Wellington - muž, který porazil Napoleona

Autor : František Novotný 🕔17.11.2002 📕20.310

Podobné články

Další články autora

Vévoda Wellington se po dvakráte zapsal do světových a anglických dějin - jako skvělý vojevůdce, který porazil Napoleona, a jako nejhorší ministerský předseda, jakého Británie v 19. století měla.

Mladá léta

Arthur Wellesley, pozdější vévoda Wellington, se narodil 1. 5. 1769 v Dublinu jako pátý syn earla z Mormingtonu a rodina z něho radost příliš neměla. Poté, co ho vyloučili z Etonu, byl „vypovězen“ do vojenské akademie ve Francii. Hodí se jen za potravu pro děla, takto lady Mormingtonová hodnotila schopnosti své ratolesti.

V 18 letech vstoupil Arthur do britské armády, do jednotky irského vicekrále a o něco později se omočil i v politice - v letech 1790 - 97 seděl na rodinném křesle v irském parlamentu. Ucházel se o Catherine (Kitty) Pakenhumovou, ale dostal košem. Odmítnutí se ho těžce dotklo a přispělo, že se vymanil z hráčské vášně a začal se vážně starat o kariéru. V hodnosti podplukovníka sloužil s 33. pěším plukem ve Flandrech (1794 -95) a o rok později byl převelen do Indie, kde jeho starší bratr Richard zastával funkci vicekrále.

Velel divizi v tažení proti majsúrskému sultánovi a po vítězství se stal guvernérem Majsúru. V Indii se poprvé projevily jeho velitelské schopnosti - rozhodnost, smysl pro detail, péče o vojáky a jejich zásobování, dobré vztahy s civilním obyvatelstvem.

Po návratu do Anglie se v roce 1806 oženil s Kitty a vstoupil do Parlamentu jako opora toryů, kteří, na rozdíl od whigů, byli rozhodnuti bojovat proti Napoleonovi do posledního dechu. V Parlamentu hájil indickou politiku bratra Richarda a pracoval i jako sekretář toryů v Irsku.

Poté, co 7. 7. 1807 uzavřel Napoleon s ruským carem Alexandrem v Tylži spojeneckou smlouvu (jak nevzpomenout na Hitlera a Stalina), donesl se k britským uším Napoleonův plán přinutit Dánsko k vydání válečného loďstva, což s ruskou pomocí otevíralo cestu k invazi do Anglie.

Vláda toryů i přes hysterický povyk whigů vyslala na Balt eskadru 20 řadových lodí. Britové ještě byli na moři, když neinformovaný Napoleon dal Dánům nůž na krk. Přestože se jednalo o agresi proti neutrálnímu státu, britská flotila Dány napadla a porazila. I whigům bylo jasné, že kdyby vláda nezasáhla, padlo by dánské loďstvo do Napoleonových rukou. K porážce Dánska přispěl i Arthur Wellesley, který velel pozemním silám.

Tenká červená linie

Po bitvě u Trafalgaru měl Napoleon jedinou šanci, jak povolit smyčku britské blokády, která rdousila kontinentální hospodářství - zavést pozemní protiblokádu, která by znemožnila vývoz britského zboží do Evropy. Branou tohoto obchodu bylo Portugalsko a Napoleon se proto rozhodl obsadit Pyrenejský poloostrov. Poté, co dosadil na španělský trůn svého bratra Josefa, španělský lid povstal do „malé války“ do guerilly, nicméně to nezabránilo kolonám maršála Junota, aby nevstoupily do Lisabonu.

Agilní ministr zahraničí Canning a další členové vlády pak navrhli expedici, jež se pod velením Wellesleye vylodila v červenci 1808 severně Lisabonu. Aniž by čekal, až se vylodí celý jeho sbor, zaútočil Wellesley ihned na Junota u Roliky a v následné bitvě u Vimiera Francouze porazil na hlavu palbou nastražené zálohy, oné legendární „thin red line“. Poté byl Wellesley podřízen generálu Burrardovi a toho vystřídal Dalrymple.

Junot nabídl Angličanům, že vyklidí Portugalsko, jestli jeho jednotky dopraví zpátky do Francie. Dohodou v Cintře z 30. 8. 1808 na to Dalrymple přistoupil a zuřící Wellesley musel přihlížet, jak Královské námořnictvo naloďuje 26 tisíc Francouzů. Anglická veřejnost byla pobouřena, avšak vojenské vyšetřování proti třem generálům bylo zastaveno. Přestože bylo velení Wellesleyovi navráceno, do Portugalska ho neposlali. Britové si tím vykoledovali těžkou porážku od Soulta, který je v lednu 1809 zahnal zpět až do přístavu La Coruňa, odkud byly zbytky britských jednotek evakuovány.

Britská vláda byla v rozpacích, zda a kde má opakovat invazi do Evropy. Wellesley ji přesvědčil, že je třeba použít Portugalska jako základny a zopakovat španělské tažení - s lepším koncem. Rezignoval na své křeslo v Parlamentu i na úřad v Irsku a ještě před koncem dubna 1809 dorazil do Lisabonu. Příštích 5 let měl strávit na Pyrenejském poloostrově a v tzv. „Peninsular War“ si vydobýt stejnou vojenskou prestiž jako Napoleon.

Poloostrovní válka

Wellesley mohl vtrhnout do Španělska nebo vyčistit Portugalsko. Rozhodl se pro druhé. Tajným nočním pochodem a přepravou přes řeku Douro překvapil francouzského maršála Soulta a jeho posádku v Oportu. Město dobyl a Soulta vyhnal z Portugalska. Tím se otevřela cesta podél řeky Tejo do srdce Španělska. K další bitvě došlo 27. 7. 1809 160 km jihozápadně od Madridu u města Talavera. Wellesley měl 20 tisíc utahaných a hladových Britů a 24 tisíc sice nadšených avšak nespolehlivých Španělů, maršál Victor pak 30 tisíc mnohem čerstvějších Francouzů.

Byli to Francouzi, kdo zaútočili a v několika bojích na bodák byli odraženi. Anglická garda se pak vrhla do útoku a otevřela střed britské sestavy, avšak Wellesley situaci zachránil nasazením záložního 48. pluku. Victora porazil, neměl ale síly na pronásledování a ustoupil do Portugalska. Přesto se stal idolem veřejnosti a hlavním politickým argumentem toryů proti whigům. Nelson byl mrtev, Pitt byl mrtev, ale britský lev znovu řval - hlasem novopečeného markýze z Wellingtonu.

Napoleon si byl vědom jak vojenského nebezpečí, tak ohrožení osobní prestiže ze strany Wellingtona (už mu tak říkejme). Proto v roce 1810 poslal za Pyreneje svého nejschopnějšího maršála Andrého Massénu. Wellington se stáhl za opevněnou linii Torres Vedras a nechal Massénu, aby se škvařil ve vlastní šťávě. V září došlo k těžké bitvě u Busaca, v níž Francouzi neprorazili. Přes zimu se zakopali i oni, avšak na jaře 1811 museli ustoupit kvůli logistickým problémům.

Wellingtonova „opotřebovávací“ strategie slavila úspěch a „krasavec“ (přezdívka od důstojníků) se nedal vyprovokovat ke spěchu. Zajišťoval si týl a budoval komunikace, než se hnul dopředu. Ve Španělsku měl před sebou dva protivníky - Massénu na severu a Soulta na jihu. Musel dobýt a udržet pevnosti Bajadoz a Ciudad Rodrigo na přístupech k Madridu. Trvalo mu to rok, Ciudad Rodrigo padlo v lednu 1812, Bajadoz o 4 měsíce později a Madrid byl osvobozen. 22. 7. 1812 v bitvě u Salamanky porazil „čmuchal“ (tak Wellingtonovi přezdívali zase řadoví vojáci) 40 tisíc Francouzů za 40 minut. Přesto měl Soult, jenž se přesunul z jihu, dvojnásobnou převahu a Wellington se moudře stáhl na portugalské hranice. I když se Josef Bonaparte znovu vrátil do Madridu, Napoleon, který už plánoval tažení do Ruska, neměl síly, jež by situaci za Pyrenejemi konsolidovaly. Rok 1813 bude britský, věděli i Francouzi.

A tak se stalo. Během letní kampaně 1813 Wellington s konečnou platností vymetl Francouze ze Španělska. Znovu dobyl Madrid a vítěznou bitvou u Vitorie 21. 6. 1813, v níž dobyl celý francouzský trén, vytlačil Francouze za Pyreneje. Odrazil Massénovu protiofenzivu, obsadil San Sebastián a Pamplonu. Zjara 1814 už stál na francouzské půdě a okupoval Bordeaux. 10. dubna dohnal a u Toulouse porazil Soulta, 4 dny po Napoleonově abdikaci. Tím skončila „poloostrovní válka“ a markýz Wellington se stal „železným“ vévodou Wellingtonem, jemuž „vděčný národ“ daroval půl milionu liber.

Poslední bitva

Vévoda Wellington se zúčastnil Vídeňského kongresu po boku britského ministra zahraničí lorda Castlereagha. Vítězové byli milosrdní, nepožadovali žádné válečné reparace, ani okupaci Francie a dokonce ani navrácení uloupených uměleckých pokladů. Nicméně Napoleon měl svoje plány a jeho únik z Elby jednání kongresu brutálně přerušil.

Došlo na sto dní, na spojence opět padl strach a o to horečněji začali organizovat společnou obranu. V čele spojené armády Angličanů, Hannoveřanů, Holanďanů, Belgičanů a příslušníků německých knížectví o síle 83 tisíc mužů stál Wellington, spojeneckým Prusům o nominální síle 113 tisíc mužů (z poloviny nevycvičená domobrana) velel Blücher.

Wellington si za základnu zvolil Brusel, odkud hodlal sice uvážlivě, ale rozhodně postupovat do Francie. Jeho hlavní starostí bylo, aby neztratil kontakt s Prusy na levém (jižním) křídle. Napoleon byl jako vždy iniciativní a rozhodl se zaútočit na spoj spojenecké sestavy - zatlačit Prusy co nejvíce od fronty a zničit osamoceného Wellingtona. Oba vojevůdci, jimž bylo shodně 46 let, se měli konečně střetnout.

Průběh bitvy u Waterloo byl nesčetněkrát popsán a pitván. Faktem je, že Napoleonovi se podařilo spojence vymanévrovat a Wellington sám později říkával: ... jestli jsem byl něčím překvapen a dostal se tak do hloupé situace, pak oni byli ještě větší hlupáci, když nedokázali mých chyb využít.

Nakonec Wellingtonovi červenokabátníci udrželi obranné pozice na linii, na niž je Železný vévoda v noci ze 16. na 17. června 1815 chytře stáhl - až do doby, kdy „zatlačený“ Blücher konečně dorazil na bojiště (on zase obelstil francouzského generála Grouchyho) a Wellington mohl zavelet k protiútoku. Pronásledovaní poražené Napoleonovy armády ponechal Prusům.

Zpátečnický politik

V poválečném kabinetu lorda Liverpoola zaujímal Wellington post ministra války. Ministr zahraničí Canning, který se zasadil o portugalské tažení a tedy o Wellingtonův úspěch, nepatřil k „pravověrným“ toryům, a když v lednu 1827 postihl lorda Liverpoola záchvat mrtvice a král jmenoval Canninga premiérem, zhrzený Wellington podal demisi.

Před britskou vládou stálo mnoho problémů, z nichž nejžhavější bylo zrovnoprávnění katolíků a volební reforma. I v zahraničí docházelo pro torye k těžko stravitelným změnám. Americký prezident Monroe vyhlásil západní polokouli za „rybníček“ USA a v podstatě varoval Brity, ať se nepletou do záležitostí Nového světa. Není se tedy co divit, že Canning, prakticky z přepracování, zemřel 8. srpna 1827 také.

Premiérem se stal „ukňouraný lord Goderich“ (slova Winstona Churchilla), ale vydržel v úřadě jen 5 měsíců. Když britský admirál Codrington o své újmě zničil turecké loďstvo v zálivu Navarino, vláda nevydržela a král pověřil sestavením vlády nové Wellingtona a Peela. První se stal premiérem, druhý ministrem vnitra. Politický program byl prostý - udržet stávající instituce, což nebylo v nově vznikající industriální společnosti reálné. A tak na politickém poli, na rozdíl od válečného, musel Wellington stále ustupovat - v roce 1829 schválil Parlament na návrh vlády zrovnoprávnění katolíků a zažehnal tak občanskou válku v Irsku.

Jinak ale vévoda brzdil, jak jen mohl. Po resignaci dvou canningovců doplnil kabinet bývalými členy svého štábu a „rekonstruovaná“ vláda pobočníků se stále viditelněji míjela s požadavky doby. Čekalo se, že Vilém IV., jenž po smrti svého bratra Jiřího IV. nastoupil na trůn, premiéra odvolá, avšak nový král Wellingtona potvrdil.

Teprve v roce 1830, kdy v Evropě znovu povstaly liberální síly a když toryové odmítli volební reformu, byl Wellington poražen. Premiérem se stal lord Grey a whigové byli po 50 letech znovu u moci. Byl to Peel, kdo zreorganizoval torye, připodobnil je tváři doby a na krátký čas vrátil do vlády, s Wellingtonem jako ministrem zahraničí (1834 - 35) a ministrem bez portfeje (1841 - 46).

V květnu 1838 zveřejnila skupina dělnických vůdců „Chartu lidu“ a vzniklo hnutí - chartismus - jež se stalo předchůdcem socialismu. V záblesku staré slávy se Wellingtonovi podařilo s chartisty vyjednávat a zabránit pouličním bouřím - nikdy nezapomněl na hrůzy občanské války, jichž byl svědkem ve Španělsku.

Z veřejného života se stáhl v roce 1841, ale jeho dům Apsley House v Hyde Park Corneru byl stále londýnskou adresou č. 1. Zemřel 14. září 1852 na srdeční mrtvici v požehnaném věku 83 let ve svém nejoblíbenějším sídle Walmer Castle, pohřben je v londýnské katedrále sv. Pavla.

Jeho manželství nebylo štastné, Kitty se ho bála a současně pro ni byl božstvo. Starší syn po vévovodě smrti vydal jeho písemnosti, mladší se přičinil o vnoučata. Wellington navázal důvěrné přátelství s Harriet Arbuthnotovou a Angelou G. Burdett-Couttsovou. Měl rád chytré ženy, nejlépe se ale cítil mezi vojáky, členy svého štábu. Podle soudu některých současníků přezdívka „Železný vévoda“ měla základ spíše v jeho chladné povaze než ve vojenských úspěších.

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔17.11.2002 📕20.310

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře