Němci na Volze

Autor : František Novotný 🕔10.11.2002 📕20.821

Poté co na podzim 1941 selhal čelní útok na Moskvu, rozhodl se Hitler v rámci plánované letní ofenzivy 1942 pro boční obchvat z jihu. 28. června 1942 zahájila německá skupina armád „A“ útok na Voroněž a postup se pak stáčel k jihu podél Donu. Před svým ústím do Azovského moře vytváří tato řeka velký ohyb k východu, který se v krajním bodě přibližuje až na 45 km k Volze, právě v oblasti Stalingradu. Jednou ze Stalinových staveb „komunismu“ byl i kanál Volha - Don, který v těchto místech šíji přetínal a umocnil význam města jako dopravního uzlu a mohutné průmyslové základny.

Ekonomický a strategický význam Stalingradu

Jestliže v roce 1926 měl bývalý Caricyn 150 tisíc obyvatel, dosáhl v roce 1939 pod Stalinovým jménem půlmilionové hranice, která byla po evakuaci v roce 1941 překročena. Město se rozprostíralo jen na západním břehu v délce 20 km a pokračovalo dalších 30 km na jih řetězcem předměstí. Křižovaly se v něm železniční tratě do Moskvy, Doněcké uhelné pánve a na Kavkaz, nemluvě o tom, že sloužilo jako hlavní překladiště pro vnitrozemskou říční dopravu do průmyslových oblastí na horní Volze a dále po Kamě až na Ural. Shromažďovaly se zde také přebytky obilí ze severního Kavkazu a ohbí Donu, takže Stalingrad byl největší obilnou zásobárnou SSSR. Ve městě pracovalo množství obilných a olejových mlýnů, nehledě na další početné potravinářské závody.

V nejdůležitějším přístavu na Volze bylo ročně překládáno 6 až 8 milionů tun ropy z kavkazské oblasti a stalingradské rafinérie měly roční kapacitu 700 tisíc tun pohonných hmot. Zpracovávalo se zde i dřevo splavené vory ze severní Volhy pro potřeby oblastí na Kavkaze.

Blízkost doněckého uhlí a ukrajinské železné rudy podnítila vznik mohutných oceláren a na ně navazujícího zbrojního průmyslu. V letech 1930/31 vznikl traktorový závod „Dzeržinskij“ s 20 000 zaměstnanci a měsíční produkcí 3 200 pásových traktorů (později s měsíční výrobou 250 tanků T-34). Odebíral ocel z ocelárny „Rudý říjen“, která byla dalším stalingradským průmyslovým gigantem s 12 000 dělníky, a velkou „trojku“ doplňovala dělovka „Rudé barikády“ s vlastní ocelárnou a martinskými pecemi. Její produkce činila 100 těžkých a středních děl měsíčně.

Útok na Stalingrad

Němci si byli dobře vědomi významu Stalingradu. Dobytí města by zabilo několik much jednou ranou. Jednak by byla přerušena nejdůležitější ruská dopravní tepna - řeka Volha - a protivník odříznut od zdrojů ropy, dále by byla likvidována obrovská zbrojní základna nepřítele a do třetice by se obnažil jižní bok ruské sestavy, což by dávalo dobré předpoklady pro útok na Moskvu z jihu. Pádem Stalingradu se ale otevíraly i širší strategické možnosti, neboť město bylo branou ke Groznému a k Baku - ke kaspickým ropným polím a k postupu dále na jih a východ, k Perskému zálivu a k hranicím Indie, což byly sny, jimiž se Hitler opájel.K dobytí Stalingradu byly původně vyčleněny 6. a 4. tanková armáda. Především 6. armáda postupem podél Donu na jih hrozila, že obklíčí sovětské jednotky jak Jihozápadního, tak Jižního frontu. Když Němci zasadili podél Donu ještě 1. tankovou armádu, museli Sověti ustoupit. V červenci 1942 vyplnili Němci téměř celý prostor ohbí Donu, 24. července padl Rostov. Tehdy na Hitlerův rozkaz byl operační plán na základě dosavadních oslnivých úspěchů pozměněn - 4. tanková armáda byla v zádech 1. tankové armády stočena na jih, aby pronikla na Kavkaz, a úkol dobýt Stalingrad zůstal toliko na Paulusově 6. armádě.

Během srpna 1942 Němcům tento modifikovaný plán vycházel. Jednotky 6. armády se rychle blížily ke Stalingradu, 21. srpna horští myslivci v sestavě 4. armády vztyčili nacistickou vlajku na Elbrusu a 27. srpna pronikli Němci k řece Těrek. Pobřeží Kaspického moře leželo lákavě blízko.

Němci u Volhy

V neděli 23. srpna 1942 provedla Luftwaffe na Stalingrad snad nejstrašnější nálet, jaký kdy byl na město uskutečněn. Celé město hořelo a tak tomu mělo být další dlouhé týdny. Ruská veřejnost o tom nic nevěděla, ani o tom, že Němci později obsadili prakticky celé město a dosáhli Volhy jak nad tak pod městem. K hrůzám bojů se přiřadilo i nebývalé vedro a stepní požáry v okolí.

Německým hrotem, který se jako první dotkl Volhy, byl 1. oddíl 2. tankového pluku 16. tankové divize pod velením podplukovníka hraběte Strachwitze. V tutéž bombardovací neděli 23. srpna vyrazily s prvními slunečními paprsky v 3:05 jeho tanky do útoku. Rozprostírala se před nimi šíje mezi Donem a Volhou. V poledne překročily Strachwitzovy tanky železniční trať Prolov - Stalingrad a kolem třetí hodiny po poledni měly za sebou na jeden zátah 60 km k Volze a valily se do severních sídlišť Vinnovka a Pečetka. Zde byli Němci napadeni přímou palbou z 37 protiletadlových děl. Museli je zničit do posledního, aby si uvolnili cestu. Pak teprve zjistili, že děla obsluhovaly ženy - dělnice ze závodu „Barikády“. Než zašlo nedělní slunce, stály už německé tanky u osady Rynok na břehu Volhy.Jako další prorazila k řece o týden později u Karpovky 24. tanková divize a u Gavrilovky jako první německá jednotka vnikla do vnitřního obranného pásu Stalingradu. V pondělí 31. srpna musel sovětský velící důstojník generálplukovník Jeremenko nařídit 62. a 64. armádě, které Stalingrad hájily, aby se stáhly do středního obranného pásma. Němci měli vítězství na dosah ruky, Luftwaffe nepřetržitě bombardovala město a přechody přes řeku.

Za Volhou není země

Toto heslo rudoarmějců v obleženém Stalingradu, s nímž souznělo cítění každého Rusa, nejlépe vystihuje, proč Němci neuspěli. Průnik Wehrmachtu k Volze neznamenal konec, ale začátek nejprudších a nejzuřivějších bojů, jaké byly za 2. světové války vedeny. Přes veškeré snahy se Němcům nedařilo rozšířit výběžky na břehu, z nichž první získal podplukovník Strachowitz. Ruští vojáci drželi zbývající předmostí na západním břehu do posledního náboje, do posledního muže. Stalin zakázal evakuaci města a zbrojních závodů. Po 4 měsíce budou dělníci pod palbou vyrábět v traktorovém závodě tanky a bránit se s nimi přímo ve výrobních halách. Dobývání města se promění v doposud nepoznané boje nejen o každý dům, ale o každé patro, o každou místnost, o každý sklep.

Sověti sice 90 % města ztratí, ale terén hraje v jejich prospěch. Vysoký západní břeh Volhy končí strmým, několik desítek metrů vysokým srázem. V jeho stěně si jednotky 62. a 64. armády vykopou odpočívárny a obvaziště, předsunuté sklady munice a další nutné úkryty, které nemohou Němci ani postřelovat, ani bombardovat. Naopak oni jsou pro sovětské dělostřelectvo jako na dlani. Na východním břehu, který je plochý, soustředí totiž Rudá armáda stovky děl, které na vyžádání budou palebnou přehradou krýt ruská zbytková postavení na západním břehu a rozbíjet německé útoky. V době, kdy to bylo možné, Němci neměli příslušné ženijní prostředky, aby řeku přešli a znemožnili vybudování mohutného dělostřeleckého ruského postavení, ale hlavně je to ani nenapadlo.

Také doplatili na ztrátu operačního tempa, když Hitler ponechal dobytí Stalingradu jen na 6. armádě a tím, že pověřil 4. armádu jiným úkolem, roztříštil operační plán mezi několik cílů (což je tatáž chyba, jakou učinili Japonci v tomtéž létě na pacifickém válčišti). Po krizi, kterou v polovině září ruská obrana projde, nebudou Němci v říjnu schopni sovětskou dělostřeleckou převahu jakkoli narušit, neboť - a to je nejdůležitější - Rudá armáda získá v oblasti i leteckou převahu, byť za cenu obrovských ztrát.

A konečně 19. a 20. listopadu 1942 spustí Sověti za naprostého překvapení operaci Uran - klešťový manévr, který z obléhatelů učiní obklíčené. Její první náčrt předkládají generálové Žukov a Vasilevskij Stalinovi v noci na 14. září 1942, což je ironií osudu den, kdy se Němci cítí nejvíce na koni, jejich pěší 71. divize se právě překvapujícím úderem probila přes střed města k Volze. O tři dny později dokonce několik německých novin vytiskne zvláštní vydání s titulkem „Stalingrad padl“, ale Goebbels distribuci na poslední chvíli zastaví. Čeká na potvrzení zprávy Paulusem, nikdy se ale nedočká...

Autor : František Novotný 🕔10.11.2002 📕20.821

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře