Indická vzpoura v roce 1857

Autor : Scotty 🕔04.01.2003 📕6.445

Velkou reorganizací prošla také armáda. Několik domorodých pluků bylo rozpuštěno, zvláště pěších. Po reformě v květnu roku 1861 byl snížen počet pluků domorodého jezdectva, naproti tomu byl výrazně zvýšen podíl britských důstojníků ve velitelských funkcích. Sipáhijové také nadále nesměli obsluhovat děla. Aby bylo zabráněno dalšímu případnému formování povstaleckých skupin mezi vojáky stejného kmene nebo kasty, došlo k takovému přeskupení a rozmístění těchto skupin, aby byla nad nimi snáze udržena kontrola. Mnohé pluky byly přečíslovány a začleněny do nových útvarů, jež byly od sebe přísně odděleny.

 Na závěr je nutné shrnout výsledky celé vzpoury a zhodnotit její přínos pro obě strany konfliktu. Především je z předchozích stránek jistě patrné, že se v žádném případě  nejednalo o protibritské povstání, jak bývá některými autory knih o indických dějinách předkládáno. Dvě třetiny země zůstaly díky svým vládcům loajální k britské správě a valnou podporu pro své myšlenky nezískali vzbouřenci ani tam, kde ji nejvíc očekávali – u obyčejných rolníků a venkovanů. Hlavní vinu za tento postoj prostých lidí je možno nalézt především v tom, že se vůdcové vzpoury snažili získávat nové rekruty formou násilného verbování, drancováním a výhrůžkami rodinám mladých mužů, které hodlali získat. Navíc velké vzdálenosti mezi jednotlivými osídlenými oblastmi, neprostupné džungle, bažiny a močály, stejně tak jako nepříznivé období monzunů, znemožňovaly větší koncentrace sipáhijských vojsk a jejich jednotný postup proti spojeneckým armádám. Svou roli zde sehrál také vliv znepřátelených frakcí muslimského i hinduistického fundamentalismu, které nedokázaly překonat své staleté spory a nebyly ochotny přijímat rozhodnutí od kohokoli jiného, než od stejně smýšlejícího náčelníka či velitele. Mnohým vůdcům vzpoury chybělo jakékoli uvažování nad taktikou vedení války proti britské armádě, díky němuž by bylo možno místy dosáhnout jistého vítězství nad tamní bělošskou posádkou. Výsledky několika bitev, v nichž měli sipáhijové i několikanásobnou početní převahu nad Brity a loajálními jednotkami, však ukazují, že s první větší salvou z britských děl a pušek ztratili velitelé kontrolu nad svými muži, kteří se bez autoritativního vedení buďto rozprchli, nebo v malých skupinkách hodlali pokračovat v nyní již zcela marném boji. Romantická představa o charismatických vůdcích, kteří promyšlenou lstí a záškodnickým bojem likvidují jednu červenokabátnickou jednotku bílých vykořisťovatelů za druhou a na jejichž stranu se přidávají celé vesnice osvobozené od nadvlády anglických utiskovatelů, patří opravdu jen do románů Emilia Salgariho nebo do některých knih o boji za nezávislost Indie, vydávaných v minulém století převážně v zemích budujících komunistickou společnost…

 K předchozím řádkům je však nutné uvést, že pokud by byl sipáhijský odpor přece jen jednotný, byla by zde velmi reálná možnost britskou přítomnost v Indii zlikvidovat. V polovině 19.století byl počet indického obyvatelstva odhadnut na necelých 300 milionů – jedná se však pouze o hrubý odhad, neboť první velké sčítání obyvatelstva bylo uskutečněno až v roce 1872. Před vypuknutím vzpoury bylo v indické armádě 3.000 britských důstojníků a téměř 40.000 vojáků představovaly britské jednotky. Kdyby se skutečně naplnila dávná předpověď velkého všeindického povstání proti britské správě, jistě by tato lavina během několika měsíců smetla jakýkoli pokus o její potlačení. To se však nestalo a Indie se po povstání stala ještě více závislou na Británii.

Vláda královny Viktorie se nyní soustředila na řešení mnoha složitých otázek, vyvstalých po potlačení vzpoury. Nově přijaté zákony umožnily uvolnit značně velké prostředky do vybudování infrastruktury v zemi, především pak ve výstavbě železnice, zpevněných cest a silnic či kamenných mostů přes indické veletoky. Byl zahájen nový boj, tentokrát proti negramotnosti nejchudších vrstev obyvatelstva. Problém vzdělanosti však měl být řešen formou civilních škol, řízených světskou mocí, nikoliv misijní činností, neboť vláda se obávala nových problémů náboženského charakteru. Již v období před vzpourou se mezi nejnižšími vrstvami indického obyvatelstva vyskytly zvěsti o přípravě násilného obracení na křesťanskou víru a po potlačení sipáhijského odporu se prý londýnská vláda k tomuto kroku opět chystala. Tyto a jim podobné zprávy se však ukázaly jako zcela neopodstatněné a lživé, přičemž jejich šíření mělo patrně mobilizovat co nejvíce prostých lidí k odporu proti bělochům. Ve skutečnosti nebyl vliv britských misionářů v Indii nikdy příliš velký a nebylo jej možné srovnávat kupříkladu s výsledky, jichž dosahovali francouzští misionáři v Kanadě nebo španělští či portugalští duchovní ve střední a jižní Americe. Britská vláda si zde uvědomovala, že pokud chce na svou stranu získat místní náčelníky a rádže spolu se svými poddanými, musí jim ponechat jejich vyznání. Po několika desetiletích respektování některých zvyklostí a rituálů však přece jen byly některé otřesné praktiky zakázány. Jednalo se především o tzv.satí – upalování vdov spolu s mrtvolou manžela, a dále pak o thágí, což bylo uškrcování cizinců příslušníky fanatické náboženské sekty thágů, kteří tento čin pojali jako svou svatou povinnost. Osvícené a rozumně uvažující kruhy místních mahárádžů přijaly tyto kroky britské správy většinou se souhlasem, neboť sami se s problémy náboženského fanatismu nedokázali vypořádat.

 V listopadu roku 1858 byla v Alláhábádu vyhlášena proklamace královny Viktorie. Podle tohoto dokumentu byl výrazně posílen vliv indických rádžů na svých územích. Rádžové získali právo na jmenování či adopci svých následníků podle vlastní volby, což byl rozdíl oproti dřívějšímu zvyku, kdy po smrti bezdětného vládce byl na jeho místo dosazen nový správce, jmenovaný Východoindickou společností. V dalších bodech proklamace byla Jejím Veličenstvem přislíbena milost všem, kdož stále zůstávali ve zbrani a nebyl jim prokázán přímý podíl na masakrech civilních osob. Vláda se také nesměla vměšovat nadále do tradičních zvyklostí jednotlivých náboženských směrů, což byl pro další desetiletí mimořádně významný krok pro mnohá jednání mezi Brity a Indy.

Život v Indii se pomalu vracel do starých kolejí, avšak díky mohutným investicím do důležitých odvětví hospodářství a průmyslu, stejně tak jako zásluhou nové viktoriánské politiky, byla tato země postupně přeměněna na vysoce výnosný a finančně soběstačný gigant v britském Impériu. Londýnská vláda si uvědomila, že ztratit svou největší závislou državu by se rovnalo katastrofě. Je možné, že si to uvědomili i sami Indové a po mnoho let byli svému panovníkovi oddáni tím nejvyšším možným způsobem, zvláště pak v obou světových válkách v první polovině 20.století. V téže době se také znovu začala objevovat idea samostatné a nezávislé Indie, avšak v časech sipáhijské vzpoury v roce 1857 si jistě nikdo nemohl představit, že do splnění tohoto snu zbývá ještě dlouhých devadesát let...

Autor : Scotty 🕔04.01.2003 📕6.445

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře