, proč by měli Rusové obsadit Dánsko..., a znovu Trumanovi 30. 4. 1945 o Československu - stěží může být pochyb o tom, že osvobození Prahy a co největší části západního Československa americkými vojsky by tam velmi pozměnilo poválečnou situaci... budou-li naproti tomu hrát západní spojenci při osvobození Československa roli jen podružnou, pak půjde tato země stejnou cestou jako Jugoslávie.

Bohužel britská armáda, jejíž velitele učil Churchill politickému katechismu každodenními dopisy, operovala na severním křídle, takže mohla uchránit komunistického osudu Dánsko, nikoli Československo. Na Churchillův telegram z 5. 5. 1945 se zněním - Doufám, že vaše plány nevylučují postup na Prahu, budete-li mít k tomu dost vojska a nenarazíte-li dříve na Rusy. Myslel jsem si, že byste nemusel omezovat svůj postup, budete-li mít dostatečné síly a nebudete-li mít co dělat s nepřátelskými útvary, odpověděl podrážděný Eisenhower nezdvořile Trumanovi, který pak jeho odpověď ještě téhož dne přeposlal Churchillovi. Stálo v ní: Sovětský generální štáb plánuje nyní operace na Vltavě... Zamýšlím rozbít zbývající organizovaná německá vojska... Ukáže-li se pak, že je záhodno postoupit do Československa, a dovolí-li to zdejší okolnosti, zaměřil bych logicky svůj postup na Plzeň a Karlovy Vary. NEPODNIKNU však nic, co bych z VOJENSKÉHO hlediska nepovažoval za moudré .“

Sovětské prameny pak cudně dodávají, že velení 1. ukrajinského frontu se obrátilo na Eisenhowerův štáb s upozorněním, že by nebylo vhodné, aby se spojenecké jednotky v České kotlině promíchaly a narušily tak chod Pražské operace.

S výše uvedené korespondence vyplývá, že žádné pevné demarkační linie, domluvené na Jaltě (nesměšovat s okupačními pásmy v Rakousku a Německu) neexistovaly, že byly jenom předběžně mezi spojeneckými štáby stanoveny operační linie dotyku podle americké strategické doktríny, že „politika se smí dělat až po válce“, čehož využili politicky pružnější Rusové, kteří věděli, jak zahrát na americkou strunu „čisté“ války.

Pro Eisenhowera nebyl Praha dostatečně „vojenským“ cílem, Schörnerova armádní skupina se dohodla s Českou národní radou na opuštění Prahy a vůbec Čech - jediným cílem těchto německých vojáků bylo dát se zajmout od Američanů, což měla domluvit americká tajná mise na Schörnerovo velitelství do Velichovek severně od Hradce Králové 7. a 8. 5. 1945. V Praze se už prakticky nebojovalo, tak proč se plést Rusům do cesty, proč narušovat prostor jejich operace, na níž ho tak správně vojácky upozornili?!

Autor : František Novotný 🕔20.01.2003 📕12.021

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře