Tragédie jménem Versailleský systém

Autor : Jan Ešner / honza 🕔19.01.2003 📕24.740

Již v roce 1915 bylo jasné, že na hlavním bojišti první světové války – západní frontě – nastal pat. Podobně jako v předcházejících konfliktech, především válkách o dědictví v 18. století, mohla existovat naděje, že problémy nakonec vyřeší diplomaté. Bohužel veškeré tyto naděje vzaly záhy zasvé.

Do první světové války šly mocnosti s obrovským očekáváním. Při úspěchu se rýsovala reálná naděje na upevnění jejich pozice v Evropě i ve světě. Požadavky jednotlivých hlavních mocností však byly v takovém rozporu s realitou, že naděje na smír prostě neexistovala.

Německo chtělo zejména kontrolu nad severní Francií a volný přístup k belgickým přístavům, což bylo pro ostatní neakceptovatelné. Habsburská monarchie očekávala kontrolu nad Balkánem. Rusko totéž, co Rakousko-Uhersko a pochopitelně tradičně usilovalo o kontrolu nad černomořskými úžinami. Británie chtěla především oslabit německé námořnictvo, které jediné mohlo ostrovní velmoc ohrozit. Toto pochopitelně bylo neakceptovatelné pro Německo. A Francie si slibovala nejen odvetu za pokoření z prusko-francouzské války, ale především získat zpět Alsasko a Lotrinsko, o čemž Němci nechtěli ani slyšet. Výsledkem tedy nemohlo být nic jiného, než totální vítězství jedné ze stran.

Není Paříž jako Vídeň

Po napoleonských válkách uzavřených na Vídeňském kongresu (1815) vytvořily Rakousko, Prusko a Rusko tzv. Svatou alianci, která byla původně zamýšlena jako síla zabraňující možným revizionistickým tendencím Francie. Postupně se ale přidávaly další země a nakonec tato aliance sloužila jako hráz nastupujícímu liberalismu. Důležité bylo, že vítězné mocnosti ve válce s Napoleonem  sdílely společné hodnoty. Tento základní konsensus, který brzy přijala i poražená Francie pomohl upevnit systém stability fungující na bázi rovnováhy moci.

Něco takového po první světové válce chybělo. Svatá aliance či pozdější Spolek tří císařů byly minulostí. Nejzásadnějším rozdílem však byl názor na další evropské uspořádání. Zatímco cílem Vídeňského kongresu bylo udržet status quo a zejména moc monarchií, dopustily Británie a Francie po první světové válce rozpad nejen Osmanské říše, ale především Rakouska-Uherska. Tedy věc kdykoli předtím jednoznačně nemyslitelnou. A pokud k tomu přidáme občanskou válku v Rusku a krizi a pád císaře v Německu, nedá se označit situace na Starém kontinentě jinak, než jako absolutní podkopání veškerých tradic moderní Evropy. Evropy fungující na principu rovnováhy moci.

Pokud bylo cílem vítězných mocností zničit svého nepřítele jednou provždy, tak ovšem uspěly pouze částečně. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a Německo bylo poníženo. Z dlouhodobé perspektivy však znamenal výsledek Versailleského systému opak toho, co jeho tvůrci zamýšleli. Rozpad habsburského panství jen vytvořil ve středné Evropě vakuum tvořené nástupnickými zeměmi, které však pouze vyplňovalo prostor mezi nevyzpytatelným Ruskem a revizionistickým Německem.

Navíc v Paříži nebyli k diskusi vítězů připuštěny poražené státy. To byla velká změna oproti Vídni. Tam totiž Francie nejenže připuštěna byla, ale zásluhou obratného Talleyranda nevyšla z debaty nějak výrazně oslabena, neboť Vídeňský kongres v podstatě pouze potvrdil status quo ante bellum (předválečný stav).

Kdo za to mohl?

Americký prezident Wilson se domníval, že vypuknutí války měly na svědomí nemožnost práva na sebeurčení a především existující princip rovnováhy moci. O prvním bude řeč později. Co se týká principu rovnováhy moci, pak i zde je americká představa lichá. Válku totiž nezapříčinil existující princip rovnováhy moci, ale naopak představa, že je možné tento princip obelstít a představa obou soupeřících stran, že právě ony jsou tím silnějším a mohou si tak po vítězné válce diktovat nové podmínky, které rovnováhu de facto zruší a nastolí jejich hegemonii. Tato ztráta soudnosti a především podpora nacionalismu, který se v Evropě rozrostl do nevídaných rozměrů, zapříčinily vznik konfliktu tak strašlivého a zároveň zoufale bezvýchodného, jaký Evropa do té doby  nezažila.

Jako jistý pokus o katarzi či ulevení si svědomí a zároveň strategický tah pak musí být chápán výsledek jednání v Paříži, kdy bylo za jediného agresora označeno císařské Německo. To bylo v novodobých dějinách něco unikátního. V předchozích konfliktech se na něco takového, jako kdo válku vyvolal, prostě nehledělo. Válka byla, jak to definoval Clausewitz, pouze pokračováním politiky jinými prostředky. Navíc se jednalo ze strany Francie o pokrytectví, neboť sama Francie si válku přála neméně než Německo. Pokud by tu válku nezahájilo Rakousko-Uhersko s požehnáním Německa, našla by si důvod dříve či později Francie sama.

Spojené státy a jejich koncepce

Woodrow Wilson přivezl s sebou do Evropy své americké představy. Kontakty mezi Evropou a USA nebyly před válkou téměř žádné. USA žily v podstatě v izolaci a nebýt války se Španělskem na přelomu století, snad by ani o Evropě nevěděly. Wilson upřímně věřil, že svět spěje k harmonii a porozumění mezi národy. Vítězství mocností Dohody mu bylo důkazem. Tento mu však nestačil. Aby bylo možné skutečně harmonického světa dosáhnout, bylo třeba leccos v Evropě změnit. A zde již nenalezl upřímný souhlas Británie a především Francie. Wilsonův idealismus nemohl Evropany nadchnout, protože měl znamenat vzdání se reálpolitiky, na které byla moderní Evropa postavena. Wilsonovy představy o spolupráci demokracií se střetávaly s evropskou realitou. Pokusy přimět vítězné mocnosti přijmout americké ideály za své prostě nebylo možné.

Evropa měla za sebou úplně jinou historii, jiné tradice, rozdělovaly ji různé jazyky a vyznání. Nejlépe byla naivita USA vidět při pokusu prosadit princip sebeurčení národů. Ten se objevil již ve slavných Wilsonových 14 bodech z ledna 1918. Wilson měl za to, že pokud bude akceptováno právo na sebeurčení, zmizí veškeré důvody pro etnickou nesnášenlivost a Evropa bude moci žít v míru a svobodě.

Problém spočíval totiž v tom, že se v Evropě neshodovaly etnické a politické hranice. Nejlépe to bylo vidět u nástupnických zemí po rozpadu habsburské a Osmanské říše. Nástupnické země vedly mnoho vzájemných sporů o území tam, kde se právě etnické a politické hranice neshodovaly. Bylo proto s podivem, když vítězné mocnosti s takovou blahosklonností sledovaly rozpad dvou impérií, když právě takovéto problémy mohly očekávat. Kromě toho, že vedly nástupnické státy spory mezi sebou, byly navíc tak slabé, že se záhy mohly stát šachovými figurkami v mocenských hrách (nejen vítězných) mocností.

Vítězové

Británie:

Britská delegace v čele s premiérem Lloydem byla natolik oslepena vítězstvím, že úplně popřela dosavadní tradiční snahu Británie po evropské rovnováze, tak aby se sama mohla věnovat koloniálním záležitostem. Nyní pomohla evropské tradice zničit. Zajistila Francii krátkodobou hegemonii v Evropě, což by bylo bývalo pro britské vedoucí představitele v 18. a 19. století něco naprosto nepřijatelného. Dále dovolila rozpad Habsburské monarchie, která bývala jejím tradičním spojencem, to samé pak lze říci o Osmanské říši. Dovolila ponížit Německo a věřila, že s potopením jejího loďstva nebude již dále ohrožována. Ve třicátých letech, když Hitler začal znovu vyzbrojovat Německo a stavět nové námořnictvo, musela Británie řešit situaci  narychlo uzavřenými námořními dohodami, které ji stejně nakonec nepomohly od nové námořní blokády a bitvy o Atlantik.

Francie:

Francie udělila ve Versailles německému rivalovi lekci z politiky síly. Ponížila svého rivala a oplatila mu několikrát jeho předchozí úspěchy. Tento krok si však musel nutně vyžádat německou odvetu. Francie si neuvědomila, že jedinou cestou k ukončení rivality je usmíření a racionální spolupráce. Tím, že dopustila rozpad habsburské monarchie, i ona provedla neprozíravý krok. Vztahy mezi oběma rivaly z 18. století již nebyly nepřeklenutelné a kontrola Habsburků nad střední Evropou byla nárazníkovým pásmem, které bránilo rozpínavosti Německa. Proto se pokoušela Francie zachránit situaci smlouvami s nástupnickými zeměmi, které ovšem nemohly svou vahou Německu konkurovat. Francouzská armáda navíc velmi brzy „zakrněla“, zmámena dvěma faktory. Byly jimi Maginotova linie a pocit neporazitelnosti přetrvávající z první války. Francie se tak bezstarostně opájela úspěchy první světové války až do té chvíle, než byla po dvaadvaceti letech konfrontována s Mansteinovými plány a Guderianovými tanky.

USA:

Spojené státy se do války zapojily až v roce 1917, ale svým počínáním ji definitivně rozhodly ve prospěch Británie a Francie. O wilsonovských ideálech již byla řeč a není nutné je připomínat. Spojené státy naroubovaly do Evropy své vlastní myšlenky, a pak se v tichosti vrátily do své izolace.

Ta však nebyla tou samou izolací jako v 19. století. Tehdy totiž platila Monroeova doktrína, která, zjednodušeně řečeno tvrdila, že Spojené státy  se věnují pouze událostem na západní polokouli a dění v jiné části světa ji nezajímá. Svojí válkou se Španělskem na přelomu století a ziskem Filipín však tuto svou koncepci ukončily. Tím začalo období chaotické zahraniční politiky USA. Spojené státy sice prosadily politiku otevřených dveří v Číně, úplně však opomněly, že ve východní Asii se probouzí nová velmoc – Japonsko. Americkým představitelům muselo být jasné, že právě Japonsko je jediným možným nepřítelem ve východní Asii. A jako ostrovní říše samozřejmě musí disponovat silným námořnictvem (jako Británie). Bylo proto nepochopitelné, že USA dopustily, aby se Japonsko zmocnilo bývalých německých strategických souostroví ve středním Pacifiku – Karolíny, Marschalovy ostrovy a Severní Mariany (s výjimkou ostrova Guam). Což se jim zle vymstilo ve druhé světové válce. Chaotický způsob zahraniční politiky tak vlastně přetrval až do roku 1947, kdy byla vyhlášena Trumanova doktrína.

Itálie:

Itálie po taktickém vyčkávání již v roce 1915 vstoupila po boku Dohody do války. Přestože kvalita italské armády nebyla z největších (podobně jako ve druhé světové), dokázala Itálie šikovným diplomatickým manévrováním získat maximum. Byla ideální ukázkou, jak prosadit principy reálpolitiky oproti sebeurčení, což nakrásně demonstroval zisk Jižních Tyrol s většinovým německým obyvatelstvem.

Na rozdíl od výše zmíněných zemí se však neubírala směrem k demokracii, ale velmi brzy se vydala na fašistickou cestu.

A ti druzí…

Rusko:

Rusko se ocitlo již v průběhu světové války v chaosu občanské války. Zažilo v březnu 1917 revoluci a šestiměsíční vládu Kerenského, snad zdánlivě připomínající demokracii. Bolševická revoluce v  listopadu však veškeré naděje zničila. Rusko a později vzniklý Sovětský svaz se pak od Evropy na dlouhou dobu izoloval.

Německo:

Osud této bývalé císařské velmoci je dobře znám. Přes Výmarskou republiku k Hitlerově diktatuře. V Němcích dlouho přežíval mýtus zrady diplomatů na úkor armády. Žádný nepřátelský voják totiž na německou půdu nevstoupil. Ve skutečnosti se však německá obrana již prakticky zhroutila a postup dohodových mocností a Američanů na Berlín by byl pouze otázkou času. Ale potupa z Versailles, kdy se ani německá delegace nemohla zúčastnit jednání, přetrvala až do nástupu Hitlera. Ten tuto politickou kartu pouze obratně rozehrál. Namísto toho, aby bylo Německo zahrnuto do nového mezinárodního společenství, stalo se načas omráčeným obrem, který se ovšem mohl znovu probudit a být ještě mnohem nebezpečnější, než kdy dřív. Toto vše pak bylo podepřeno rozpadem habsburské monarchie a vznikem nástupnických států, který jakoby dal Německu volnou ruku na východě. Geopolitické postavení Německa se tak paradoxně oproti roku 1914 výrazně zlepšilo. Po dvaceti letech se mělo ukázat, jak moc velkého omylu se spojenci dopustili.

Rakousko-Uhersko:

Rozpad Habsburské monarchie byl nejvýraznější změnou, kterou Versailleský systém přinesl. Po staletí, v celé novodobé evropské historii bylo Rakousko významným prvkem v systému evropské stability. Vyvažovalo moc Francie a Ruska, později i Pruska. S rozpadem, jak již bylo zmíněno, vznikl prostor mezi Německem a Ruskem, vyplněný pouze menšími nástupnickými státy.

Vzniklé Československo bylo živoucím důkazem problému etnických a politických hranic. Třetinu obyvatel země totiž tvořily národnostní menšiny, z nichž ta německá byla dokonce početně silnější než Slováci. Pokud si navíc uvědomíme, že i vztah Čechů a Slováků nebyl rozhodně idylický (viz dvojí odtržení – 1939 a 1993, jistě jen shodou okolností v takto magicky spojených letopočtech), bylo evidentní, že národnostní otázka bude hrát dlouhou dobu značně negativní roli. Přesto je nutné přiznat, že právě Československo bylo jedinou nástupnickou zemí, která udržela do konce 30. let demokratický systém.

Nově vzniklým státním útvarem byl i stát Jihoslovanů, později pojmenován Jugoslávií. I zde existovaly velké národnostní třenice, okořeněné navíc náboženskými rozdíly. Je třeba si také uvědomit, že právě tímto územím procházela hranice Východořímské a Západořímské říše. Chorvati a Srbové vyšlí z různých tradic (jiné vyznání, dokonce i jiné písmo) a připočteme-li k tomu muslimské obyvatelstvo, dalo se předpokládat, že vývoj tohoto státního svazku nebude poklidný.

Rakousko se ocitlo v rovněž nezávidění hodné pozici. Nejen, že přišlo o Jižní Tyrolsko, ale ani ekonomické vyhlídky nebyly nikterak růžové. Valná část ekonomické základny bývalé monarchie totiž byla v Čechách a na Moravě. Rakousko zmítané ekonomickými problémy se také brzy vydalo na cestu totality.

Jisté satisfakce za historická příkoří (trojí dělení) se dočkalo Polsko. I zde se ovšem objevil jeden těžko řešitelný problém – koridor umožňující přístup Polska k moři, který oddělil Německo o východního Pruska. Ten se nakonec stal záminkou k rozpoutání další války. Mimo to nebyly ideální ani vztahy Polska se svým jižním sousedem, neboť spor o Těšínsko byl jedním z klasických případů problematičnosti etnických a politických hranic.

Vůbec nejhůře dopadlo rozdělení Habsburské monarchie na bedra Maďarů. Maďarsko bylo okleštěno ze všech světových stran a dvě třetiny etnických Maďarů nyní žily v okolních státech. Toto byl zřejmě ten nejkřiklavější rozpor mezi slovy a činy. Právo na sebeurčení deklarované 14 Wilsonovými body bylo opět poraženo velmocenskými zájmy Dohody.

Malé nástupnické státy, navíc rozhádané spory o území, vrženy mezi Německo a Rusko, to byla noční můra všech austroslavistů. Nemožnost spolehnout se na systém kolektivní bezpečnosti, který měl zajistit všem harmonický život v míru a pocit jistoty, jen podtrhl tragédii rozpadu sice ne vždy ideálního, ale v každém případě ochranu zaručujícího soustátí.

Aliance versus kolektivní bezpečnost

(Nejen) v  Evropě existují dvě teoretická východiska, jak zabezpečit bezpečnost kontinentu. Jsou to systém aliancí a systém kolektivní bezpečnosti. Po překonání myšlenky universalismu, který ztělesňovala katolická církev, k čemuž začalo docházet v období třicetileté války, se začalo v myslích mnohých státníků objevovat něco, co bychom mohli nazvat potřebou definovat národní zájmy. Nejlépe je to vidět v uvažování kardinála Richelieu právě v době třicetileté války. Pokud by dbal církevního universalismu, pak by musel podpořit císařsko-ligistická vojska v boji proti Švédům a německým protestantským zemím. Pokud by ovšem habsburský císař obsadil německé státy, byla by tím velmi oslabena moc Francie. Kardinál tedy volil mezi katolickou církví a Francií. A zvolil Francii a její národní zájmy.

V tomto duchu se pak začíná odvíjet princip rovnováhy moci v Evropě. Francie, Rakousko, Rusko, Osmanská říše, Španělsko ale především menší státy - Holandsko a německé státy začínají uvažovat ve stejných intencích – je nutné vzájemně vyvážit  moc a tím zajistit v Evropě stabilitu. Největší problémy s tímto ovšem měla Francie, která díky skvělému diplomatickému umu Richelieaua považovala sama sebe za přirozeného hegemona. Teprve pozdější války ji měly odkázat do patřičných mezí. Roli jakéhosi arbitra, který blahosklonně přihlíží evropskému dění a zapojuje se do něj pouze v případě akutního nebezpečí porušení mocenské rovnováhy začala plnit Anglie. Toto se dá vypozorovat po „slavné“ revoluci z roku 1688 a nástupu protestantských panovníků.

Princip rovnováhy moci byl hlavním pilířem onoho výše zmíněného systému aliancí. Tyto aliance vznikaly vždy, pokud někdo (v 18. století především Francie) narušil rovnováhu. Klasickým případem fungování tohoto systému bylo například vyřešení válek o Španělské dědictví z počátku 18. století. Poté, kdy se došlo k závěru, že ani jedna ze stran nemůže dosáhnout vítězství, jednání diplomatů zajistilo návrat k předválečnému pořádku. Evropa zůstávala stabilní.

Systém kolektivní bezpečnosti, jak již bylo naznačeno, pochází z představ wilsonovského idealismu. Cílem je vytvořit nadnárodní organizaci, která bude sdružovat co nejvíce zemí. Veškeré spory mezi zeměmi se pak budou řešit mírovou cestou na půdě této organizace. Prvním prototypem byla Společnost národů. Po druhé světové válce touto zastřešující organizací měla být OSN.

V aliančním systému můžeme nacházet různé typy těchto aliancí. Některé byly trvalého charakteru (např. Británie - Holandsko), jiné vznikaly z okamžité potřeby. Smysluplnou a pevnou se aliance stala, pokud měli její členové společné cíle a ještě lépe, pokud je spojovaly společné hodnoty. Takovouto „kvalitní“ aliancí byla zpočátku například Svatá aliance a dnes je to NATO. Na opačném pólu můžeme najít kupříkladu Trojspolek (myšleno spojenectví s Itálií) či ve dvacátém století Bagdádský pakt. Úplným extrémem pak je aliance „vynucená“ některou z mocností. Asi nejzářnějším příkladem může být Varšavská smlouva.

Aliance jako taková je ochotná za společné cíle či hodnoty bojovat a konkrétně vymezené území také ochránit (viz. NATO). Kolektivní bezpečnost oproti tomu žádné konkrétní území nechrání, či snad se dá říci, že chrání veškerá území. Zatímco však aliance mají vyčleněné síly, které mají konkrétní území chránit, kolektivní bezpečnost ničím takovým nedisponuje.

Zatímco aliance je předem schopna definovat hrozbu a svým potenciálem případného agresora předem odstrašit, kolektivní bezpečnost je na tom v tomto smyslu o poznání hůře. O tom, co je hrozba, se musí  jednotliví účastníci usnést a společně ji tak pojmenovat. O akci pak společně rozhodnou. Navíc, pokud se v tomto směru prohřeší některý ze stálých členů Rady bezpečnosti, který disponuje právem veta, může sám případnou sankci proti sobě vetovat a žádná akce pod hlavičkou kolektivní bezpečnosti se konat nemůže! Naproti tomu v alianci, kde mají právo veta všichni, k takovému případu dojít nemůže – pokud ano, je viník trestán ostatními členy.

I systém kolektivní bezpečnosti má své opodstatnění – slouží především jako vhodné fórum pro komunikaci mezi více státy a též k zprostředkování mírových jednání mezi případnými protivníky. Svůj hlavní cíl – ochránit slabší státy vůči mocnostem – však neplnil (viz např. okupace Maďarska či ČSSR sovětskými vojsky). Sovětský svaz mohl jakékoli protesty demokratických zemí vetovat.

Vzato tedy čistě pragmaticky, pokud dojde mezi mocnostmi ke konsensu a žádná nehodlá příslušný návrh vetovat, je vlastně celý systém zbytečný. K akci dojde a samotný technický proces hlasování její zahájení pouze zdrží a zkomplikuje – systém se stává zbytečným. A pokud se na některém problému mocnosti neshodnou, nelze princip kolektivní bezpečnosti v praxi uplatnit.

Pro Českou republiku proto jako zásadní pilíř obrany musí zůstat Severoatlantická aliance, která je jedinou demokratickou organizací v Evropě, zajišťující svým členům opravdové bezpečí. Systém kolektivní bezpečnosti reprezentovaný OSN je k tomuto účelu nedostatečný.

Autor : Jan Ešner / honza 🕔19.01.2003 📕24.740

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře