Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (III)

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔02.11.2002 📕13.865

Seriál

  1. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (I)
  2. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (II)
  3. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (III)
  4. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (IV)
  5. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (V)

Podobné články

Další články autora

Hürtgenský les byla oblast tvořená hustě vysázenými vysokými jedlemi, hlubokými roklemi, vysokými hřebeny a úzkými cestami, zkrátka ideální terén pro dlouhodobou obranu. Němci tuto přírodní překážku důkladně posílili rozmístěním rozsáhlých minových polí a pečlivou přípravou svých pozic, neboť si jasně uvědomovali, že ztráta města Schmidt by Spojencům otevřela cestu k přehradám na Roeru. Dokud budou Němci kontrolovat přehrady na Roeru, mohli by zaplavit údolí řeky, čímž by Spojencům zničili umělé mosty vybudované přes Roer a odřízli tak jednotky, které ji již překročily. Tyto izolované jednotky by mohly být následně zničeny nasazením německých záloh. Proto byli Němci odhodláni držet Schmidt za každou cenu uvědomujíce si, že téměř neproniknutelný Hürtgenský les by mohl prodloužit jejich odpor a neutralizovat převahu Američanů v letectvu, tancích a dělostřelectvu.

Pro vojáky 1. armády nebyl Hürtgenský les neznámým. Již na konci září se pokusil 60. pluk 9. pěší divize generálmajora Louise A. Craiga přímo zaútočit přes les s cílem obsadit dopravní síť v oblasti Hürtgen - Kleinhau. Pluk se stáhl po krátkém, avšak krvavém boji, když narazil na německou obranu. Od 6. do 16. října se opět 9. pěší divize pokoušela projít Hürtgenským lesem a obsadit Schmidt. Dva útočící pluky postoupily 2 700 metrů do lesa, přičemž ztratily 4 500 mužů. Když 26. října vojáci 28. divize střídali ty z 9. pěší divize, byly otřeseni skutečností, že muži, které střídali, byli "unavení, neoholení, špinaví a nervózní" a "se známkami tvrdého boje ve tváři". K obtížnému boji 28. divize v lese se ještě přidalo mizerné podzimní počasí. Ačkoliv byli silně posíleni tanky, stíhači tanků, ženisty a dělostřelectvem, sdílel generálmajor Cota neblahé předtuchy svých mužů. Jak později řekl, byl přesvědčen, že 28. divize má jen malou šanci na úspěch.

Déšť, mlha a špatná viditelnost způsobily odklad zahájení útoku z 31. října na 2. listopad. V 08.00 zahájilo dělostřelectvo V. a VII. sboru a 28. divize hodinu trvající palebnou přípravu, během které bylo na německé pozice vypáleno 11 000 granátů. V 09.00 nastoupil 112. pluk 28. divize podplukovníka Carla L. Petersona do útoku z prostoru Germeteru směrem na Schmidt. Ale brzy po opuštění nástupní linie útoku začala Petersonovy roty decimovat německá dělostřelecká palba. Němci měli dobře propracovaný systém dělostřelecké palby vedené do korun vysokých stromů, jejímž výsledkem byl smrtící déšť dřevěných třísek a šrapnelů dělostřeleckých granátů snášející se na americké pěšáky. Nicméně pluk pokračoval v postupu a večer 3. listopadu jeho jeden prapor obsadil Schmidt. Přestože byl postup dalších pluků 28. divize pozadu za plánem, Cota byl spolu se svým štábem potěšen a poněkud překvapen neočekávaným a poměrně snadným obsazením města.

Německá reakce na obsazení Schmidtu se dostavila hned druhý den ráno, 4. listopadu. Po dělostřelecké přípravě na pozice amerických vojáků zaútočily německé tanky podporované pěchotou. Američané byli z města vytlačeni a asi 200 přeživších vojáků náležejících k 112. pluku se připojilo k obráncům v nedalekém Kommerscheidtu. Němci i po obsazení Schmidtu pokračovali v útoku. Tanky a stíhače tanků přidělené 28. divizi však nebyly rovnocennými soupeři německým tankům Tiger I a Panther a střely z amerických bazuk se od silně pancéřovaných německých tanků pouze odrážely. V zoufalém obraném boji o Kommerscheidt se obzvláště vyznamenal plukovník Turney W. Leonard, který s rotou „C" 839. pluku tankových stíhačů zničil 6 nepřátelských tanků a poté shromáždil několik skupinek pěšáků, které přišly o svého velitele, a vedl je v dalším boji. Za svoji odvahu v boji obdržel Medal of Honor. Nicméně 7. listopadu byl 112. pluk nucen se z Kommerscheidtu stáhnout zpět.

Odhodlaný protiútok u Schmidtu a Kommerscheidtu byl pouze první fází německého protiútoku. 5. listopadu musel Hodges odložit v důsledku nevlídného počasí začátek ofenzívy. Odložení umožnilo Němcům přesunout do prostoru Cotovy 28. divize tři divize, z nichž jedna byla tanková, a využít tak období nízké aktivity v prostoru 1. a 9. armády. Masakr v Hürtgenském lese tak pokračoval až do 13. listopadu, kdy si Hodges uvědomil, že zbytek divize by již nemohl zabezpečit pravý bok VII. sboru, a o šest dní později ji nahradil nově příchozí 8. pěší divizí.

Útok 28. divize byl jednou z nejdražších akcí jakékoliv americké divize v průběhu 2. světové války. Ztráty na lidech přesáhly 6 000. Rovněž materiální ztráty byly vysoké - šestnáct stíhačů tanků M10, jedenatřicet tanků Sherman a velké množství nákladních aut, protitankových děl, kulometů, minometů, pušek a osobní výstroje pěšáků zůstalo roztroušeno po Hürtgenském lese. V důsledku bitvy řada příslušníků 28. divize cynicky překřtila emblém na své nášivce na rameni uniformy symbolizující klenák na "krvavý džber". Po vystřídání 8. pěší divizí se 28. divize přesunula na odpočinek a doplnění do nových pozic v části fronty, která byla považována za klidnou. Tragickou souhrou okolností se však nový prostor divize nacházel přímo v centru připravované německé protiofenzívy v Ardenách, která vešla do historie pod názvem "bitva o výběžek".


Tanky 3.tankové divize rozmístěné okolo
Breiningu, Německo. (National Archives)

Počasí bylo klíčovým faktorem pro zahájení hlavní listopadové ofenzívy 12. skupiny armád. Bradley naplánoval těžký letecký útok s krycím názvem QUEEN, který měl předcházet pozemnímu útoku, ale zatažené nebe zapříčinilo několik jeho odkladů. Když se 16. listopadu nebe konečně vyjasnilo, svrhlo 4 000 spojenecký letadel (včetně 2 400 těžkých bombardérů) přes 10 000 tun bomb na německé pozice. Bohužel však vojáci 1. armády, kteří měli zaútočit, byli staženi do bezpečné vzdálenosti 3 kilometrů od frontové linie. V době, kdy se po skončení náletu Američané přesouvali do výchozích pozic pro útok, se němečtí obránci vzpamatovali z bombardování a s útočícími jednotkami zahájili neúprosný boj.

Postup 9. armády v severním úseku v prvních dnech ofenzívy probíhal dobře, ale poté se značně zpomalil v důsledku sílícího odporu německých jednotek. Tuhé boje pokračovaly do konce listopadu a než se Simpson ve většině svého sektoru přiblížil k Roeru, přesáhly ztráty jeho jednotek 10 000 mužů. Velmi obtížné to bylo v sektoru 1. armády. Než mohl VII. sbor, hlavní část Hodgesových jednotek, dosáhnout Roeru, musel překonat velmi obtížný terén, v jehož severní části se nacházela eschweilersko - weisweilerská průmyslová oblast, ve středu Hamichský hřeben a na jihu smrtící oblast Hürtgenského lesa. Do 22. listopadu se Collinsovi podařilo obsadil Eschweiler a Hamich, ale v oblasti Hürtgenského lesa byl jeho postup téměř minimální.

Hodges byl rozhodnut obsadit Hürtgenský les a po zbytek listopadu a začátek prosince vrhal jednotky VII. a V. sboru do jeho krvavého chřtánu. 1., 4., 8. pěší divize, 47. pluk 9. pěší divize, 2. pluk Rangers, 46. obrněný pěší pluk 5. tankové divize a řada podpůrných jednotek byly po celou dobu zapojeny do boje o tento "pekelný" les. Po měsících bojů lesní půda připomínala zpustošenou "zemi nikoho" z let 1. světové války. Opuštěná vozidla, poházená vojenská výstroj po lese a téměř nesnesitelný zápach rozkládajících se těl. Tak vypadala scenérie Hürtgenského lesa. Mrtví museli počkat na odsun do příchodu registračních týmů mrtvých, neboť evakuační sytém byl zcela vytížen odsunem velkého počtu raněných.

Zde je několik příkladů z citací udělených vyznamenání Medal of Honor, které dobře ilustrují zoufalý způsob vedení boje v Hürtgenském lese. Prvním z nich je akce nadporučíka Bernadra J. Raye z roty „F", 8. pluku 4. pěší divize. Nadporučík Ray osamoceně vyrazil vyčistit cestu přes německé zátarasy, které blokovaly postup jeho jednotky. Ray s kapsami nacpanými rozbuškami a tělem omotaným drátem pro spojení rozbušek s náložemi popadl několik torpéd Bangalore k ničení ostnatého drátu a vyrazil k zátarasu. Podařilo se mu dorazit k zátarasu, ale během instalace náloží byl několikrát raněn. Jasně si uvědomuje, že by mu zranění mohla zabránit v dokončení úkolu, propojil drátem nálože s rozbuškami a nálože odpálil. Zahynul. Vojín 1. třídy Francis X. McGraw z roty „H", 26. pěšího pluku, 4. pěší divize, přežil německou dělostřeleckou baráž a sám střelbou ze svého těžkého kulometu zastavil německý pozemní útok. Když mu došla munice, rychle doplnil svůj zásobník a pokračoval v palbě, dokud mu znova nedošlo střelivo. McGraw poté popadl karabinu a pokračoval v střelbě na postupující Němce, dokud nebyl zabit. Seržant John W. Minick z roty „I", 121. pěšího pluku, 8. pěší divize, osamoceně zaútočil na nepřátelský kulomet, který zneškodnil. Při dalším postupu narazil na německou rotu, na kterou okamžitě zaútočil, 20 Němců zabil a dalších 20 zajal. Minick pokračoval v osamoceném postupu, při kterém se mu podařilo vyřadit další kulometné hnízdo. Když šel i nadále v čele své jednotky, vstoupil mladý seržant na jednu z mnoha min rozesetých v Hürtgenském lese a zahynul.

13. prosince nově přisunutá 83. pěší a 5. tanková divize se konečně probila skrz Hürtgenský les v blízkosti města Gey a Strass. Přestože východní část lesa a město Strass zůstávaly stále v německých rukou, 1. armádě se konečně podařilo postoupit k západnímu břehu řeky Roer.

Hodges si opožděně uvědomil důsledky neobsazení přehrad na Roeru a odmítl útočit přes Rýn, dokud nebude neutralizováno jejich potencionální nebezpečí. Zpočátku se Spojenci pokoušeli zničit přehradní hráze bombardováním, ale ty se ukázaly velice odolnými. Hodges se tedy rozhodl je obsadit pozemním útokem a tento úkol svěřil Gerowovu V. sboru.

Gerow plánoval získat přehrady obchvatem. Nově příchozí 78. pěší divize generálmajora Edwina P. Parkera měla útočit Monchauským koridorem a poté pokračovat v postupu přes východní cíp Hürtgenského lesa. Po obsazení Schmidtu měla 78. divize pokračovat v postupu k přehradám od severu. Ostřílená 2. pěší divize generálmajora Waltera M. Robertsona měla z oblasti vesnic Krinkelt a Rocherat zaútočit severním směrem na Monschauský les a k přehradám postupovat od jihovýchodu. Jeden z pluků 99. pěší divize dostal za úkol krýt Robertsonův pravý bok.

Útok začal 13. prosince, ale po třech dnech musel být zastaven, když Němci zahájili svoji protiofenzívu v Ardenách. Němci stále kontrovali část Hürtgenského lesa, Schmidt a přehrady na Rýnu. Pro 1. armádu to byl špatný měsíc; od 16. listopadu do 15. prosince ztratila 21 500 mužů s příliš malými úspěchy na to, aby odpovídaly takovým ztrátám.

V jižním sektoru 12. skupiny armád obnovila 8. listopadu Pattonova 3. armáda svůj postup na Méty. Patton vybral Walkerův XX. sbor k obklíčení města a jeho pevnosti, zatímco XII. sbor generálmajora Mantona S. Eddyho vyslal na severovýchod obsadit Faulquemont. 18. listopadu XX. sbor dokončil obchvat Mét a o čtyři dny později posádka města kapitulovala. Potíže však nastaly při dobývání pevnosti Driant, jejíž obránci kapitulovali až 8. prosince, a nejsilnějšího bodu obraného systému Mét, pevnosti Jeanne d'Arc, kde se obránci drželi až do 13. prosince. Do 15. prosince 3. armáda postoupila až k Siegfriedově linii a obsadila několik přechodů přes řeku Sár. Poté Patton svůj postup zastavil, aby mohl shromáždit dostatečné množství zásob a munice pro útok na Západní val.


Stíhač tanků 3.armády v Métách. (National Archives)

Montgomeryho 21. skupina armád na severu rovněž narazila na houževnatý odpor. Když bylo konečně vyčištěno ústí Šeldy, vyslal Montgomery Dempseyho britskou 2. armádu směrem k řece Máse. Přestože nepřátelský odpor nebyl tak úporný jako v americkém sektoru, bahno a rozsáhlé močály značně zpomalovaly postup. Přesto Britové do 22. listopadu vyčistili západní břeh Másy v oblasti Roermondu. Přelom prosince zastihl 21. skupinu armád celkově situovanou podél řeky, s výjimkou předmostí za řekou Vál severně od Nijmegenu.

Nejvýraznějších územních zisků během listopadové ofenzívy dosáhla Deversova 6. skupina armád. 13. listopadu zahájila 7. armáda útok přes Vosgéské hory. 13. prosince Patchovy jednotky obsadily Sarrebourg a 20. prosince Savernský průsmyk. V čele útoku postupující francouzská 2. tanková divize generála Jacquese P. LeClerca dosáhla 23. prosince města Strasbourg, které bylo vyčištěno během několika hodin, a spojenecké jednotky dál pokračovaly v postupu směrem k Rýnu. Po odražení německého protiútoku 27. prosince musela 7. armáda zajistit rozšíření a zabezpečení klínu v německé obranné linii vzniklého během postupu.

V Patchově jižní části sektoru de Lattreova francouzská 1. armáda zahájila útok 14. listopadu směrem na Belfort s cílem vytlačit německé jednotky z Alsaska. Od 18. do 25. listopadu de Lattreovy jednotky hnaly Němce před sebou a během této doby obsadily Belfort, Altkirch a Mulhouse a dosáhly horního Rýna. Pouze v oblasti Vysokých Vosgéských hor západně od Colmaru dokázali Němci držet své pozice. Houževnatý německý odpor donutil 28. listopadu zastavit pokračující útok Francouzů blízko Colmaru a de Lattre se rozhodl upevnit své dosažené pozice v oblasti Belfortu.

Proti Deversově 6. skupině armád stojící německá 19. armáda stále kontrolovala rozsáhlou oblast mezi Colmarem a Mulhouse západně od Rýna, která byla Spojenci brzy pokřtěná jako Colmarská kapsa. Ale Devers se příliš neobával poslední německé obranné bašty ve Vysokých Vosgéských horách a věřil, že toto uskupení může být zničeno později. Místo toho Devers se svými generály hleděl k Rýnu na sever od Strasbourgu, kde se sedmá armáda hluboko vklínila do téměř nebráněné oblasti mezi německou 19. a 1. armádou, a mohl tak zvětšit úspěchy své armádní skupiny. Eisenhower se však o Colmarskou kapsu zajímal intenzivněji než Devers. Kromě toho velitel expedičních vojsk jasně věřil, že hlavní prioritou Spojenců je postup na severu. Proto nařídil Deversovi, aby upustil od svých plánů překročit Rýn a nasměroval postup svých jednotek podél západního břehu Rýna. Proto již v polovině prosince 6. skupina armád kontrolovala oblast mezi městy Bitche a Wissembourg a po celém svém sektoru od Wissenbourgu až po hranice Švýcarska držela západní břeh Rýna, s výjimkou Colmarské kapsy.


Dělostřelci 7.armády, prosinec 1944.
(National Archives)

Pomalý postup v průběhu září až prosince Spojencům jasně ukázal, že se Německo zotavilo z porážek utrpěných v průběhu uplynulého léta. Přesto však Eisenhower rozhodně trval na tom, aby Spojenci během zimy neustále vyvíjeli tlak na nepřítele a nedopřáli mu dostatek času k posílení jeho obranných pozic. 7. prosince se Eisenhower setkal v Maastrichtu s Montgomerym a Bradleyem, aby společně na začátek roku 1945 naplánovali mohutnou ofenzívu. Eisenhower rozhodl, že hlavní tíha bojů bude ležet na bedrech 21. skupiny armád a spojenecká uskupení na jih od Montgomeryho uskupení budou provádět pouze omezené útoky. Ambiciózní Montgomery však připomínal, že uplynulé měsíce jasně ukázaly, že potřebné zásobování vystačí pouze na útok vedený v jednom směru. Ihned začal prosazovat koncentraci sil k přechodu Rýna a útoku na průmyslové Porúří jeho skupinou armád s tím, že ostatní spojenecké jednotky se omezí pouze na operace lokálního charakteru. Eisenhower s tím však nesouhlasil a prosadil svůj původní záměr, k čemuž mu dopomohla skutečnost rostoucího množství zásob amerických jednotek.

Zdroje a doplňující materiály na internetu
Rhineland - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/rhineland/rhineland.htm
Southern France - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/sfrance/sfrance.htm
Ardennes-Alsace - http://www.army.mil/cmh-pg/brochures/ardennes/aral.htm
Battle of Bulge - http://ardenne44.free.fr/
Battle of Hürtgen Forest - http://www.hurtgen1944.homestead.com/
Market-Garden - http://www.marketgarden.com/

Seriál

  1. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (I)
  2. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (II)
  3. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (III)
  4. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (IV)
  5. Spojenecké operace v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945 (V)

Podobné články

Další články autora

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔02.11.2002 📕13.865

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře