Neohrabaný dělník pacifické války

Autor : František Novotný 🕔10.11.2002 📕18.788

Podobné články

Další články autora

Během 2. světové války bylo Spojenci při vyloďovacích operacích nasazeno nejen v Tichomoří, ale také v Evropě kolem 10 000 zvláštních pontonových vozidel, jež byla oficiálně klasifikována jako LVT (Landing Vehicle Tracked - vyloďovací vozidlo pásové). Ačkoli mu vojáci neřekli jinak než amtrac v transportérové verzi a amtank v podpůrné verzi s dělovou výzbrojí, bylo také známo pod bojovým jménem „Alligator“ nebo „Buffalo“. Jeho cesta do výzbroje americké námořní pěchoty je tak barvitá, že stojí za vyprávění.

Roku 1935 se přehnal nad Floridou ničivý orkán, který způsobil velké ztráty na životech. Chyběl totiž dopravní prostředek, který by byl schopen evakuovat lidi z ohrožených bažinatých oblastí. V terénu, který je směsicí vody a bahna, nemohl obstát ani automobil, ale ani člun. Tehdy inženýrovi, který se jmenoval Donald Roebling a pocházel z pověstné konstruktérské rodiny (jeho dědeček navrhl Brooklynský most), napadlo, že kdyby existovalo vozidlo schopné pohybu jak na souši, tak ve vodě a ve směsici obého, mohlo být zachráněno mnoho životů. Ještě v témže roce postavil bizarní dopravní prostředek, který odpovídal zadání - jakéhosi křížence mezi pontonovým člunem a pásovým traktorem. Byl dlouhý přes 7metrů, vážil 7 tun a poháněl jej motor Chrysler o výkonu 92 k. Boky pontonového trupu obíhaly pásy, jejichž články byly opatřeny vystupujícími hřebínky. Ty pak dělaly ve vodě z pásů jakési mnohočetné koleso, které hnalo vozidlo vpřed. Roebling předpokládal, že při pohybu po souši, po měkké bahnité půdě, se nebudou hřebínky lámat. Vozidlo bylo postaveno z duralu, aby se ušetřila váha, a plovatelnost zvyšovaly boční kesony v prostoru mezi pásy.

Vozidlo, jež dostalo přezdívku „Alligator“, konstruktéra zklamalo nízkou rychlostí ve vodě. Činila pouhých 3,5 km/h. Příliš nepomohl ani silnější motor, a tak se Roebling rozhodl pro důkladné překonstruování. Zkrátil trup a pásy opatřil jinak tvarovanými a šikmo nanýtovanými hřebínky. Nový „Alligator“ dosahoval ve vodě uspokojivé rychlosti 15 km/h a na souši více než 30 km/h. Zkoušky bizarního obojživelníku upoutaly pozornost reportérů časopisu „Life“. V čísle z 4. října 1937 pak vyšla reportáž o Roeblingově „Alligatoru“, která přinesla i záběry stroje v akci. Toto číslo časopisu „Life“ si koupil také admirál Edward Kalbfus a u oběda při vojenském cvičení je ukázal generálu Louisi Rittlemu, tehdejšímu veliteli námořní pěchoty. Článek pak byl poslán do Výzbrojního úřadu USMC s úkolem, aby úřad ověřil vlastnosti „Alligatoru“. V březnu 1938 kontaktoval konstruktéra major John Kaluf a v Clearwateru si vozidlo nafilmoval. Námořnictvo pak požádalo o prostředky na nákup vzorku pro další zkoušky, ale žádost byla kvůli nedostatku peněz zamítnuta.

Nicméně předvídavější důstojníci USMC nerezignovali a stále udržovali s Roeblingem kontakty. Byl to generál Moses, který požádal konstruktéra, aby „Alligatora“ přepracoval na vojenský transportér. Prototyp byl dokončen v květnu 1940 a od svého civilního předchůdce se prakticky lišil jenom v použití silnějšího motoru Mercury o 95 k. Vzhledem k válce v Evropě byly k dispozici peníze a námořnictvo mohlo objednat u Roeblinga 100 kusů stroje s ještě silnějším motorem Lincoln-Zephyr o 120 k. Konstruktér pochopitelně neměl k dispozici výrobní kapacity pro sériovou výrobu a obrátil se na firmu Food Machinery Corporation, takže tento výrobce potravinářských strojů se stal ze dne na den producentem nejvýznamnějšího vyloďovacího vozidla 2. světové války.
Po úvodní 100kusové sérii následovala objednávka na 200 strojů, které už nesly označení LVT-1. Jednalo se o neozbrojené a nepancéřované vozidlo, které bylo předurčeno k dopravě zásob a záloh na dobyté předmostí. V nose vozidla se nacházel řidičský prostor, za ním následovala otevřená „vana“ pro náklad a v zádi byl umístěn motor.

Z vozidel LVT-1 zformovala námořní pěchota 1. a 2. prapor obojživelných traktorů (odtud zkratka amtrac) a nasadila je v rámci 1. divize USMC na Guadalcanalu.

Námořní pěšáci ihned ocenili specifické vlastnosti amtraku. Byl opravdu obojživelný, dokázal spolehlivě dopravit od nákladní výsadkové lodi až na pláž vše, co se vešlo do jeho nákladového prostoru. Na souši sice byl neohrabaný a rychle přicházel o hnací hřebínky na pásech, ale dokázal překonat pobřežní podhladinové útesy, které páraly dna vyloďovacích člunů a zabraňovaly jim přirazit až k pláži. A právě takový byl charakter všech pobřeží v Tichomoří, na nichž bylo Američanům souzeno, aby se pod palbou příští 3 roky vyloďovali. Korálové útesy, táhnoucí se v řadách stovky metrů před vlastním pobřežím, tvořily dokonalé přírodní protivyloďovací překážky, jaké by nedokázal vybudovat žádný ženista. Jediný dopravní prostředek, který se dokázal pohybovat v této směsi vody a jako břitva ostrých korálů, byl Roeblingův „Alligator“.

Mariňáci na Guadalcanalu také záhy odhalili slabiny LVT-1. Všechen náklad se musel přetahovat přes téměř 2 m vysoké boky vozidla a vojáci, když z něho seskakovali, byli snadným cílem pro japonské odstřelovače. Chyběla i výzbroj, která by výsadek kryla a hlavně pancéřování, aby se amtrac nedal proděravět obyčejnou puškou - neboť bojoví velitelé námořní pěchoty si uvědomili, že „Alligator“ by značně snížil ztráty, kdyby byl nasazen jako bojový transportér hned v první vyloďovací vlně.

Na Guadalcanalu tvořily první vlnu dřevěné vyloďovací čluny s tupou přídí typu Higgins a mariňáci měli štěstí, že překvapivý útok vyšel a japonský odpor byl mizivý. S tak příznivými okolnostmi se ale nedalo v budoucnosti počítat. Proto příslušníci námořní pěchoty začali přímo v poli LVT-1 ozbrojovat kulomety a navařovat na trupy pancéřové pláty. Naštěstí si bojový potenciál LVT uvědomili i štábní důstojníci. Generálmajor H. M. Smith velící americkým vyloďovacím silám v Evropě již v březnu 1942 doporučil, aby se LVT nasadily v první útočné vlně. Jeho hlas nezapadl, a když začali Američané plánovat velké obojživelné operace v Tichomoří, uskutečnil podplukovník Victor Krulak, organizátor prvních praporů amtraků, v dubnu 1942 zkoušky s takto nasazenými LVT na Nové Kaledonii. Jednoznačně potvrdily, že „Alligator“ může sloužit i jako bojový prostředek.

Pro tyto účely pak byl LVT-1 překonstruován do typu LVT-2. Vzniklý bojový obojživelný transportér měl délku 8 m, šířku přes 3 m, výšku přes 2,5 m a hmotnost 13 tun. Hvězdicový motor Continental o výkonu 250 k naháněl kardanem převodovku v přídi, za níž byla teprve kabina řidiče. Střed vozidla vyplňoval přepravní prostor se sklopnými lavicemi, jímž rušivě probíhala trubka kardanu.

LVT-2 se proslavily při dobývání „krvavé“ Tarawy, především atolu Betio koncem roku 1943. Pověst amtraků byla již tak veliká, že při plánování operace generál Smith, jenž výsadku velel, řekl svému partnerovi z loďstva, admirálu Turnerovi, že když nebudou amtraky, nebude žádné vylodění. Jeho neústupnost zachránila stovky životů.

Když 20. listopadu 1943 vyrazilo ve třech vlnách 100 LVT-1 a LVT-2 k pobřeží Betia, ocitly se v pekelném terénu a v pekelné japonské palbě. Voda před plážemi byla vyplněna změtí korálových útesů, palbou bylo ihned vyřazeno 8 LVT, dalších 15 se potopilo následkem průstřelů. Za to, že se vůbec výsadek dokázal uchytit, vděčil jen a jen amtrakům. Po třech dnech bojů zbývalo z počátečního počtu 120 LVT pouze 35 bojeschopných strojů, ale atol Betio byl dobyt.
Krvavá“ Tarawa jenom potvrdila význam LVT pro úspěch vyloďovací operace. Americký zbrojní průmysl (v podobě továrny na potravinářské stroje FMC) zareagoval dalšími verzemi amtraků. Kvalitativní skok vpřed znamenal pancéřovaný LVT-4, který byl opatřen záďovou sklopnou rampou, jež usnadňovala manipulaci s přepravovaným materiálem a skýtala větší bezpečnost vybíhajícímu výsadku. Do pole se pro LVT-4 dodávaly sady přídavného pancéřování, aby by byla zesílena ochrana. Verze LVT-4 vznikla jednoduchým přemístěním motoru bezprostředně za řidičský úsek - tím se uvolnila záď pro rampu a zmizel kardan, který nepříjemně omezoval nákladní kapacitu u LVT-2.

Inženýři známé strojírny Borg-Warner shlíželi na Roeblingův výtvor s nechutí, a rozhodli se tuto „amatérskou“ konstrukci předělat. Tak vznikl technicky dokonalejší LVT-3 „Bushmaster“ (ihned se záďovou rampou a s párem motorů v bočních kesonech). Prototyp prošel v létě 1943 testy a firma BW získala objednávku na 1800 strojů. V letech 1944 - 45 pak bylo dohotoveno 2 964 „Bushmasterů“, avšak námořní pěchota, zvyklá na „Alligatory“, nasadila LVT-3 až na Okinawě na jaře 1945.

V Evropě, snad kvůli charakteru pobřeží, se LVT příliš neprosadily. Při vylodění v Normandii 6. června 1844 byly masově použity vyloďovací čluny se sklopnou rampou a z obojživelných prostředků amfibie DUKW na podvozku nákladního automobilu GMC. Je zajímavé, že to byli Britové, kteří použili LVT-4 ve významnějším počtu - při vylodění na opevněném ostrově Walcheren v ústí řeky Šeldy. Teprve po jeho obsazení mohly invazní jednotky používat přístav Antverpy. A byli to zase Britové, kteří nasadili LVT-4 při přechodu Rýna. Amtraky dopravily na východní břeh vyřazené balonové navijáky, které na lanech tahaly přes řeku převozní prám z 5, respektive ze 6 pontonů. Tímto způsobem dostali Britové přes Rýn 500 tanků.

Po úspěšném nasazení amtraků jako transportérů pěchoty se přímo nabízela myšlenka použít toto obojživelné vozidlo jako nosič zbraní, jako podpůrný palebný prostředek. Požadavek se objevil při konstrukci LVT-2 a první obojživelný tank LVT(A)-1 sjel z výrobní linky v prosinci 1943. Nákladový prostor LVT-2 konstruktéři uzavřeli pancéřovou nástavbou a na ni postavili modifikovaná věž lehkého tanku Stewart s 37mm protitankovým kanonem. Palebnou sílu amtanku doplňovaly dvě „studně“ na zádi, z nichž střelci, krytí pancéřovým deskovým štítem, mohli pálit z .30 kulometů Browning.

Vzhledem k tomu, že japonské garnizony na dobývaných ostrovech nemívaly ve výzbroji tanky a Američanům nejvíce ztrpčovaly život bunkry a pevnůstky protivníka, nebyla protitanková výzbroj LVT(A)-1 vhodná. Proto v roce 1944 začala výroba amtanku LVT(A)-4. Místo 37mm kanonu nesl ve věži, převzaté z samochodného děla M-8, krátkohlavňovou houfnici ráže 75 mm, jejíž granáty měly na japonské pevnůstky větší ničivý efekt.

LVT(A)-4 ale postrádal „studně“ s kulomety na zádi, čímž poklesla úroveň bezprostřední obrany před japonskými tankoborníky. Obnažil se nedostatek placený krví, jímž byla shora otevřená houfnicová věž. Přesto dala výroba více než 1500 amtanků LVT(A)-4, z nichž mnohé ještě bojovaly v Koreji.

To ale již byla labutí píseň LVT, první generace obojživelných bojových vozidel, oněch neohrabaných strojů, jež v druhé polovině 2. světové války ušetřily tisíce životů spojeneckých vojáků. 

Podobné články

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔10.11.2002 📕18.788

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře