Indická vzpoura v roce 1857

Autor : Scotty 🕔04.01.2003 📕6.643

Zatímco se obránci lakhnaúské rezidence připravovali na další povstalecké protiútoky, v Dillí byl znovunastolen britský pořádek a po několikadenních přípravách na výpravu s cílem posílit kánpurskou posádku a dobýt Lakhnaú vyrazil brigádní generál James Hope Grant s necelými třemi tisíci muži do nových akcí. Kontingent opustil Dillí na konci září a vydal se jihovýchodním směrem podél hranic provincie Róhilkhand a dále ke Kánpuru. Kolona vstoupila do města v posledních říjnových dnech a Grant zde vyčkával příchodu hlavních posil a nového vrchního velitele britských vojsk v Indii. Tím byl jmenován generál sir Colin Campbell, pětašedesátiletý muž s výbornou válečnickou pověstí,  který prošel pěti válkami v Evropě, Americe i v Asii. Campbell dosáhl Kánpuru 3.listopadu a záhy v čele 4.500 mužů vyrazil směrem k Lakhnaú. 10.listopadu do Campbellova tábora pronikl Thomas Kavanagh, přestrojený za domorodce. Přicházel z lakhnaúské rezidence a poskytl generálovi cenné informace o nejlepší možné cestě skrz město k rezidenci. Jeho odvážný čin byl po zásluze posléze oceněn Viktoriiným křížem.

12.listopadu Campbellovi muži osvobodili palác Alambagh a s tamní horalskou posádkou nyní stav jeho vojska čítal necelých 5 000 vojáků. Tato vojenská síla byla složena z mužů několika národností i etnik, byli zde vousatí Skotové v typických kostkovaných kiltech, hrdinové z krymské války, námořní brigáda v modrých kabátcích, pestrobarevné jednotky paňdžábských Sikhů, nepálští Gurkhové se svou skvělou zbraní – zahnutými noži kukri, dělostřelci, pěšáci i početné jezdectvo. 14.listopadu v 9 hodin ráno započala dělostřelecká palba na povstalce podél zdí u Dilkušské zahrady. Ti se pokusili o protiútok, avšak byli záhy odraženi a tak se spojenci dokázali zvolna přibližovat ke kanálu řeky Gumtí. O dva dny později po překročení kanálu nařídil Campbell přímý útok na silně bráněný palác Secunderbagh na východním okraji města. Ve zdech paláce bylo mnoho proražených děr a v každé z nich bylo možno spatřit hlaveň sipáhijské pušky. Navzdory křížové palbě vedené z této improvizované pevnosti a z malé osady severně od Secunderbaghu se podařilo jednotkám Královského dělostřelectva zaujmout postavení proti rezidenci a začít pálit ze svých osmnáctiliberních děl. Pěší brigáda mezitím zlikvidovala odpor v osadě a poté se všechny síly spojenců soustředily na plán dobytí Secunderbaghu.

Skotové z 93.pluku vyrazili s mohutným křikem proti jižní a východní zdi, zatímco se baterii kapitána Traverse podařilo palbou ze dvou děl prorazit malý otvor ve stěně u brány paláce. Tímto místem do paláce nyní vnikali horalé povzbuzováni plukovními dudáky a bubeníky. Síle a zuřivosti Skotů nebyli sipáhijové schopni žádným způsobem vzdorovat. Třiadevadesátí dobývali místnosti, schodiště i menší domky na dvoře paláce a všude, kde se jejich řvoucí lavina přehnala, zbývala jen mrtvá těla povstalců, kteří pocítili ostří skotských claymorů, sekyr i bodáků enfieldek. Zajatci nebyli bráni… Když do dvora pronikly otevřenou bránou i zbylé jednotky spojenecké pěchoty, bylo napočítáno přes 2.000 zabitých rebelů. Nikdo z posádky Secunderbaghu nevyvázl živý. Skotové měli 22 padlých a 75 raněných. 93.pluk dnes nese název Argyll and Sutherland Highlanders a boj v Secunderbaghu je dodnes s pýchou připomínán jako jedno z největších vítězství pluku.

Dalším cílem, jenž měl být dobyt ještě před soumrakem, byla nyní rozlehlá mešita Šáh Nadžaf. Také zde měl 93.pluk čest zaútočit jako první, čehož se Skotové zhostili se stejnou vervou jako v Secunderbaghu. Zeď u mešity se však nepodařilo námořní brigádě kapitána Peela probít tak snadno a boj začal ztrácet na intenzitě. S příchodem tmy však sipáhijové ustali v palbě a když hlídka seržanta Patona vnikla jedním z nestřežených míst do mešity, zjistila, že vzbouřenci unikli zadní branou do města. Mešita byla rychle obsazena a brzy ráno byla na věži minaretu vztyčena britská vlajka, čehož si všimli i Outramovi vojáci v obležené rezidenci.

Stejná taktika, jako v případě dobytí Secunderbaghu i Šáh Nadžafu – prostřelení děr ve zdech a následné silné proniknutí dovnitř – bylo použito též na zbývající místa sipáhijského odporu ležící mezi mešitou a obleženou rezidencí. Kolem poledne 17.listopadu byla dobyta budova jídelny, patřící před vzpourou 32.pluku, pár hodin nato byl poslední odpor sipáhijů rozdrcen v paláci Moti Mahal. Netrvalo dlouho a předvoj Campbellových oddílů stanul na rozlehlém nádvoří paláce. Po chvíli bylo slyšet ohlušující ránu v západní zdi kolem nádvoří a velikou dírou ve zdi vnikla na nádvoří skupinka britských vojáků pod vedením kapitána Tinlinga. Byli vysláni generálem Outramem z obležené rezidence a měli se setkat s postupujícími osvoboditeli, což se také šťastně stalo. Tinling si potřásl rukou s poručíkem Wolseleym, přičemž oba shodou okolností patřili k 90.pluku lehké pěchoty. Oba velitelé z rezidence, sir James Outram i sir Henry Havelock, vyšli své osvoboditele přivítat a pozdravit generála Campbella. Tím bylo tzv.druhé dobytí rezidence vítězně završeno, nicméně všechny obtíže ani zdaleka neskončily.

 Nyní bylo nutné evakuovat celou posádku rezidence se všemi jejími raněnými a nemocnými, se ženami a dětmi, krýt celou kolonu před vzbouřenci, stále držícími několik budov na různých místech města, dovést ji k Alambaghu a zde se připravit na cestu zpět do Kánpuru. A právě k tomuto městu, bráněnému nepočetnými jednotkami generála Charlese Windhama, směřovala vážná hrozba v podobě několika sjednocených sipáhijských vojsk pod vedením maráthského válečníka Tántijá Tópého.

O půlnoci 22.listopadu začal ústup posádky lakhnaúské rezidence. V předcházejících dnech se Britům podařilo několika střeženými a krytými průchody evakuovat všechny ženy, děti i raněné, zásoby, cennosti, zvířata i s děly a vozy. Nyní se začali stahovat i vojáci z hradeb rezidence. Ústup se podařil, jelikož se nepřítel o útok na kolonu vůbec nepokusil a zahájil palbu na rezidenci až v době, kdy už se v ní nikdo nenacházel. V Alambaghu byly zahájeny přípravy na odchod a přesun do Kánpuru, přičemž zde měl zůstat generál James Outram se 4.000 muži. 25.listopadu na následky úplavice a celkového vyčerpání zemřel sir Henry Havelock.

V té době však již v Kánpuru generál Windham čelil silným útokům Tántijá Tópého, zvláště jeho dělostřelbě. Britové se sice jednou pokusili o vcelku úspěšný protiútok, avšak byli záhy nuceni stáhnout se zpět do relativního bezpečí městského opevnění. Tántijá Tópé si uvědomoval, že pokud Windhama porazí a dobude Kánpur, bude moci navázat kontakt s rebely v Lakhnaú a domluvit společný útok na Campbellovu kolonu ze dvou směrů. Navíc se v prostoru mezi oběma městy nacházel strategicky velmi důležitý most přes Gangu, takže obě strany měly velký zájem na jeho získání. 27.listopadu opustila Campbellova kolona rezidenci Alambagh a vydala se jihozápadním směrem na Kánpur. Ještě téhož dne se setkala s domorodým poslem od Windhama, který v dopise popsal svou situaci a naléhavě žádal Campbella o pomoc. Campbell  přikázal jezdectvu a dělostřelectvu vyrazit co nejrychleji k dosud nepoškozenému a neobsazenému mostu, pěchota pak pokračovala spolu s kolonou za nimi svým obvyklým tempem. Most byl spojenci obsazen a během dvou dnů se přes něj dostal celý zbytek kolony.

Autor : Scotty 🕔04.01.2003 📕6.643

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře