Nejasno kolem uranové munice

Autor : František Novotný 🕔20.01.2003 📕16.927

Podobné články

Další články autora

Protitankové zbraně

15. září 1916 se u Flers na západní frontě objevila na bojišti nová zbraň, která měla válčení vyvést ze slepé uličky zákopové války. Byl to tank. Na bojišti, kde útočící pěchotu masakrovaly kulomety a přehradná palba moderních rychlopalných děl, neměl pěšák, jakmile vyběhl ze zákopu, žádnou šanci. Teprve tank mu ji poskytl, jak prokázala bitva u Cambrai 20. listopadu 1917, kde nasazení 476 tanků vedlo k okamžitému postupu 6,5 km hluboko do německých postavení za minimálních vlastních ztrát. Na každou zbraň se ale najde protizbraň. Za 1. světové války byly ještě tanky ničeny běžnými polními děly, avšak za 2. světové války, v jejímž průběhu se tank stal hlavní ofenzivní zbraní, již existovala celá škála speciálních prostředků obrany - především protitanková děla. Na závěr této války se objevily i pancéřovky - ruční protitankové zbraně, pracující na principu rakety, od nichž vede cesta až k protitankovým řízeným střelám, jež byly současným hlavním prostředkem protitankové obrany - dokud se neobjevila převratná munice z ochuzeného uranu.

Protipancéřová munice

S úporností a důvtipem hodným lepší věci, byly během 2. světové války zkonstruovány pro protitanková děla speciální střely, používající k proražení pancíře tanku, či jiného obrněného vozidla, různé fyzikální principy. Podle nich se dělí do dvou hlavních skupin:

  1. střely využívající k účinku v cíli kinetickou energii
  2. střely využívající k účinku v cíli energii výbuchu.

Střely typu a) nenesou žádnou výbušninu, tedy po dopadu nevybuchují!, ale prorážejí pancíř cíle čistě energií dopadu. Je nasnadě, že jak se zdokonalovaly tanky a rostla tloušťka jejich pancířů, musela růst i dopadová energie střely. Pro tuto energii jsou podstatné dvě veličiny - rychlost dopadu střely a hmotnost střely. V praxi to vedlo k tomu, že se zvyšovala ráže protitankových děl a prodlužovala hlaveň, aby se zvýšila úsťová, a tedy i dopadová rychlost střely. To se ale nedalo provádět do nekonečna a začaly se hledat fyzikální finty, které by problém obešly. Jednou z nich byl vývoj tzv. podkaliberních střel. Energie střely je přímo úměrná ploše jejího dna, na které v hlavni působí hnací plyny, avšak čím větší má střela průměr, tím větší je i aerodynamický odpor. Zkonstruovala se tedy střela, která má v hlavni velký průměr (kalibr), avšak jakmile hlaveň opustí, kalibr se redukuje na menší tím, že od střely odpadne plášť. Tentýž princip se dá uplatnit i při dopadu. Vypálíme sice střelu o velkém kalibru, aby akumulovala dostatek energie, avšak pancíř bude prorážet jen jakási jehla, ukrytá pod pláštěm střely. Toto uspořádání pak pracuje jako převodová páka, která znásobí tlak, jehož pomocí jehla pancíř proráží. Těmto střelám se pak říká složené střely s tvrdým jádrem. Ze základů fyziky pak vyplývá, že toto jádro musí být co nejtěžší, aby převzalo co nejvíce pohybové energie. Musí být také dostatečně tvrdé, aby se neroztříštilo či nedeformovalo. Za 2. světové války se tato jádra vyráběla z wolframových slitin a každý konstruktér protitankové munice věděl, že použití materiálu o vyšší hustotě by radikálně zvýšilo účinnost průbojné střely s tvrdým jádrem, nebo umožnilo zmenšením ráže zkonstruovat dostatečně účinné střely i pro malorážní automatické kanony, které jsou ve výzbroji letadel a vrtulníků. Ze střel typu b) si všimneme pouze tzv. kumulativních střel, neboť mají taktéž vazbu na střely s ochuzeným uranem. Protitankový granát s kumulovaným účinkem nese pod aerodynamickým krytem z tenkého plechu nálož výbušniny, která má zepředu dutinu ve tvaru kužele. Po zásahu se tato nálož „nalepí“ na pancíř a exploduje. Díky jejímu geometrickému tvaru vzniká kumulovaný účinek - zplodiny exploze, což jsou žhavé plyny a drobné částice, se soustředí do jakéhosi paprsku v ose kuželové dutiny, který pancíř propálí, žhavé plyny pak proniknou do vozidla a jeho vnitřek vypálí, respektive přivedou k výbuchu uvnitř uskladněnou munici. Použití ochuzeného uranu pak splnilo sen konstruktérů protitankové munice, neboť de facto spojuje účinky střely s tvrdým jádrem a střely kumulativní, a navíc umožňuje konstruovat tuto munici i pro malorážní automatické letecké kanony tak, aby spolehlivě prorážela pancíře všech běžných typů tanků.

Složená střela s jádrem z ochuzeného uranu

Aby bylo možno uvážit rizika, jaká z nasazení této munice vyplývají, je třeba popsat mechanismus jejich účinku v cíli, kupříkladu u malokaliberní střely pro letecký kanon GAU-8, jimiž jsou vyzbrojeny americké bitevní letouny A-10. Jedná se o složenou střelu s pláštěm z hliníku a vnitřní náplní z ochuzeného uranu. Po dopadu na pancéřovou desku se vnější plášť „nalepí“ na povrch a zabrání, aby se střela odrazila. Aniž by cokoli explodovalo, vnitřní těžká náplň z ochuzeného uranu nese tolik energie, že se začíná „cedit“ pancířem. Nedochází tedy, znovu opakuji, k žádné explozi, natož k jaderné, takže hovořit o těchto střelách jako o jaderných, jak jsem taktéž zaslechl, je holý nesmysl. Pro představu, je to něco podobného, jako když hřebíkem prorážíte plechovku. Jelikož uran není tak tvrdý jako wolfram v klasických složených střelách, prudce se deformuje a vzniklým ohřevem se vypařuje. Náš „hřebík“ tak nabývá podobu vysokoenergetického paprsku, složeného z plynů kovu a jeho částic, který obdobně jako u střel kumulativních, pancíř propaluje. Jakmile pronikne do obrněného vozidla, zvedá se prudce i teplota uvnitř a zde pak už záleží na náhodě. Pokud se rozžhavené větší částice uranového jádra protitankové střely dostanou do kontaktu s municí, uskladněné v tanku, dochází k vnitřní explozi, která vozidlo ve zlomku sekundy demoluje. U tanků je obvykle explozí odtržena věž, jak dokumentují záběry vraků z války v Perském zálivu. Následky pro osádku jsou každopádně fatální. Pro posouzení sekundárních účinků uranových střel je třeba brát v úvahu, že nedochází k žádné jaderné reakci a může se projevit pouze zbytková podprahová radioaktivita uranového „paprsku“. Z něho se pak při zásahu uvolňují do nitra vozidla uranové páry, respektive po následné explozi i do okolí, kde pak kondenzují.

Neobjasněné otázky uranové munice

Podle naučného slovníku je uran stříbrobílý, dosti měkký, těžký kov o hustotě 18,7. Ve srovnání s ocelí (železem) o hustotě 7,86 je tedy uran více než dvakrát hmotnější. Tato hustota s měkkostí pak umožňují bez použití výbušniny nastartovat obdobu kumulativního efektu i při malém objemu, a použít tuto munici v malorážových leteckých kanonech. Z patnácti známých izotopů obsahuje přírodní uran izotopy tři, U 238, U 235 a U 234, vesměs zářiče alfa. Jaderným palivem jsou pak izotopy U 238 a U 235 (z těch přírodních), takže se dá předpokládat, že ochuzený uran v munici obsahuje pouze zbytkový izotop U 234 a že jeho vyzařování je pod úrovní běžného radioaktivního pozadí. Proto je těžko uvěřitelné, že by, notabene po vypaření a následném rozptylu, dokázala tato munice způsobit radioaktivitu zasaženého cíle a jeho okolí. Naopak se téměř nezmiňuje toxicita těžkých kovů, k nimž kovový uran bezpochyby patří. Již olovo má v tomto směru špatnou pověst a existuje teorie, která úpadek římského impéria přisuzuje olověným trubkám městského vodovodu. I když ponecháme stranou takové exotické teorie, je ověřenou skutečností, jakou zátěží pro lidský organismus kovy obecně jsou. Již v padesátých létech byl svět šokován záhadnou nemocí „Minamata“ japonských rybářů ze stejnojmenného přístavu. Stála za ní otrava organickými sloučeninami rtuti. Ulovené a konzumované ryby totiž fungovaly jako „vysavače“ tohoto kovu, jenž se do moře dostal s odpadem z přilehlé průmyslové oblasti. Použití uranové munice znamená první nekontrolovaný kontakt člověka s kovovým uranem, neboť v této podobě v přírodě neexistuje. Nemáme tedy zkušenosti s jeho toxicitou, odhlédneme-li od mediálně vděčné radioaktivity, jíž se přičítají i případy leukémie u italských vojáků, nasazených v Kosovu. Podle mého soudu nejsou tyto a další případy dostatečně statisticky podchyceny. Postrádám srovnání mezi výskytem leukémie v běžném vzorku obyvatelstva a mezi vojáky, nasazenými v oblastech, kde byla uranová munice použita. Postrádám i statistiku, srovnávající vojáky trpící leukémií, s vojáky, kteří do styku s vraky bojové techniky přišli a s těmi, ač na bojovém území sloužili, do takového styku nepřišli. Je-li leukémie opravdu způsobena uranovou municí, museli postižení vojáci do takového kontaktu bezpodmínečně přijít. Dále postrádám statistiku výskytu leukémie u vojáků protistrany, především vojáků iráckých, neboť byli vystaveni kontaktu daleko masivnějšímu, a důvěryhodnou statistiku výskytu leukémie u civilního obyvatelstva postižených oblastí, jenž by měl být podstatně vyšší než u vzorku průměrného za předpokladu, že uranová munice opravdu karcinogenní je. Dokud nebudou takové statistiky zpracovány a uveřejněny, nedá se o působení uranové munice, ať už radioaktivním nebo toxickém, vypovědět nic hodnověrného.

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔20.01.2003 📕16.927

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře