Indická vzpoura v roce 1857

Autor : Scotty 🕔04.01.2003 📕6.641

Krátce poté se Campbell rozhodl vyslat civilní část kolony se ženami a raněnými dále po silnici do Alláhábádu a soustředil se na pomoc Windhamovým obráncům. Tántijá Tópé podnikl celou řadu dalších protiútoků, avšak nebyl schopen vzdorovat tlaku ze dvou stran a jeho síly se rozdrobily. 6.prosince byla hlavní část jeho vojska rozmetána námořními dělostřelci kapitána Peela a rebelové začali ustupovat. Po několika hodinách boje byl Kánpur opět v britském držení.

Tántijá Tópé s hrstkou nejoddanějších bojovníků nyní prchal na jihozápad do Džhánsí, kde hodlal obnovit své jednotky a posílit v boji zdejší mladičkou královnu Lakšmí-báí. Počátkem ledna roku 1858 byl do této části střední Indie vyslán generál sir Hugh Henry Rose, jehož armáda byla sestavena v Bombaji z madráských a bombajských jednotek, k nimž byly přiřazeny i početné oddíly vypravené několika místními mahárádži. První velkou akcí Roseovy armády bylo obléhání Saugoru, města ležícího na jih od Džhánsí. Saugor byl dobyt 3.února a celý zbytek měsíce pak trvala likvidace menších skupinek rebelů v oblasti Malwa. Tento název patřil menšímu území mezi provinciemi Rádžputána a Bundelkhand. Také v této oblasti započala vzpoura již v červnu předchozího roku, avšak dlouhé období monzunů ve druhé polovině roku neumožnilo vyslat vojsko k potlačení sipáhijského odporu dříve než na začátku roku 1858. Generálu Roseovi se podařilo vytlačit vzbouřence z Malwy a ti se stáhli na sever ke Džhánsí a Gválijaru, kde se hodlali připojit k oddílům Tántijá Tópého i královny Lakšmí-báí. Na konci března stanuly britské jednotky před branami Džhánsí a zahájily přípravy na jeho obléhání. Tántijá Tópé nevěděl, že Rose uzavřel kruh okolo města, takže když 1.dubna vyrazil proti britským pozicím, byl silným protiútokem Britů odražen a nucen ustoupit zpět. Rose vydal příkaz k jeho stíhání a zatím pokračoval v obléhání města. Džhánsí nakonec padlo 3.dubna a po krátkém odpočinku, doplnění zásob z městských skladišť a po ošetření raněných se kolona brzy vydala na severovýchod ke Kalpi na břehu řeky Džamúny.

Právě zde však vyčkával Tántijá Tópé se svými oddíly i s jednotkou královny Lakšmí-báí. Boje trvaly od 7.až do 22.května, kdy si vzbouřenci uvědomili, že přece jen nemají dostatek sil pro vítězství nad Roseovým vojskem a rozhodli se ustoupit na západ do Gválijaru. Jejich domněnka, že se gválijarský mahárádža Džajdží Sindhija přidá na jejich stranu, se ukázala jako chybná a Tántijá Tópé by se byl málem ocitl v pasti nebýt toho, že Sindhijovy oddíly odmítly svému pánovi poslušnost a přidaly se k rebelům. Sindhija se svou věrnou tělesnou stráží uprchl do lesů a vzbouřenci tak měli volnou cestu do Gválijaru.

6.června Roseova armáda opustila Kalpi a vydala se na pochod ke Gválijaru. O deset dní později porazili Britové menší sipáhijskou jednotku u Bahádurpuru a druhý den nato došlo k rozhodujícímu střetu s Tópéovými rebely u Kotah-ki-Seraje. V krátké, ale zuřivé bitvě zde padla i královna Lakšmí-báí, přestrojená za muže. Tántijá Tópému se podařilo vyrvat z obklíčení mohutné britské přesily a jeho cesta nyní směřovala hlouběji na západ do Rádžputány. Zde se po několika týdnech spojil s Mánem Singhem z Džajpúru, avšak v těchto oblastech již nezískali mnoho přívrženců pro další protibritský odpor. Místní venkovské obyvatelstvo si uvědomovalo, že pokračovat ve vzpouře nadále nemá žádný smysl a že dříve či později by spojenecká trestná výprava znamenala jen a jen další krveprolití a porážku. Uvědomil si to i Mán Singh, jenž se v dubnu roku 1859 vzdal Britům a prozradil úkryt Tántijá Tópého. 7.dubna byl Tópé chycen a o jedenáct dní později byl oběšen. Takto skončil poslední velký vůdce indické vzpoury.

Vraťme se však ještě o rok zpět k některým událostem a osobám. Rose dobyl Gválijar 19.června 1858 a ještě téměř celý zbytek roku pokračoval ve vyčišťovacích operacích proti drobným ohniskům sipáhijského odporu ve střední Indii. Proti sipáhijům se na několika místech obrátili i místní rolníci, takže ozbrojené tlupy nejfanatičtějších vzbouřenců se již neměly kde ukrýt. Ke konci roku byl tak v provinciích Bundelkhand, Malwa, Rádžputána a Gudžarát znovunastolen pořádek a zákon.

V době, kdy generál Rose započal své tažení proti středoindickým povstalcům, plánoval generál Campbell v Kánpuru závěrečnou fázi postupu na Lakhnaú s cílem definitivně zde ukončit sipáhijskou přítomnost. Jeho armáda čítala přes 20.000 mužů včetně téměř 9 000 gurkhských dobrovolníků pod velením Junga Bahádura. V polovině února byly tyto síly soustředěny na severním břehu Gangy a 3.března 1858 vstoupili do Alambaghu, kde se k nim připojily Outramovy oddíly. Spojenci získali strategická místa na severu a východě města a 11.března začalo postupné dobývání města. Sipáhijský odpor se však ani zde již nedal srovnávat s odporem v době Havelockova a Outramova dobývání rezidence. 16.března 1858 byla britská vlajka, tzv.Union Jack, vztyčena na jedné z věží rezidence a s výjimkou několika oprav zde symbolicky zůstala až do 13.srpna 1947, kdy Indie začala psát novou, avšak o nic méně krvavou kapitolu svých dějin.

8.července 1858 lord Canning oficiálně oznámil potlačení povstání, o pár dní později přijala londýnská konzervativní vláda premiéra Edwarda G.Stanleyho, hraběte z Derby, nový zákon o Indii a 2.8.1858 se Indie stala korunní kolonií. Východoindická společnost byla zbavena některých svých pravomocí, především ve správě země, avšak existovala nadále jako obchodní koncern. Lord Canning získal nový titul místokrále Indie a stanul v čele tzv.Výkonné rady, vystupující de facto jako vláda Britské Indie. Londýn také ustanovil nový úřad státního tajemníka pro indické záležitosti, nicméně jeho zákonodárná činnost, řešená s pomocí tzv.Legislativní rady, byla prakticky minimální a všechna moc podléhala výhradně místokrálovým rozhodnutím. Od roku 1861 zasedali ve Výkonné radě také členové neevropského původu, především z Bengálska, Paňdžábu a Severozápadních provincií.

Autor : Scotty 🕔04.01.2003 📕6.641

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře